Nádhera! No řekněte: kdy jste naposledy potkali dva absolutní rýmy za sebou? A že nevíte, co je to ta soudka? No přece “mezi chalupama ulička to ouzká/voda do ní teče, kočka se tam mrouská.” (Balada o tom, jak takzvaná soudka rozkmotřila sousedy Čoudka a Houdka). Nebo jiné pochoutkové rýmy:

Příště hochu vem si radši mrkváče
z nějakýho ujetýho sekáče
na chleba si namaž sádlo z pekáče
kdepak Lhota a Gianini Versace.” (Balada o Jouzkovi, prasečí hlavě a gatích od Versáče).

Tyto dvě skladby jsem si sice oblíbil nejvíc, ale celá (zatím poslední) deska Pojízdná soudírna mě příjemně navnadila, takže jsem se na rozhovor s jejím autorem velmi těšil. Myslím, že bych mohl použít i otřelé klišé, že jsem se nemohl dočkat: z několika domluvených schůzek totiž z nejrůznějších důvodů sešlo a rozhovor se stále nepolapitelně vznášel ve vzduchu. Nakonec jsme si sedli proti sobě v kavárničce v centru Prahy a Ivo Jahelka byl přesně takový, jak jsem očekával. Otevřený, výmluvný, pozitivně naladěný. Nevadilo mu, když jsem ho upozornil, že se ve velkém rozhovoru asi nevyhnu některým mnohokrát položeným otázkám a že to vezmeme od začátku.

Slyšel jsem postupně od hudební publicistky Ireny Přibylové i kapelníka Jen tak taku Mildy Vokáče, že jste s nimi hrál v kapele. Jak to vlastně bylo?
Bylo to přesně tak. Na gymnáziu v Dačicích jsem studoval spolu se jmenovanými, tahleta hudba nás bavila a z toho vznikla skupina Trpaslíci. Byli jsme ovlivněný Greenhornama, Rangers, objeli jsme několik oblastních kol Porty. Samozřejmě to bylo strašný, ale… byla to taková dobrá kapitola života, rád na to vzpomínám. Mám z toho ještě dneska nějaké nahrávky na kotoučovém magnetofonu.

V dětství jste neměl nějaké hudební - nebo obecně umělecké - sklony?
První krůček byl v zásadě na tom gymplu. Předtím byla povinná Lidová škola umění na klavír, což mě nebavilo. Hrál jsem dva cykly, celých deset let. Ale pak jsem to ocenil, protože samozřejmě - člověk jako když to najde. A jinak… amatérské divadlo. Ale pokud jde o muziku i texty, tak tohle vlastně byla startovní čára.

Kapela Trpaslíci se rozešla maturitou?
V podstatě maturitou, tak, tak. Skončil jsem gympl a šel jsem studovat do Prahy Právnickou fakultu. Ovlivnění Greenhorny skončilo a začalo ovlivnění písničkářským sdružením Šafrán, které tenkrát vlastně bylo na vrcholu své slávy. Chodil jsem na koncerty po klubech, na Hutku a spol. a řekl jsem si, že budu písničkář; taky proto, že kamarádi odešli každý někam jinam a v Praze jsem nic nenašel. Tři roky jsem v Praze tápal, čeho bych se chytil. Protože neumím ani pořádně zpívat, ani pořádně hrát na kytaru, tak mi bylo jasný, že musím oslovit publikum něčím dalším - a čím jiným než nějakým textovým nápadem, který bude tak zajímavý, že zatlačí do pozadí to hudební i zpěvácké neumětelství. K tomu jsem upřel své snažení a hledal jsem nějakou linii, kudy se vydat, ale nebylo to ono. A pak jsem přišel - byl asi tak rok 1976, 1977 - náhodou na Zelené peří do Rubínu. To byly úžasné pořady, které dělal Mirek Kovářík. Kdo tam přišel a něco přinesl, tak to mohl prezentovat, a chodili tam opravdu lidi, z kterých se pak stali renomovaní básníci a písničkáři: začínal tam kde kdo. Já jsem tam tenkrát přinesl asi šest věcí, čtyři byly takový… jakýsi folk a jedna nebo dvě už byly zhudebněné soudničky. Kovářík se na to podíval a hned ty čtyři vyrazil a nechal mi ty soudničky s tím, že to tam můžu zahrát. Zahrál jsem si to tam poprvé vlastně před lidma, který byli hrozně kritický. To byli všechno básníci, písničkáři, který to kriticky poslouchali, a když se jim to nelíbilo, tak prostě člověka poslali do háje. No a kupodivu právě ty zhudebněný soudničky vzbudily docela slušný zájem, takže jsem pochopil, že tudy by asi ta cesta mohla vést.

