Javor a Šany

Zasněženým krajem jsem dojel do Kobeřic a od návsi se vydal známou cestou k Luboši Javůrkovi. Pak po schodech nahoru do jeho studia, a zatímco jsme pili čaj a poslouchali nejnovější nahrávky Lubošových projektů, Luboš mobilem přivolal z druhého konce vesnice Petru Šanclovou neboli Šany, protože rozhovor měl být ve třech a o jejich společném projektu. Trvalo to jen pár minut a byli jsme kompletní.

Takže po letech spolu na scéně. Jak k tomu došlo?

Šany: Domluvili jsme se tady v hospůdce. Vlastně s tím přišel Luboš. Začalo to tím, že bychom spolu zase zkusili dát dohromady nějaké výchovné koncerty, jako jsme je dělali kdysi. No a že, pokud je budeme dělat, bychom si občas mohli i zahrát v nějakém tom klubu, když už někde budeme, a nebude večer co dělat.

Luboš: A tak jsme se po šesti letech vlastně znovu ocitli spolu.

S jakým repertoárem?

Luboš: Je to udělané tak, že Šany začne sama, ukáže jaký je hudebník, a já jsem tam jako takový přidavač, pak přijdou společné písničky. Hodně vycházíme z Bokomarií, které jsme spolu hráli, když ještě byla Šany v Bokomaře, a teď už je s kapelou moc nehrajeme. Směřujeme to zejména do duetů, protože nám hlasy k sobě celkem barví. Takže jsme vytáhli i další písně Bokomary, kde byly dvojhlasy, třeba Je mi kousek přes dvacet. Někdy jsme je museli textově upravit. A pochopitelně nějaké ty legrace, aby to bylo pestrý.

Šany: Uzenářský blues, Vlasy…

Jaké nástroje se při tom objeví?

Šany: Beru s sebou zatím kytaru a mandolínu. Zatím jen akustickou. Luboš kytaru a harmoniky. Přidávám flétnu a postupně budeme ten park rozšiřovat, aby to bylo barevný.

Musíte zkoušet, nebo si to pamatujete od kdysi?

Šany: My děláme i nové věci.

Luboš: Samozřejmě zkoušíme. Musíš si to oživit. Petra tou rukou po kytaře dost běhá. Zkoušíme tady u mě.

Šany: Ale jak těch nástrojů, co používám, přibývá, třeba se přesuneme ke mně.

 
Ty jsi Petro odešla od Bokomary před šesti lety způsobem, ze kterého Luboš nebyl zrovna šťastný.

Šany: To už jsme si vyříkali.

Luboš: Všechno zapomenuto.

Šany: Spíš odpuštěno.

Nakolik to je pro vás nosný projekt vedle vašich dalších aktivit?

Šany: Já vlastně jen buď hraji sama nebo s Lubošem, a zkouším i s celou Bokomarou. A ještě něco chystám, ale to je tajný. Držím se na volné noze.

Znovu na startu

Jaké jsou pocity ze společného hraní?

Luboš: No, je to jako když znovu začínáš. Pěkně od malých klubů. 

A jak se představujete?

Šany: Jako Javor a Šany.

Máte webové stránky?

Luboš: Jak Petra na svých stránkách, tak já na stránkách Bokomary máme odkazy na naše duo.

Šany: Myslím si, že lidi budou dost zvědaví, jaké to je, protože jsme spolu sice šest let nehráli, ale věřím tomu, že když jsem v Bokomaře byla, tak si na mě lidi hodně zvykli, takže je bude zajímat, jak to máme teď.

Luboš: Petra hostuje i s celou Bokomarou, tam hraje mandolínu a tancuje, aby to bylo takové zábavné.

Šany: Konečně si zatančím a zarepuju.

Luboš: S Bokomarou jsme toho se Šany ještě moc nehráli, ale třeba v Plzni jsme lidi docela dostali.

A ty výchovňáky už jste spolu vyzkoušeli?

Luboš: Ne. Nemáme manažéra, který by to organizoval, a já to nestíhám. Ale ten tvar se nezměnil nijak zásadně od doby, kdy jsme to dělali.

Šany: Myslím, že je třeba je dělat. Spousta dětí už neví, co je to folk.

Jaký máte pocit ze současného hraní po klubech?

Šany: To je dost různorodé. Kluby fungují různě. Já v nich hraju ráda. Někde to je tak, že se předem dohodneme na konkrétní sumě, někde je to složitější a závisí to na tom, kolik přijde lidí. Když to je třeba ve šňůře, tak se dá trochu vyhovět, ale pořád jsme muzikanti, co se tím živí, takže za párek a pivo to prostě nejde. Ale snažíme se držet nějakou cenu.

