Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Držíme se jednoduchosti

Při pohledu do webového kalendáře Hop Tropu jsem příliš nedoufal, že bychom se dokázali sejít v říjnu někde všichni. Jenže Samson je schopný organizátor a domluvit hodinovou zastávku na Zličíně při cestě do Rosic u Brna byla otázka chvilky. Po chvíli se z davu vynořili i zbylí tři a mohli jsme začít. Palbu otázek opětovali svými odpověďmi Láďa Huberťák Kučera (L), Jarda Samson Lenk (J) a Míra Šroub Vondra (M). A kdo byl ten zbývající? Dočtete se níže.

Dnes pojedete na vystoupení dvěstě kilometrů. Po třiceti letech už určitě víte předem, jak bude probíhat cesta, že?

J: Míra nastoupí a usne, pak se probudí a řekne: “Zastav, bageta.” Láďa bude jako vždy vepředu a budem spolu čvaňhat.

L: Probíráme počítače, telefony...

M: ...druhy léků...

L: ...a tak.

J: Dřív jsme řešili světové i domácí dění, ale teď se nechceme naštvávat, tak tohle téma pomíjíme.

M: Ale pozor, v politice máme chválabohu naprosto stejné názory.

Vidím, že pokrok poznamenal i vás, před třiceti lety jste se o počítačích a mobilech určitě nebavili.

J: Láďa dokonce nějakou dobu tvrdil, že mu počítač nesmí přes práh. A dneska v tom stříhá videa, kreslí plány a vůbec dělá všechno.

Stává se vůbec, že se na něčem neshodnete?

J: Samozřejmě, my se hádáme o práci.

L: Dovedeme na sebe řvát, ale je to k prospěchu věci. Bereme to jako zapálenost pro věc. Tím nikdy nemyslíme, že by ten druhý byl kretén nebo debil...

M: Přestože tahle slova při tom padají.

L: ...ale jsou myšlena v největší úctě. Dovedeme si kamarádsky nadávat, nikdy to ale nemyslíme vážně.

M: Jen tím podporujeme své argumenty.

J: Stává se to tehdy, když všichni tři cítíme, že písni ještě něco chybí, padají různé návrhy, a pak není daleko k ostrým slovům.

L: Například když někdo řekne, že by tam chtěl harfu (smích).

Měli jste podobný styl práce už na začátku, když jste secvičovali proslulé první tři písničky, s nimiž jste vyhráli Portu?

J: Tehdy písničky nosil hlavně Láďa, měl jich velkou zásobu, ale taky si občas s nějakým úsekem nebyl jistý. A hlasy jsme dělali tak, že jsme to do omrzení zkoušeli, dokud se nám to nezdálo dobré. Později jsme to zapsali do not a zjistili, že máme v trojhlasech chyby, tak jsme je předělávali.

Dneska jsou už trojhlasy zapsané do not předem?

J: To jsou, a řešíme zase opačný problém, pokud někomu nevyhovuje poloha nebo to nemá barvu. Ovšem to se dá taky snadno předělat.

M: Dřív jsme s notami neuměli pracovat, i když jsme je teoreticky znali.

L: Neuměli jsme s nimi pracovat, protože se nám nijak zvlášť nechtělo. Vždycky jsme se drželi zásady, že nebudeme piplat žádné umění.

Opravy vícehlasu asi nejsou zásadní změnou. Předělávali jste nějaké písničky i jinak, výrazněji?

M: Nejvýš kosmetické věci.

L: Detaily, které zněly blbě.

M: Když už písničky prošly složitým schvalováním, nebyl důvod je později měnit.

Co problémy s hlasovým rozsahem? Přece jenom asi nevyzpíváte všechno tak lehce jako na začátku.

M: Stačí dobrá transpozice.

L: Anebo ty písničky nehrajem a místo nich dáváme jiné, kde bručíme dole.

Romantika a příběhy

Vyřadili jste něco i kvůli obsahu, že už jste prostě jinde než v době vzniku písničky?

L: Určitě, ale není toho moc.

M: Jasný případ je Ten dělá to a ten zas tohle.

