Téměř kompletní barvy Slávy Janouška 

Když vás autobus vyloží na kopci a vy pak jdete pořád dolů do vesnice, asi vás nepřekvapí, že se ta ves jmenuje Nížkovice. Podzim hrál všemi barvami, ale konifery se zelenaly před domkem, takže tvořily poznávací znamení: Tady bydlí Janoušek. Bydlí útulně, čaj vaří dobrý a na otázky odpovídá ochotně.

Začneme tvým dvojalbem Kousek Slávy Janouška, kterým jsi nabídl příznivcům archivní nahrávky z let 1984 – 1991 s jednou raritou z roku 1972 navíc. Je to dvě a půl hodiny záznamů z koncertů, a když to člověk poslouchá, první, co si uvědomí, je, jak se změnilo chování publika od těch dob. Jak tehdy hledalo každý náznak a bylo za něj vděčné a dokázalo se spontánně projevit. Jak na to budou reagovat ti, co si ty dávné doby nepamatují?

Já si myslím, že si to pustí spíš pamětníci. Dělal jsem to pro ně jako dáreček, pro fandy z tehdejší doby.

Musím hrdě říci, že spoustu písniček, které jsem léta neslyšel, jsem poznal po pár taktech předehry. Když si člověk uvědomí, kolik písničkářů a písní jsem od té doby potkal, až mě ta snadná zapamatovatelnost tvých písniček překvapila. Dvojalbum začíná písní Škoda 1000 MB, o které vím, že se hrála překvapivě v rádiu úplně jiné země.

Ano, v Norsku. Vždycky při vyúčtování OSA mi chodil srandovní honorář ve výši pár marek. Vypátral jsem, že přichází za použití písně v rádiu v Oslo. Protože to byla vždycky jenom tato píseň, a protože existoval nosič, kde jako jediná ode mne byla, a to sampler z Porty 87, představuji si, že odsud odešel nějaký emigrant do Norska, vzal si s sebou tu desku, tam nastoupil v rádiu a občas z ní něco pouštěl. Tomu názvu Norové rozuměli, protože škodovky jezdily i u nich. Jinak z té udrmolené češtiny museli být na větvi.

Ovšem Norové nemohli ocenit jeden z tvých nejštěpnějších veršů vůbec, který v této písni zazní: Nedojel jsem do Kladna / hladina se dotkla dna. Jak se stane, že člověk vymyslí takový slogan?

Že se ptáš zrovna ty... Prostě tě to napadne. Přiznám se, že si nepamatuji, kdy přišel zrovna tenhle, ale asi to nebyla žádná situace, kdy bych opravdu jel do Kladna a došel mi benzín. Jen mi tenkrát docházel dost často, protože síť nočních pump byla hodně řídká. Ale třeba tu multikáru, o kterou jsem svou škodovku rozbil, jsem opravdu potkal u Žďáru. Na ten slogan do Kladna / dotkla dna jsem byl patřičně pyšný a dodnes, když tu píseň hraju, dávám si záležet na dobré výslovnosti, protože, když se to odflákne, tak se fór setře. Jo, povedlo se to, ale takových nápadků za ta léta máme každý…

Archeologie písničkáře

Jako podklad k obalu této desky jsi použil prvopisy svých písní, kde je naopak vidět to množství škrtů, oprav...

Navíc v tom jsou všelijaké obrázky, protože když zrovna nevím, co dál, tak si kreslím. Některá ta slova v těch kudrlinkách a čárečkách pak skoro zmizí. Pak jsou na tom ještě samozřejmě kolečka od kafe a podobné doklady toho, co jsem nad textem prožil. Už tehdy dávno jsem se rozhodl si to schovávat, teď se to hodilo.

Autoři jsou v tomto velmi různí. Třeba Redl pracuje s obyčejnou tužkou a gumou.

Taky jsem měl takové období, ale zjistil jsem, že tužka má tu nepěknou vlastnost, že se po čase rozmazává, i když ty listy jen leží na sobě. Teda pokud píšeš šetřivě z obou stran jako já. Navíc jsem měl v archivu všelijaké útržky textu, které jsem psal třeba klasicky na účtenky v hospodě a jiné podivné kusy papíru někde v hotelu. Dneska píšu už většinou do počítače, ale schovávám si v něm i původní verze. Některé písně už ani žádný rukopis nemají, už jsou jen počítačové. Ale pokud mají, tak si je schovávám.

