Málokdo založí už na základní škole životaschopnou kapelu. A když taková kapela vydrží deset let, pomyslel bych si cosi o zázraku. Skupina se jmenuje Hromosvod a zázračný kapelník Ondřej Fencl.

To je jeden z předmětů, na kterém spolupracujeme jako studenti žurnalistiky. Čili spíš povinnost. Jinak dělám hudební publicistiku, píšu třeba pro Rockshock, Report nebo Muzikus, sem tam i pro Folk a Country.

Ve třinácti jsem si přečetl, že Karel Plíhal v tom věku už měl svou skupinu, tak jsem si ji založil taky. Hromosvod měl pořád dost fanoušků, nebyl důvod ho rozpouštět.

Nebyly. Když jsem chtěl začít něco nového, začal jsem a Hromosvod zůstal. Dokud tady budu já, bude i Hromosvod.

Naše houslistka je konzervatoristka, flétnistka hraje taky na profesionální úrovni. Ostatní se samozřejmě pořád učí, chodí do hudebních škol, a tak se kapela vyvíjí směrem vzhůru.

Určitě si dokážu představit, že by mě tohle živilo. S tím, že bych si život okořenil nějakou publicistikou.

Akustická, ale podpořená rytmikou a basou. Mám rád, když muzika šlape, a jsem zatížený na bubny.

Skoro všechno. Sem tam se mi někde zalíbí nějaká básnička, takže jsme teď udělali jednoho Václava Hraběte, sem tam převezmeme nějakou melodii.

To se zeptej Vládi Mišíka, ten ho zhudebnil málem kompletně. Je pravda, že rytmus je u Hraběte málokdy, ale taky se dá najít. Člověk se do toho musí trefit. Stejně tak je to s Jiřím Wolkerem, kterého hodně děláme s Nahoře Pes. Nevěřil bys, jak se k jeho ponurým veršům hodí muzika tvrdšího ražení.

Řekl bych, že jsem ty depky naopak začal psát až v posledních letech. Já myslím, že nejen u mě to vždycky souvisí se “srdečními příběhy”, které člověk v životě prožívá, a je jedno, kolik mu je zrovna let. Dřív jsem psal víc veselých písniček, bylo bezstarostnější období.

Ovšem napsat smutnou písničku je jednoduché, text o tom, že jsem se zamiloval, a moll, e moll a dojemné sólo, to se vždycky někomu zalíbí. Ale udělej superpísničku o tom, že venku je krásně, aby to nebyl kýč.

Stavím hodně na riffech, slogan nebo refrén přijde sám. Občas píšu programově věc, která se dá hrát u ohně, jindy zas složitou kompozici, kdy člověku neutkví v hlavě nápěv, ale zase bude nadšený ze sóla. Přiznávám, že občas myslím i komerčně (smích).

Nechtěli. Byl jsem si jistý, že bychom na to neměli a ve studiu bychom se trápili. Například našeho bubeníka Vítka jsme v Hromosvodu učili bubnovat úplně od základů. Až před rokem jsem začal mít pocit, že jsme na úrovni, se kterou se dá jít do studia.

Sebekriticky uznávám, že Hromosvod je trošku diktatura. Napíšu noty a podle nich se hraje. K tomu loučení, kdyby někdo hrál vyloženě špatně, tak asi půjde. Ale teď je to tak dobrá parta, že bych byl dost nerad, aby k tomu došlo.

Je tam 50 minut muziky, na které jsme si dali hodně záležet, makali jsme na tom do posledního detailu. Cédéčko mapuje to, co teď hrajeme na koncertech, včetně několika starších písniček.

Je to logický běh událostí. Myslím, že kapela by měla jednou za dva roky vydat desku. Takže my připravujeme nové věci a až jich bude dost, skočíme do studia a nahrajeme další.

Bude to velmi pravděpodobně 24. listopadu v Rock Café. Chceme to udělat přinejmenším stejně velké a dobré jako dubnový křest. Pozveme znovu Pavla Bobka, který nám křtil desku, byl z toho nadšený. A samozřejmě pozveme úplně všechny lidi, kteří kdy hráli s Hromosvodem.

Můj sen je předskakovat třeba Bobu Dylanovi nebo Jethro Tull, k nim bychom se myslím i stylově hodili. Ke štěstí by mi stačilo hrát s Hromosvodem a Nahoře Pes po českých klubech a mít tam narváno, v létě pak objet velké festivaly.

Honza Hučín