Při pohledu do webového kalendáře Hop Tropu jsem příliš nedoufal, že bychom se dokázali sejít v říjnu někde všichni. Jenže Samson je schopný organizátor a domluvit hodinovou zastávku na Zličíně při cestě do Rosic u Brna byla otázka chvilky. Po chvíli se z davu vynořili i zbylí tři a mohli jsme začít. Palbu otázek opětovali svými odpověďmi Láďa Huberťák Kučera (L), Jarda Samson Lenk (J) a Míra Šroub Vondra (M). A kdo byl ten zbývající? Dočtete se níže.

J: Míra nastoupí a usne, pak se probudí a řekne: “Zastav, bageta.” Láďa bude jako vždy vepředu a budem spolu čvaňhat.

M: ...druhy léků...

J: Dřív jsme řešili světové i domácí dění, ale teď se nechceme naštvávat, tak tohle téma pomíjíme.

J: Láďa dokonce nějakou dobu tvrdil, že mu počítač nesmí přes práh. A dneska v tom stříhá videa, kreslí plány a vůbec dělá všechno.

L: Dovedeme na sebe řvát, ale je to k prospěchu věci. Bereme to jako zapálenost pro věc. Tím nikdy nemyslíme, že by ten druhý byl kretén nebo debil...

M: Přestože tahle slova při tom padají.

L: ...ale jsou myšlena v největší úctě. Dovedeme si kamarádsky nadávat, nikdy to ale nemyslíme vážně.

J: Stává se to tehdy, když všichni tři cítíme, že písni ještě něco chybí, padají různé návrhy, a pak není daleko k ostrým slovům.

J: Tehdy písničky nosil hlavně Láďa, měl jich velkou zásobu, ale taky si občas s nějakým úsekem nebyl jistý. A hlasy jsme dělali tak, že jsme to do omrzení zkoušeli, dokud se nám to nezdálo dobré. Později jsme to zapsali do not a zjistili, že máme v trojhlasech chyby, tak jsme je předělávali.

J: To jsou, a řešíme zase opačný problém, pokud někomu nevyhovuje poloha nebo to nemá barvu. Ovšem to se dá taky snadno předělat.

M: Dřív jsme s notami neuměli pracovat, i když jsme je teoreticky znali.

L: Neuměli jsme s nimi pracovat, protože se nám nijak zvlášť nechtělo. Vždycky jsme se drželi zásady, že nebudeme piplat žádné umění.

M: Nejvýš kosmetické věci.

L: Detaily, které zněly blbě.

M: Když už písničky prošly složitým schvalováním, nebyl důvod je později měnit.

M: Stačí dobrá transpozice.

L: Anebo ty písničky nehrajem a místo nich dáváme jiné, kde bručíme dole.

L: Určitě, ale není toho moc.

L: S tou jsme udělali spoustu slávy, jenže doba se změnila.

M: Uvažovali jsme, že text předěláme na současnost, ale pak jsme to nechali být.

L: Většinu pasáží by stačilo jenom nepatrně upravit...

J: Ovšem bylo nám jasné, že by to byla komunální satira, a my jsme byli vždycky na romantické věci, kritiku jsme měli jako součást příběhu.

L: Možná ho po čase zase přestanem hrát, až přestane být aktuální.

M: Vždycky jsme chtěli hrát k ohníčku a vyhnout se politice.

L: Dost často ano, písničky mají hodně ze skutečnosti.

L: Jinde je to pravda třeba jen zčásti, příběh je postavený na tom, co se opravdu stalo, jenom je dotvořený.

J: To nikdy. Možná to dělám u písniček, které si píšu pro sebe, ale v Hop Tropu je to jiné, tam jsou písničky vysezené.

L: Námět zpravidla leží dlouho v nějaké paměti. To je ku prospěchu věci, aspoň s odstupem dozraje nadhled. Myslím, že věci, které vzniknou okamžitě, při prvním náporu, nejsou dobré. Projeví se v tom ukvapenost, zbrklost, je v nich příliš mnoho emocí.

L: To ne, my si písničky takhle nepřidělujeme.

J: Spíš se sami hlásíme. Někdo řekne, že by to chtěl zpívat, tak když mu to sedne, proč ne?

L: Ještě nikdy jsme se o sólo nepoprali.

L: Mírovi sedí buď úplný srandy, nebo vážný věci, nic mezi.

L: My jsme občasného hosta měli, Honza Kopečný si s námi někdy zahrál na připomenutí dřevních dob. Některé písničky jsem hrál ještě s ním před Hop Tropem, tak to mívalo nádech nostalgie. Ovšem do koncertů si nikoho pravidelně neberem. Držíme se jednoduchého pojetí, ono se dá i ve třech udělat hodně muziky.

J: Dala by se vymyslet minutová sóla, jenže proč, když by písničkám neslušely? Něco jiného je to na desce, tam se hodí dvě tři věci proaranžovat nějak jinak. Kdyby pořád drnčely stejné dvě kytary s basou, bylo by to monotónní. Desku je hezké obarvit jiným nástrojem nebo zajímavým sólem.

J: To jsme párkrát udělali, hrál s námi například Honza Bican. Ovšem jinak nemáme důvod nic měnit. Určitě držíme přinejmenším republikový rekord, že hrajeme tak dlouho ve stejné sestavě.