Na desce je jediná písnička z roku 1972 a pak až z osmdesátých let. Čili jedna, kde jsi ještě teenager a pak až v době, kdy ti bylo těsně přes třicet. Za těch dvanáct nezmapovaných let se tvůj autorsko-interpretační styl asi dost změnil. Je někde zaznamenána tvá tvorba z toho mezidobí?

Skoro určitě není, alespoň ne v použitelné podobě. Pochopitelně, že jsem se nějak vyvíjel a měnil. Ale Ruce z vosku z roku 1972 jsem tam dal jako raritku. Našel jsem ji v archivu Petra Benesche, nicméně je jedinou písní dvojalba, kterou on nezvučil, ale od nějakého zvukaře ten pás kdysi získal. Byly na něm nahrávky z třetího ročníku přehlídky Folk a country v roce 1972. Původně se to mělo odehrávat v Lucerně, ale tam nakonec dostal přednost nějaký festival družby, takže nás přesunuli do Radiopaláce na Vinohradské. Mimo jiné se mi vybavilo, že jsem tam byl v šatně u toho, kdy se spolu na první zkoušku domlouvali Petr Kalandra a Zuzana Michnová s Oskarem Petrem, vlastně jsem byl u zrodu Marsyas. Ale k té nahrávce… zvukově byla hodně špatná, takže to, co je na dvojalbu, je výsledek zvukařské archeologie. Některé demonahrávky z toho mezidobí na páscích mám, ale zase to není na čem přehrát. Možná má někdo něco z tehdejších vystoupení v soukromém archivu, ale nevím o tom.

V době vysokoškolských studií jsme se okrajově setkávali na všelijakých přehlídkách, pamatuji si tě jako muzikanta z divadelních projektů, ve kterých hrály písničky důležitou roli.

V letech 1976 až 1983 jsem se s divadly paktoval, ať už jako externista na Provázku, nebo v Malém divadýlku. Muziku jsem tehdy opravdu dělal především pro divadlo. Tak to fungovalo. To byla doba, kdy v Brně bylo třicet autorských divadel. Teď bys tam možná našel třicet kapel, ale ono udělat koncert s kapelou o čtyřech lidech je o dost jednodušší, než dostat na pódia divadlo až k premiéře.

Hledání vlastního stylu

Myslím, že je na tom dvojalbu vidět i to, že jsme všichni byli trošku poznamenáni Šafránem, tedy tím, co do folku přinesl. Třeba objevování Sušilovských lidových balad. Nebo tvůj Kyprý kapřík je hříčka z rodu Hutkovy Balady na -či...

S Hutkou jsem se znal od roku 1972. V roce 1973 vznikla nejčeštější písnička na –ří, Kyprý kapřík, jako reakce na Hutkovu píseň na slabiku –či. V průběhu let tak 1974-5 mi pořád někdo předhazoval, když slyšel mé písničky, že to je jak od Hutky. Tak jako mají dnešní mladí na talíři, že kopírují Nohavicu, Plíhala. Bylo mi jasné, že se z toho vlivu musím nějak vymanit. Ale třeba Sušilovu sbírku vlastním od počátku sedmdesátých let, vyhledával jsem si v ní písně a hrál si je, ale když tím začal být známý Hutka, snažil jsem se alespoň hledat takové, které nehrál. Dokonce si troufnu tvrdit, že jsem třeba zhudebňoval Kainara ještě za jeho života, dřív, než s tím přišel Mišík. Co je vám to platné, když to pak začne dělat on, kterého všichni znali, to už je blbé být pro lidi tím, co se opičí. Podobně jsem se postupně odtáhl od lidovek, protože to byl další znak, který mě házel na tu hromadu: To je jak od Hutky. Nechal jsem si v repertoáru jen pár písní, které mě nějak vnitřně bavily. Nebo měly jiný důležitý znak – třeba když se zpívá o Janóškovi, tak mi přišlo dobré, když to bude zpívat Janóšek. Na to dvojCD jsem dal dvě lidovky. Kromě Janóška baladu Smrti. Pamatuji si, jak mi Vlasta Redl tak v roce 1986 říkal: to je strašný, jak se to táhne, to se nedá hrát, to je úplně blbě. Pak v roce 1995 předvedl svoji verzi s Hradišťanem, kdy z několika verzí zaznamenaných Sušilem použili jednu melodii na sloky, jinou jako refrén a z písně udělali koláž i rozměrově snesitelnější pro dnešní vnímání písně. Já se prostě rozhodl pro jednu melodii a byl jí věrný. I tak jsem musel text silně pokrátit, protože jinak měla asi čtyřicet slok a trvala by dvacet minut. Já tu píseň používal s jasným záměrem. Byla to jedna z písní, které lidi zpívali s tebou a tam to, že se ta melodie stále opakuje, se naopak cení, ba i vyžaduje. A když víš, kdy takovou píseň zařadit, pak je to krásné, atmosféra se zatetelí a lidi jsou ti vděční. To je princip, který jsem neobjevil ani já, ani Hutka. To je pradávné.

