Poprvé jsem se s Jej družinou setkal jako posluchač, když mi kapela na začátku loňského roku poslala své první album. Osobnější setkání se odehrálo loni v létě na festivalech. Avšak na povídání z očí do očí jsme se dostalo až na začátku roku letošního. U stolu se mnou seděli Zuzana Mojžišová a Rasťo Andris.

Byla tu tedy určitá cesta od jednorázového projektu k regulérní kapele, která objíždí festivaly. Museli jste se do něčeho takového nutit, přemlouvat, nebo to vzniklo spontánně?
Z: Bylo to velmi spontánní. Viděli jsme, že se to lidem líbí, a navíc u nás na Slovensku neexistuje jiná taková skupina, která by hrála slovenské lidové písně (maďarské hraje skupina Ghymes). Bylo v tom takové nadšení a radost, nikdo nikoho nemusel do ničeho nutit.

Loni jste vystoupili na několika festivalech i u nás. Ovšem krátce poté se začaly objevovat zprávy, že kapela v dosavadní podobě dál pokračovat nebude. To vlastně souvisí s tím, proč druhé album vyšlo pod hlavičkou Zuzana Mojžišová a jej družina (s malým “j” na začátku).
Z: Pokusím se to vysvětlit. Když jsme začali pracovat na druhém albu, které mělo vyjít koncem roku 2002, nastaly v kapele názorové rozdíly. Baskytarista Atila Béreš se rozhodl, že si založí vlastní formaci, se kterou bude koncertovat v rockovější podobě. Zbytek kapely zůstal soustředěný kolem mě a my jsme pokračovali v započaté práci na nových písních.

Co tedy na novém albu posluchač najde?
Z: Najde tam čtrnáct lidových písní v modernějších úpravách, a to z různých regionů. Poprvé jsme sáhli i po západním Slovensku, což se nám na prvním CD nepodařilo. Teď jsme už našli písně, které byly vhodné pro zpracování tohoto typu.

Z dalších nástrojů, které uvádíte, mě zaujal mrmlák. Co je to?
R: Je to džbán, na kterém je namontovaná kůže a ve kterém je vyhloubený otvor. Do tohoto zařízení se vkládá palička, která se otírá o blánu kůže, a tím vzniká takový charakteristický “mrmlavý” tón. Je to nástroj spíš rytmický než melodický.

Jak k takovým nástrojům člověk přijde?
R: Člověk si to musí všechno “odšlapat” po těch slovenských kopcích. Některé nástroje se dají najít v různých muzeích nebo sbírkách, a člověk se potom k tomu dopracuje různými experimenty. Já si tyto nástroje sám vyrábím. Pocházím z Detvy, což je takové slovenské folklórní centrum. Můj otec vyráběl různé aerofonické nástroje, a tak jsem k tomu přičichl už odmalička.

O písničkách jsme si už řekli, že pocházejí z různých částí Slovenska. Jak ty skladby vyhledáváte?
Z: Nejsou to známé písně. Neznají je dokonce ani kamarádi z folklórních souborů. Jezdíme po výzkumech, na festivaly, které skončí velmi příjemně při sklenici vínka nebo piva. Sedí tam s námi původní obyvatelé vesnic, od kterých se učíme většinu těch písní. A protože my oba dva pracujeme v rozhlase, máme přístup k archivu. Čerpáme tedy i z archivů, dále ze sborníků a sbírek.

Co s písničkou děláte poté, co si ji vyhledáte? Jak probíhají úpravy?
Z: Ta píseň mi napřed dlouho zní v hlavě a musí se mi hodně zalíbit a musí mě něčím oslovit. Potom si sednu ke klavíru a začnu se skladbou experimentovat po stránce rytmické nebo harmonické. Dospěji většinou k něčemu, co si potom nahraji na kazetu a to přinesu kapele na zkoušku. Všichni si to poslechnou a potom to začneme hrát. Každý do písně vloží něco svého.

Máte už u toho klavíru představu, jestli bude v písni například fujara nebo saxofon?
Z: Jak kdy. Někdy je jasné, co tam bude, ale jindy se i Rasťo během nahrávání rozhodne, že by tam měl raději nějaký jiný nástroj.

Jak se naši čtenáři mohou k vašemu albu dostat? Seženou je v obchodech v Čechách a na Moravě?
R: Podnikám určité kroky, abychom toto CD mohli distribuovat i v českých zemích. Ale máme také webovou stránku, na které si můžete naše cédéčka objednat a my vám je rádi pošleme. Adresa zní: www.jejdruzina.sk.

Kde vás uvidíme letos v létě?
R: Zatím je všechno v jednání, ale rádi bychom přijeli trošku víc zahrát do České republiky, protože máme s hraním u vás velmi dobré zkušenost. Publikum je tu skvělé a rádi bychom tady hráli co nejvíc. Určitě se objevíme na Zahradě.