Pamatujete si, které to byly, ty první dvě soudničky?
První věc byla Cikánská balada - to si pamatuju jako dnes - která vlastně přežila. Pak ještě jedna, tu už si úplně přesně nepamatuju, potom jsem ji přestal hrát, ale taky to byl takový dlouhý příběh.

Pamatujete si, odkud pochází námět Cikánské balady?
Já jsem ten příběh slyšel ve škole, na semináři z trestního práva. Vyučující, který byl soudcem někde na Praze 6, vyprávěl různý příběhy z praxe, aby nám to nějak oživil. Demonstroval na tom tu právní látku. No a taky nám vyprávěl tenhleten příběh o Cikánech a o rakvích, takže jsem říkal: To je úžasný příběh. My jsme se tomu všichni smáli, mělo to nějaký právní aspekt... Tak jsem ten příběh vzal a zkusil jsem z toho udělat písničku.

Slyšel onen soudce někdy Cikánskou baladu?
Tak to nevím. Už jsem to s ním pak nikdy neřešil, a děkuju mu za to dodnes.

Cikánská balada byla asi vůbec dost zásadní věc: v roce 1982 jste za ni dostal autorskou Portu a mám pocit, že to byl dost zlomový moment na vaší písničkářské dráze. Je to tak, nebo se mi to zdá a ten vývoj byl postupný?
Po tom Zeleném peří jsem ještě napsal pár soudniček - to už samozřejmě cíleně. Potom jsem dostal pozvání do Malostranské besedy na Písně dlouhejch cest, abych tam vystoupil jako host. Pro mě to byla Mekka, Olympie folku, to bylo něco, hrát v Malostranské besedě. Tak jsem se dostal do tohohle folkového kolotoče.V sedmdesátým osmým jsem skončil školu a ten rok mě prvně pozvali na Portu do Olomouce. Tam jsem ani pořádně nikde moc nehrál, spíš to bylo, že jsem nasál atmosféru, pochopil jsem, o čem ta Porta je. Pak se Porta přesouvala do Plzně a já jsem tam byl v osmdesátým prvním vlastně taky, jako host, který hrál někde na nějaký odlehlý scéně. V roce 1982 to byl podstatný zlom, protože jednak jsem dostal tu Portu, a jednak jsem tam už měl svůj vlastní recitál, kompletně se vším všudy. Řekl bych, že to odstartovalo velmi zásadní etapu intenzivního koncertování a objíždění vlastí českých.

Řekl jste, že jste se v Besedě dostal do “folkového kolotoče”: jak se Vám na něm líbilo? Všichni tehdejší nadějní písničkáři - dnešní hvězdy - usilovali v podstatě o profesionální dráhu. Vy jste asi vzhledem k okolnostem tyto ambice nikdy neměl: nevylučovalo vás to trochu z toho “kolotoče”?
Já jsem ty ambice samozřejmě neměl, protože jsem měl své povolání a pochopil jsem, že je to šťastná symbióza povolání a písniček, takže to nemůže jedno bez druhého být. Ta doba byla šťastná v tom, že začínali všechny největší hvězdy folku. Nohavica, Plíhal, Marek Eben, Samson - to je vlastně generace, která se mnou začínala. Nás ta Porta vytvářela, nás dělala. Cítil jsem se tam výborně, protože jsem je všechny obdivoval, vždycky jsem si velmi vážil toho, co dělají. Řekl bych, že i vztahově to bylo docela dobrý společenství, rád na to vzpomínám.

Říkal jste, že po Portě ‘82 jste začal intenzivně koncertovat. Jak se to dalo zvládnout spolu s advokátskou praxí?
No... těžko. Když to dneska zpětně hodnotím, tak fakt těžko. My jsme byli v Jindřichově Hradci čtyři advokáti na celý okres. Tabulkový místo, hotovo, tečka. Dneska je nás - já nevím - pětadvacet, tenkrát jsme byli čtyři, té práce bylo strašně moc. A jestliže jsem ještě k tomu měl v té době takových 180 koncertů ročně...

