Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Hromosvod – trošku diktatura

Málokdo založí už na základní škole životaschopnou kapelu. A když taková kapela vydrží deset let, pomyslel bych si cosi o zázraku. Skupina se jmenuje Hromosvod a zázračný kapelník Ondřej Fencl.

Kromě muziky o tobě vím, že se věnuješ žurnalistice, například projektu Médiář. Co to je zač?

To je jeden z předmětů, na kterém spolupracujeme jako studenti žurnalistiky. Čili spíš povinnost. Jinak dělám hudební publicistiku, píšu třeba pro Rockshock, Report nebo Muzikus, sem tam i pro Folk a Country.

No a teď mi řekni, jak se k tomu dají stíhat ještě další čtyři kapely.

Člověk si to musí dobře zorganizovat, já to mám vypočítané skoro na minutu, přičemž nezapomínám na to, že je taky potřeba “žít” a stíhám i to. Hudebně je pro mě hlavní Hromosvod a Nahoře Pes, to jsou kapely s původní tvorbou. V Hromosvodu využiju svou slabost pro folkovější muziku, v Nahoře pes se vybiju bigbítově. Dvě zbylé skupiny jsou revivaly, spíš kšeft – Mrtvej Brouk je revival Beatles a Uširváč revival Hudby Praha. Co je to nudit se, netuším.

Jsi ve druháku na žurnalistice, ale Hromosvod už existuje deset let. Takže jsi kapelu založil na základce. Jak se podařilo, že Hromosvod vydržel?

Ve třinácti jsem si přečetl, že Karel Plíhal v tom věku už měl svou skupinu, tak jsem si ji založil taky. Hromosvod měl pořád dost fanoušků, nebyl důvod ho rozpouštět.

Opravdu nikdy nebyly chvíle, že jsi chtěl Hromosvod stopnout a začít úplně jiný projekt?

Nebyly. Když jsem chtěl začít něco nového, začal jsem a Hromosvod zůstal. Dokud tady budu já, bude i Hromosvod.

V poslední době jste s Hromosvodem začali hrát častěji než dřív, může za to nová deska?

Je to asi díky tomu, že jsme konečně začali být pro pořadatele atraktivní. Co si budeme povídat, první čtyři roky to byla dětská hra, až doteď se postupně profesionalizujeme. Deska 17 lízátek, která vyšla v březnu, byla logickým vyústěním, ale počet koncertů roste nejen díky ní.

Říkáš “profesionalizujeme se”, to znamená, že v Hromosvodu hrají profíci?

Naše houslistka je konzervatoristka, flétnistka hraje taky na profesionální úrovni. Ostatní se samozřejmě pořád učí, chodí do hudebních škol, a tak se kapela vyvíjí směrem vzhůru.

Chtěl bys Hromosvod zprofesionalizovat i fakticky, tedy hrát za peníze, vyplácet členům honoráře, nemuset chodit do práce?

Určitě si dokážu představit, že by mě tohle živilo. S tím, že bych si život okořenil nějakou publicistikou.

 

Šlapající akustika

Máte housle, flétnu, ale i hoboj, jste tedy akustická sestava.

Akustická, ale podpořená rytmikou a basou. Mám rád, když muzika šlape, a jsem zatížený na bubny.

Proč jsi zvolil flétnu a hoboj, a ne průraznější nástroje jako třeba saxofon?

Prvních pět let hrál s námi můj brácha Martin, nejdřív na zobcovou flétnu, potom přibral trubku. Když odešel, zkoušeli jsme kombinaci klarinet-flétny, pak nás napadlo vzít příčnou flétnu. Podobně předchozí houslistka uměla i na hoboj, proto jsme vzali jako hosta hobojistku. Rozhodně jsme nástroje nevolili s nějakým přesným úmyslem. Nanejvýš jsem chtěl mít vždycky v kapele housle, to byl pro mě po kytaře základní nástroj.

Inspiruje tě při hledání zvuku Hromosvodu nějaká jiná kapela nebo jiný žánr?

Strašně moc kapel. Když jsem byl malý, mou modlou byli Greenhorni, přibíral jsem Olympic, Beatles, dodneška se to nabaluje. Mám rád nadupaný hardrock, neotřelý folk i dobře udělaný pop. Inspiruje mě úplně všechno, ale nejvíc asi rockové kapely 70. let, třeba Led Zeppelin nebo z českých Vláďa Mišík.

Usilovali jste několikrát o postup na Zahradu, účastnili jste se Folkového kvítku. Jaký máš vztah k folku a k jeho podobě na velkých festivalech?

Abych pravdu řekl, tradiční folk mě maličko nudí. Mám tím na mysli záplavy kapel, které mají dvě kytary, basu a zpěvačku s tamburínou a zpívají výhradně o ohni, lásce a sluníčku. Líbí se mi skupiny, které přinášejí něco nového nebo instrumentálně zajímavého, jako třeba kdysi Marsyas. Zahrada se v tomhle smyslu poslední dobou dost zvedla, naopak Porta je z mého pohledu ultrakonzervativní soutěž, kde je kapela s bubny odepsaná, ještě než začne hrát. Jednou tam naběhneme v maskáčích jen s kytarou a houslemi, rozděláme na pódiu oheň, dáme buřtíky, zahrajeme coververze Ascalony a Niagary, pak se rozpláčeme dojetím a máme to v kapse.

Píšeš všechno, co hraje Hromosvod?

Skoro všechno. Sem tam se mi někde zalíbí nějaká básnička, takže jsme teď udělali jednoho Václava Hraběte, sem tam převezmeme nějakou melodii.

Jak se Václav Hrabě dá vůbec zhudebnit? U něho je přece těžké najít rytmus.

