V klasické sestavě Zelenáčů ze 70. a 80. let se to hemžilo osobnostmi: Honza Vyčítal, Josef Šimek, Marko Čermák, Michal Tučný, Tomáš Linka – jak se říká, co jméno, to pojem. A co jméno, to charakteristický hlas a písničky, které si jinak nedokážeme představit. Šest dní na silnici, Dívka s vlasem medovým, Žlutá kytka, Oranžový expres, Jackův smích: to je všechno Mirek Hoffmann, country zpěvák nejvyšší kvality se zálibou v silničních tématech.

No samozřejmě. Já jsem řídil dokonce i tank. Za Čepičky jsem byl u tankového praporu, takže to, co bylo ve Škvoreckého románu, jsem zažíval na vlastní kůži. Kamion je proti tanku legrace.

No jasně. Budu to muset dohonit…

Ne, my jsme natáčeli klip k písničce o řidiči kamionu, který projíždí celou Amerikou. Natáčení se odehrávalo na dálnici na Plzeň. Když mě za to posadili, rozjelo se to a začal playback, bylo mi divné, že jedeme strašně pomalu, tak třicítkou. Tak jsem zrychlil, ale oni hned zastavili, vyletěl režisér a vynadal mi, že se jim při vyšší rychlosti houpe kamera. Jel jsem tedy dál třicítkou a zatímco zpívám, jak se řítím z Texasu do Arizony a kamion si to sviští, v levém pruhu mě předjíždějí avie a trabanty.

Asi jo, mně nedělají daleké jízdy problémy. Na dovolenou jezdím třeba 1500 kilometrů jen s krátkými zastávkami. S kamionem by to jenom chtělo praxi, v zatáčkách se musí najíždět trochu jinak. Ale délka jízdy mi nevadí.

Teď už ne. Za svobodna jsem brával (smích). Po zkušenostech, že se dneska stop zneužívá i k násilné kriminalitě, se zdráhám.

Přednost jim nedávám, ale je to samozřejmě plnohodnotné téma, o nic horší než zpívat o čundrování vlakem nebo pěšky. A z ohlasů a zkušeností víme, že řidiči trucků během jízdy právě country hodně často poslouchají. Takže jsme přímo pro ně udělali desku Za volantem starý kovboj, ta je prakticky celá o truckerech.

I to byl důvod. Když se tady začínala hrát country, kdekdo používal, “kradl”, cizí předlohy. Američané měli geniální věci, co si budeme povídat, bylo pořád co brát. Jenže brali nejen Zelenáči, ale i ostatní kapely, nejenom countryové, i folkaři. Pozvolna se ta stará country vyčerpala. Pak začali původní autoři dělat problémy s povolováním překladu, to byl případ třeba písničky Žlutá kytka, kterou už nemůžeme dát znovu na desku – autor to nepovolil. Nechtěl jsem dělat zbytečnou práci s českým textem, když hrozilo, že písničku nebudeme moct vydat. A se skládáním jsem neměl problém, k textu mě napadla zároveň i melodie, nebo naopak. Myslím, že pokud na to člověk má, je lepší udělat celou písničku.

Ano. Třeba Čekání, kterou – když vyšla na desce – kritici kupodivu i pochválili.

Nevím, jestli to poznali při poslechu, na desce je to každopádně napsané (smích). V rádiu se to ovšem neříká, tam nanejvýš sdělí jméno interpreta.

Nedávno se mě v jednou televizním pořadu ptal Milan Lasica, jestli čeští skladatelé a zpěváci jsou schopní konkurovat americké country. Podle mě ale americká country jako samostatný žánr vlastně neexistuje. Je to dovezená evropská muzika, která se nám teď vrací zpátky. Že tam prožila pár set let svůj vývoj, je jasné, ale kořeny má v Evropě. Na australské hudbě je to vidět stejně. Naše trampská hudba je tedy určitá obdoba jejich country. A možná i její matka.