L: S tou jsme udělali spoustu slávy, jenže doba se změnila.

J: Dneska se to dá zahrát jako archiválie, vzpomínka na tu dobu. Tehdy byl každý rýpanec do režimu vítaný.

M: Uvažovali jsme, že text předěláme na současnost, ale pak jsme to nechali být.

L: Většinu pasáží by stačilo jenom nepatrně upravit...

J: Ovšem bylo nám jasné, že by to byla komunální satira, a my jsme byli vždycky na romantické věci, kritiku jsme měli jako součást příběhu.

Máte takovou písničku i v současnosti?

J: Jo, Mlejn.

L: Možná ho po čase zase přestanem hrát, až přestane být aktuální.

M: Vždycky jsme chtěli hrát k ohníčku a vyhnout se politice.

Není potřeba vyřazovat i některé romantické? V padesáti šedesáti se asi o lásce nedá zpívat stejně jako před třicítkou, teď mě napadá třeba Amazonka.

L: To je právě věc nadhledu, vyhnout se senilnímu slintání. Amazonka se dá zpívat i teď, když má člověk nadhled.

J: Nebo Vodácká holka, kterou otextoval Zdeněk Šmíd. Tu můžeš zpívat v libovolném věku. A my naštěstí příliš mnoho romantického blouznění v písních nemáme, zpíváme spíš o lásce k alkoholu nebo k práci.

Skoro všechny vaše písničky mají v sobě nějaký příběh, který se jakoby stal někomu z vás. Tak holka jdeme, Zvadlo, Štěně... jak to je, odehrálo se to tak ve skutečnosti?

L: Dost často ano, písničky mají hodně ze skutečnosti.

J: Tak holka jdeme je stoprocentní pravda.

L: Jinde je to pravda třeba jen zčásti, příběh je postavený na tom, co se opravdu stalo, jenom je dotvořený.

Jak rychle se vám takové zpracování zážitku nebo situace podaří? Sednete a napíšete to okamžitě?

J: To nikdy. Možná to dělám u písniček, které si píšu pro sebe, ale v Hop Tropu je to jiné, tam jsou písničky vysezené.

L: Námět zpravidla leží dlouho v nějaké paměti. To je ku prospěchu věci, aspoň s odstupem dozraje nadhled. Myslím, že věci, které vzniknou okamžitě, při prvním náporu, nejsou dobré. Projeví se v tom ukvapenost, zbrklost, je v nich příliš mnoho emocí.

Pokud písničky vznikají na základě osobních zážitků, nechává si taky sólo obvykle ten, kdo to zažil?

L: To ne, my si písničky takhle nepřidělujeme.

J: Spíš se sami hlásíme. Někdo řekne, že by to chtěl zpívat, tak když mu to sedne, proč ne?

L: Ještě nikdy jsme se o sólo nepoprali.

Není důvod něco měnit

O jaké písničky se hlásíš ty, Míro?

M: O ty, co zbydou (všeobecný smích).

L: Mírovi sedí buď úplný srandy, nebo vážný věci, nic mezi.

J: Teda to “mezi” jsme na něm vlastně ještě moc nezkoušeli. Ale protože má z nás nejhezčí hlas, musí zpívat nejmíň, abychom my s Láďou neměli ostudu (smích).

Hrát třicet let pořád ve stejné sestavě je úctyhodné, ale na druhou stranu se to může oposlouchat. Uvažovali jste o nějakém oživení, třeba jen o stálém hostu?

L: My jsme občasného hosta měli, Honza Kopečný si s námi někdy zahrál na připomenutí dřevních dob. Některé písničky jsem hrál ještě s ním před Hop Tropem, tak to mívalo nádech nostalgie. Ovšem do koncertů si nikoho pravidelně neberem. Držíme se jednoduchého pojetí, ono se dá i ve třech udělat hodně muziky.

J: Dala by se vymyslet minutová sóla, jenže proč, když by písničkám neslušely? Něco jiného je to na desce, tam se hodí dvě tři věci proaranžovat nějak jinak. Kdyby pořád drnčely stejné dvě kytary s basou, bylo by to monotónní. Desku je hezké obarvit jiným nástrojem nebo zajímavým sólem.