V tomto dvojalbu i v Barvách domova je humor. Ale přijde mi dost odlišný.

V každé době se lidi smějou něčemu jinému. V té dávné době byl důležitý aktualizační humor, a užíval se často. Dnes je to spíš takový ten čistý, obecný humor, úsměv nad věcmi, kterým se dá smát vždy. Myslím, že jsme všichni v osmdesátých letech spadávali do oblasti dobových laciností. Tehdy to bylo funkční, předem jsi věděl, že to bude fungovat. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale v tomto smyslu se přinejmenším trošku zpronevěřili všichni. Humor nadčasový, humor sám o sobě je těžší disciplína, je už určen pro posluchače, který je zasazen do nějakých zkušeností, které mu jej zprostředkují. Může být snáz nepochopen, když ta zkušenost, souvislost chybí. To se nezměnilo, bylo a bude. Stejně jako je i humor aktualizační, měnící se s dobou. Je to prostě jiná disciplína.

Podle mého soudu se mění aktualizační humor i s něčím jiným než s proměnlivostí témat – totiž s tím, jak se tahle muzika šíří médii. Když jsi v roce řekněme 1988 napsal písničku reagující na nedostatek toaletního papíru Proč vycházejí noviny, věděl jsi, že ji tvoji diváci uslyší v naprosté většině poprvé právě na tvém koncertu. Když Nohavica napíše Ladovskou zimu, visí za pár dní na netu a stáhne si ji 50.000 lidí.

Ladovská zima je přesně ten typ skvěle napsaných písní s aktuálním humorem. Proletí společností, osloví i spoustu lidí, kteří by se jinak o písničkáře nezajímali, pasuje přesně do jednoho místa, jedné doby. Samozřejmě může ji zahrát i příští zimu, nebo přespříští, vzpomínkově. Třeba i za deset let. Je to přesně vystřelená patrona, která má ale krátký let. I když jako důkaz toho, jak lidé mysleli, co se jim líbilo, může být zajímavá i za sto let. Když jsem psal Bábinského nebo Proč vycházejí noviny, tak jsem už tehdy věděl, že píšu písničku, která má takto omezenou životnost. Ale cílem je přece psát ty dalekonosné.

Téměř vyčerpávající zpěvník

Ano, ale byla to tehdy jedna z důležitých funkcí písničkáře, reagovat na daný okamžik a tím utvrzovat lidi v tom, že když to vidí podobně, jsou normální. Myslím, že teď dokonce přibývá autorů, kteří si dávají pozor, aby v písních nebylo nic konkrétního, co by mohlo napovědět o roku jejich vzniku... Přejděme k druhému artefaktu – k tvému Téměř kompletnímu zpěvníku. Musím říci, že mě velice potěšil. Recenzoval jsem ho v rubrice Hudební knihovnička pro listopadové F&C . Velice poučné pro mě jsou právě tvoje glosy k jednotlivým písním.

Myslel jsem si dokonce, že to je můj původní nápad. Ale někde v Tescu jsem viděl Nohavicovy zpěvníky, co vyšly nedávno, a v posledním dílu to tam má taky. I když kratší glosy než já. Opět jsem byl předběhnut, aniž jsem o tom věděl.