???
Hm. A to pravidelně každý rok. Byly to dvě rovnocenný zaměstnání, skončil jsem v půl čtvrtý v kanceláři a v půl druhý v noci jsem přijel odněkud z hraní. A na druhý den znova. Až do roku 1989, 1990 to šlo takhle pořád.

Proč?
Vrátilo mě zpátky to, že jsem se stal po roce 1990 advokátem na volné noze, který je najednou v nějakým tržním prostředí, kde se musí pohybovat. Nikdo z nás to neuměl a tím pádem i lidi, který se dřív v branži setkávali, tak se setkávat přestali. Každý si šel po své linii, každý svůj píseček, takže člověk zůstal sám. A když jsem ještě k tomu neměl kontakt ani s publikem, tak mě ta práce začala nebavit a říkal jsem si: Takhle to nejde, musím to zase dát do nějaké rovnováhy, jako to bylo předtím.

Ale 180 vystoupení za rok už jste nedával, předpokládám...
To už ne, ale předloni jich bylo asi 90. Ale to byl výjimečný rok, že vyšla deska, tak jsem se tomu víc věnoval. Jinak spíš jen tak piánko. Letos dokonce nekoncertuju vůbec, protože mám pravidelný televizní pořad Neznalost neomlouvá, tak jsem si říkal: Radši to nechám, abych se z toho nezbláznil. Ale zjistil jsem, že to jaksi jde: psát písničky pro televizi, učit se scénáře, ještě chodit do práce... takže když bude ještě nějaký ten koncert, tak to vydržím. Televize bude velmi pravděpodobně pokračovat i příští rok - ještě se to neví jistě - nicméně já každopádně u toho začnu normálně hrát, jak jsem hrával. Už mi to zase chybí, už potřebuju někam trochu vyjet.

Plánujete zase devadesát koncertů za rok?
Devadesát koncertů za rok je moc, myslím si, že tak jednou týdně by to stačilo... možná dvakrát bych ještě vydržel. Víte, zase je to... jistá droga pro tu tvůrčí činnost. Jak chybí kontakt s publikem, tak to prostě není tak inspirativní, a když vím, že tu písničku nemám komu zahrát, tak mě nebaví nad ní přemýšlet. Když vím, že někam jedu na hraní, tak mám tendenci vymyslet něco nového. Příští rok mi bude padesát, tak jsem si říkal: Oslavím ten rok intenzivním hraním... tím, co mě hlavně baví.

Chystáte nějaký jeden velký “slavící” koncert? A co Best of album? Nebo nové řadové album?
Koncem tohoto roku bych měl vydat album, na které jsem vybral pětadvacet písniček z asi osmdesáti, které jsem postupně napsal pro televizní pořad Neznalost neomlouvá. Deska se bude jmenovat stejně.

To jsou takové, jako třeba Soudili se?
Třeba Soudili se. V bloku těch legrací se… jedna takováhle snesla, ale že bych se nějak plánovaně měnil - to jsem nakonec pochopil, že nemá cenu.

Ten názor s vtipem a pointou je asi poměrně častý. Co si o tom dneska myslíte? Kudy z toho, dá se něco udělat, aby to neplatilo?
(Smích) Moc ne, že jo. Ta písnička je takhle postavená. Dá se v tom udělat to, že budu psát pořád nové písně, které zas ty lidi nějak překvapí, takže si rádi poslechnou pár těch starých, který znají, a poslechnou si pár nových, který neznají. Já už prostě mám tuhletu image, to ke mně patří, z toho už se nikdy nevymaním.

…tak jsem se chtěl zeptat, jak s nimi pracujete, jestli máte třeba nějaký slovníček, “nápadníček” těch nečekaných rýmů...?
Ne, nemám, dělám to absolutně živelně. Ale řekl bych, že mám takovou paměť, že si přesně pamatuju, který rýmy jsem kdy a jak použil a snažím se vystříhat toho, abych je používal znova. Opravdu, na to dbám velmi úzkostlivě a vytáčí mě, když slyším texty, kdy přesně vím, jaký rým přijde v příštím verši. To si myslím, že je... odbytá práce. Jde o to, aby ten rým byl zajímavý, aby posluchače překvapil tak, aby si to rád poslechl i třeba podesáté a těšil se na ten rým, že to je docela pěkná legrace. I když už třeba zná tu pointu.

