Někdy jsme to opravdu dělali. Začali jsme tím, že jsem dovezl ze Skotska nahrávku McCallman‘s, což je tamější kultovní kapela. Od ní jsme se něco přiučili, ale musím podotknout, že to není ta pravá irská a skotská lidovka, spíš jejich folk, i když pěkný. Pak nám kamarádi přivezli opravdovou irskou muziku a my se pokusili to zahrát přesně tak, jak je to nahráno. Když jsme se takhle sehráli na několika skladbách, postupně jsme je přizpůsobovali našemu prostředí. Hrát všechno ortodoxně není pro českého diváka, a dokonce ani pro nás, zas tak úplně zajímavé. Třeba se mi nechce přelaďovat kytaru a učit se nové hmaty. Snažíme se ovšem celkově pořád vzdělávat – absolvovali jsme kurs interpretace irské hudby, z Irska získali školu hry na bodhrán, spolupracujeme s tanečníky.

Právě že až zas tolik ne. Jsou třeba melodie, které jsou skoro nebo úplně stejné tam i tady. Rozdíl je třeba v důrazech, akcentech, vůbec ve výrazném rytmu.

Jak kdy. Někdy napíšu všechno do poslední noty, a pak na tom neoblomně trvám, což ostatní většinou naštve. Jindy donesu text a melodii na zkoušku a kolektivně přemýšlíme, co by se s písničkou dalo udělat. Pak obvykle vyzkoušíme všechno, čeho jsme schopni, a vybereme si takovou verzi, která se nám nejvíc líbí. Případně to celé vyhodíme, když je to k ničemu.

Připadalo nám, že to nemá cenu, byla by s tím spousta práce – naučit zaskakujícího všechny party, všechny vokály, navíc v některých písničkách ani sami nevíme, co Pavla zpívá. Já jsem její hlasy kdysi měl napsané, ale asi jsem to ztratil (smích).

Asi nám to víc na pódiu sedlo, to se občas stane (smích).

To nevím, nedokážu posoudit. Letos se nám hrálo opravdu dobře. Jestli to bylo tím, že se to víc povedlo, nebo jsme se líp trefili do nálady, to neumím odhadnout.

Máš pravdu, od doby, co máme cédéčko, hrajeme víc a líp (smích). Ovšem první album vzniklo hlavně proto, že jsem měl pocit, že se plácáme dlouho na jednom místě a musíme se odpíchnout. Samozřejmě se taky lidi po koncertu ptali po desce. Když ji dlouho nemáš, dost to chybí. Ve chvíli, kdy byla deska konečně na světě, měli jsme silný pocit vlastní důležitosti (smích).

Tak to je asi normální, že se kapela pohádá. Když má někdo na něco jiný názor, lidi si vynadají a hrají dál. Důležité je, že máme stejný názor na muziku, nikdo nemá cukání pouštět se do jiného stylu. Tedy ne v Jauvajsu, každý máme další kapelu, kde se právě jinému stylu věnujeme. Příčinou největších sporů bývá, když se nám kříží termíny a my nemůžeme hrát nebo zkoušet.

(po dlouhém přemýšlení) Nejvíc by mě těšilo, kdyby ta kapela pořád existovala. Doufám, že bude hrát pořád líp a líp, jezdit po světě, prodávat spoustu desek. Řekl bych to takto: na špičce svého žánru.

Do toho by asi někteří lidé z kapely nešli. Já možná ano, ačkoliv vidím, že je s tím moc práce a že spousta dobrých muzikantů má problém se s tím uživit. Zrovna v našem žánru funguje hodně opravdu kvalitních amatérských skupin, a to pak profesionál nemá vlastně šanci, protože už není o tolik lepší.

Nevím. Hele, ty na nás vždycky vyrukuješ s basou (smích), ale já ti musím říct, že v tradiční irské muzice basa není. Když potřebujeme hluboké tóny, dá se to vyplnit akordeonem a bodhránem. Nám nevadí udělat s někým fúzi, tu si vezmeme basu, tam harfu, připravujeme i koncert s bicími, ovšem jenom na zkoušku jedno dvě vystoupení. Rozšiřování základní sestavy se bráním, protože my jsme takhle na sebe zvyklí a je to dost muziky i ve čtyřech.

Honza Hučín

HOME