Jananas dozrál, je čas sklizně!

Trio Jananas, jeden z vítězů Zahrady 2009, právě vydává přelomové album. No vážně, komu jinému se poštěstilo vpustit debutovou desku na trh na přelomu roku, 31. prosince? CD je nabité silnými melodiemi a vtipnými slovními hříčkami, které v sobě skrývají vážnější poselství. Ale to už možná prozrazuji něco, co by nám v následujícím rozhovoru měli prozradit sami členové kapely: Jana Infeldová (zpěv), Jan Vávra (kytara) a Jaromír Fulnek (baskytara).

Jak jste se vůbec vy tři dali dohromady?

Jana: Začalo to na vysokoškolské koleji, Jenda bydlel naproti přes chodbu.

Jenda: Neměl jsem co dělat a v pokoji mi sedal prach na kytaru. Když jsme se s Janou

seznámili, bavili jsme se ve chvílích volna tím, že jsme kromě intelektuálních diskusí, drbání spolužáků a popíjení piva vymýšleli šílené písně. Kamarády jsme pak nutili, aby si je okamžitě poslechli a jim se to líbilo. Cesta ke kapele ale ještě byla dost složitá.

Jana: Dlouho jsme tvořili duo, Jardu jsme chytili později.

A jak tě tedy odchytili?

Jarda: V podstatě mi řekli, že mi koupí basu, ať se na ni za měsíc naučím, že máme

první koncert.

Jenda: No a vidíš, jak jsi to hezky zvládl!

Jana: Důležité pro nás bylo, že jsme Jardu znali nejdřív jako kamaráda a až pak jako

muzikanta.

V případě vaší kapely platí „nomen omen“. Narážím tím na spoustu slovních hříček ve vašich textech. Co bylo tedy dřív: název Jananas, nebo způsob, jakým tvoříte písničky?

Jana: Určitě byl první způsob psaní. Nás s Jendou prostě vždycky hrozně bavilo objevovat rytmické i významové souvislosti mezi českými slovy. Kolikrát se jen tak bavíme a mezi řečí se nadšeně pozastavíme nad nějakým kouzelným českým slovem nebo větou a začneme fantazírovat, překřikovat se a smát se tomu, co vymyslíme. Tohle jsme dělali vždycky a děláme to pořád. Jako o skupině jsme o sobě začali přemýšlet mnohem později.

A jak tedy vaše písně vznikají? Kdo píše texty? Kdo hudbu? Jak aranžujete?

Jenda: Mám takovou teorii, že dobrá písnička není otextovaná hudba ale ani zhudebněný text. Snažíme se toho držet a písně vznikají vždy na společných zkouškách, takže pak je dost těžké odlišit, kdo s čím přijde. V podstatě vhazujeme nápady do „tavicího kotle” a čekáme, co vypadne, jak zafunguje chemie mezi námi.

Jana: Pochopitelně vnímáme to, v čem je kdo z nás lepší a každý pak sám pracuje na tom svém materiálu, aby ho pak na další zkoušce zase vhodil do toho tavicího kotle.

Jarda: Někdy je píseň hotová za jeden den, jindy na ni čekáme třeba rok. Aranže řešíme zároveň při psaní, proto to pak může fungovat.

Jana: Je to určitě mnohem bolavější a náročnější varianta, ale sypat písně jak na běžícím pásu by pro nás beztak postrádalo smysl.

„Za slovní hříčku se schovám do předmětu,“ zpívá se v písni S.P.A.M. Berete hry se slovy jako cíl, nebo jako prostředek, kterým se dá ukázat na něco vážnějšího?

Jana: Najít pár krásných barevných klubíček ještě není tak obdivuhodné jako je najít a ještě z nich uplést svetr. Chci říct, že slovní hříčky jsou pro nás inspirativním prostředkem k dalšímu sdělení.

Jenda: Mimochodem, ty pletařko, teď mě napadá, že v té písničce se dokonce přímo zpívá „Už pletu první větu“…

Do jakého prostředí se podle vás vaše písničky nejlépe hodí? Kde rádi koncertujete?

Jana: Obecně rádi hrajeme v klubech, kde máme k lidem blízko a kde nás posluchači

mohou opravdu poslouchat. Ale i na festivalech a větších pódiích už se učíme.

Právě na festivalu Zahrada jste získali Krtka. Považujete obecně soutěže za důležité? A jak konkrétně vám pomohl Krtek?

Jarda: Krtek byl zajímavá zkušenost, určitě nás díky Zahradě objevilo mnoho lidí, za to jsme samozřejmě moc rádi.

Jenda: Každá kapela si tím musí projít, pokud si to tedy nechce urychlit třeba přes SuperStar. Ale obecně je soutěžení v hudbě dost diskutabilní. Každý má přeci jiný vkus! Myslím, že konkrétně my jsme už se soutěžením skončili, leda že by to bylo mistrovství světa. A to opravdu existuje! Představte si to! Mistrovství světa v hudbě! Ale je myslím jen v některých oborech. Tuším, že to je hraní na pilu a taky na foukací harmoniku. Jana už vlastně při nahrávání desky s harmonikou začala!