Na takové otázky se autorům špatně odpovídá. Nemůžu říct, které jsou nejlepší pro mě, bez ohlasů diváků, ten je nejdůležitější. O něčem si třeba říkáte, že se to bude líbit, má to hitovou melodii a zajímavé téma, pak přijdete na jeviště a lidi sice zatleskají, ale nic se nestane. Jindy je to naopak. Když jsem psal Dívku s vlasem medovým, vůbec jsem si nemyslel, že to bude hit. Spíš jsem měl obavy, jak se “duchařina” a country snesou. Na Smíchově na country saloonu jsme to pak museli třikrát opakovat. Mně záleží na lidech. Co nemá ohlas, radši z repertoáru vyhodím.

Ony tam někdy i vznikají (smích). Stalo se mi, že jsem chtěl zpívat poprvé jednu novou písničku, ale když jsme začali hrát, najednou strašné okno, nevěděl jsem ani, jak se jmenuje a o čem je. Tak jsem začal improvizovat text a na pódiu jsem to celé dal dohromady, aby se to aspoň trochu rýmovalo. Na příštím saloonu jsem to už nespletl, pak za mnou přišel nějaký mladík a ptal se, proč jsme text změnili, že ten první byl docela dobrý (smích).

Spíš mě k tomu nějak dovedl život. Na housle jsem chodil naprosto zhnuseně, protože mě do toho naši nutili. Šest let jsem chodil “do houslí” s bráchou, na Jánský vršek, kde pan profesor Ondříček bydlel. Začali jsme hrát, pan profesor usnul, ale jakmile se ozval falešný tón, probudil se a už jsme dostali smyčcem přes prsty. Na zpěv jsem nešel z donucení, to už jsem zpíval v Semaforu a Šlitr se Suchým mě poslali k paní profesorce Švarcové, aby se mi hlas dostal do výšek. Učila mě sice operní zpěv, ale od ní jsem se naučil správné dýchání. A to mi hodně prospělo. I s frázováním a držením tónu mi pomohla. Chodil jsem k ní skoro dva roky a nelituju toho.

Asi ne, ale já jsem se taky na kytaru neučil nikde ve škole. Na tohle není potřeba žádné speciální vzdělání. Až když se točí deska, hodí se o tom něco vědět. A u country není dobré prodávat hlas úplně, to by z toho vznikla opera. Naopak já často ubírám, vyprávím.

Něco na tom je, i když Michal Tučný nebo John Denver rozhodně bas neměli a bluegrass přitom nezpívali. Samozřejmě když se vypráví nějaký příběh, příjemněji se poslouchá nízko posazený hlas. Vezměte si třeba známou píseň Montgomery. Slyšel jsem pár nahrávek, kde zněly příliš mladé a příliš vysoké hlasy. A pak to natočí Wabi Daněk a je to o něčem jiném, nádhera.

Tak to nevím. Holky z hlediště na mě podprsenky nikdy neházely.

Naše existence a muzika se nikdy nezakládala na vztahu k dívkám. To byla pokaždé vedlejší kolej. Tím pádem se to nepromítlo ani do vztahů mezi muzikanty a ženy nám kapelu nikdy nerozbily (smích).

Honza Vyčítal dal tenkrát padáka čtyřem klukům z kapely, já jsem porovnal, co odešlo a co zbylo, a jelikož propuštění muzikanti byli jádrem celé kapely, přidal jsem se k nim. Stačilo vzít Milana Krbce a mohli jsme hrát dál. Milan to znal z našich koncertů, naskočil okamžitě a nikdo nic nepoznal.

