„Balady mě tvrdohlavě baví“  

Rozhovor se Zuzanou Homolovou

O tom, že zdaleka ne všechny podstatné folkové desky už vyšly v reedici na CD, nás několikrát ročně přesvědčuje nakladatelství Galén ve své ediční řadě Olivovníky. Po „pařížském debutu“ Vladimíra Merty a živém dvojalbu téhož autora z Malostranské besedy nebo po Hutkových Pravděpodobných vzdálenostech se prvního digitálního vydání dočkala prvotina slovenské písničkářky Zuzany Homolové. Album Čas odchádza z domu vyšlo v přelomovém roce 1989 a v euforii z návratu zakázaných autorů a interpretů trochu nespravedlivě zapadlo. Nyní se na trhu objevuje v rozšířené verzi jako dvojalbum. První disk obsahuje vedle obsahu původní desky také zpěvaččin singl ze 70. let, na druhém CD najdete utajenou verzi alba v podobě, jak ji pro Homolovou připravili Vladimír Merta a Jan Hrubý, jejichž materiál byl později ve studiích OPUSu částečně přepracován. Mimochodem o spolupráci Zuzany Homolové, Vladimíra Merty a Jana Hrubého se více dočtete v bookletu alba v rozhovoru všech tří protagonistů, který inicioval autor tohoto článku. 

Paní Zuzano, vaše první album Čas odchádza z domu, které právě vychází v reedici, obsahovalo jak autorské skladby, tak slovenské lidové balady. Proč jste zvolila tuto kombinaci?  

Vedle lidových písní jsem paralelně zpívala i zhudebněné verše básníků (Milan Rúfus, Maša Haľamová, Štefan Krčméry aj.) a texty mých kolegů-současníků – Pavla Maloviče, Miloše Janouška, Viery Vincové a dalších. Písně jsem měla dávno hotové i zažité, stačilo jen po nich sáhnout. Problém byl, do které zásuvky sáhnout – zhudebněné texty, nebo balady? Nevěděla jsem, jestli se mi naskytne ještě nějaká příležitost, a tak jsem jako kompromis zařadila na každou stranu LP jiný žánr. Netušila jsem, že by jednou tyto strany mohly stát vedle sebe.

Později už jste se věnovala a dodnes se věnujete především lidovým písním. Čím si získaly vaši přízeň na tak dlouho?

Balady, nebo přesněji narativní písně, mě bavily v minulosti, kdy byly dlouhé, banální, pesimistické a „nerežimní“. A stejně mě baví i dnes, kdy jsou dlouhé, banální, netaneční a nepopíkové, a tedy stejně nevysílatelné v médiích. Tvrdohlavě mě baví. Chválabohu je jich sesbíraných mnoho – v knihách, sbírkách, katalozích. Zpočátku mě zajímaly jednoznačně tragické balady, dnes se bavím na příbězích trochu tabuizovaných, kde životů neubývá, spíše přibývá, tedy z pohledu demografického optimistických.

V bookletu reedovaného alba se mimo jiné dozvídáme, že někdejšímu režimu vadilo slovo kostel, které jste v textu jedné písně musela nahradit polem („šli na omšu do kostola“ / „išli ráno von do poľa“). Vzpomenete si, co dalšího představitelům tehdejší moci na lidových baladách vadilo nebo mohlo vadit?

To je pro doby minulé charakteristické. Po zralé úvaze zodpovědných pracovníků Slovenské televize v Košicích, kteří přezkoumali vhodnost textu balady, jsem dostala přeškrtnutou pointu „Nesiem telo i dušu / richtárovu Anušu“. Byl to úplný nesmysl, a tak jsem byla na místě nucena „zaperlit“. Skončilo to takto: „Nesiem krpce, halenu / richtárovu Helenu.“ Tato verze vyšla i v OPUSu a je jako bonus na současné reedici. Duše jako metafyzický, až náboženský pojem nebyla totiž přípustná ani v lidových textech.

Vaším hlavním hudebním partnerem na prvním albu byl Vladimír Merta a na aranžích se podílel také Jan Hrubý. Jak vznikla spolupráce s nimi dvěma?

Když svitla v roce 1977 naděje, že budu dělat album, odvážila jsem se požádat o spolupráci na něm Jana Hrubého, protože jsme s tou myšlenkou koketovali už předtím. Jan mi to přislíbil, jenže čas letěl a bylo třeba vážně začít. Protože byl Honza daleko a „těžko dostupný“, oslovila jsem Vláďu Mertu, jestli by do toho nešel se mnou s tím, že Hrubého do toho také namočí. Vláďa byl totiž čerstvým majitelem 16stopého magnetofonu, takže ho aspoň mohl dobře otestovat. Nakonec jsem zpěv s kytarou nahrála 17. listopadu 1987 (!). Vláďa si pás s podklady odvezl do Prahy a čaroval… Album se míchalo v březnu 1988 a vyšlo o necelý rok později, protože OPUS měl už splněný plán.

