Michal: No vzhledem k věku, kdy jsme to s Markem zakládali, tak určitě získat pozornost dívek.

Michal: My jsme především nezačínali jako kapela, ale jako partička. Dva kluci, dvě holky, nedělní brnkání doma u čaje, ježdění ven. Nakonec jsme si řekli, že bychom se mohli nějak jmenovat, a tak vznikl Jarret. Má v tom prsty i Pavel Havlík, který nás přihlásil na nějakou tu Portu či Zahradu. My sami ambice neměli.

Marek: Před třemi lety jsem si přál, aby na nás ve městech, kam přijedeme hrát, přišlo do klubu aspoň padesát lidí. To se už loni naplnilo. Teď bych měl ambici proniknout na multižánrové festivaly, což se podařilo třeba Navarové, Redlovi, Křesťanovi a pár dalším. Už i proto, že se v tom, co sami posloucháme, někam posunujeme, takže po dvanácti letech hraní folku už prostě neposloucháme Honzu Nedvěda. Nám se pochopitelně jeho písničky hrozně líbily, když jsme začínali, ale už jsme prostě jinde. Už bychom se také rádi setkávali s jinými muzikanty a tím pádem i s novým publikem. To by se nám líbilo.

Honza: Nic a všechno.
Michal: Myslíme si, že se nám docela daří dělat nové písničky, kde už třeba využíváme předtočené dokreslující zvuky, což je třeba žánrový posun. Na své koncerty v Liberci si zveme hosty z jiných oblastí, než jen folkaře. Ale na druhou stranu, pozvánky by měly přijít od pořadatelů. Jenže těm se nijak nevnucujeme-takže slovo ambice asi není správné, jde prostě o přání.
Marek: Rozhodně bychom se nechtěli jako kapela hudbou živit. Tudy pro nás cesta nevede.

Michal: Jednou za dva měsíce máme pořad v Liberci v Experimentálním studiu. Ty pořady začínaly jako “Krátké spojení” a u jejich zrodu jsme nebyli my, ale skupiny Jen tak a Pohromadě na přehradě. Pak Jen tak odpadl, vznikla skupina P.O.L. to už jsme se s nimi střídali i my, takže pořad byl každý měsíc, no a teď jsme v tom sami. Původní myšlenka byla, že si kapela pozvala nějakého skvělého hráče, který si zahrál s nimi, proto ten název Krátké spojení. Ale my už to tak nedělali, už je to prostě náš host, který vystupuje vedle nás.

Michal: Myslím, že moc ne. Většina z nás vystudovala v Liberci gympl, což bylo takové prvotní prostředí, kde se na nás nabalili první diváci. Teď třeba já učím kytaru, takže chodí i lidi z tohoto prostředí.
Marek: Nehledě na to, že my ty koncerty pořádáme v pátek, takže to se vysokoškoláci rozjíždějí k domovům. Takže na nás chodí spíš vysokoškoláci, kteří v Liberci bydlí, než ti, kteří zde studují.
Michal: Ono se to publikum dost obměnilo. Byly doby, kdy jsme znali v sále úplně všechny, teď jich většinu neznáme.
Marek: My jsme měli hroznou výhodu. Když jsme začínali, měli jsme od začátku vyprodáno. Nebylo to tím, že by na nás lidi tolik chodili, ale tím, že jsme byli tak nadšení, a tolik jsme chtěli, aby to všichni slyšeli, že každý vyfasoval patnáct lístků. Musel si je koupit a nějak je dostat k lidem. Takže třeba jsi potkal známého a říkal jsi: Za čtrnáct dnů máme koncert, nechceš přijít. A on nezávazně: A víš, že bych docela šel? A ty: Tak to máš štěstí, náhodou tady mám vstupenku. A on zakličkoval: Jenže já s sebou nemám prachy. A ty: To nevadí, dáš mi je na koncertě. A už byl chycenej.
Michal: Navíc ta scéna tehdy byl malý sál. Přišlo sedmdesát lidí a bylo narváno.
Marek: Na první koncert, kde bylo na plakátech jen slovo Jarret, přišlo asi pět lidí v kravatách, protože si mysleli, že to bude jazz.

Honza: No píšou o nás, že tam jsou prvky jazzu.

Honza: Myslíš? Já myslím, že jsem hlasem spíš beatlsáckej.

Honza: To rozhodně mám. Já jsem hrál v hodně bigbandech a to jazzové frázování se snažím prosadit všude. Ale barvou hlasu nejsem jazzman.

