Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Jarret – Stoupejte zvolna

Cestou z Olomouce do Břeclavi se stavili u nás v hospodě na oběd a kus řeči. Bylo jich plné auto, tedy konkrétně kapelník, kytarista a zpěvák Michal Kadlec, baskytarista Marek Štulír, klávesy, kytara a zpěv Vlastík Třešňák, zpěvačka, saxofonistka a flétnistka Hanka Skřivánková a bubeník a zpěvák Jan Noha.

Říká se, že státy se udržují idejemi, na kterých vznikly. Nevím, jestli to platí i pro kapely, ale co bylo důvodem vzniku Jarretu?

Michal: No vzhledem k věku, kdy jsme to s Markem zakládali, tak určitě získat pozornost dívek.

Nechci se vracet k vašim úplným začátkům, ale přece jenom. Vy jste začínali vlastně jako akustická kapela…

Michal: My jsme především nezačínali jako kapela, ale jako partička. Dva kluci, dvě holky, nedělní brnkání doma u čaje, ježdění ven. Nakonec jsme si řekli, že bychom se mohli nějak jmenovat, a tak vznikl Jarret. Má v tom prsty i Pavel Havlík, který nás přihlásil na nějakou tu Portu či Zahradu. My sami ambice neměli.

A jaké ambice máte teď?

Marek: Před třemi lety jsem si přál, aby na nás ve městech, kam přijedeme hrát, přišlo do klubu aspoň padesát lidí. To se už loni naplnilo. Teď bych měl ambici proniknout na multižánrové festivaly, což se podařilo třeba Navarové, Redlovi, Křesťanovi a pár dalším. Už i proto, že se v tom, co sami posloucháme, někam posunujeme, takže po dvanácti letech hraní folku už prostě neposloucháme Honzu Nedvěda. Nám se pochopitelně jeho písničky hrozně líbily, když jsme začínali, ale už jsme prostě jinde. Už bychom se také rádi setkávali s jinými muzikanty a tím pádem i s novým publikem. To by se nám líbilo.

Jarret je z Liberce…

Dobře, líbilo. Ale co pro to děláte?

Honza: Nic a všechno.
Michal: Myslíme si, že se nám docela daří dělat nové písničky, kde už třeba využíváme předtočené dokreslující zvuky, což je třeba žánrový posun. Na své koncerty v Liberci si zveme hosty z jiných oblastí, než jen folkaře. Ale na druhou stranu, pozvánky by měly přijít od pořadatelů. Jenže těm se nijak nevnucujeme-takže slovo ambice asi není správné, jde prostě o přání.
Marek: Rozhodně bychom se nechtěli jako kapela hudbou živit. Tudy pro nás cesta nevede.

Co to je – vaše pořady?

Michal: Jednou za dva měsíce máme pořad v Liberci v Experimentálním studiu. Ty pořady začínaly jako “Krátké spojení” a u jejich zrodu jsme nebyli my, ale skupiny Jen tak a Pohromadě na přehradě. Pak Jen tak odpadl, vznikla skupina P.O.L. to už jsme se s nimi střídali i my, takže pořad byl každý měsíc, no a teď jsme v tom sami. Původní myšlenka byla, že si kapela pozvala nějakého skvělého hráče, který si zahrál s nimi, proto ten název Krátké spojení. Ale my už to tak nedělali, už je to prostě náš host, který vystupuje vedle nás.

Liberec je město s vysokým školstvím. To je podle mého soudu vaše přirozená cílová skupina. Chodí na vás (vzhledem k idejím, které stály u vzniku kapely) vysokoškoláci a hlavně vysokoškolačky?