L: A to včetně zvukaře Rendy Caise, pozor, to je plnoprávný člen kapely.

J: Protože z nás hraje nejhlasitěji.

M: My to od něj dokonce vyžadujeme, i když se on sám zdráhá.

L: Když má písnička opravdu nějaký nedostatek, ozve se, řekne: “Kluci, tohle je blbý, udělejte to jinak.” Renda to slyší přesně tak, jak to vnímá i posluchač, a to je důležité. Rychle pozná, když se nástroje hádají a pomohlo by změnit způsob hry.

J: Na leccos se taky díky němu přijde ve studiu při nahrávání, protože s námi točí zase on. Když nemůžem opakovaně trefit nějaký tón, máme někde těžký interval, navrhne, abychom to postavili jinak, prohodili si hlasy. My se nad tím zamyslíme a obvykle s tím něco uděláme.

J: Jenže do hoptropáckého soundu se nehodí.

L: Mně se víc líbí tón kontrabasu, je měkký, protože se struna neláme o kovový pražec, ale o dřevěný hmatník.

J: A nepřeznívá dlouho, má krátký dozvuk. Na baskytaře jsou tóny moc dlouhé, musíš je pořád nějak zkracovat.

J: Já to vím docela přesně, tohle je má pátá kytara.

M: Určitě bych vyhrál, ze začátku jsme měli basu každý měsíc jinou.

L: Pro mě je kytara zboží, tak to ani neberu, že bych měl jednu nastálo. Když někdo přijde, ukáže na kytaru, na kterou hraju, a řekne, že se mu líbí, může mi za ni hned zaplatit a odnést si ji. Já si vyrobím další.

J: To já bych zase nedokázal hrát na úzký krk, se širokým jsem spokojený. Jednak mám hodně strun a jednak jsem na klasickou španělku začínal a grify se naučil na ni.

M: Mně za ta léta prošlo rukama tolik bas, že je mi jedno, jestli dostanu normální, tříčtvrteční nebo půlovou.

L: Kytar pořád dvanáct. Písniček bylo vždycky míň než kytar, teď už je to tak jedna za rok. Kam se taky hnát?

L: Chystáme jeden jediný jubilejní koncert, nemáme potřebu to nijak přehánět, ani dělat turné.

J: Ten koncert proběhne 13. ledna večer v Hudebním divadle Karlín. Kromě nás budou účinkovat Zdeněk Šmíd, Vašek Chaloupek a pětadvacetičlenný bigband The Hottentots Orchestra. Ten s námi zahraje některé naše písničky.

J: Známe se s Markem Rejhonem, kapelníkem. On nám nám fandí a na našich písničkách sám začínal s kytarou. Důležité je, že k nám má vztah a má rád, co děláme.

L: Taky Marek. Teď to všechno vymýšlí a píše do not, ještě jsme z toho nic neslyšeli.

M: Budeme asi stejně překvapení jako diváci.

L: To je knížka o mém životě, ale samozřejmě je v ní hodně velká část věnovaná Hop Tropu a předcházejícím Termitům, zážitky a povídání, jak jde život.

L: Ne. Já nemám potřebu, s klukama jsem spokojený, netoužím po slávě na mnoha frontách. Myslím, že bych se do jiné muziky ani nehodil.

J: My jsme si naštěstí každý našel svůj způsob obživy, díky tomu nemusíme chodit do Hop Tropu jako do práce, ale můžeme si každé hraní užít.

J: Já mám tohle furt. Každou chvíli někdo říká: “Hele, dejte zase dohromady Máky.” My to zkusili, odehráli jsme nějakých devět koncertů a jsme rádi, že to skončilo. Všechno je jinak, hlasy zestárly, muselo by se začít zkoušet, psát, já k tomu necítím žádné pnutí. Zahraju si s Partou, se Slunečnem, s Redlem, a pak utíkám zpátky ke klukům.

L: Lidi, se kterými jsem hrál, se rozutekli do světa. Takže i kdybych já sám chtěl ze sentimentálních důvodů dát dohromady Termity, byla by to strašná fuška, oni sami se do toho nijak nehrnou. To nemá cenu.

J: Někdy se stane, že jdeme po louce a někde zezadu drnčí naše písničky. Z toho máme obrovskou radost, už si to žije svým vlastním životem.

J: To si ji radši zahraju s ostatními v hospodě. A taky si myslím, že řada umělců se prostě chce přiživit na slávě té písně, tak ji jen opatří českým textem. Přijdou ke slávě strašně levně.

L: My pár přetextovaných písní sice máme, ale rozhodně jsme se na jejich slávě nijak nepřiživili. Nejznámější jsou asi australské písničky, ke kterým už české texty existovaly, nám se líbily, jak jsou krásné a milé. Nikdo to nehrál. Tak jsme to začali hrát sami.

J: Jen nás zamrzelo, když se později pod tytéž písničky podepsali jiní interpreti.

J: Spolu moc ne, to leda do zahraničí.

M: Zato na velký čundry, do Ameriky, do Austrálie.

J: Tak, velký čundr, na měsíc, bác ho. To nás baví. Jinak Láďa sám jezdí se synem, já s partou od Zlatého klíče.

L: Se synkem jezdíme, jenže tomu se asi nedá říkat klasický čundr. Jak tak přemýšlím, poslední dva roky jsem na žádném takovém nebyl.