Michal: Pořád Bohouš Vašák. Máme od něj nové písničky. Jestli bude psát i dál, to nikdo neví.
Marek: Bohouš je jeden z mála lidí v našem okolí, který umí ty věci, co kolem nás plavou, stáhnout na zem. Podobně jako Jakub Noha. Oni oba mají vlastně příjemný život: dělají dobře uznávanou práci, mají dobré rodinné zázemí, ale přesto v nich jsou nějaká šílená traumata, která musejí v písničkách ven. My jsme měli na autory štěstí od začátku. Vedle nich to byli Pavel Havlík a Ivan Jecha z Pohromadě na přehradě. S takovým zázemím se to dobře dělá. Taky máme asi každý doma spousty svých počmáraných papírů, ale vůbec nikdy na ně nedošlo a asi nedojde, protože máš pocit, že vedle takových písní, které dostáváme, to je zbytečné vytahovat. Na další desce snad bude jedna věc od Jakuba, nějaké od Pavla a zbytek od Bohouše.

Michal: Od Pavla Havlíka jsme to dostali i s nějakou částečnou aranží. Bohouš to zahrál na kytaru, zbytek byl na nás. Na aranžování písničky strávíme nejvíc času. I když i to se změnilo, teď Vlastík udělá kostru aranže nahranou na počítači a to pak doděláváme.
Marek: Když Bohouš odcházel, tak se objevila taková ta klasická hamletovská otázka. Dohodli jsme se, že ať to půjde dál jakkoliv, musí to jít jinudy než do té doby, protože Bohouš byl výborný jako autor i interpret vlastních věcí. V té chvíli nám moc pomohlo, že máme Vlastíka, protože ten se v těch chytrých mašinkách vyzná z nás všech zdaleka nejlíp. Změnil se systém zkoušek, připadá mi to efektivnější a přehlednější. Tím nechci říci, že by ten Bohoušův styl byla chyba, to rozhodně ne, prostě každý má jiný systém.

Michal: Právě proto že nezpívá, tak tak muže působit. Kdysi byly pěvecké póly dva – Hanka a Bohouš. Přitom kapelník jsem já, ale nejvíc tam lezl Marek, protože to má přirozeně v sobě.
Marek: Takhle u nás funguje demokracie.
Honza: To jsem si vlastně nikdy neuvědomoval, že je něco divného na tom, že je Marek frontman. To vzniklo přirozeně.
Michal: Možná zde působí naše trampské začátky. Ti taky mají většinou mezi sebou nějakého mluvčího, který toho moc nenazpívá. On ani ten Tichota toho moc nenazpívá.
Marek: Když Bohoušek odcházel, tak jsme si řekli, že si tak za rok najdeme jiného zpěváka, a než si ho najdeme, že zachováme nějak kontinuitu a budeme hrát bez něj. Přešel rok a my si uvědomili, že nikoho nového nepotřebujeme.
Michal: On by to měl navíc blbý, protože by ho všichni srovnávali s Bohoušem.

Marek: To je tím, že jsme v Liberci v žánru jediní, takže jsme odsouzeni k tomu držet pohromadě. Není kam utéct.
Michal: Mikrosvět má každá kapela. Ono tím, že nemáme žádné ambice, tak si můžeme dělat ze všeho legraci. Když se někdo bere moc vážně, tak to má asi v tomhle ohledu blbý.
Marek: Mně se líbí, jak do toho světa zapadl i Honza, který je vlastně skoro o generaci starší. O čtrnáct let starší než já a Michal. A ukázalo se, že to funguje bezvadně. Dokonce nám jeho žena vyčítala, že on když se vrátí z hraní s námi, tak je z něj na půl dne puberťák.
Honza: No, ona to nesnáší, jak vedle nich omládnu.
Marek: Ale loni jsme byli čtrnáct dní na dovolené spolu a ukázalo se, že to je asi tak maximum času, kdy se sneseme. Pro příště víme, že týden by byl lepší.
Michal: Je to fakt náročné, zvlášť v Polsku, kde je rovina, takže není kam utéct.

Marek: My máme konstantní rychlost dvě písně za rok. Jedinkrát se nám stalo, že jsme zvládli tři, ale to nás tak vyčerpalo, že jsme příští rok udělali jen jednu.
Michal: Jestli to dobře půjde, tak příští rok by mohla deska být.
Hanka: My máme pětiletou vydávací periodu.
Marek: Narážíš asi přesně na to, co nám říkal Michal Němec. On nám strašně nadával, že můžeme natočit sebelepší desku, ale s takovýmhle přístupem nám nic nepomůže. Že do toho máme víc bušit. Jenže on sám je motor Jablkoně a bez něj by ta kapela asi taky moc nepracovala.

