Setkávat se s lidmi

”To tak náhodou vyšlo,” podotkl Ivan, když jsem na místě srazu obdivoval jeho královskou přesnost. Měl pravdu, ovlivnit dobu jízdy tramvaje z konečné do centra Prahy v odpolední špičce moc ovlivnit nemohl. Nicméně se dochvilnost vyplatila v tom, že jsme si mohli začít povídat v prázdné kavárně, zatímco na konci bylo skoro plno.

To mě těší. Asi to bude tím, že jsem na tomhle světě už nějaký pátek a s lidmi, kteří tu hrajou, se dobře znám. Rád chodím do společnosti. Tahle země je hezká, ale když se člověk koukne odjinud, poměrně malá.

No, je to dost různý, třeba Pavel Bobek, Lenka Filipová, Aleš Brichta chtěli hotovou písničku a nechali mi úplně volný ruce, jinak lidi chtějí texty na hotovou hudbu, ale to, na co se ptáš, mám nejradši. Je tam dost písniček, který se hrály po hospodách – moc jinak to tehdy ani nešlo – a lidi si je nějak oblíbili a různě přizpůsobili a hrajou je skoro jako svoje. Asi nejvíc takových písniček je z Hospody u Tyšerů, zkráceně Houtyš, to bylo naše zázemí v době temna. A tam se scházela dost výživná partička, většina těch lidí hraje dodnes, a tak se občas nějaká ta moje věc v jejich repertoáru objeví.

Dost často mi lidi říkají: ”Hele, Ivane, hrábni do šuplíku a uvidíme, jestli se s tím dá něco dělat.” Ale tak to není, v šuplíku nemám nic. Nosím to tak nějak v hlavě. Navíc jsem vždycky radši tísněný slibem a termínem, než že bych tvořil nadprodukci.

To byly rané začátky. Tehdy se rozpadla bluesová kapela Žízeň, kde jsme hráli s Ondřejem Hejmou a vůbec s plno dalšími dobrými muzikanty. S Ondřejem jsme pak nějakou dobu hráli jen ve dvou, takové folkové duo, on tehdy hrál i v YoYo bandu, tak jsem tam taky nějakou dobu působil. To ovšem byl ještě soulovo-bluesový čas kapely, dneska je YoYo Band jinde.

Já to bral jako normální. Když jsem začal projevovat v jedenácti letech zájem o kytaru, rodiče nemohli poslouchat, jak do toho třískám – sice rytmicky, ale to bylo tak všechno – a dali mě k jednomu učiteli do Osvětové besedy. Tehdy ještě nebyly LŠU. A já tam dělal klasiku, i když k tomu ve škole už vznikl školní bigbít, hráli jsme Yardbirds, Olympic a podobně. Myslím, že na kytaru jsem hrál nejlíp v šestnácti, pak už to šlo pořád jenom dolů (smích).

Ale blues mě oslovilo nejsilněji. Pamatuju se, jak na Hanspaulku do hospody Na Staré faře přišla parta starších kluků a holek, byl mezi nimi třeba můj budoucí spoluhráč a zakladatel Žízně Honza Veleba. Měli kytary a malé foukací harmoničky, hráli blues a Dylana, pro mě to bylo úplné zjevení. My tam seděli s Petarem Introvičem, já se šestistrunným banjem a on s kytarou, na harmoniku tehdy ještě nehrál. Tak jsem Petarovi řekl ”pardon” a přesedl jsem si za nimi k vedlejšímu stolu. A už jsem v tom zůstal. Za chvíli si přisedl i Petar, a to jsou ty slavné začátky hanspaulského blues.

Dvě kytary a harmonika mě zas tak prázdné nepřipadnou, byla to sranda a k tomu vzniklo plno písniček, které hraju i dneska.

Míval jsem tě rád, tu jsem napsal v šestnácti. Je tam jeden nepřekonatelně pubertální textový slogan ”Já totiž musím mít víc holek rád / a to je to, cos mi nemohla dát.” Je to je tak pitomý, že to hraju doteď (smích).

My jsme si s klukama řekli, že se nebudeme deprimovat šedivou dobou, a udělali jsme mix skoro až do reggae. Chtěli jsme to mít veselé, aby se tam zpívalo, ona ta kapela taky vznikla na Silvestra pod stolem.

No, neměli jsme nic jiného, tak jsme pili s bráchy Dvořákovými, Pavlem Kučerou, Honzou Kalouskem a dalšími takzvaně ”vostrou” vodu a alternativně jsme si sedli pod stůl, kde jsme založili kapelu.

