Lanovka je moje Nová Guinea

S Oldřichem Janotou o štěbetání ptáčků, Panně Marii a prodavačce rohlíků

Málokterý autor u svých kolegů budí takový respekt jako Oldřich Janota. Petr Linhart o něm mluví jako o svém „Velkém Učiteli“, jako svůj inspirační zdroj jej zmiňuje většina osobností české alternativní scény. K loňským 60. narozeninám mu vydavatelství Indies Scope (v čele s dlouholetým sběratelem Janotových nahrávek Milanem Pálešem) připravilo album, na kterém jeho písně hrají kapely různých žánrů od cimbálky po tvrdý rock. O kompilaci Ztracený ve světě jsem však s Oldřichem Janotou hovořil pouze mimo mikrofon. Zatímco z toho, jak jiní upravili a nahráli jeho starší písně, příliš nadšený není, o svém novém autorském albu Ora pro nobis, prvním po dlouhých 12 letech, hovořil rád.

Loni jste vydal nové album Ora pro nobis, první po 12 letech. Čím byla způsobena ta dlouhá pauza?  

Teprve když se ohlédnete zpět, vidíte, jak rychle čas utíká. Těch dvanáct let mi připadá jako chvilka.

A jak jste tedy tu chvilku strávil?  

Na cestě. Matematik zkoumá ve vzorcích, tesař zkouší život stavěním lodí. Já si ohmatávám svět skrze hudbu. A to je nekonečná cesta. Nahrávky jsou dnes to nejdůležitější, pokud chcete, aby o vás vůbec někdo věděl, ale já jsem ty léta strávil živou hudbou, koncertováním. Přesto nemám pocit, že bych něco zmeškal.  

Jaká byla tedy v té době náplň vašich koncertů? Předpokládám, že jste mohl dlouho těžit z předchozího alba Sešité…  

Sešité pro mne mělo jednu velkou výhodu. Otevíralo mi nový hudební obzor, který se pak léty prohluboval na živých koncertech. Sám v sobě jsem se postupně dobíral obsahu, který jsem v době nahrávání částečně věděl a částečně jen tušil.

Kdy ve vás začala zrát myšlenka, že je čas na něco nového?  

Někdy jsem si říkal, že bych měl přeci jen ty nové písničky nahrávat, mapovat. Zavařovat. Ale tím to také vždy skončilo. Pak přišel Pavel Klusák, který měl na starosti edici časopisu Respekt, s nabídkou na vydání alba. To byl najednou pevný mantinel, o který jsem se mohl opřít. Jako že to chce někdo jiný. Udělat album šité na míru pro Respekt.

Ovlivňoval Pavel Klusák i výslednou podobu alba?  

Určitě, i když asi ne přímo hudebně. Pomáhal mi svou citlivostí a vhledem. V lidských setkáních se často řeší ještě něco jiného než to, o čem konkrétně jednáte. Ten, kdo věří na minulé životy, by třeba řekl, že navazujete na nějaký příběh z minula. Takže není jedno, na koho zrovna v té či oné chvíli narazíte. S Pavlem jsme vedli pár zajímavých rozhovorů, například ohledně obalu. Můj návrh obalu s Pannou Marií ho trochu zaskočil, stejně jako produkci v Respektu. Myslím, že v tom viděli ideologii, stejně jako někteří lidé neskousli píseň Svobodný Tibet, že je to taková politická častuška… Ale to by bylo na dlouhé vyprávění.

Album obsahuje jen nové písně, nebo se repertoár rodil delší dobu?  

Léta jsem zkoumal hranice hudby a slova minimalistickými postupy, ale na Ora pro nobis jsou takové obyčejné písničky. To znamená, že tam jsou třeba akordy, G dur, e moll, texty takzvaně o něčem, prostě věci, které už známe a očekáváme. Pro mě to byla zajímavá možnost vyzkoušet si kýč jako výrazový prostředek.

Na mě ta deska působí jako mozaika: každá píseň jiná. Bylo vaším cílem udělat album pestré?  

Ano, hodně pestré. Princip mozaiky je mi osobně blízký. Jako zrozenec v Panně tíhnu ke kaleidoskopickému vidění a tahle deska pro mě představuje něco jako vitráž.

