Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor

HOME

zpět na seznam


Jauvajs se vejde ke stolu

Pražský redaktor se chtěl sejít s kapelníkem pražské skupiny a nejvhodnějším místem k tomu se ukázalo být Brno. V zákulisí festivalu Folkový oříšek jsme s Jakubem Linhartem nemuseli koukat na hodinky a přemýšlet, co ten večer ještě stihneme, proto se rozhovor odvíjel v mimořádné pohodě.

Platí pořád, že Jauvajs hraje hudbu britských ostrovů?

Pořád. Sice se snažím psát i vlastní písničky, ale pořád z irské a skotské hudby vycházím. Ať píšu, jak píšu, vždycky se k tomu základu nakonec vrátím. I dál ovšem přebíráme nějaké písničky a hlavně instrumentální skladby.

Jak jste se tuhle muziku učili hrát? Měli jste nějaké nahrávky? A snažili jste se vůbec o to, zahrát písničku přesně stejně?

Někdy jsme to opravdu dělali. Začali jsme tím, že jsem dovezl ze Skotska nahrávku McCallman‘s, což je tamější kultovní kapela. Od ní jsme se něco přiučili, ale musím podotknout, že to není ta pravá irská a skotská lidovka, spíš jejich folk, i když pěkný. Pak nám kamarádi přivezli opravdovou irskou muziku a my se pokusili to zahrát přesně tak, jak je to nahráno. Když jsme se takhle sehráli na několika skladbách, postupně jsme je přizpůsobovali našemu prostředí. Hrát všechno ortodoxně není pro českého diváka, a dokonce ani pro nás, zas tak úplně zajímavé. Třeba se mi nechce přelaďovat kytaru a učit se nové hmaty. Snažíme se ovšem celkově pořád vzdělávat – absolvovali jsme kurs interpretace irské hudby, z Irska získali školu hry na bodhrán, spolupracujeme s tanečníky.

Co se učí na takovém kursu interpretace? Není hlavní rozdíl mezi kontinentální a ostrovní hudbou v melodice a harmonických postupech?

Právě že až zas tolik ne. Jsou třeba melodie, které jsou skoro nebo úplně stejné tam i tady. Rozdíl je třeba v důrazech, akcentech, vůbec ve výrazném rytmu.

To znamená, že se snažíte hrát podle možností co nejautentičtěji?

Záleží na konkrétní akci. Na náš koncert si připravujeme skladby tak, aby se nám co nejvíc líbily. Pak nehledíme na to, aby to znělo opravdu irsky. Naopak pro tanečníky musíme hrát co nejstylověji, aby se jim dobře tancovalo – a jejich publikum irskou hudbu vyžaduje.

Jak vlastně u vás vznikají aranže a vícehlasy? Rozepisuješ je do not?

Jak kdy. Někdy napíšu všechno do poslední noty, a pak na tom neoblomně trvám, což ostatní většinou naštve. Jindy donesu text a melodii na zkoušku a kolektivně přemýšlíme, co by se s písničkou dalo udělat. Pak obvykle vyzkoušíme všechno, čeho jsme schopni, a vybereme si takovou verzi, která se nám nejvíc líbí. Případně to celé vyhodíme, když je to k ničemu.

A co instrumentální sóla? Řekneš třeba: “Teď tady hraj čtyři takty nějaké sólo”?

Sóla napíšu do not, to nenechám jen tak, ale v podehrávkách pod zpěv nechávám sólisty, ať zkusí něco vymyslet sami. Tam zasahuju jen tehdy, když to jinak nejde.

Jsou tví spoluhráči ukáznění, drží se důsledně svých partů? Anebo třeba za rok zjistíš, že si zpěváci upravili své hlasy po svém?

Čtyřhlas obvykle už zůstane, jak je. Pravda, sem tam si někdo notu změní, ale na tom už tolik nesejde, když se zachová harmonie. Naopak trojhlasy si lidi často staví sami po svém, tam je prostor k improvizaci. Tobě se stává, že ti zpěváci uhnou na jiné noty?

No jéje.

Tak to znáš. My, když zjistíme nějakou zásadní změnu v nějakém hlasu, která je třeba i harmonicky zajímavá, pak celé místo předěláváme, přepíšeme těch pět dalších not, aby to zase drželo. Ale nebývá to často.

Nechtěli jsme dopadnout hůř

Jauvajs letos získal Krtečka. To je významná událost, která určitě znatelně ovlivnila dění v kapele.

Nejpodstatnější změnou je to, že houslistka odjela na tři měsíce do Francie (smích). A je to změna k horšímu, ve třech to zní hůř než ve čtyřech.

Tak to není úplně optimální vývoj. Doufám aspoň, že to byla plánovaná akce.

Samozřejmě, Sova (Pavla Čujanová – pozn. red.) to měla domluvené už asi půl roku dopředu, naopak zisk Krtečka se pochopitelně neplánoval. Naštěstí se vrátí na konci listopadu a od té doby budeme už zase ve čtyřech. Chystáme na oslavu jejího návratu vánoční koncert – mimochodem první vánoční v naší historii.

Záskok jste si nesháněli?