Jsme prostě duo

Kolik byste chtěli odehrát měsíčně koncertů?

Šany: Teď by bylo úžasné, kdyby jich bylo deset.

Luboš: Já to neřeším. Pokud je hraní, tak jedu. S Šany, Bokomarou, Naďou Urbánkovou, Bobem Frídlem. A když hraní není, dělám ve studiu. Ale kdyby nám někdo řekl, že pojedu s Šany dvacet koncertů za měsíc, tak je pojedu. V tom není problém.

Šany: Klidně. Ale pokud jde o nějaký dlouhodobý průměr, tak asi deset by byl ideál.

Luboš: Jezdíme jedním maličkým autem, Pandičkou, aby to bylo co nejlevnější. Protože už doprava stejně něco stojí, a benzín za auto je levnější než autobus nebo vlak pro dva.

Nemáte pocit, že třeba současný folk je už jiný, než staré písničky Bokomary?

Luboš: Myslím, že ty písničky jsou dost nadčasové. Mezi mladšími písničkáři nemám pocit, že by bylo moc lidí, kteří přišli s něčím zásadně novým, jako třeba Xindl X. Navíc tady nejde jen o to odehrát písničky. V klubovce musíš i s lidmi komunikovat, prostě vystavět ten program dramaturgicky. Už loni v dubnu jsme jeli deset dní šňůru s Arnoštem Frauenbergem, což je příjemný pohodový člověk, má ten program vystavěný podle sebe, a prostě je to trochu jinak, než si představujeme my, takže hezké, příjemné hraní, ale jen občas.

Důležité je ty lidi do klubu nějak nalákat. Starší generace, která nás zná, už do klubu tolik nechodí. A mladí už nás třeba neznají.

Šany: I když Bokomara jim řekne zpravidla víc, než naše jména.

Luboš: Víme, že když přijdou, tak je zaujmeme. To už máme fakt odzkoušené. Trochu problém je, že vlastně v televizi už není, kde se prezentovat. Takže teď nahrajeme pár písniček, které pošleme do rádií, která tuhle muziku hrají, a samozřejmě důležité budou festivaly,

Není pro vás těžké dát o sobě vědět z Kobeřic. Kdybyste byli někde v centru, mohli byste každý večer chodit do hospody, kde jsou důležití lidé.

Luboš: Jsem rád, že nemusím denně chodit do hospody. Navíc oni ti lidi v hospodě nejsou. Jsou na internetu, a tam jsme taky. A když se s těma lidma potkáš jednou za měsíc, jste si vzácnější a líp si popovídáte.

Používáte k vaší prezentaci slovo folk?

Šany: Já preferuji, že na plakátě vůbec nemá být žádné označení stylu.

Luboš: Jsme prostě duo písničkářů. Víš sám, že ani Bokomara nebyla nějaký vyhraněný žánrový projekt vlastně nikdy. Jethro Tull je taky folková kapela.

Jsi majitel klubu na malém městě, chceš pozvat Javora a Šany, ale lidi se budou ptát: Co to je? Co jim má říkat. Kde je ten slogan. Takové to zpívající právník, první dáma country…

Luboš: To si musí vyřešit on. Co na místní platí. Preferujeme texty, písničku přizpůsobujeme jim. Ona si řekne, jaký kabátek potřebuje. Samozřejmě je to typické i pro folk.

Ty máš, Petro, písničky spíš pocitové, Luboš spíš příběhy…

Luboš: Příběhem nic nepokazíš. Ale příběh znamená pocit a pod dobře napsaným pocitem cítíš příběh.

Už máte představu, jak bude vypadat vaše první demo?

Šany: Už máme jasné dvě písně, které tam budou. Další vybíráme.

Luboš: Zastávám názor, že by to měla být buď živá nahrávka z koncertu, aby tam byla ta atmosféra, nebo pokud ve studiu, tak trochu vyšperkovat. Nemyslím si, že má význam studiová nahrávka písničkáře s kytarou. To není zajímavé ani pro rádia, která tam chtějí mít víc nástrojů, a nějaké ty bicí a tak.

Šany: Nejlepší je nahrát to komorně. Tedy s celým komorním orchestrem.

Už víte, na které festivaly pojedete.

Luboš: Ty hlavní jsou Loděnica a pochopitelně Zahrada. Ale rozjednaného toho je spousta i na menších festivalech. Aktuální informace budou na našich stránkách. Teda www.bokomara.cz

Šany: A www.sanclova.com.

Tak ať se vám diáře plní a lidi chodí.

Jiří moravský Brabec
foto: Jupp a Bllemby
Folk 6/2010

HOME