Věřím si víc

Shoda jmen bude asi vzácná náhoda, ale shoda v hudebním projevu Pavlíny Jíšové a jejích dvou současných spoluhráčů Pavla Maliny a Pavla Peroutky nahodilá není. Po “velké” sestavě z alba V proutěném křesle přišlo trio za podpory andělů. A podle obrázku na obalu poslední desky to asi bude pravda. Zeptejme se přímo Pavlíny a nechme občas její odpovědi glosovat Pavlem Malinou.

Na obalu nejnovějšího alba Andělé jsou s námi hledíte všichni tři někam stranou. Co vidíte? Každý z vás má trochu jiný výraz ve tváři.

Pavlína: Když nás Vince fotil na obal nového cédéčka, povídali jsme si a nečekali jsme – jak se říká – na to, až vyletí ptáček. Vince fotku na obal vybral sám, nám se líbila. Ve chvíli fotografování jsme určitě nic zvláštního neviděli. Pak byl vytvořen návrh obalu i s pozadím a tehdy začaly postavy na obrázku žít vlastním životem. Postava, která představuje mě, vidí zcela určitě anděly – oba Pavlové tomu asi nechtějí moc věřit, ale v němém úžasu uvěří, protože v jednom okamžiku uvidí ty anděly taky. Vidíme je jen na malý prchavý okamžik, ale přece. Alespoň záblesk, který nám naznačí, že když budeme víc věřit, jistě se naše přání, touhy a sny splní. Tohle všechno je ale pouze můj názor, je třeba se zeptat i kolegů, co si o tom obrázku myslí oni.
Pavel: Popravdě řečeno si už nevzpomínám, vím jen, že jsme stáli v Hořovicích na terase a toho, že nás Vince vyfotil, jsem si ani nevšiml.

Pavlína: Na albu V proutěném křesle jsem byla sama, protože si to tak přál vydavatel. Všechny mé desky jsou ale dílem muzikantů, kteří na nich hrají. Já přinesu písničky – jen akordy, melodii a text. Pak začne aranžerská práce, kterou přinášejí právě hudebníci, s kterými písničku natáčíte. Tím, že jsme na obalu cédéčka tři, se ukazuje, že album “Andělé jsou s námi” natočili hlavně ti lidé, kteří jsou na obrázku, a tak je budou posluchači společně vídat i na koncertech. Písničky z různých alb tak budeme hrát a zpívat právě my tři. Jedna Pavla a dva Pavlové. Písničky naštěstí zůstávají, jen se třeba obléknou do jiných šatů.

Pavlína: Když počítám všechna svá sólová alba, to nejnovější je v pořadí šesté. Takže není překvapivé, že sestava není pořád stejná. Po odchodu od Nezmarů mě doprovázela československá kapela CS Band, která taky album V proutěném křesle natočila. Já věřím ve stálost sestav. Když často měníte své spoluhráče, není to dobré – ukazuje se tím určitá nestabilita. Sotva si posluchači na něco zvyknou a něco si třeba i oblíbí, je to pak zase jinak. Zatím se mi nikdy nepovedlo natočit alespoň dvě alba po sobě v úplně stejné sestavě.

Pavlína: Je to jiné, lidsky, stylově i zvukově.
Pavel: CS Band vlastně nikdy nesplnil mou původní představu o kapele, kterou jsem chtěl pro Pavlínu postavit. Od doby, kdy jsem na vlastní oči viděl v Praze ve sportovní hale Emmylou Harris s akustickou sestavou s bicími, jsem po ničem jiném netoužil. Základem byla rytmika s kontrabasem doplněná o další akustické nástroje. Mé úsilí směřovalo k něčemu podobnému, ale výsledná sestava nakonec vypadala jinak. CS Band nehrál špatně, ale myslím, že to nebyla vhodná kapela pro Pavlínu. Příliš mnoho hluku a elektrických zvuků ji občas utlouklo. Teď jsem spokojený po všech stránkách, ale nejšťastnější jsem, když s námi hostuje jeden z mých bráchů. Pak je to dokonalé.