Ten zpěvník byl po všech profesionálních stránkách dobře připraven a vypraven. Jaký je to rozdíl v pracnosti – zpěvník s dosavadní tvorbou 140 písní, a archivní dvojalbum?

Nesouměřitelný. Absolutně. Dvojcédéčko bylo o tom, že jsem pár dní seděl od rána do večera u Petra Benesche, vybíral v jeho dobře uspořádaném archivu, srovnával jednotlivé verze, u některých mých písní jich měl opravdu desítky, a vybral si, co jsem chtěl. To se pak natáhlo do počítače, začalo čistit, přiznám se, občas i stříhat zbytečné pasáže s nesmyslným opakováním refrénu. Čili snad dvakrát týden jsem strávil ve studiu při ošetřování nahrávek a šlo se do výroby. I o to jsem se staral, ale spolupracovat na obalu s Václavem Skácelem, který ho dělal, to je vyměnit pár mailů a pak na den zajet k němu do studia to dokončit. Tedy celkem, když nadsadím, měsíc práce. Jenže zpěvník: Ideově jsem na něm začal dělat v roce 1995. Pak jsem podepsal smlouvu s Hitboxem, s Petrem Rímským, poté se ukázalo, že napsat moje písně do not je tak složité, že se do toho nikomu nechtělo, a když, tak za honorář odpovídající té dřině, a teď: kdo ho zaplatí? Ve smlouvě bylo, že vydavatel, ale dopadlo to stylem: Vyřeš si to a sežeň, jak chceš. Práce se několik let nehýbaly, ale já to celou dobu nosil v hlavě, přemýšlel o tom, jak to bude, co tam všechno zařadit. Bylo ještě mnoho pokusů ten zpěvník udělat. Nakonec jsem se rozhodl mít ho podle svého, aby byl maximálně přesný, prostě jsem to chtěl mít správně a výpravně. Jako něco, co tu nechávám po sobě. Aby mi do toho nikdo nekecal. A taky jsem se rozhodl neočekávat odměnu, ale naopak si to zaplatit. Domluvil jsem se s Petrem Dvorníkem, kterého považuju za odborníka na zápis do not, neznám u nás lepšího, ale ta práce trvala rok a půl. Dvorník je odpovědný, až puntičkářský. Strávili jsme nad tím neuvěřitelnou spoustu času, všechno jsem nesčíslněkrát autorizoval. Mělo to totiž jednu vadu. Psal to ve starém hudebním programu, kde byl problém převést zápis do tvaru, se kterým si bude rozumět na závěr počítač v tiskárně. Všelijak se to zkoušelo, vznikaly při tom chyby, sazba not i textů se rozsýpala, „ž“ se měnilo na „ť“ a jiné zábavy, které lidi od počítačů dobře znají. Když jsme to nakonec nějak převedli, tak zase grafičky nepracovaly na PC, ale na Macu, a sypalo se to znovu. A zpět na PC pro tiskárnu a zase chyby dokola... Práce na zpěvníku mnohonásobně překročily práci na CD. Je to moje vrcholné dílo. Už to nikdy dělat nechci. Od teď smekám před každým, kdo pracuje na nějaké encyklopedii.

Na rozdíl od dvojCD, které sis vydal sám, zpěvník vydala firma Oftis v Ústí nad Orlicí, která ho i tiskla. Takže kdo ho prodává?

Oni i já. Já ho vozím po koncertech, lze ho objednat na mém webu slavekjanousek.cz, oni ho pochopitelně distribuční sítí nabídli prodejnám. Ale není to žádný bestseller od Krejčíře nebo Zemana, takže asi těžko bude k mání v nahodile vybrané malé prodejně v malém městě.

Dvacet let tria

Třetím důvodem k našemu rozhovoru je třetí díl projektu Janoušek – Redl – Lenk, čili CD Barvy domova. Vím, že už hned po tom prvním se mi zmínil Jiří Černý, že nechápe, jak může fungovat spojení tak rozdílných osobností. A určitě není sám.