Jana: Jo, takže na tebe, Jendo, zbývá pila…

Právě jste vydali debutové album. Podle čeho jste na ně vybírali písničky?

Jenda: Písničky sbíráme dlouho. Popravdě, už dva roky se nás lidé ptají, proč ještě nemáme desku. Já osobně věřím, že všechno má svůj čas. A Jananas právě dozrál, je čas sklizně! Dlouho jsme dávali dohromady materiál, abychom měli z čeho škrtat, dlouho jsme hledali producenta, dlouho jsme nahrávali…

Jarda: Ten výběr prostě nějak sám vznikl, šli jsme po písničkách, jejich zvuku, celkové náladě a ty slabší – ne písničky, ale nahrávky – jsme prostě vyhodili.

Jana: Vlastně to byl hrozně zdlouhavý proces, kdy jsme každou píseň rozložili na součástky a pak ji znovu dávali dohromady. Ale asi to byl ten očistec, kterým jsme si potřebovali projít, abychom s deskou byli spokojeni.

Kde jste album vlastně nahrávali? A pozvali jste si na ně nějaké hosty?

Jenda: Nad tím, kde a s kým tu desku budeme nahrávat, jsme přemýšleli opravdu dlouho. Shodou okolností jsme natrefili na producenta Martina Ledvinu, který má sice background ve folkové muzice, ale dnes už produkuje hlavně popové desky. Martin souhlasil, že si s námi odskočí mimo hlavní proud a myslím, že ho to taky bavilo.

Jarda: Takže nakonec jsme to celé nahráli s ním a u něj ve studiu, které je shodou okolností za rohem od domu, kde Jana bydlí a kde i zkoušíme. Což byla vlastně hlavní motivace točit to u něj! Jana nám na nahrávání nosila svačiny!

Jenda: Kvůli spolupráci na jedné písni jsme oslovili hiphopera Kata z Prago Union, ale nakonec to nevyšlo a my jsme si píseň udělali po svém. Ještě jsme asi málo hiphop.

Jana: Jinak jsme se ale shodli na tom, že debutovou desku nehodláme stavět na hostech zvučných jmen. Že to bude čistá jananasová šťáva.

Věříte ještě v dnešní době fyzickým hudebním nosičům? Jaké výhody má CD oproti mp3?

Jenda: Každý formát má svoje, u CD jsem rád, když je povedený booklet a můžu si na nosič sáhnout, ale kdybych měl s sebou nosit po kapsách všechny desky, které se mi v daný moment líbí, tak je prostě nemám kam dát. Hudbu hltám dost intenzivně, takže jsem vděčný za vynález mp3. Pro kapelu to ale dneska je jedno. Důležité je, aby se hudba dostala k posluchači. A je jedno v jaké formě.

Jana: CD je umělecký artefakt, který nabízí víc než jen sluchový vjem. To je, jako když si koupíte bonboniéru anebo si ten nugát na kila necháte nasypat do igelitového pytlíku.

Máte tedy u CD rádi povedené booklety. Jak vypadá obal vaší desky?

Jana: K tomu se váže taková legenda. Měli jsme koncert v Brně a spali jsme u známých…

Jenda: V jejich knihovně jsem objevil knížku, která mě hrozně zaujala, a zajímal jsem se o to, kdo ji výtvarně zpracovával.

Jarda: A tak jsme objevili Vendulku Chalánkovou – designérku, malířku zastoupenou ve sbírce Národní galerie, ilustrátorku a autorku komiksů. Hned jsme věděli, že to bude fungovat. Navíc ona prodává své designové věci pod jménem Zvrhlý vkus. To se k nám hezky hodí, nemyslíte?

Jana: Vendulku jsme prostě přizvali do toho našeho „tavicího kotle“ a nakonec z toho vypadl skvělý obal přímo šitý na míru. A když říkám šitý, tak šitý. Navíc každá píseň v bookletu má svoji vlastní ilustraci, kterou Vendulka dělala poté, co si CD poslechla a nechala se tím inspirovat.

Na závěr se zeptám, koho vy sami rádi posloucháte. Máte rádi českou písničkářskou scénu?

Jenda: Pro mě je písničkář každý, kdo napíše písničku, a je mi jedno, jestli to je folk, rock nebo hiphop.

Jana: Ohledně hudebního vkusu jsme každý trochu jinde. Jeden má rád starý jazz, jeden alternativní elektronickou hudbu a další latino nebo r&b. Tak se na něčem shodněte!

Jenda: Ale jo, jedno jméno bych měl – už zmíněné Prago Union. Invenční hudební podklady a skvělé texty!

Milan Tesař (Radio Proglas)
foto: Katka Esserová a archiv redakce
Folk 1/2011

HOME