S mrazením vzpomínám na nahrávku I See America. Zaručovali nám, že do studia přijde angličtinář, který nás bude kontrolovat přes výslovnost. Sám u jiných nesnáším tu typickou českou angličtinu. A teď jsem si to poslechl u sebe a kroutil se mi zbytek vlasů na hlavě (smích). Michal Bukovič ale pokaždé říkal: “To je geniální, s tím nic nedělejte.” Nikdo jiný tam nebyl, aby nám poradil, tak jsme to tak nechali. Na základě této desky mi pak ale volali Američani, že se jim to moc líbilo, dokonce měli se mnou dlouhý rozhovor do živého rozhlasového vysílání. Prý jak dlouho jsme žili v Americe. Od té doby mě ten komplex přešel. Ono je pravda, že v Americe se mluví asi devadesáti druhy angličtiny a jsou na to zvyklí.

Nebyl.

Přesně na to samé se mě Milan Lasica ptal taky. Já bych se tam nechtěl přestěhovat. Kdybych se v Americe narodil, měl bych tam kořeny, asi bych neměl problém tam žít. Ale já mám kořeny tady. Americká mentalita je jiná než naše.

Nabídl, ale podmínky mi nikdy nevyhovovaly. Už jsem byl moc starý, abych se vláčel po stodolách a spal někde na seně.

Já ho znám dokonce ještě z doby, kdy už sice hrál na banjo, ale jenom s kamarády. Potkávali jsme se s ním velice často v Pikovicích, kam jsme jezdili s partou každý víkend. O tom i o dalších příhodách mimochodem píšu ve své knížce Totem boha srandy. Říkával, že se živí žebráním a že tyhle ručičky nikdy pro komunisty pracovat nebudou. Nikdo o něm nevěděl, pak najednou jeho hvězda vyletěla ze dne na den a exceloval přímo božsky.

Ne, já mu to přál. Já závist vůbec neznám. Pokud na to ten člověk má, ať to dělá.

Je to knížka vymodlená, ne mnou, ale různými redaktory, kteří do mě hučeli, abych něco napsal. Hlavně o Zelenáčích, ale i o dalších věcech, o kterých se neví. Jeden redaktor časopisu mi dokonce slíbil, že to stoprocentně vydá, ale ať to je strom života Zelenáčů: kdo kdy přišel a odešel, proč přišel a proč odešel, kdo se s kým o co pohádal. To jsem psát nechtěl, to by byly drby a vyřizování účtů. Nabídl jsem, že napíšu různé příhody, nejen Zelenáčů, i pikovické party a z mého osobního života. Hlavně, aby to byla sranda. Mladou generaci fakta o kapele nezajímají.

Dohodli jsme se, že napíšu pár kapitol a dám mu to přečíst. Přišel za týden a svíjel se smíchy, hned souhlasil. Jenže po něm přišel ještě vydavatel a říkal: “Když mi to dáte, je to za šest neděl na trhu.” Tak jsme si plácli.

To je taky moje dílo. Chtěl jsem, aby to byla legrace, takže jsem vzal různé fotografie a přidal na ně bublinu s textem. Tím shazuju i vážnější místa knížky, nebo ilustruju smutnější písničky.

My jsme ale vydali desku i se srandovními texty. Měl jsem plný šuplík básniček, které vznikly na saloonech během přestávek.

Popud k tomu dala výzva z publika od jakési Olinky, ať dokážeme, že různé své blbinky při představení nemáme předem připravené, a ať přes přestávku vymyslíme básničku na zadané téma “zlaté hodinky”. Já jsem se toho chopil, napsal jsem básničku, a tím jsem si ušil na sebe bič. Každý týden – protože jsme saloony měli týdně – přicházely náměty na básničky a já měl od té doby po přestávkách. Tak se mi v šuplíku nahromadil štos básniček, ze kterých jsme pak udělali desku Crazy příběhy.

Nás i je to bavilo a pořád baví, i když teď máme saloony – a doufám, že budou dál – jednou za měsíc. Lidi stále chodí i díky nízkému vstupnému, protože nás sponzorují České dřevařské závody.