Hned na začátku alba posluchače překvapíte krátkou skladbičkou Lanovka, ve které jste zhudebnil nápisy z lanovky na Petříně. Zpíváte, co všechno je v prostorách lanovky zakázané („jíst, pít, pískat, zpívat“) a potom ta slova různě deformujete. Jak tento nápad vznikl?  

Celé album má jako ústřední bod mariánství: jednak mariánský kult a potom přímo postavu Panny Marie. A právě na vyhlídce u strahovského kláštera je socha Panny Marie z Exilu, která byla častým cílem procházek s nejmladší dcerkou. Je to taková naše radost, přinést tam kytičku, lísteček. A jednou jsme při čekání na lanovku na Újezdě objevili u pokladny krásný verš o tom, co je v lanovce zakázáno: „jíst, pít, pískat, zpívat“. Je to velice hudební věta a zároveň až buddhistická: vyčerpává formou zákazu svět v jeho základních podobách. Říkal jsem si, že toto je moje domorodectví, moje Nová Guinea: čekám u lanovky, čtu si v předpisech Dopravních podniků a začnu si to prozpěvovat. Když jsem si koukal na texty afrických zpěváků, tak to mají podobně. Třeba že dívky lépe pohlížejí na toho chlapce, který chodí do práce.

Vraťme se k té ústřední tematice alba. Je mariánská symbolika podobně ukryta i v jiných písních alba, ve kterých bychom ji nehledali?  

Ano, ale ne jako šifra. Pro muže je mariánství zároveň vztahem k ženství a mateřství. A to má různé podoby. Jako v písni Že na tvých ramenou ten máchovský citát - „zemi milovanou“. Vztah k Zemi, která je naší matkou. Když v Zemi cítíte matku, ekologie přestává být vynucenou povinností, ale je podobou lásky. Nebo Štěbetání ptáků. Šli jsme s dcerkou v Dejvicích a já jsem si v té bezútěšné pražské ulici uvědomil, jak ptáčci, kteří by zrovna měli nejvíc důvodů ke stížnostem, místo nářku prozpěvují a dodávají vám odvahu k životu.

Zmiňujete procházky s dcerou. Na konci alba najdeme jednoznačně dětskou píseň Hříbátko. To je dceřina tvorba?  

Ano, to vzniklo jednou cestou vlakem do Hradce Králové. Ve vlaku se moc krásně hraje na kytaru, když zrovna v kupé nikdo není. Ono se to tak vznáší a pražce bubnují. Brnkal jsem si takový kytarový rif, jak to teď hrajou ti afričtí rockeři, a Nika si k tomu zpívala: „Hříbátko se krásně nese.“ Asi bylo nějaké za oknem na louce. To je jako dětské obrázky. Velmi prosté a jímavě naivní. Když o někom řeknete, že je naivní, tak to má spíš negativní nádech. Ale naivita může být také silná schopnost stát u zrodu věcí, před rozumem, u jejich původní čistoty. Mně by se líbilo tak umět skládat texty, ale už to nejde, jako nejde namalovat ten dětský obrázek.

Já jsem duchovní prvky ve vaší tvorbě cítil už dávno, ale přiznám se, že nasměrování právě k postavě Ježíšovy matky Marie mě překvapilo. Kde se ve vás ta myšlenka vzala? 

Před lety mi mladí přátelé z Děčína poslali k Vánocům knihu Franze Werfela Píseň o Bernadettě. Všichni se tam krásně podepsali. Bernadetta byla až duševně zaostalá, ale právě díky tomu, díky své naivitě, viděla – jako jediná a všem navzdory – Pannu Marii skutečně. Werfel naopak byl intelektuál, byl ale tehdy ve zlomové životní situaci, na útěku před nacisty, a tak se mu, nebo já si to tak představuji, podařilo Bernadettu a její setkání s Pannou Marií pochopit. Proč může právě ta největší prostota porozumět té nejvyšší vznešenosti.

Už jsme zmínili obal alba. Na něm vidíme Mariin obličej, obklopený hvězdami. Maria se zobrazuje s dvanácti hvězdami kolem hlavy a těchto dvanáct hvězd má na své vlajce Evropská unie. Je pro vás mariánství a potažmo křesťanství jako takové duchovní dimenzí současné Evropy?  