Pavlína: Pavel Malina spoluvytvářel a produkoval už tři moje alba, kromě “křesla” i cédéčko s Druhou trávou.
Pavel: A Páju Peroutku jsem chtěl do kapely od samého začátku, jenže v době, kdy jsem sháněl muzikanty pro první sestavu někdy v roce 2002, hrál s Reliéfem a byli tehdy na výsluní své slávy. Měli hodně koncertů a já jsem mu nedal lano ze solidarity k Reliéfu, nemám rád přetahování muzikantů. Zavání to tvrdým byznysem a navíc by je to velmi ohrozilo, možná zničilo. To bych si nikdy nevzal na svědomí. Po tom, co Jirka Holoubek nastoupil ke Spirituálu, Reliéf začal koncertovat výrazně méně než dřív, takže jsem už neměl zábrany nabídnout Pájovi spolupráci.

Pavel: Já na trendy moc nedám, řídím se instinktem a ten mi jasně řekl, že v akustickém triu s kontrabasem je to pro Pavlínu nej.
Pavlína: Když jsem začínala zpívat, s bicími se nepočítalo. Moje barva hlasu bicí neutáhne – i když hrát s nimi je moc prima. Jsou písně v mém repertoáru, kde na bicí vůbec nepomyslíte. Naproti tomu píseň Pravý muž zase bez bicích nefunguje.

Nic jiného mi nezbylo

Upřímně řečeno, v době, kdy jsi zpívala s Nezmary, jsem si tě nedokázal představit jako tahouna kapely, “frontwoman”, abych to vyjádřil genderově korektně. Musela jsi v sobě překonávat nějaké bariéry, aby ses postavila před lidi a byla pořád středem pozornosti? Jak to zvládáš teď?

V písni Z hluboké studny hrají nástroje, které na koncertech asi moc neuvidíme. Kdo vůbec na albu hostoval?

Pavlína: Tuhle otázku bych zcela nechala pro Pavla, hosty vybíral on. Je pravda, že nápad keltské harfy vzešel ode mě. Písnička už byla napsaná v době “křesla”, ovšem musela počkat na správnou volbu. Mně se sice líbila i s kytarou, ale s harfou se z ní stalo najednou něco nadpozemského. Vše umocnila ještě Máčova (Luboš Malina) píšťala. A Seana Barryho jsem znala už od Irish Dew, ale až na koncertě Lenky Filipové mě napadlo ho využít.
Pavel: Tak když jsi tu otázku chtěla zcela nechat na mně, proč jsi na ni odpověděla (smích)?
Pavlína: Jedním hostem to přece nekončí (smích).
Pavel: Další hosté byli Miloš Dvořáček mladší na bicí, Butch Coulter na harmoniku, Andy Owens na mandolínu, Pepa Malina na housle, Ruda Jančár na tubu a Adéla Lounková zpívala s mamkou acapelovku. Přestože se zdá, že je tam hostí jako máku, tak kromě Miloše Dvořáčka, který hrál asi v šesti věcech, všichni hrají třeba jen v jedné. Chtěli jsme, aby deska měla komorní, co možná nejpůvodnější autentický zvuk našeho tria.

Pavlína: Na originál písně Růže mě upozornil Robert Křesťan. Byla to skladba, která šla pod závěrečnými titulky filmu. Nevěděla jsem, že už jeden český text má – tuším, že ho zpívá Hana Horecká. Nevím přesně. Jistě bych jiný český text nepsala, kdybych o tom věděla. Ten text jsem psala pro Šárku Benetkovou, s myšlenkou na ni. Mám radost, že tu písničku mají lidé moc rádi. Šárka ji taky skvěle zpívá. A i když v Nezmarech už nejsem, je legrační, že se mě Šárka skrze tuto píseň hned tak nezbaví. To myslím v dobrém.

Pavlína: I s Tondou opět spolupracuju, a to v rámci původní sestavy Žalmanova ...a spolu. Když se chce, tak se vymyslí něco, aby se termíny nekřížily. Oba Pavlové mají dost jiných hudebních aktivit. Těší mě, že je o ně zájem – to mi ukazuje, že jsou dobří muzikanti a že můžu být pyšná na to, že se mnou hrají. Tak už si můžu jenom přát, aby jim to vydrželo co nejdýl. Ale neříkám už, že až do důchodu, to už tady jednou bylo. Třeba, když to nebudu říkat, tak to zrovna klapne.