Vezmete pak takového studiového hosta s sebou aspoň na pár koncertů? Přece jen by bylo škoda nepředvést naživo to, co se na desce podařilo.

J: To jsme párkrát udělali, hrál s námi například Honza Bican. Ovšem jinak nemáme důvod nic měnit. Určitě držíme přinejmenším republikový rekord, že hrajeme tak dlouho ve stejné sestavě.

L: A to včetně zvukaře Rendy Caise, pozor, to je plnoprávný člen kapely.

J: Protože z nás hraje nejhlasitěji.

Zasahuje Renda i do vašich diskusí kolem písniček?

M: My to od něj dokonce vyžadujeme, i když se on sám zdráhá.

L: Když má písnička opravdu nějaký nedostatek, ozve se, řekne: “Kluci, tohle je blbý, udělejte to jinak.” Renda to slyší přesně tak, jak to vnímá i posluchač, a to je důležité. Rychle pozná, když se nástroje hádají a pomohlo by změnit způsob hry.

J: Na leccos se taky díky němu přijde ve studiu při nahrávání, protože s námi točí zase on. Když nemůžem opakovaně trefit nějaký tón, máme někde těžký interval, navrhne, abychom to postavili jinak, prohodili si hlasy. My se nad tím zamyslíme a obvykle s tím něco uděláme.

A co baskytara místo kontrabasu, nenapadlo vás to někdy?
M: S Máky jsem na baskytaru hrál.

J: Jenže do hoptropáckého soundu se nehodí.

L: Mně se víc líbí tón kontrabasu, je měkký, protože se struna neláme o kovový pražec, ale o dřevěný hmatník.

J: A nepřeznívá dlouho, má krátký dozvuk. Na baskytaře jsou tóny moc dlouhé, musíš je pořád nějak zkracovat.

Vyrobím si další

Dokázali byste spočítat, kolik kdo z vás za dobu existence Hop Tropu vystřídal nástrojů?

J: Já to vím docela přesně, tohle je má pátá kytara.

M: Určitě bych vyhrál, ze začátku jsme měli basu každý měsíc jinou.

L: Protože si ji Míra jen půjčoval (smích).

J: Já měl tu první kytaru taky jen půjčenou. Až pak jsem si kytaru pod Láďovým vedením sám vyrobil (smích).

Ale Láďa jako fachman měl kytaru určitě vlastní.

L: Pro mě je kytara zboží, tak to ani neberu, že bych měl jednu nastálo. Když někdo přijde, ukáže na kytaru, na kterou hraju, a řekne, že se mu líbí, může mi za ni hned zaplatit a odnést si ji. Já si vyrobím další.

A stává se to?

L: Stalo se to, docela dostkrát.

Nemáš pak problém si zvykat na jiný nástroj?

L: Kdepak, dělám kytary tak, aby naprosté většině lidí padly dobře do ruky, tedy i mně. Ledaže si někdo objedná něco speciálního, teď třeba někdo chtěl krk široký 52 milimetrů. To je hrozně široké, rozměr klasické španělky, na to bych sám hrát nedokázal.

J: To já bych zase nedokázal hrát na úzký krk, se širokým jsem spokojený. Jednak mám hodně strun a jednak jsem na klasickou španělku začínal a grify se naučil na ni.

M: Mně za ta léta prošlo rukama tolik bas, že je mi jedno, jestli dostanu normální, tříčtvrteční nebo půlovou.

Máš na stavbu kytar vůbec ještě čas, když ti ho žerou moderní technologie, jak na tebe na začátku prozradili?

L: Nemám, ale dělám to (všeobecný smích).

Před dvanácti lety jsi kolegovi Jirkovi Brabcovi řekl, že písniček uděláš za rok šest až osm, kytar dvanáct. Jak se změnily počty?

L: Kytar pořád dvanáct. Písniček bylo vždycky míň než kytar, teď už je to tak jedna za rok. Kam se taky hnát?