Už vaše první - jak bylo řečeno - písnička Cikánská balada má refrén: bogaj, hore háj, dole háj. Dá se říct, že tuhle formu, to jest jakýsi “pseudofolklórní refrén”, který nenese žádnou informaci, jste si jakoby teoreticky vymyslel hned na začátku všeho?
Tak jsem si to stanovil; taky proto, že jsem přece jenom inspirován folklórem nebo kramářskýma písničkama, kde ta stavba byla podobná. Tam se hrnul nějaký text a pak tam byla nějaká “Cimrmanova konstanta”. Aby si posluchač odpočinul od toho přívalu informací, vydechnul si a ještě si třeba zapamatoval nějakou zpěvnou melodii. Protože ta písnička je textově tak složitá, že nemůže mít nějakou jasnou melodickou linku, ale ten refrén může. Takhle jsem si to tenkrát vymyslel a ono se to docela osvědčilo, tak se toho držím.

Bavili jsme se o tom, jak se vám líbilo v 70. nebo 80. letech na Portě a v Malostranské besedě. Vy jste ale v průběhu let z tohoto prostředí poněkud vymizel, řekl bych že k vidění jste zejména v různých divadlech...
Člověk je samozřejmě trošku limitován tím, co pořadatel chce nebo kdo si ho kam objedná, ale já osobně nejradši skutečně hraju v divadle. Protože mám pocit, že je to prostředí, které je pro moje vystoupení docela dobrý. Ono je to všechno takový trošku divadýlko a... patří to tam. Rád hraju v klubech, tam je to taky dobrý. Nerad hraju venku. Proto nejezdím zásadně na festivaly, který jsou venku. Přijde mi to, že je tam na mě moc rušno. Já potřebuju, aby byli všichni v klidu, seděli, nikdo nikam nechodil, a když to tak není, tak jsem z toho rozhozenej a pak to spletu...

To jste měl tenhle pocit i v tom dvaaosmdesátém na Portě?
Tam jsem ho měl taky, ale byl jsem mladší a nějak jsem se s tím srovnal. Ale byly to vždycky nervy; to jako říkám, že opravdu nervy. Zima - nemůžu hrát na kytaru; fakt nervózní. Těžce jsem to psychicky snášel. Kdybych odehrál dvacet festivalů za léto, tak si možná zvyknu. Ale mě už jednak ani nikdo nezve a jednak já to prostě plánovitě odmítám. Ještě tak si říkám - kdybych tam byl s nějakou kapelou, kterou bych měl za sebou, ale sám... ne, fakt ne.

Hudební část vaší kariéry je nerozlučně spjata s vaší profesí, kterou děláte pětadvacet let. To je, myslím, dneska trošku atypické: vy jste vždycky věděl, že chcete být advokátem?
To bylo tak. Já jsem věděl, že nemám rád matematiku a tyhlety vědy, takže nemůžu dělat nic s nimi. Takže humanitně založený - tak kam? Tak na práva - a nevím, co ze mě bude. Studuju pět let práva a mám si to rozmyslet. Hluboce za komunistů mohl být člověk podnikový právník, prokurátor, soudce… ještě notář. Nic jinýho z toho vlastně nešlo dělat. Věděl jsem, že nechci být prokurátor, soudce - to by mě taky moc asi nebavilo a ta advokacie byla už tenkrát, za komunistů takovým trošku svobodným povoláním odtrženým od toho státu. To mě na tom lákalo, ta určitá svoboda. Takže jsem se snažil tam dostat a jsem rád, že jsem se tam dostal.

Vybavuji si, že na asi nejběžnější otázku “jak vám vaše praxe pomáhá při skládání písniček”, jste vždycky říkal, že příběhy svých klientů zásadně nezhudebňujete. Ale věří tomu ti klienti? Nemohlo vám u nich někdy písničkaření uškodit - že si řekli: radši půjdeme k někomu, kdo naši kauzu nenazpívá na desku?
To je správná otázka, přesně takhle to totiž funguje. Oni tomu nevěřej; na venkově jsou úplně jiný vztahy. Praha - to by bylo něco jinýho. Tady si myslím, že by to bylo naopak - třeba módní záležitost. Třeba by mi to písničkaření mohlo pomoct. Ale na venkově, tam to funguje úplně jinak a jakákoli publicita je přitěžující okolnost. Vůbec to nepomáhá, nijak.