V bookletu reedice říkáte, že jste až „při mixáži dostala zprostředkovaný obraz o celém dění – a bylo toho na několik alb! Rozhodnout, co vyhodit a co nechat, byla velmi delikátní záležitost“. Podle čeho jste se tedy rozhodovali, co nechat, a co vypustit? Jak konkrétně vznikla dramaturgie alba?

Dramaturgie byla jasná od začátku. Překvapením byla jen „košatost“ výsledného tvaru, který vznikl u Vládi Merty. Při mixu jsme se společně shodli na subtilnějším znění některých písní, takže jsme například nepoužili bombastické varhany v Poľnej madone.

Máte některé písně z tohoto alba stále v repertoáru?

Ano, ale zařazuji je spíše jako přídavky, například Mati dievča zháňa. Na koncertech s Trojkou hráváme také Zabila panička pána ze Sušilovy sbírky, kterou mě kdysi okouzlil Jaroslav Hutka. Na LP Čas odchádza z domu jsem tuto píseň zařadila ve slovenštině jako pozdrav Jardovi do emigrace…

Byl Čas odchádza z domu čistě studiový projekt, nebo jste aspoň s některými muzikanty, kteří se zúčastnili nahrávání, i koncertovala?

Příležitostně jsem vystupovala s Janem Hrubým, s Olinem Nejezchlebou, s Pavlem Skálou a také s mým švagrem – houslistou Milanem Tedlou.

Zkuste si teď vzpomenout na Zuzanu Homolovou v roce 1988 a postavte vedle ní dnešní Zuzanu Homolovou. Čím pro vás byla hudba tehdy a čím je pro vás dnes?

Hudba zůstala… Tehdy jí bylo možná trochu víc – víc jsem poslouchala, možná i hrávala. Dnes poslouchám méně, ale na živé koncerty chodím ráda. Hlavní rozdíl je v tom, že tehdy jsem vystupovala sama a dnes mě víc baví zpívat s kolegy v Trojce.

A změnilo se za ty roky nějak výrazně publikum, které na vás chodí?

Dříve to bylo jasné – možností moc nebylo, lidé chodili do zaběhnutých, osvědčených, fungujících klubů. Dnes je nadbytek lákavých možností, kde „zabít čas“ a šoubyznys je mocný. Ale chválabohu stále existují lidé, kteří vyhledávají nestandardní události. Nevím přesně, jak je to dnes se studenty. Dříve právě studenti vyhledávali a tvořili „neoficiální“ kulturu, dnes se mi zdá, že (čest výjimkám!) jsou nejoddanějšími konzumenty popkultury.

Zmínila jste svou Trojku, v níž jsou vašimi spoluhráči Samo Smetana a Miloš Železňák. Jak skupina funguje? Pracujete na aranžích písní společně?

Já mám na starosti výběr písní (vždy jdou z mé „huby“) a hotovou skladbu nabídnu kolegům na dotvoření s jejich nástroji. Tak písně dostávají zajímavější tvář. Já méně hraju na kytaru (na to mám mistra) a hlavně zpívám a hraju na perkuse.

Zatím nejnovější album Tvojej duši zahynúť nedám jste natáčeli s Danielem Salontayem z dua Longital. Jaký je rozdíl v přístupu k vašim písním a obecně k lidovým baladám mezi Danem a Milošem Železňákem, který vás na kytaru doprovází na koncertech?

Pro Daniela to byl výlet, Miloš je v tomto smyslu zkušený a navíc pochází z východu, kde má tradice hluboké zázemí. Miloš vydal krásné album rusínských písní v jazzovém šatě – Rusnacké.

Za CD Tvojej duši zahynúť nedám jste získala cenu Aurel, tedy obdobu českých žánrových Andělů. Jsou pro vás podobná ocenění důležitá?

Samozřejmě že mě to potěšilo, ale to je všechno… Bylo to zadostiučinění hlavně kvůli lidem, kteří do toho šli se mnou.

Ať už jste se věnovali zhudebněné poezii nebo lidovým baladám, vždy ve vašich písních záleželo na textech. Přesto jste vystupovala na festivalech v Londýně, v Polsku v Chorvatsku… Jaké máte zkušenosti s publikem, které vašim textům dobře nerozumí? Snažíte se obsah písní překládat nebo vysvětlovat?