Michal: Myslím, že moc ne. Většina z nás vystudovala v Liberci gympl, což bylo takové prvotní prostředí, kde se na nás nabalili první diváci. Teď třeba já učím kytaru, takže chodí i lidi z tohoto prostředí.
Marek: Nehledě na to, že my ty koncerty pořádáme v pátek, takže to se vysokoškoláci rozjíždějí k domovům. Takže na nás chodí spíš vysokoškoláci, kteří v Liberci bydlí, než ti, kteří zde studují.
Michal: Ono se to publikum dost obměnilo. Byly doby, kdy jsme znali v sále úplně všechny, teď jich většinu neznáme.
Marek: My jsme měli hroznou výhodu. Když jsme začínali, měli jsme od začátku vyprodáno. Nebylo to tím, že by na nás lidi tolik chodili, ale tím, že jsme byli tak nadšení, a tolik jsme chtěli, aby to všichni slyšeli, že každý vyfasoval patnáct lístků. Musel si je koupit a nějak je dostat k lidem. Takže třeba jsi potkal známého a říkal jsi: Za čtrnáct dnů máme koncert, nechceš přijít. A on nezávazně: A víš, že bych docela šel? A ty: Tak to máš štěstí, náhodou tady mám vstupenku. A on zakličkoval: Jenže já s sebou nemám prachy. A ty: To nevadí, dáš mi je na koncertě. A už byl chycenej.
Michal: Navíc ta scéna tehdy byl malý sál. Přišlo sedmdesát lidí a bylo narváno.
Marek: Na první koncert, kde bylo na plakátech jen slovo Jarret, přišlo asi pět lidí v kravatách, protože si mysleli, že to bude jazz.

Copak vy nejste jazz?

Honza: No píšou o nás, že tam jsou prvky jazzu.

Jasně a Honza je typický jazzový zpěvák.

Honza: Myslíš? Já myslím, že jsem hlasem spíš beatlsáckej.

Ale frázování máš jazzové.

Honza: To rozhodně mám. Já jsem hrál v hodně bigbandech a to jazzové frázování se snažím prosadit všude. Ale barvou hlasu nejsem jazzman.

Čím to drží pohromadě

Jaké je vaše autorské zázemí?

Michal: Pořád Bohouš Vašák. Máme od něj nové písničky. Jestli bude psát i dál, to nikdo neví.
Marek: Bohouš je jeden z mála lidí v našem okolí, který umí ty věci, co kolem nás plavou, stáhnout na zem. Podobně jako Jakub Noha. Oni oba mají vlastně příjemný život: dělají dobře uznávanou práci, mají dobré rodinné zázemí, ale přesto v nich jsou nějaká šílená traumata, která musejí v písničkách ven. My jsme měli na autory štěstí od začátku. Vedle nich to byli Pavel Havlík a Ivan Jecha z Pohromadě na přehradě. S takovým zázemím se to dobře dělá. Taky máme asi každý doma spousty svých počmáraných papírů, ale vůbec nikdy na ně nedošlo a asi nedojde, protože máš pocit, že vedle takových písní, které dostáváme, to je zbytečné vytahovat. Na další desce snad bude jedna věc od Jakuba, nějaké od Pavla a zbytek od Bohouše.

Jak to funguje? Oni vám to přinesou hotové v notách?

Michal: Od Pavla Havlíka jsme to dostali i s nějakou částečnou aranží. Bohouš to zahrál na kytaru, zbytek byl na nás. Na aranžování písničky strávíme nejvíc času. I když i to se změnilo, teď Vlastík udělá kostru aranže nahranou na počítači a to pak doděláváme.
Marek: Když Bohouš odcházel, tak se objevila taková ta klasická hamletovská otázka. Dohodli jsme se, že ať to půjde dál jakkoliv, musí to jít jinudy než do té doby, protože Bohouš byl výborný jako autor i interpret vlastních věcí. V té chvíli nám moc pomohlo, že máme Vlastíka, protože ten se v těch chytrých mašinkách vyzná z nás všech zdaleka nejlíp. Změnil se systém zkoušek, připadá mi to efektivnější a přehlednější. Tím nechci říci, že by ten Bohoušův styl byla chyba, to rozhodně ne, prostě každý má jiný systém.

Jste trošku zvláštní tím, že na pódiu působí jako frontman Marek, který jediný nezpívá.