Evropský prapor je jednoznačně mariánský. Někteří známí si mysleli, že si dělám legraci, když to říkám, a to zase překvapilo mne. Myslel jsem si, že všichni takto chápeme, kým se Evropa zaštítila. Ne že by Panna Maria byla soustředěna jen na Evropu, to tak samozřejmě není. Ale Evropa se k Panně Marii přihlásila jako k tomu, co ji sjednocuje a v čem hledá své útočiště. Prapor přeci sjednocuje, že? Spory kolem eura pak už nemusí působit tak osudově.

Na album jste si pozval řadu hostů, což posiluje to mozaikovité vidění. Podle čeho jste hosty vybíral?  

Původně jsem chtěl mít takovou řekněme komunitní kapelu, složenou z lidí, se kterými se setkáváte v každodenním životě. Děti, známí ze školy, třeba i prodavačka z krámu, kam chodíte pro rohlíky… Moc se mi to nepodařilo, vlastně vůbec, ono založit lidské společenství není jen tak. Ale přesto na albu něco z toho zůstalo.

Mě tam zaujalo množství různých ženských hlasů. I to souvisí to s postavou ženy-Marie?  

Určitě to nebyl ideologický záměr, spíš výrazná inspirace současnou středoafrickou hudbou nebo i ženskými sbory v reggae. Nebo zpěvačkami ze skupiny Tartit. To je všechno veliká síla, krása. Chtěl jsem si to také vyzkoušet.

Co vůbec sám rád posloucháte?  

V poslední době jsem poslouchal hlavně africkou hudbu. Dost mi pomohlo setkání se Salifem Keitou v Ostravě na Colours. A taky Wailers v Trutnově. Uvědomil jsem si, co tyto kapely, ač z různých koutů světa, mají společného a čím se liší od kapel českých. Radostí. Mluví o duchovních věcech stejně přirozeně jako ptáčci, radostným, živým zpěvem. „You can sprinkle love like butterfly,“ abych citoval toho zpěváka, co teď u Wailers zpívá za Boba Marleyho. Což bylo od něj dost odvážné, v Trutnově, kde posluchači „sprinkle“ leda tak kelímek s pivem. Říkal jsem si, že by bylo dobré mít také takovouhle rastamanskou svobodu zpívat o duchovním světě jako o něčem, co je pro člověka to nejpřirozenější a nejobyčejnější.

Loni jste oslavil 60. narozeniny. Chápete novou desku i jako bilanci?  

Spíš jako takovou nečekanou tlustou čáru za něčím, čím jsem se léta úporně zabýval. Jednak aby se člověk mohl ohlédnout, co to vlastně dělal, a pak také aby se nově mohl podívat kupředu.

Začali jsme povídáním o vašich koncertech po natočení minulého alba Sešité. Jak vypadají vaše koncerty teď?  

Rád hraju své sólové věci, ono je to nejvíc v souladu s mojí aurou, řekněme. Zkouším také dotlačit muzikanty z alba Ora pro nobis, aby se písně z cédéčka naučili naživo, abychom mohli hrát jako kapela živě. Ale je to nadlidský úkol.

A plánujete už nějaké další cédéčko?  

V „Oře“ máme nové písničky, skoro na další album, jiné album by mohly tvořit písničky, které zkoušíme s Romankou Šilhavou z kapely Ma-ma. A úžasně jsme si také párkrát minimalisticky zahráli s paní Růženou Děckou, která vyučuje ve Valmezu na cimbál. To je na hudbě to nejkrásnější, ta radost z živého hraní a setkání s lidmi.


Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk 11/2010

Oldřich Janota – diskografie:
Ozářený slunce, mrakem zastíněný (1989; EP s Irenou a Vojtěchem Havlovými)
Neviditelné věci (1990; kazeta s Irenou a Vojtěchem Havlovými)
Oldřich Janota (1990)
Jiná rychlost času: Hvězdná mapa (1993; se skupinou Jiná rychlost času)
Žlutě (1994)
Mezi vlnami (1996; reedice LP Oldřich Janota)
Sešité (1996)
Podzimní král (2000; příloha časopisu Stereo & video, nahrávky z let 1983–84)
High Fidelity (2001; nahrávky s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem z roku 1984)
Jako měsíc (2003; nahrávky se skupinou Mozart K. z let 1982–83)
Ora pro nobis (2009)

Další informace: www.oldrichjanota.com

HOME