A nenapadlo vás tedy odstěhovat se po Listopadu do Prahy a stát se módním advokátem?
Hm, když já jsem holt z venkova a jsem na venkově zvyklej. Ten Jindřichův Hradec je venkov, je to strašně příjemný, krásný město na bydlení, krásné okolí a mě nic netáhne někam jinam. Já mám kromě advokacie pořád ty písničky jako vlastně druhé povolání a člověk už se nemůže nafouknout. Možná bych dělal za víc peněz někde v Praze, ale to kvantum práce bude pořád stejný, já už víc prostě nestihnu. Jak člověk stárne, tak má jiný kritéria potěšení z něčeho, nejenom peníze a… mně to v Hradci vyhovuje a do Prahy bych nikdy nešel.

Když se vrátím ještě k těm zdrojům námětů písní: třeba příběh z Balady o Gáborovi, jeho advokátce, bachařích a průmyslové kameře normálně prošel novinami. Jak často takhle něco vytěžíte z otevřených zdrojů? A stává se vám, že vám příběhy vyprávějí nebo posílají posluchači?
Já jsem sběrač, sběratel, jak někdo sbírá známky nebo co, tak já sbírám ty příběhy. A sbírám je všude možně. Zcela výjimečně ze své praxe - to jsme říkali, že moc nejde, ale někdy se nějaká perlička najde. Od kolegů z branže nejvíc, ti mě znají, vědí o co jde, a ten příběh pak má nějakou právní rovinu a já na tom můžu stavět. Něco je od lidí, ti mi občas pošlou nějaký příběhy, ale je spíš výjimka, když je nějakej použitelnej. No a něco je vlastně obecně známého, jako ta balada z budějovické basy, to prošlo i tiskem a je to kouzelný příběh, ale to je spíš výjimka.

Myslíte si, že některé věci píšete nebo zpíváte úplně jinak než kdysi, že ve vašich písničkách existuje nějaký popsatelný vývoj?
Řekl bych, že je úplně jedno, jestli písnička vyšla na desce v roce 1987 nebo 1998, že na těch příbězích není poznat, z které jsou doby. To jsou prostě furt normální příběhy ze života, ať se staly tehdy, nebo teď. Není v tom žádný rozdíl. Protože jsem po tom roce 1990, po tom bádání - co teda vlastně mají ty písničkáři dělat, když už není proti komu bojovat - pochopil, že sranda je prostě nesmrtelná a nadčasová. Ať je doba taková nebo maková, tak lidi se pořád - mají-li smysl pro humor - rádi smějou a mají z toho radost. To je pro mě strašná deviza, že já, který na tom stojím od začátku, v tom můžu pokračovat a nemusím nikam uhýbat. A že pokud to bude dobře udělaný, tak na to vždycky publikum přijde a nemusím ho o ničem přesvědčovat. V tom mám usnadněnou úlohu, protože mám ochrannou známku toho zpívajícího právníka a oni vědí, co uslyší, když na mě půjdou.

Apropos ochranná známka: vím, že se vám to sousloví kdysi moc nelíbilo. Začínal jste vystoupení takovým prohlášením, že zpívající právník vám zní asi jako mluvící lachtan...
Jasně. (Smích)

Diskografie:
Soudili se, Panton, 1985.
Ať žije spravedlnost, Panton, 1989.
Veselá revoluce, Panton, 1990.
Výpis z rejstříku lásek, 6P, 1991.
In flagranti, vlastním nákladem, 1992.
Recidiva, vlastním nákladem, 1995.
Tenisová akademie (společné album s Miroslavem Palečkem), Venkow/Universal Music, 1999.
Pojízdná soudírna, vlastním nákladem, 2001.

Bibliografie:
Když se smějí paragrafy, Madagaskar, 1994.
Minimum k soudu, Olympia, 1997.
Soudníček, vlastním nákladem, 2001.

Televizní pořad:
Neznalost neomlouvá, ČT 1, neděle 10.45.

HOME