Michal: Právě proto že nezpívá, tak tak muže působit. Kdysi byly pěvecké póly dva – Hanka a Bohouš. Přitom kapelník jsem já, ale nejvíc tam lezl Marek, protože to má přirozeně v sobě.
Marek: Takhle u nás funguje demokracie.
Honza: To jsem si vlastně nikdy neuvědomoval, že je něco divného na tom, že je Marek frontman. To vzniklo přirozeně.
Michal: Možná zde působí naše trampské začátky. Ti taky mají většinou mezi sebou nějakého mluvčího, který toho moc nenazpívá. On ani ten Tichota toho moc nenazpívá.
Marek: Když Bohoušek odcházel, tak jsme si řekli, že si tak za rok najdeme jiného zpěváka, a než si ho najdeme, že zachováme nějak kontinuitu a budeme hrát bez něj. Přešel rok a my si uvědomili, že nikoho nového nepotřebujeme.
Michal: On by to měl navíc blbý, protože by ho všichni srovnávali s Bohoušem.

Vy se na pódiu pořád smějte a vím, že si užíváte všelijaké recesičky i v zákulisí. Že prostě máte svůj zajímavý kapelní mikrosvět.

Marek: To je tím, že jsme v Liberci v žánru jediní, takže jsme odsouzeni k tomu držet pohromadě. Není kam utéct.
Michal: Mikrosvět má každá kapela. Ono tím, že nemáme žádné ambice, tak si můžeme dělat ze všeho legraci. Když se někdo bere moc vážně, tak to má asi v tomhle ohledu blbý.
Marek: Mně se líbí, jak do toho světa zapadl i Honza, který je vlastně skoro o generaci starší. O čtrnáct let starší než já a Michal. A ukázalo se, že to funguje bezvadně. Dokonce nám jeho žena vyčítala, že on když se vrátí z hraní s námi, tak je z něj na půl dne puberťák.
Honza: No, ona to nesnáší, jak vedle nich omládnu.
Marek: Ale loni jsme byli čtrnáct dní na dovolené spolu a ukázalo se, že to je asi tak maximum času, kdy se sneseme. Pro příště víme, že týden by byl lepší.
Michal: Je to fakt náročné, zvlášť v Polsku, kde je rovina, takže není kam utéct.

Pomalým tempem vpřed

Vaše poslední deska je Unikat z roku 2002. Není na čase vydat novou?

Marek: My máme konstantní rychlost dvě písně za rok. Jedinkrát se nám stalo, že jsme zvládli tři, ale to nás tak vyčerpalo, že jsme příští rok udělali jen jednu.
Michal: Jestli to dobře půjde, tak příští rok by mohla deska být.
Hanka: My máme pětiletou vydávací periodu.
Marek: Narážíš asi přesně na to, co nám říkal Michal Němec. On nám strašně nadával, že můžeme natočit sebelepší desku, ale s takovýmhle přístupem nám nic nepomůže. Že do toho máme víc bušit. Jenže on sám je motor Jablkoně a bez něj by ta kapela asi taky moc nepracovala.

Jenže než vydáte novou desku, tak na vás publikum zapomene.

Hanka: To není pravda. Nezapomene. Už rok po jejím vydání se nás lidi ptali, kdy bude další, a ptají se do teď a je jich čím dál víc.
Michal: To věrné publikum zůstane, ale jistě není nejpočetnější. Já myslím, že taková pravidla, jak jsi říkal, tedy deska ročně, než na tebe zapomenou, platí spíš v šoubyznysu.
Marek: Oni i kluci z Indies jsou velkorysí. Řekli nám že by byli rádi, kdybychom něco vydali, ale nijak netlačí. Než blbou desku, radši si počkat na dobrou.

Z celého rozhovoru vyplývá, že se nikam necpete. Proč to děláte, když nechcete, aby vaše písničky všichni znali?