J: Stejně, když někam přijedeš, chtějí lidi slyšet písničky, které znají a mají je rádi. Novinky jim do programu musíme vpašovat a oni nám je musejí odpustit (smích).

Oslava jediným koncertem

Když jsme se dostali k novým písničkám – v posledních letech vám vyšly dvě reedice, živý koncert na Petynce z roku 1987 a o tři roky pozdější studiová deska. Poslední řadovka je z roku 2004, není teď čas na další?

J: Nové písničky opravdu máme, ale chtěli bychom je zahrát na koncertě k 30 letům kapely, ze kterého chceme pak vydat DVD. Nikdy předtím jsme žádné zásadní video nenatočili a rádi bychom to stihli, než zchátráme tak, že to už nebude ke koukání (smích). Tak tam budou i nové písničky.

Jak budou vůbec probíhat oslavy kulatého výročí?

L: Chystáme jeden jediný jubilejní koncert, nemáme potřebu to nijak přehánět, ani dělat turné.

M: Nejsme slavící kapela. Taky bychom to nemuseli přežít (smích).

J: Ten koncert proběhne 13. ledna večer v Hudebním divadle Karlín. Kromě nás budou účinkovat Zdeněk Šmíd, Vašek Chaloupek a pětadvacetičlenný bigband The Hottentots Orchestra. Ten s námi zahraje některé naše písničky.

To bude zajímavý žánrový posun. Jak jste se k tomu bigbandu dostali?

J: Známe se s Markem Rejhonem, kapelníkem. On nám nám fandí a na našich písničkách sám začínal s kytarou. Důležité je, že k nám má vztah a má rád, co děláme.

A kdo písničky zaranžuje?

L: Taky Marek. Teď to všechno vymýšlí a píše do not, ještě jsme z toho nic neslyšeli.

M: Budeme asi stejně překvapení jako diváci.

Spojíte bigband a kytary?

L: Ne, do toho orchestru hrát nebudeme, rádi si to zazpíváme sami.

M: Ovšem to bude jen několik písniček, takových, co jsou pro nás stěžejní, jinak budeme mít normální koncertní blok s kytarami a basou.

Jestliže bude z koncertu DVD, pak už budete mít pokryté skoro všechny mediální žánry – jak jsem viděl, vyšly vám knížky cestopisné i autobiografické…

J: Cestopis není náš, to napsal Pavel Sampaj Solar. Je to náš kamarád, zorganizoval pro nás novou trampskou přehlídku ve Štokách, jezdí s námi, dalo by se říct, že se do nás zamiloval. Na téhle knížce nemáme my sami žádný významný podíl. Ovšem Strašení ve věži, to je opravdu Láďovo dílo.

L: To je knížka o mém životě, ale samozřejmě je v ní hodně velká část věnovaná Hop Tropu a předcházejícím Termitům, zážitky a povídání, jak jde život.

Že má Samson další své hudební aktivity, to je známo, ale u vás dvou zbývajících o žádné další kapele nevím. Hrajete nebo hráli jste s někým v posledních letech?

L: Ne. Já nemám potřebu, s klukama jsem spokojený, netoužím po slávě na mnoha frontách. Myslím, že bych se do jiné muziky ani nehodil.

M: Láďa ví, že kdyby dal svou písničku někomu jinému, tak dostane přes držku (všeobecný smích). Já si zahraju občas v hospodě.

J: My jsme si naštěstí každý našel svůj způsob obživy, díky tomu nemusíme chodit do Hop Tropu jako do práce, ale můžeme si každé hraní užít.

No jo, ale neříkají vám vaši dřívější kamarádi a spoluhráči, že byste to měli zase zkusit a po letech si zahrát?

J: Já mám tohle furt. Každou chvíli někdo říká: “Hele, dejte zase dohromady Máky.” My to zkusili, odehráli jsme nějakých devět koncertů a jsme rádi, že to skončilo. Všechno je jinak, hlasy zestárly, muselo by se začít zkoušet, psát, já k tomu necítím žádné pnutí. Zahraju si s Partou, se Slunečnem, s Redlem, a pak utíkám zpátky ke klukům.