Pavlína: Nic proti velkým vydavatelstvím nemám. Mají možnost dát vám víc peněz na studio, udělat nákladnější fotky. Na druhou stranu ve velkých vydavatelstvích je moc lidí a všichni chtějí honorář. Práce u nich je stejná jako u malého vydavatele, který ale pod sebou tolik lidí nemá. Jirku Maška z Good Day znám už dlouho – točili jsme u něj už “křeslo”. Celkem brzy jsme věděli, že i poslední album natočíme u něho. Protože víme, že jeho rodinné vydavatelství vydává hlavně náš žánr, byl už jen krok k tomu, abychom desku u Good Day i vydali.

Pavlína: Od BMG jsem očekávala, že moje písničky protlačí do těch rádií, kde se dosud nehrály. Jako pilotní píseň si vybrali právě skladbu V proutěném křesle. Dokonce jsme písničku upravovali pro singl, který měl jít do rádií, připsala jsem tam jednu sloku navíc, místo sóla na dobro. Od velké firmy očekáváte, že udělá reklamu vašemu jménu. Aby lidé na otázku: “Už jste někdy slyšeli jméno Pavlína Jíšová?” odpověděli, že je to nějaká zpěvačka. Není třeba, aby znali jedinou píseň, jen stačí, že budou vědět, že existuju a zpívám. To se nestalo.

Pavlína: Já mám hlavně radost, že můžu hrát svoje písničky po klubech – když přijde sto lidí, je to nádhera. Dneska jsou i velké hvězdy nuceny stěhovat se ze sportovních hal do kulturních domů a ti, co dříve hráli v oněch domech, se stěhují do klubů. Prodeje cédéček klesají, do budoucna to s nimi bude asi úplně jinak. Takže i když budete mít reklamu na billboardech, že vyšlo album, nemáte záruku, že se prodá a že budete mít na koncertech narváno.

Pavlína: Alespoň občas se to povede, protože někdy mívám na pódiu mrazení, které říká, že je to tak správně. Tak to bývalo u Nezmarů, tak to bylo a v poslední době zase občas bývá i při hudebním setkávání se Žalmanem a Tondou Hlaváčem. S tím rozdílem, že s “přáteli” hrajeme hlavně moje písně. Za všechno dobré i zlé co v minulosti přišlo, můžu jen poděkovat. Protože jsem sama sebou víc než dřív. Splnila se slova z písně Někdo jiný než jsem já: “Věř sama sobě víc.”

Pavlína Jíšová (www.jisova.cz)
1962 narodila se v Českých Budějovicích
1982 získává Portu se skupinou Sem tam, vystoupením na Portě v Plzni s Pavlem Žalmanem Lohonkou a Tondou Hlaváčem vzniká sestava nazvaná později Žalman a spol.
1990 odchází na mateřskou, Žalman a spol. přerušuje činnost, Pavlína se po obnovení činnosti skupiny již nevrátí
1991 stává se členkou Nezmarů
2002 odchází od Nezmarů a zahajuje sólovou dráhu
2005 první vystoupení v současné sestavě

Diskografie
Někdo jiný než jsem já (se skupinou Weekend), Reflex Records 1993
Druhá tráva s Pavlínou Jíšovou, Venkow 1995
Pavlína Jíšová, JI-HO MUSIC 1998
Láska je nádech, BMG 2001
V proutěném křesle, BMG 2003
Andělé jsou s námi, Good Day Records 2007
Dále spolupracovala na 52 titulech, z toho je osm alb se skupinou Nezmaři a dvě alba
jako zakládající členka kapely Žalman a spol. Další její nahrávky jsou využity na přesně nezjištěném počtu různých samplerů, které vydávají vydavatelské firmy pod různými názvy –
např. 20 folkových písní nebo Krajina české country (vydal časopis Reader’s Digest Výběr).

Honza Hučín
Folk & Country 4/2008

HOME