Někdy to dělám kostrbatou angličtinou. Ale i když diváci texty nechápou, rozumí atmosféře písní a přijímají je pozitivně. O Češích vůbec nemluvím, ale připadá mi nevhodné překládat například v Polsku nebo v Chorvatsku texty do angličtiny. A mám pěkné ohlasy i od cizinců – majitelů mých CD, kteří textům absolutně nerozumí, jen cítí, co zpívám. Rozhodně však oceňují kvalitní překlad textů do angličtiny a francouzštiny.

Od vydání alba Tvojej duši zahynúť nedám uplynulo pět let. Pracujete na novém repertoáru?

Pracujeme. Tentokrát by neměl být jen studiový – nehratelný – projekt, ale písně se budou jen málo lišit od verzí, které hrajeme naživo. Díky technickým vymoženostem tam bude široké spektrum zvuků, barev i ticha.

Natočila jste společná alba s Jiřím Stivínem, Vlastou Redlem nebo s už zmíněným Vladimírem Mertou. Láká vás z českých kolegů ještě někdo, s kým byste ráda takto intenzivně spolupracovala?

Jsem vděčná všem, kteří vstoupili do „hry“ se mnou, vždy to pro mne bylo velkým zadostiučiněním a vyznamenáním. Příležitostně jsem hrála s Hradišťanem, Čechomorem, s Emilem Viklickým. Moc o tom ale nepřemýšlím… Napadají mě snad Havlovi, právě Viklický, ale je určitě mnoho skvělých hudebníků, s kterými bych celkem ráda spolupracovala.

Milan Tesař
Folk 2/2011
foto: Ota Nepilý

Co také řekla Zuzana Homolová (z bookletu 2CD Čas odchádza z domu)

„Je to zvláštní náhoda, že jsme na konci 60. let s Vláďou Mertou oba krátce studovali ve Francii. Ale zatímco Mertovi se poštěstilo v Paříži hned vydat album, já jsem se v Tours spíše rozhlížela po lidech, krajině a kultuře. Měla jsem na to celý školní rok a byl to pro mě inspirativní pobyt. Odjížděla jsem odtud s hromádkou francouzských lidových balad a písní, s několika deskami a s odhodláním podívat se doma do knihoven. Lidové balady se u nás zpívaly jen výjimečně. Nehodily se do tehdejší povinně optimistické doby. Ale vzhledem k tomu, že jsem studovala i slovenský jazyk, věděla jsem o existenci lidových balad v bohatých, nepoužívaných sbírkách. Když jsem se vrátila do Československa, získala jsem odvahu vyhledat je a zpívat na veřejnosti.“  

„Můj první singl vyšel z iniciativy tehdejšího dramaturga edice lidové hudby Opusu Viktora Szarky, kterého zaujaly balady v televizním filmu Petra Hledíka z cyklu Otec môj a mati moja. Navrhl vydat dvě nahrávky z tohoto filmu v Opusu. Dost mě překvapilo, když mě na podzim 1972 pozvali na komisionální „schvalovačku“ do Divadla hudby a výsledkem byl na jaře 1973 zmíněný singl. Byl to neobvyklý krok v edici tradiční lidové hudby a vyvolal patřičný rozruch. Potom jsem slyšela, že v edičních plánech je i návrh na LP, ale nic se nedělo. Až v roce 1987, když byl dramaturgem Opusu Július Kinček, se kterým jsem nějaký čas spolupracovala v seskupení Zátvorka, jsem se dozvěděla, že v edičním plánu JSEM.“  

„Album [Čas odchádza z domu] obsahuje jeden zhudebněný text Ivana Hoffmana a tři od Pavla Maloviče. Oba byli členy Slnovratu a já jsem bývala častým hostem jejich koncertů. Paľo Malovič mi nabídl zhudebnit část svých textů, i když je sám hrával ve své verzi. Neodmítla jsem je, naopak, mnoho z nich rezonovalo s mou duší, a tak jsem často hrávala. A Ivana Hoffmana jsem požádala o „používání“ jeho textu v mé hudební verzi. Další autorkou, jejíž jméno se na albu objevuje, je Viera Vincová. Nabídla mi svoje verše a já jsem jich dost zhudebnila.“

Zuzana Homolová – diskografie  

Išlo díevča po vodu/Býval v horách jeden mlynár (singl, OPUS 1973)
Čas odchádza z domu (s Vladimírem Mertou a Janem Hrubým; OPUS 1989, Galén 2011)
Homolová–Stivín (OPUS 1991, Bonton 1996)
Slovenské balady (s Vlastou Redlem, Pavian Rec. 1995, BMG 1999)
Tvojej duši zahynúť nedám (s Danielem Salontayem a Samo Smetanou, Slnko Records 2005)

HOME