Luxusní periférie

Jednak jsou oba výborní muzikanti, jednak bydleli blízko. To bylo dáno Hanspaulkou, nemusel jsem pro muzikanty chodit daleko.

Je zajímavé, že po revoluci se skoro všechny kapely z Hanspaulky nějakým způsobem ukázaly. Některé na delší, jiné na kratší dobu, ale bylo to vidět. Já jsem začínal hrát v hospodách, ne v klubech, jak by si někdo mohl myslet, a na Hanspaulce byla dobrá parta lidí, kteří odmítali tu tesilovou zábavu zvenku. Všechno si dělali sami, od muziky po sport, třeba známou hanspaulskou fotbalovou ligu. Scházeli jsme se v jedné hospodě, v tom zmiňovaným Houtyši – jinam se moc chodit nedalo – a to i s lidmi odjinud. Třeba Martin Kraus dojížděl ze Žižkova, Tesaříci, Hejma aj. z dolních Dejvic, občas se objevila Jana Kratochvílová s muzikanty, sporadicky Petr Kalandra, Jirka Veselý, evropský bluesman Diestelman a plno takových pohodových lidí, kteří se uměli ale fakt hodně bavit. To se to pak píšou písničky. Od country, folk, reggae, blues až po jižanský rock. Venku doba na zvracení, v houtyšovské komunitě pohoda.

Cítil. Přiznávám se k tomu a nestydím se za to (smích). Kdysi jsme s Ondřejem Hejmou chtěli udělat takový trochu větší pořad, skoro festiválek, nazvali jsme to pracovně Revue luxusní periférie malého velkoměsta. To je docela přesné. Po osudu dvou Babastoků, což byly soukromé festivaly u zříceniny na Babě ostře sledované policií, jsme od toho tak nějak cukli. Jo ale k té Hanspaulce. Tam se říkalo ”jedu do města” nebo ”jedu do Prahy”, znal jsem dokonce pár týpků, kteří dva roky nebyli dál než dole v Dejvicích, ten kopec jim bohatě stačil. Něco mezi městem a vesnicí.

Od Žlutého psa jsem odešel, protože jsem zjistil, že se ubírá jinam, než jsem chtěl, proto taky vznikla Navi Papaya. Ale takové okamžiky bývaly dost drsné a většinou jsem zásadní změny dělal já, i když to nebyla vůbec sranda. Já to vždycky bral na kamarádské úrovni, která přesahovala muziku, jezdili jsme na dovolené, na hory... No, musí se to někdy udělat. Jednou jsem to dokonce řekl u auta, když jsme přijeli z hraní. Pár lidí mi to třeba nemůže odpustit, ale jinak to nejde.

To je různé. Třeba s Norbi Kovácsem, se kterým teď hraju v triu, jsem se seznámil úplně náhodou na jedné charitativní akci. Zkusili jsme si spolu zahrát, původně tak tři čtyři písničky, protáhlo se nám to skoro na hodinu úžasný muziky. A to fakt díky Norbimu, takhle nějak jsem si to vždycky ve snu představoval. To ti byl folk jenom obsazením, jinak to bylo všechno. A i lidi pak za mnou chodili a říkali, že to je ono. A bylo. Naopak Olina Nejezchlebu znám už hrozně dlouho, zavolal jsem mu a on do toho šel. Tak se mi splnil další sen a začaly vznikat Růžový brejle.

To je tady vždycky problém. Jak je hodně muzikantů, je to dražší, jezdí se málo a trpí všichni. Dneska už jezdíme jen s triem. Zjistili jsme, že když jsme se s kapelou sešli po delším čase a mezitím hráli s triem, byli jsme my tři už někde jinde – hudebně, i rytmicky. Už jsem neměl ani sílu se vracet k velké sestavě. Konečně jsem došel i k tomu, co je mi přirozené, nemusím řvát, je to radost, nikdo na mě netlačí. A taky se pořád učím. Ale na spolupráci s Martinem Štecem a Davidem Landštofem se nezapomíná, byla to obrovská pohoda nejen muzikantsky, ale i lidsky. Velice často mně ta ekonomika leze na nervy.

Země vzdálená a Jesse James

To je právě zásadní věc – všiml jsem si, že lidi začínají chodit ne na mě, na mé písničky, ale na kluky. To je úžasné rozložení sil (smích).

V Čechách jsou písničky vůbec anonymní. Jednou jsem natočil s panem Lasicou pořad Kam zmizel ten starý song, on tam dost podrobně mé písničky vyjmenovával a pak mi volalo hodně lidí, že netušili, co všechno je ode mne. Že to je třeba Země vzdálená, Karviná... Tady je už údělem autora být trochu zastrčený.