To se zeptej Vládi Mišíka, ten ho zhudebnil málem kompletně. Je pravda, že rytmus je u Hraběte málokdy, ale taky se dá najít. Člověk se do toho musí trefit. Stejně tak je to s Jiřím Wolkerem, kterého hodně děláme s Nahoře Pes. Nevěřil bys, jak se k jeho ponurým veršům hodí muzika tvrdšího ražení.

Podle textů, které máte na svém webu, hádám, že se necháváš inspirovat různými vlivy, například i středověkem. Co je ti teď nejbližší?

Je zajímavé, že sis, stejně jako recenzent v Rock&Popu, všiml toho středověku. Ten je myslím docela okrajová záležitost. Mě nejvíc inspirují moje životní osudy (smích), myslím, že z nové desky je to patrné víc než dost. Osmdesát procent písniček na světě je o lásce, my nejsme výjimkou, jenom se musí dát pozor, aby to nebylo moc tuctové. Skládám tak, že si brnkám na kytaru nebo klavír a hned se mi v hlavě klube text, třeba o tom, co vidím venku z okna, co cítím, nějaký příběh…

Kdysi jsem četl názor, že kluci do osmnácti píšou samé depky, pak se oklepou a píšou normálně, kdežto u holek je to obráceně. Cítíš něco podobného na sobě?

Řekl bych, že jsem ty depky naopak začal psát až v posledních letech. Já myslím, že nejen u mě to vždycky souvisí se “srdečními příběhy”, které člověk v životě prožívá, a je jedno, kolik mu je zrovna let. Dřív jsem psal víc veselých písniček, bylo bezstarostnější období.

Ovšem napsat smutnou písničku je jednoduché, text o tom, že jsem se zamiloval, a moll, e moll a dojemné sólo, to se vždycky někomu zalíbí. Ale udělej superpísničku o tom, že venku je krásně, aby to nebyl kýč.

Skládáš písničky tak, aby si je lidi snadno zapamatovali? Stavíš je na sloganu, melodickém obratu, riffu?

Stavím hodně na riffech, slogan nebo refrén přijde sám. Občas píšu programově věc, která se dá hrát u ohně, jindy zas složitou kompozici, kdy člověku neutkví v hlavě nápěv, ale zase bude nadšený ze sóla. Přiznávám, že občas myslím i komerčně (smích).

 

Mnoho kazet, jedno CD

Ve své historii jste nahráli spoustu kazet, to snad byla každý rok jedna nahrávka. Proč?

No, proč ne? Když jsme začínali, s kytarou a houslemi se cvičilo jedna radost a já pořád něco skládal, tak jsme toho měli hodně nového. Ty kazety dodneška archivujeme, každá měla koncepci, obal, tvářili jsme se, že to je hrozně vážná věc. Teď se tomu samozřejmě spíš smějeme. Připadalo nám logické, že každý rok nebo ob jeden rok něco nahrajeme. Ale až poslední čtyři roky jsme písničky začali pořádně propracovávat. Dneska trvá nacvičit jednu písničku čtyři zkoušky, všechno píšu do not, tak to jde pomaleji.

Nechtěli jste při takovém množství materiálu nahrávat cédéčko mnohem dřív?

Nechtěli. Byl jsem si jistý, že bychom na to neměli a ve studiu bychom se trápili. Například našeho bubeníka Vítka jsme v Hromosvodu učili bubnovat úplně od základů. Až před rokem jsem začal mít pocit, že jsme na úrovni, se kterou se dá jít do studia.

Jsi drsný kapelník, který se s nestíhajícími a nezvládajícími členy bez problémů rozloučí?

Sebekriticky uznávám, že Hromosvod je trošku diktatura. Napíšu noty a podle nich se hraje. K tomu loučení, kdyby někdo hrál vyloženě špatně, tak asi půjde. Ale teď je to tak dobrá parta, že bych byl dost nerad, aby k tomu došlo.

První regulérní album 17 lízátek vám vyšlo letos na jaře a hned u Indies Records. Co na něm najdeme?

Je tam 50 minut muziky, na které jsme si dali hodně záležet, makali jsme na tom do posledního detailu. Cédéčko mapuje to, co teď hrajeme na koncertech, včetně několika starších písniček.

Při tvém autorském potenciálu odhaduju, že jste asi měli přebytek písniček a rozhodovali, co vyřadit.

Ani ne, vybrali jsme 17 písniček tak, abychom co nejvěrněji zachytili současný Hromosvod, ke kterému patří i něco málo z dávnější historie. Mezitím vzniklo dalších šest novinek, které už si schováváme na další desku a ohráváme je na koncertech.

Deska je venku dva měsíce a ty už uvažuješ o další. To má ta první takový úspěch?

Je to logický běh událostí. Myslím, že kapela by měla jednou za dva roky vydat desku. Takže my připravujeme nové věci a až jich bude dost, skočíme do studia a nahrajeme další.

Na podzim oslavíte deset let existence Hromosvodu. Už máš představu o tom, jak?

Bude to velmi pravděpodobně 24. listopadu v Rock Café. Chceme to udělat přinejmenším stejně velké a dobré jako dubnový křest. Pozveme znovu Pavla Bobka, který nám křtil desku, byl z toho nadšený. A samozřejmě pozveme úplně všechny lidi, kteří kdy hráli s Hromosvodem.

Kde by sis ty osobně chtěl někdy v životě zahrát?

Můj sen je předskakovat třeba Bobu Dylanovi nebo Jethro Tull, k nim bychom se myslím i stylově hodili. Ke štěstí by mi stačilo hrát s Hromosvodem a Nahoře Pes po českých klubech a mít tam narváno, v létě pak objet velké festivaly.

Honza Hučín

F& 11/04

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.