Ano, není. Ono je skutečně neuvěřitelné, že jsme tak totálně odlišní, až se dokonale doplňujeme. Poprvé jsme spolu stáli na pódiu před dvaceti lety v roce 1986. A je jasné, že když už to vydrželo dvacet let, tak to vydrží napořád. Jsme soubor, který nebyl nikdy založen, takže se nemůžeme ani rozpadnout. My jsme spolu dokázali lidsky vydržet i na cestách po světě, a vyhovujeme si i autorsky. Neznám třeba nikoho druhého, z koho by tak sršela energie jako ze Samsona a kdo by dokázal tak rychle pracovat. A to myslím pracovat v umělecké oblasti, ne to, že je také manuálně zručný. Já to, jak fungujeme, mohu vylíčit na jednom rozverném příběhu z cest po Americe: Jedeme a ozve se rána. Upadl výfuk. Redl vyletí z auta, já za ním, Samson se souká za námi. Redl letí do pole a řve: A je po něm, já jsem to říkal, tohle neberme! Vzteká se, že měl jako vždy pravdu a my jsme neposlechli. Já se koukám pod auto a vidím: Ty vole, výfuk upadl, co teď!? Ale ještě než to dořeknu, tak už je Samson v bílém triku pod autem a říká: Ono by to šlo spravit provizorně, tady přitáhnout, chtělo by to metr drátu. No a protože já jsem pomocník, to je moje role, a navíc dítě štěstěny, tak se jen otočím a tam leží metr drátu, tak mu ho podám, Samson ho nasadí blbě, nechá si na kraji moc velký kus a pak mu deset centimetrů na druhé straně chybí, tak mne pošle zas hledat, já už nic nenajdu, on to mezitím rozmontuje, posune, smontuje, utáhne, Redl se vyběhá a vykřičí, nasedneme a jedeme. Je sobota, všude mají zavřeno nebo nás obsluha v servisu lituje, že opravit by to šlo, ale až v pondělí výměnou výfuku, tak je třeba najít nějaké kousky trubek pro kvalitnější opravu támhle v kontejneru s železářským odpadem, Redl zase vyběhne do krajiny, křičí, že jde o vstup na soukromý pozemek, že nás za to může majitel zastřelit, Samson leze do kontejneru a vybírá, já se rozhlížím, jestli nikdo nejde, Samson mi podává, pak zase nasedneme, dojedeme do autoservisu, tam nám to odmítnou svařit, že mají své předpisy, a tak mě Samson pošle půjčit kladivo a hever, já podávám, Samson buší, Redl komentuje a odchází na pivo, obsluha servisu se pak diví, jak jsme to zvládli perfektně opravit a říká: Nojo, Češi, o těch jsem to už slyšel! Samson je prostě v našem uskupení dělník - tvůrce, já organizátor, pomocník - tvůrce, a Redl vrchní ideový tvůrce, který přesně ví, jak to mělo být, a pokud to tak není, tak se distancuje, ale poté, co se vyřve, zároveň navrhuje, jak se vrátit co nejblíž původnímu záměru. Když se tyto tři formy potkají, každý má svůj úkol. Jsou-li s ním nejen smířeni, ale pokud jim přímo vyhovuje, a každý si v něm je ředitelem, tak to prostě funguje.

Jaká část desky je připravena předem, když se sejdete k natáčení?

Ono se nikam nespěchá. My jsme se o té třetí desce začali bavit asi tak dva roky po té druhé – Kde domov můj. No a pak jsme se o ní „jen“ bavili asi osm let, než začala realizace. Vždycky se ctí vlastní program každého z nás před společným. Desku jsme plánovali od roku 1998. Jenže Vlasta musel nejdřív dokončit desku se svou kapelou, pak zase Hop trop, Samson s partou a tak dál, než se našla vhodná doba. Písniček, které jsme chtěli dát na společnou desku a které jsme si pro ni schraňovali, vzniklo tolik, že jsme měli chvíli pocit, že bychom mohli natočit dvojCD. Nenatočili jsme, ale tím pádem čtvrtý díl by teď mohl vzniknout dřív než za jedenáct let. Konkrétní písničky jsou vždy z větší části nachystány jedním člověkem. Ale na každé se nějak projeví spolupráce všech ostatních, proto jsme na obalu vlastně ani nerozepisovali autorství. Co je už autorský přínos, co je ještě jen aranžérská a interpretační spolupráce, pro to máme cit a nikdy kolem toho nebyly konflikty. Všechny ty písně pak stejně při natáčení zažijí další změny, včetně tempa, někdy i tóniny, melodie, meziher, struktury, jedna píseň třeba měla svého času asi dvacet slok, pak jsme dlouho škrtali s tím, že delší verze se bude když tak hrát na jevištích.