V muzice jsem staromilec. Mám rád starou country, naštěstí kluci z kapely taky, takže nejsou problémy. Snažíme se hrát starou country, ani ne bluegrass, ani ne modernu. Něco, co jsme hráli už u White Stars. Moderní country podle mě přechází už příliš k beatu. Mně třeba vadí, že když si dnes pustíte moderní country, tak nevíte, kdo to hraje a bude zpívat. Dřív měla každá kapela charakteristický zvuk, i začátky skladeb. Snadno poznáte písničku Cashe, Haggarda, Marty Robbinse. Dneska tam není nic charakteristického. Stará country byly různorodá, i texty. Byly v ní příběhy.

Ano. Mě nebaví, když písnička nemá příběh s pointou. Romantika typu “vlny nám budou šplouchat u kotníků, s měsícem nad hlavou usneme v objetí” se mi zdá povrchní, frázovitá, kýčovitá. O ničem. Já stavím text na stejnou úroveň jako muziku. Žádná kulisa, jen aby bylo co zpívat. Dívka s vlasem medovým je hudebně kolovrátek, je to celé postavené jen na příběhu. Ze začátku jsme měli velké potíže se zvukem ve studiích, protože ty byly z beatu zvyklé dávat zpěváka na stejnou úroveň jako hudbu, takže zpěvákovi nebylo mnohdy rozumět. Byly to dlouhé boje.

Mně to nejde dohromady s muzikou. Je pravda, že trucky taky nejsou kdovíjak historická věc, ale na ty jsem už zvyklý. V moderní country klidně, tam piští kytary a jedou bicí, tam mohou být i moderní texty. Neumím k doprovodu banja zpívat, že mi mobil hučí do uší (smích). Stačí mi vítr.

Naštěstí tady tak dlouho nebudu (smích), tak s tím snad vydržím.

Koncerty a deskou. Kromě běžných koncertů asi stojí za to zmínit tři. 4. dubna jsem od Zelenáčů na Saloonu v Divadle Akcent dostal obrovskou Sochu Pohody, má můj obličej a v ruce starý mikrofon. O pár týdnů později, 20. dubna, se v pražském Mlejně konal křest mé knížky. A hlavní koncert oslav by měl být 25. září v Divadle ABC.

Naše nová deska právě dokáže, že se o příbězích dá pořád psát, na ní jsou totiž samé příběhy. Sice zatím natáčíme bez toho, že bychom věděli, kdo ji vydá a kdy vyjde, ale věříme, že se podaří i sehnat sponzory. Někdy si říkám, že vlastně všechno už bylo napsané, a vidíte, přesto pořád vznikají nové písničky.

www.zelenaci.cz

Diskografie:
Zlatý výběr Mirka Hoffmanna, 2004
Ať Tě country pohladí, 2001
Zelenáči v saloonu, 2000
Mirek Hoffmann – Zelenáči (master serie), 1998
Byl jsem v country nebi, 1997
Crazy příběhy, 1996
Romantika starých kovbojů, 1995
The Best Of Mirek Hoffmann – příběhy, 1995
Mirek Hoffmann – zlaté hity, 1994
Písně amerického západu, 1994
Na sluneční straně, 1993
Písně s vůní eukalyptů, 1993
I See America, 1992
Za volantem starý kovboj, 1992
Zlatá éra – hity z let 1969–1976, 1991
Vánoce starých kovbojů, 1991
Písně starých kovbojů (LP), 1990
Zálesácká bowle  (LP), 1988
Mistr Čas  (LP), 1986
Galaportrét  (LP), 1985
Pod liščí skálou (LP), 1983
Oheň z dříví eukalyptu  (LP), 1982
Řidič tvrdý chleba má (LP), 1979
Silnice, tratě, řeky a stezky (LP), 1976
Písně větru z hor (LP), 1974
Hromskej den Zelenáčů (2LP), 1973
Greenhorns – Zelenáči 1972
Greenhorns ’71, 1971
Písně amerického západu, 1970

Honza Hučín

F&C 6/05

HOME