Marek: To není pravda, že to nechceme. Bylo by pro nás velmi příjemné, kdyby nás znali. Jde o to, že pro to nechceme dělat nic jiného, než to, co děláme dosud, protože si myslíme, že by to nebylo správně.
Michal: Tuhle otázku mi položil i Havlík. Proč vlastně hraju. Říkám: Protože mě to baví. A on: Tak to si můžeš hrát doma. Tak říkám: Protože mě baví scházet se s těmi lidmi. A on: To se taky můžete scházet u vás doma. Měl pravdu, a protože mi nestačí scházet se doma, určitě tam nějaká forma exhibicionismu musí být.
Marek: Každý, kdo stál na pódiu a povedlo se mu hraní, ví, že to je pocit, který by šlo srovnat snad jen s tím, když je kluk s holkou. Akorát, že tady může být ten okamžik, kdy se cejtíš na vrcholu, mnohem delší. Třeba když jsme hráli s Glenem Hansardem, tak to bylo asi osm minut.
Honza: Je to výlet do jinejch světů.
Marek: Já myslím, že na tom je krásný, že ten okamžik s někým sdílíš. To znají i diváci. Včera jsme hráli před lidmi novou písničku a mně při tom běžela taková husa po zádech… Přesto, že to byla vlastně naše písnička. To jsou ty pocity, pro které děláš muziku. A taky to, že ti je s lidmi v kapele jednoduše dobře.

To všechno chápu, ale pořád mi to neodpovídá na otázku, proč neděláte něco víc pro to, abyste se prosadili.

Marek: Jeden současný balkánský filosof řekl, že je jedno, v jaké nadmořské výšce se pohybuješ, jde jen o to, jestli jdeš nahoru nebo dolů. A já mám pocit, že jdeme nahoru.
Hanka: Nikdo nemáme pocit stagnace.
Michal: Vlastně bych měl mít prosazování kapely na starosti já. Ale nevím, co bych měl dělat víc, aby to bylo rozumné a nebyla v tom křeč. Svěřit se do rukou profesionálního manažéra bychom nechtěli, to by pro nás byla ztráta svobody. Cestou by byla nějaká forma spolupráce - exklusivitu bych manažerovi nerad dával.
Marek: Když se Chinaski rozhodli, že do toho šlápnou, a udělají vše pro to, aby se prosadili, objezdili za rok asi dvě stě koncertů a při tom chodili do práce. Podařilo se jim to, ale ze sestavy, která tu šňůru začínala, zbyl v kapele už jen Malátný. Ostatní odešli. Nevydrželi to. To nechceme.
Michal: Prostě chceme zvolna stoupat, aby nám o do důchodu vydrželo.
Honza: Jde o to udržet si takovou míru vystupování, aby se nám nestalo stereotypem. Tam stačí málo a buď vyčpí obsah nebo radost a pohoda.

Všichni víme, že na první letní festival se těšíme víc než na ty poslední v září.

Hanka: Ani ty párky na festivalech už v září tolik nechutnají.
Michal: My si necháváme z devíti prázdninových víkendů tři volné, z toho dva vedle sebe. Abychom měli čas na dovolenou. Protože by to jinak byla pruda. Když tu není ambice, že by ses tím chtěl živit, tak proč se hnát?
Marek: Možná, že to je i tím, že mezi námi není autorská osobnost, která by tak cítila životní nutnost pouštět ven svá poselství.

Zakončeme tím, že mi prozradíte, čím jste kdo v civilu.

Michal: Marek je trafikant ve velké trafice v Harrachově. Tam dělá od pondělí do čtvrtka a nemá s kým mluvit kromě: dobrý den – děkuji - na shledanou. Když se ve čtvrtek večer vrátí, jdeme do hospody, nadechne se a mluví, až se bojím, že mi hlava upadne. Honza se bubnováním v různých sestavách živí. Hanka učí na druhém stupni základní školy hudebku, němčinu a angličtinu. Vlasta studuje druhou vysokou školu – informační systémy. Má vystudovánu jednooborovou hudební výchovu na pedagogické škole. Já jsem zaměstnanec v kulturním zařízení – svítím, zvučím a tak. A učím kytaru.

Poděkoval jsem za rozhovor, ujistil se, že se v létě na několika festivalech potkáme, a zamával kapele, která odjela na koncert do Břeclavi.

Jiří moravský Brabec

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.