Při poslechu desky jsem měl z řazení písniček jakoby pocit, že říkáte, že jde o trilogii, která končí a pokračovat nebude. Protože končí vlastně jednou z nejstarších písní  vašeho tria Sto barevných slov, před kterou je další letitá píseň – V pořádku od Vlasty, i když v nějaké pozměněné verzi.

Ono se ukazuje, že témata, která jsme opracovávali před dvaceti lety, jsou důležitá stále. Akorát se změnily souřadnice. Zůstali jsme doma bylo o tom, že jsme někam chtěli a oni nás nechtěli pustit, a my se snažili nahlédnout, jaké to tam za plotem mají. Kde domov můj, to je najednou porevoluční pocit bezuzdnosti z volnosti. Dělej si co chceš, můžeš se na domov dívat třeba z gagarinovského odstupu. Proto byla ta deska tak ulítlá, svobodomyslná, že jsme se potřebovali vyřádit, dělat úplné koniny, u nichž možná mnoho posluchačů ani nepochopilo, proč je děláme. Hříbě poprvé vypuštěné za plot. Jenže pak se proběhneš a vracíš se do své stáje, porovnáváš. A vůbec ten domov v tom vážení nedopadá špatně. To je třetí postoj, dospělý. Je to pro nás téma ne-li žhavé, pak určitě nevychládající.

Pár glos k písním

Jednou z metafor, které v paměti zůstanou, je téma dvou stárnoucích básníků z úvodní písně.

Původně byli tři. Pak jsme se hádali, jestli tam mají být dva nebo tři a rozhodli se pro dva. Každá takováto textová drobnost byla na hodinovou debatu v hospodě.

To vám chválím, tři by byli příliš po lopatě, takto si člověk může představit, že tím třetím je ten, který příběh vypráví. Dalším silným zážitkem je předělaná ta stará Redlova V pořádku, začínající Už zase střílejí do lidí. Vyvolala ve mě silnější pocity, než kdy před tím.

Někde jsou slova změněna, ale úplně jinak, než si myslíš. Dlouho a dlouho jsme měnili a upravovali text, hádali se o jednotlivých slovech, až jsme se konečně shodli na nějakém znění. Jenže ve chvíli, kdy si Vlasta v noci potřeboval udělat cvičný zpěv, aby se v hudební části líp orientoval, to zrovna asi nemohl najít, a tak použil úplně původní text, podle kterého jsme předělávali. Byl zrovna po ruce a tolik nezáleželo na tom cvičném pokusu. Pak mi bylo líto, že nenazpíval ten výsledný text, protože jsem cítil, že se mu to povedlo moc dobře trefit. Tento původní text je ještě trochu jinak než ten, co lidi znají z jeho koncertů kdysi. A jak už se tak stává, ta nahrávka právě proto, že nebyl tlačen vědomím, že se to nahrává už jako definitivní verze pro CD, je emocionálně výrazně silná. A to až tak, že jsme se nakonec shodli, že se to použije, čert ať vezme textové úpravy a možná občas trošičku intonační chybičky. Emoce jsou víc. I náhody takového druhu mohou být nějak řízené shora a není dobré se jim vzpírat.

Když jsem říkal, že vaše deska Barvy domova má zvláštní jemný humor, odpovídající české povaze, chtěl bych asi v první řadě vypíchnout Redlem zpívanou Antarktidu. Odmyslím-li si jemný vtip ve formulacích textu, hudebně to je klasická trampská staroba jak z první republiky. Dovedl bych si ji představit v podání nějaké ortodoxně trampské kapely.