Hanka: To není pravda. Nezapomene. Už rok po jejím vydání se nás lidi ptali, kdy bude další, a ptají se do teď a je jich čím dál víc.
Michal: To věrné publikum zůstane, ale jistě není nejpočetnější. Já myslím, že taková pravidla, jak jsi říkal, tedy deska ročně, než na tebe zapomenou, platí spíš v šoubyznysu.
Marek: Oni i kluci z Indies jsou velkorysí. Řekli nám že by byli rádi, kdybychom něco vydali, ale nijak netlačí. Než blbou desku, radši si počkat na dobrou.

Marek: To není pravda, že to nechceme. Bylo by pro nás velmi příjemné, kdyby nás znali. Jde o to, že pro to nechceme dělat nic jiného, než to, co děláme dosud, protože si myslíme, že by to nebylo správně.
Michal: Tuhle otázku mi položil i Havlík. Proč vlastně hraju. Říkám: Protože mě to baví. A on: Tak to si můžeš hrát doma. Tak říkám: Protože mě baví scházet se s těmi lidmi. A on: To se taky můžete scházet u vás doma. Měl pravdu, a protože mi nestačí scházet se doma, určitě tam nějaká forma exhibicionismu musí být.
Marek: Každý, kdo stál na pódiu a povedlo se mu hraní, ví, že to je pocit, který by šlo srovnat snad jen s tím, když je kluk s holkou. Akorát, že tady může být ten okamžik, kdy se cejtíš na vrcholu, mnohem delší. Třeba když jsme hráli s Glenem Hansardem, tak to bylo asi osm minut.
Honza: Je to výlet do jinejch světů.
Marek: Já myslím, že na tom je krásný, že ten okamžik s někým sdílíš. To znají i diváci. Včera jsme hráli před lidmi novou písničku a mně při tom běžela taková husa po zádech… Přesto, že to byla vlastně naše písnička. To jsou ty pocity, pro které děláš muziku. A taky to, že ti je s lidmi v kapele jednoduše dobře.

Marek: Jeden současný balkánský filosof řekl, že je jedno, v jaké nadmořské výšce se pohybuješ, jde jen o to, jestli jdeš nahoru nebo dolů. A já mám pocit, že jdeme nahoru.
Hanka: Nikdo nemáme pocit stagnace.
Michal: Vlastně bych měl mít prosazování kapely na starosti já. Ale nevím, co bych měl dělat víc, aby to bylo rozumné a nebyla v tom křeč. Svěřit se do rukou profesionálního manažéra bychom nechtěli, to by pro nás byla ztráta svobody. Cestou by byla nějaká forma spolupráce - exklusivitu bych manažerovi nerad dával.
Marek: Když se Chinaski rozhodli, že do toho šlápnou, a udělají vše pro to, aby se prosadili, objezdili za rok asi dvě stě koncertů a při tom chodili do práce. Podařilo se jim to, ale ze sestavy, která tu šňůru začínala, zbyl v kapele už jen Malátný. Ostatní odešli. Nevydrželi to. To nechceme.
Michal: Prostě chceme zvolna stoupat, aby nám o do důchodu vydrželo.
Honza: Jde o to udržet si takovou míru vystupování, aby se nám nestalo stereotypem. Tam stačí málo a buď vyčpí obsah nebo radost a pohoda.

Hanka: Ani ty párky na festivalech už v září tolik nechutnají.
Michal: My si necháváme z devíti prázdninových víkendů tři volné, z toho dva vedle sebe. Abychom měli čas na dovolenou. Protože by to jinak byla pruda. Když tu není ambice, že by ses tím chtěl živit, tak proč se hnát?
Marek: Možná, že to je i tím, že mezi námi není autorská osobnost, která by tak cítila životní nutnost pouštět ven svá poselství.

Michal: Marek je trafikant ve velké trafice v Harrachově. Tam dělá od pondělí do čtvrtka a nemá s kým mluvit kromě: dobrý den – děkuji - na shledanou. Když se ve čtvrtek večer vrátí, jdeme do hospody, nadechne se a mluví, až se bojím, že mi hlava upadne. Honza se bubnováním v různých sestavách živí. Hanka učí na druhém stupni základní školy hudebku, němčinu a angličtinu. Vlasta studuje druhou vysokou školu – informační systémy. Má vystudovánu jednooborovou hudební výchovu na pedagogické škole. Já jsem zaměstnanec v kulturním zařízení – svítím, zvučím a tak. A učím kytaru.

Jiří moravský Brabec

HOME