Když se v rádiu hrály velké hity jako Země vzdálená, to mi trochu vadilo, že lidi nevědí, kdo je autor. V televizi bych považoval za slušnost jméno autora napsat. Ale zase mám rád, když přijdu do hospody a tam tu písničku hrajou normální lidi. Anebo když hrajeme na plese a kapela před námi tam sune něco ode mne, z toho mám obrovskou radost.

Ono záleží na partě. Některé zahrají Johna Hardyho a pak dají Slzy tvý mámy, to preferuju toho Hardyho, i když Olympik mám rád, jsou to bezvadný kluci. Zas ale znám sejšny, kde se dost hraje Dylan, třeba i s českým textem Petra Kalandry, a tak. Z mých se určitě hraje Malagelo, to je na tři akordy. No ale i já, když hraju v hospodě, toho Jesse Jamese někdy dám (smích).

V tomhle jsem měl doma velkou svobodu, má starší sestra mi navíc prošlápla cestu. Míval jsem pro sebe celou sobotu odpoledne, noc a ještě celou neděli. Pamatuju se, jak jsem jednou začátkem jara, kdy mi bylo čtrnáct, stál s kamarádem Jardou Štětinou v Braníku na nádraží a pak v Pikovicích nad mostem, vzal jsem si jenom deku a kytaru, to byl můj první čundr. Strašná noc, klepal jsem kosu (smích). A pak jsme jezdili často, nebral jsem to sice až tak, že bych nosil pořád jenom liščí ohon, ale doteď mám z té doby plno kamarádů. A naučil jsem se hodně písniček, to se člověku vždycky hodí.

Z prvního manželství mám jednu, Káťu Svobodovou, na tu bych chtěl upozornit, nejen proto, že mám od ní dvě vnoučata. Ona úžasně zpívá, hraje na piáno, skládá své písničky. O ní ještě uslyšíme. S Kačenkou máme čtyři děti, ale jak jsem byl z velké rodiny, ani mi to nepřišlo.

No, taky hrajou, docela dobře, ale nechám je, aby se prosadily samy. Ať vědí, jestli tomu chtějí obětovat své pohodlí. Být jako tatínek ovšem nechtějí, spíš tím asi trpí, Filipovi to třeba ve škole matikář předhazoval stylem: ”Tak je to opět za pět, to víš, asi bys nám radši zazpíval Malagelo, he, he.” Byl to debil a hluboce se mýlil, Filipovi do mého Malagela nikdy nic nebylo. A tahle historka je z těch humornějších. No nic. Někdy, když jsme s dětmi byli spolu třeba na procházce ve městě, šly radši deset metrů za mnou.

Láska jako oliva

Teď jsem měl pauzu na takové rozhlížení, a to i po té stránce, kde příští desku vydat. Poslední deska trochu zapadla, i když ji považuju za svou nejlepší. Dlouho jsem uvažoval, jak by měla vypadat další deska, a myslím, že ta pravá cesta je akustické hraní, jaké máme teď s klukama.

Máme už natočeno a 10. března ji budeme křtít. Není to ani bigbít, ani pop, jsou to prostě písničky. A jmenuje se to Láska jako oliva.

Oliva je dobrá, když se do ní zakousneš, ale pak cítíš čím dál víc hořkost. Čili trochu nostalgie, ale není to žádná nakládačka, to nemám moc rád.

Samozřejmě základ je Norbi a Olin, k tomu můj syn Filip dělá v jedné písničce beatbox, dcera Káťa se mnou taky v jedné písničce zpívá, a pak nám to mírně přizdobuje Jirka Rašovský na foukací harmoniky. Točili jsme to doma a ve studiu jsme to dodělávali.

S Davidem možná jsme odlišné světy, ale zase je dobrý společník. A s Ivanem odlišní nejsme. Pro mě bylo tohle setkání zásadní. Dověděl jsem se, že Ivan chce tady udělat desku podobnou jako Travelling Wilburys, to byla sestava významných osobností kolem Dylana. Tedy dát dohromady písničky od známých muzikantů a vydat to bez konkrétních jmen, jen pod názvem Alias. Ivan projevil zájem, abych tam byl taky, což byla velká pocta, a tak jsem měl trochu trému. Dal jsem si s ním sraz a zjistil, že je to úplně stejná duše, hodně jsme si kápli do noty.