L: Lidi, se kterými jsem hrál, se rozutekli do světa. Takže i kdybych já sám chtěl ze sentimentálních důvodů dát dohromady Termity, byla by to strašná fuška, oni sami se do toho nijak nehrnou. To nemá cenu.

A co vaši následovníci, kapely, které začínají na vašich písničkách?

J: Někdy se stane, že jdeme po louce a někde zezadu drnčí naše písničky. Z toho máme obrovskou radost, už si to žije svým vlastním životem.

L: Je bezva, že mladé kapely mají naše písničky jako odrazový můstek. Pak začnou dělat něco svého, ale že jsme pro ně byli počáteční směr, to je moc příjemný.

M: Stejně jako my jsme začínali s Johnem Hardym.

Tři neděle na Aljašce

Když Hop Trop startoval, uvažovali jste taky o nějakých převzatých věcech?

J: My měli tu výhodu, že Láďa hrál nějaké vlastní písničky už s Termity a doma v šuplíku mu ležely další texty. Takže bylo z čeho začínat. A jestli jsme chtěli vylézt někde na Portě, nemohli jsme tam hrát Johna Hardyho, protože to by nás všichni srovnávali se Zelenáči.

M: Ohromilo mě, že i po deseti letech mohl Láďa pořád ještě sáhnout do šuplíku a něco tam našel.

Jenže člověk sem tam slyší nějakou pěknou písničku a napadne ho: udělám český text a budu ji hrát sám.

J: To si ji radši zahraju s ostatními v hospodě. A taky si myslím, že řada umělců se prostě chce přiživit na slávě té písně, tak ji jen opatří českým textem. Přijdou ke slávě strašně levně.

L: My pár přetextovaných písní sice máme, ale rozhodně jsme se na jejich slávě nijak nepřiživili. Nejznámější jsou asi australské písničky, ke kterým už české texty existovaly, nám se líbily, jak jsou krásné a milé. Nikdo to nehrál. Tak jsme to začali hrát sami.

J: Jen nás zamrzelo, když se později pod tytéž písničky podepsali jiní interpreti.

Na závěr otázka na tělo. Jste trampská kapela, mluvili jsme dnes o ohníčku, louce a dalších trampských atributech – jezdíte dnes ještě?

J: Spolu moc ne, to leda do zahraničí.

M: Zato na velký čundry, do Ameriky, do Austrálie.

J: Tak, velký čundr, na měsíc, bác ho. To nás baví. Jinak Láďa sám jezdí se synem, já s partou od Zlatého klíče.

L: Se synkem jezdíme, jenže tomu se asi nedá říkat klasický čundr. Jak tak přemýšlím, poslední dva roky jsem na žádném takovém nebyl.

M: Ale řekni mi, co je klasičtější čundr, než letošní tři neděle na Aljašce? (všeobecný smích)

www.hoptrop.cz

Diskografie:

Cesty 1 – Panton 1984 (EP)
Live Na Petynce – Panton 1987 (LP, reedice na CD 2006)
Hop Trop II. – Venkow/GZ Loděnice 1990 (LP, reedice na CD 2009)
Svátek – Venkow 1991 (CD)
Hop Trop na Venkowě – Monitor 1993 (CD)
Veselá bída – Lenkow Records 1993 (CD)
Proč bychom se netopili – Lenkow Reco
rds 1996 (CD)
Potvory – Monitor 1998 (CD)
BESTiální Uf – Popron Music 2000 (CD)
Trojhlavá saň – Jumbo 2004 (CD)
účast na mnoha samplerech, mj. z Port 1982–1989
1980 založení skupiny s cílem uspět na Portě, což se podařilo
1982 účast na prvním LP sampleru
z Porty, to se opakuje i v dalších letech
1987 první samostatné album – záznam živého koncertu na Petynce
1990 druhé album, tentokrát nahrané ve studiu

do současnosti bez personálních, stylových i jiných výrazných změn

Honza Hučín
foto:Katka Esserová
Folk 12/2009

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.