Připadalo nám, že to nemá cenu, byla by s tím spousta práce – naučit zaskakujícího všechny party, všechny vokály, navíc v některých písničkách ani sami nevíme, co Pavla zpívá. Já jsem její hlasy kdysi měl napsané, ale asi jsem to ztratil (smích).

Zpět ke Krtečkovi: co se tím v kapele změnilo?

Určitě nás Krteček zviditelnil, to se nedá popřít. Rozhodně nám zvedl sebevědomí. Také opakované účinkování na festivalu typu Zahrada přináší hodně kontaktů. Zásadní změna se ale nekonala, jenom kvůli Krtečkovi nezačneme najednou hrát jinak.

Když jste jeli na Zahradu, dávali jste si nějaký cíl pro soutěž o Krtečka?

Loni jsme skončili třináctí a říkali jsme si, že letos by se nám nelíbilo dopadnout hůř. Ovšem ambice na nejvyšší příčky jsme neměli. My nesoutěžíme kvůli umístění, ale kvůli tomu, že nás může slyšet hodně lidí najednou, a když se jim to líbí, je to skvělý pocit.

Co bylo proti loňsku jinak, že jste najednou dosáhli až na druhé místo?

Asi nám to víc na pódiu sedlo, to se občas stane (smích).

Připadali jste si zkušenější, protože jste šli do něčeho, co znáte?

To nevím, nedokážu posoudit. Letos se nám hrálo opravdu dobře. Jestli to bylo tím, že se to víc povedlo, nebo jsme se líp trefili do nálady, to neumím odhadnout.

Říká se, že kapele ohromně prospěje, když nahraje desku, protože ve studiu se naučí dělat precizně detaily, které dřív ignorovala. Jaká je tvoje zkušenost?

Máš pravdu, od doby, co máme cédéčko, hrajeme víc a líp (smích). Ovšem první album vzniklo hlavně proto, že jsem měl pocit, že se plácáme dlouho na jednom místě a musíme se odpíchnout. Samozřejmě se taky lidi po koncertu ptali po desce. Když ji dlouho nemáš, dost to chybí. Ve chvíli, kdy byla deska konečně na světě, měli jsme silný pocit vlastní důležitosti (smích).

Vaše sestava je neuvěřitelně stabilní, existujete skoro deset let, z toho přinejmenším posledních pět šest let fungujete beze změny. Necítíte už někdy ponorkovou nemoc? O to víc, když jste se s Janou nedávno vzali?

Tak to je asi normální, že se kapela pohádá. Když má někdo na něco jiný názor, lidi si vynadají a hrají dál. Důležité je, že máme stejný názor na muziku, nikdo nemá cukání pouštět se do jiného stylu. Tedy ne v Jauvajsu, každý máme další kapelu, kde se právě jinému stylu věnujeme. Příčinou největších sporů bývá, když se nám kříží termíny a my nemůžeme hrát nebo zkoušet.

I ve čtyřech je dost muziky

Zkus se věštecky zahledět několik let dopředu. Jak podle tebe bude nebo by měl vypadat Jauvajs třeba v roce 2008?

(po dlouhém přemýšlení) Nejvíc by mě těšilo, kdyby ta kapela pořád existovala. Doufám, že bude hrát pořád líp a líp, jezdit po světě, prodávat spoustu desek. Řekl bych to takto: na špičce svého žánru.

A co profesionalizace?

Do toho by asi někteří lidé z kapely nešli. Já možná ano, ačkoliv vidím, že je s tím moc práce a že spousta dobrých muzikantů má problém se s tím uživit. Zrovna v našem žánru funguje hodně opravdu kvalitních amatérských skupin, a to pak profesionál nemá vlastně šanci, protože už není o tolik lepší.

A počet členů skupiny? Normálně jste čtyři, ale už jsem vás slyšel hrát v pěti, teď jste tři...

Myslím, že ve čtyřech máme dostatek problémů dát dohromady termíny na hraní a zkoušení. Je nepraktické, když je kapela velká, ve čtyřech se vejdeme ke stolu a do auta. Ani necítím, že by mi nějaký nástroj chyběl natolik, že bych ho musel mít nastálo.

Ani basa?

Nevím. Hele, ty na nás vždycky vyrukuješ s basou (smích), ale já ti musím říct, že v tradiční irské muzice basa není. Když potřebujeme hluboké tóny, dá se to vyplnit akordeonem a bodhránem. Nám nevadí udělat s někým fúzi, tu si vezmeme basu, tam harfu, připravujeme i koncert s bicími, ovšem jenom na zkoušku jedno dvě vystoupení. Rozšiřování základní sestavy se bráním, protože my jsme takhle na sebe zvyklí a je to dost muziky i ve čtyřech.

Bude někdy v dohledné době druhé cédéčko?

Snad příští rok. Bylo by mnohem víc autorské, nebude na něm ani žádná angličtina. Vydáme ho asi podobným způsobem jako první, tehdejší postup se nám osvědčil. Kdyby po tom ale někdo skočil a rozvezl nám hromadu desek po celé republice, nebránili bychom se.

Honza Hučín

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.