Jasně, trampské tango, taky mělo původně asi deset slok. Prozradím ti, jak ta píseň vznikla a proč na desce i koncertech se musí hrát tak tichounce. To je za trest a může za to nějaký japonský bůžek, který ji zaklel. Prapůvod této písně sahá do naší cesty po Tasmánii, na její jižní mys, kde dál byl už jen oceán a za ním Antarktida. Navečer jsme si tam pronajali takový domeček, venkovská idylka, pro klíče si jděte na poštu a zítra je tam vraťte. Velký dřevěný dům - obývák, několik ložnic, liduprázdno. Ubytovali jsme se, pojedli, udělali nepořádek a šli hledat hospodu. Obešli jsme to celé, dvě hodiny jsme hledali a nenašli, vrátili se, z auta vyhrabali whisky a plechovky s pivem a tak a udělali si v obýváku trampský večer s kytarami. A tam nás napadl ten refrén Škoda že tu nejsme sami, řvali jsme ho do noci, přišla nám to děsná legrace, příběh, kdy v Antarktidě jsou dvě základny, na každé dvojice výzkumníků, a jedna druhé vadí, protože chce mít to prázdno, ten svět sama pro sebe. Celou noc jsme to hulákali, nikdo na nás nepřišel, byla v tom i nadsázka, vzpomínka na domov na konci světa, řvali jsme stále víc a víc. Někdy v pět ráno, když jsme končili a odcházeli spát, najednou se otevřely dveře jedné z dalších ložniček, vyšli Japonci a Japončátka, zdravili, klaněli se, nenadávali. Ježíšmarjá! Koktali jsme, omlouvali se, vysvětlovali. A otvíraly se další a další dveře. Všichni se tak nepřítomně usmívali. A my se hanbou propadali a mizeli rychle spát. Ukázalo se, že večer, když my jsme hledali hospodu, tak ten dům, o kterém nám pošťák říkal, že v něm budeme sami a můžeme si vybrat ložnice, které chceme, obsadilo asi dvacet japonských turistů, tichých jako myši. Ty nás museli proklínat! A volat na nás japonské bůžky! Za ten hluk. Ještěže snad nikdo nemohl česky rozumět, jak si zpíváme neomaleně Škoda že tu nejsme sami… A tak jsme pak museli předělat celý příběh a přepsat text a vznikla z toho píseň o zlém černokněžníkovi, který zaklel dívčiny slzy do věčného ledu, naprosto nejtišší píseň, která se musí zpívat téměř neslyšně, abychom neprobudili další Japonce.

Dalším případem jemného českého humoru na dece je tvoje Ve studni. Ta představa toho, jak do sebe zacvaknou dvě nahodilé součástky, dva nahodilí lidé, kteří k sobě osudově patří.

Ano kus a protikus, říkají technici. To je úžasné, když to nastane. Když vznikne kompatibilní jednotka a udělá to cvak! A my Češi jsme v tom mistři. Máš trojúhelníkové a hranaté, tak z obojího uděláš kulaté a to pak spojíš. To Američan nedokáže. Zavolejte Čechy, oni to vyřeší.

A třetí jemný humor je v písni Mane nobiscum Domine, ten popis mladého děvčete s mlíkem na bradě. To má také tolik výkladů a konotací, které snad nikde jinde tak košatě nefungují. Od otcovské role až po role milostné. Člověk se usměje sám sobě, co všechno si pod tím představí. Na druhé straně váš humor je velmi často sebeironický nebo ironický. Třeba ta Lenkovská bilance Napotřetí.

To byl další úkol, každý měl napsat píseň, kde se popíše nějak důvěrně, svoji výraznou vlastnost. Redl napsal píseň o tom, kde které prostěradlo propálil, protože on je přece „Ten, který nepropálil nikdy nic“, a já jsem zase měl píseň Nestíhám, protože jsem „Ten, který přišel vždycky včas“. Nakonec se ujala jen ta Samsonova Napotřetí, protože po velké debatě v hospodě bylo zjištěno, že pouze ta Samsonova je zároveň hodně o něm i dostatečně obecná, zatímco ty naše jsou příliš osobní. Takže si je dáme na své desky.

Současnost a budoucnost

Jezdíte s tím jako se společným programem. Asi vám to v současné době vyhovuje všem třem. Samson nechá kluky dělat ve studiu, Redl vlastně kapelu nemá...

Samson je z Party i Hop tropu jediná úplně volná noha. Takže obě kapely hrají méně, předem si stanoví termíny pro šňůry a zvládají i svá zaměstnání. Třeba v únoru jede Hop trop do Austrálie, takže víme, že společný projekt pauzíruje a každý si volí svůj program. Redl je zrovna v takovém překlenovacím období, myslím, že za rok zase bude mít kapelu, ale teď tomuhle dává zelenou. Navíc je tam s námi i Šany, ale ukazuje se, že to prostě lze celkem dobře termínově sladit.