To je právě to, že všechno je krásné, když se to vymýšlí, ale pak přijde realita. Nakonec jsme zůstali jen my, přibrali jsme Karla Šůchu z Laury a jejích tygrů – začalo se točit a začaly problémy. Davidovi například firma zakázala se s námi fotit. Vydavatelství říkala, že to nevezmou, když tam není jméno, které by táhlo. Písničky jsme nakonec dělali jen my dva s Ivanem, on muziku a já texty. Takže se nám to maličko hnulo stranou, ale přesto mám pocit, že je tahle deska hodně nedoceněná.

Teď si docela píšem a dáváme něco postupně dohromady, ale zatím je toho v šuplíčku málo. No vidíš, že tam taky něco mám. Zkusíme to někdy znova, jde to pomalu, ale my nikam nespěcháme.

Pořád cítím tu vůni

Určitě bych si rád ještě někdy zahrál s muzikanty kolem desky Cesta tam a zase zpátky, ze kterých vznikl první Nahlas. A pak Žízeň, to mi bylo sedmnáct a pořád cítím vůni zkušebny, kde jsme se scházeli. Ale já vždycky hrál se skvělými muzikanty, těžko některou sestavu zvlášť vypíchnout, každá měla svoje.

Ono je to nejlíp vidět z diskografie. Z každé desky se dají vybrat aspoň dvě písničky, na kterých je vidět síla té party, která to nahrávala.

Mně vyšly už asi tři, ale s firmami je to těžké. Pokaždé mi pošlou, co by tam mělo být, a jsou to věci, které už byly na předchozím sampleru a které se pořád omílají: Karlín, Aranka a tak. Přitom vím o písničkách, které jsou zajímavé a lidi je neznají. Jenže i když jsem jim poslal svůj seznam, vydali to podle toho svého. Nevím, kdo by si to koupil, snad jen kvůli obalu (smích). Smysl měla jen ta první bestofka, To nejlepší.

Jenže my jsme se po krátkém boomu v 90. letech stali zase menšinovým žánrem. Mluvili jsme o tom s Vláďou Mišíkem a lidmi, kteří dělají podobnou muziku jako my, a je nám jasné, že bestofky nás neuživí, musíme dělat něco nového. A hlavně hodně jezdit.

Osvícení starostové

Já na velkých pódiích hrál výjimečně, ale takové akce mají zase jiné kouzlo. Tam cítím to setkávání. Když se povede festival, kde potkáš všechny své známé, je to skvělá událost. Kdyby to všichni brali jako mimořádnou věc, takovou legraci mezi normálním hraním, bylo by to pěkný.

Já to dělám tak, že nemám žádný program napsaný a hraju podle reakce lidí. Olin si postaví budík, na kterém vidí, jak dlouho ještě máme hrát, a domlouváme se na místě. Je to složitější, ale kluci jsou tak dobří, že to nehraje roli. Třeba si i zaimprovizujeme.

O nás se říká, že jezdíme po klubech, ale to není úplně přesné. Stalo se nám už víckrát, že jsme v nějakém městečku narazili na takzvaného osvíceného starostu. To zavolá někdo odněkud, třeba z Ražic u Písku, jestli bychom nepřijeli, dohodneme to a čekáme, že budeme hrát v hospodě pro pár lidí. My tam přijeli, bylo narváno, všechno klapalo, sjeli se tam lidi z okolí, nádherný koncert. Na to konto nás pozvali do Milevska. A už to jelo. Člověk nemusí obrážet nejvýznamnější kluby, takovéhle hraní je radost. A my se teď těšíme na každé další hraní, prožívám ohromně pohodové období života.

Určitě. Vím nejmíň o deseti místech, kde to tak funguje.

Přesně tak. Všechno je to o lidech.

Honza Hučín
Folk & Country 3/2008

www.ivanhlas.cz

1954 narodil se v Praze
1968 zakládá první (školní) kapelu The Mice
1971 spoluzakládá zakládá bluesovou skupinu Žízeň
1977 spoluzakládá zakládá skupinu Žlutý pes
1980 vzniká první sestava skupiny Navi Papaya
1983 zakládá skupinu Nahlas
1985 se skupinou Nahlas získává cenu Českého hudebního fondu na festivalu Vokalíza
1986 vychází mu první album (Ivan Hlas & Nahlas)
1992 píše hudbu k filmu Šakalí léta, která mu v roce 1993 přinese ceny Český lev a Gramy
1995 konec skupiny Nahlas, vzniká sestava Ivan Hlas & His Boys
1997 obnovuje skupinu Navi Papaya
2002 zakládá sestavu Růžový brejle, která se postupně redukuje na Ivan Hlas Trio