A co ty a Vojta Kupčík? Hrajete?

Hrajeme, ale není toho moc. V tomhle projektu Vojta není, a navíc působí jako zvukař v divadle, takže si dokáže najít volný večer, ale je pro něho prakticky nemožné vyrazit na šňůru tří, čtyř dnů.

Co říkáš na jeho nahrávky tvých písniček?

Znám je, jsou zajímavé. Dokonce jsem uvažoval vydat to jako dvojCD – jeho a moje varianty písní. To jsme si rozmysleli, alespoň jsme dali ukázky na web, ale můžu říci, že to asi posluchači nepochopili. Lidi asi nejsou ochotni přistoupit na jeho zcela odlišný způsob práce. Z reakcí jsme četli většinou: On mu pokazil písničky. Roztrhal text, vynechal z něj podstatné. Sám jsem pochopil, o co Vojtovi jde, až po čase. On dělal koláže z mých písniček. Rozstříhej si časopis a sestav svůj. A zjistil jsem, že on tam ten význam zůstane i po rozstříhání a promíchání. Mně se to prostě líbí. Proto se to právě chystám pověsit i na své stránky v celých verzích. I když to je metoda, kterou ortodoxní folkový posluchač není ochoten přijmout.

Už jsi říkal, že něco z toho, co mělo být na Barvách, jste se rozhodli použít na vlastních deskách. Takže kdy přijde další, řadový Janoušek?

Asi sedm písní mám už roztočených, některé z nich byly v širší nominaci pro Barvy. Někde se dokonce i nahrály další nástroje a smíchalo se. Další mám napsané. Ale ono to chce mít těch písní víc, než potřebuješ. Abys mohl něco vypustit. To je nutné. Každé CD je tím lepší, čím lepší píseň vyhazuješ. Člověk má vždycky představu, jak to bude, ale nakonec něco vyjde jinak, než byl záměr, musíš to přeskupit, přepracovat, něco vypustit. V průběhu práce vyjde daleko silněji něco, na co jsi nevsázel, a naopak něco nevyzní a je třeba to vynechat. Myslím, že v roce 2007 CD vyjde..

Na tvých webových stránkách vznikla textařská dílna. Jak jsi s tím projektem spokojen?

Už to funguje téměř tři roky, jsem rád, že to vzniklo, že se to rozjelo, že se to má k světu. Je to platforma pro asi sto padesát lidí, z nichž tak třetina fakt píše a mnozí už velmi slušně. I živé dílny jsou zajímavé. Samozřejmě by se to dalo dělat ještě jinak, má to další možnosti a některé chci zkusit realizovat. Například tam vznikla už celá řada písní a ty bych chtěl na další živé dílně živě natočit. Jo, myslím si, že to je především příjemný klub.

Děkuji za rozhovor

Jiří moravský Brabec

Slávek Janoušek * 9. 9. 1953 Ústí nad Orlicí, absolvent PF UJEP Brno, žije v Nížkovicích (u Slavkova).

řadová albová diskografie:
Kdo to zavinil (Supraphon, 1988, reedice Bonton, 1996, doplněná reedice JAN, 2006)
Odkud jdeš a kam (Monitor, 1993)
Imaginární hospoda (live, FT Records, 1994)
Tancuj a zpíve (Universal – Venkow, 1997)
Letadlo (BMG, 2002)
Kousek Slávy Janouška (JAN, 2005)

 alba ve spolupráci:
Lenk-Janoušek: live (GZ Loděnice, 1990)
Lenk-Janoušek-Redl: Zůstali jsme doma (Supraphon, 1990)
Lenk-Janoušek-Redl: Kde domov můj (BMG – Ariola, 1995)
Lenk-Janoušek-Redl: Barvy domova (Sony BMG, 2006)
Janoušek-Pospíšil: Rodinné al-bum (FT Records, 1995)

dále na samplerech, EP a podobně.

Zpěvník: Téměř kompletní zpěvník, Oftis 2006
web: www.slavekjanousek.cz

HOME