Eva Henychová na cestě pouští

Písničkářka Eva Henychová vydala po šesti letech nové album. Na první poslech možná nenápadné, jak autorka sama zdůrazňuje, avšak už napodruhé a napotřetí vás při jeho poslechu bude napadat spousta otázek. Na některé z nich vám odpoví sama Eva v následujícím rozhovoru.

Evo, tvoje minulé album se jmenovalo Všechno je jinak. Je i tentokrát všechno jinak? Posunula ses od minulého alba spíše o kus dál, nebo se vracíš zpět ke svým kořenům?  

Já doufám, že postupuju jakoby ve spirále. Vracím se, ale současně jsem snad minimálně o jeden nebo dva schody výš, než jsem byla tehdy. 

Některé písně na albu Všechno je jinak jsi natáčela s doprovodem členů skupiny Oboroh. Na novém CD Sinaj jsi opět některé písně natočila sama a do některých sis přizvala hosty, ovšem jiné. Máme to vnímat jako zúročení spolupráce s Oborohem, nebo spíš jako touhu po změně?  

Spíš asi to druhé. Já jsem chtěla natočit spíše nenápadnou desku, protože v nových písních jde o něco velmi intimního, co si nezaslouží být zvýrazňováno formálními hudebními efekty. V rádiích by mohla možná „frčet“ píseň Protanči, ale v zásadě jde opravdu o něco jiného. K některým se hodilo, aby v nich hráli i jiní muzikanti, a tak jsem si přizvala konkrétní hosty, k čemuž mi hodně pomohl Jirka Mašek. Ten se mnou cédéčko zvučil, nahrával a stal se jeho producentem.  

Co je tvým cílem, když píšeš písničku?  

Cíl je až to poslední, o čem přemýšlím. Písnička vzniká spontánně z mého vnitřního pocitu nebo stavu a cíl je až to, že potom jenom koukám, co jsem způsobila. Rozhodně jsem si vědoma toho, že tyhle písničky jsou ještě přemýšlivější než dřív. Na albu najdete asi tři písně, o kterých by se dalo říct, že jsou věnovány lásce k nějakému muži. Zbytek jsou písně inspirované životem i smrtí.  

Čím pro tebe píseň začíná? Sloganem, hudebním tématem…?  

Myšlenkou. Něčím, o čem i dlouho přemýšlím, co vnitřně zpracovávám, čím se zabývám. Taková myšlenka pak dostává čím dál hmatatelnější podobu. Ne že by mi naskakovaly melodické motivy, ale naskakuje mi to, co chci říct. Objeví se například věta. Myšlenka se tedy stane větou, kterou začnu jako textařka rozvíjet. A když už píšu text, vzniká naprosto přirozeně i melodie.  

Album jsi nahrála s kytarou Paulínou. Jak ji máš dlouho?  

Asi šest let, zhruba od doby, kdy vznikla má předchozí deska.  

A je pro tebe důležité nahrávat na tuto konkrétní kytaru?  

Je. To si ani neumíš představit, jak moc. Určitě existují kytary, které mají cenu i několik milionů, ale ty se ke mně nedostanou. Ale tuto kytaru jsem si vybrala z několika naprosto fantastických luxusních nástrojů a dostala jsem ji s obrovskou slevou od člověka, který kytary prodával v Německu. Dal mi ji levněji proto, že věděl, že jsem z Čech a že nemám víc peněz, než mu nabízím. A líbilo se mu, jak na kytaru hraju.  

A to mu nevadilo, že nerozumí textům?  

Vůbec ne. Zpívala jsem mu písničky a on z toho byl úplně nadšený a řekl, že to musí podpořit. Když tu kytaru vezmu do ruky, tahle myšlenka je v tom pořád obsažena. Ten pán ani neví, jak velikou věc učinil.  

I když jsi sama výborná kytaristka, do dvou písní sis přizvala na kytaru Petra Havrdu. Proč právě jej?  

Líbí se mi, co Petr dělá, ale osobně se neznáme. Doporučil mi jej Jirka Mašek, který měl výběr hostů na starosti. V okamžiku, když jsem do konkrétní písně chtěla dobrého kytaristu, Jirka řekl: Bude to Petr Havrda. 

Čím si Jirka Mašek vysloužil, že k němu máš takovou důvěru?  

Dlouholetým přátelstvím. Když jsem v roce 2000 točila své druhé album Za stěnou z papíru, nahrával mi je právě Jirka Mašek a to bylo naše první důvěrné setkání. Práce s ním se mi tenkrát hodně líbila, rozuměli jsme si i lidsky a i když jsme se potom několik let neviděli, stále mezi námi bylo takové tiché přátelství. Další desku jsem točila ve Zlíně u Ivo Viktorína, což byla dobrá zkušenost, ale teď jsem se rozhodla, že opět využiju Jirkových služeb. Když jsme se setkali po letech, zjistila jsem, že jeho kvality neuvěřitelně uzrály a že toho umí stokrát víc než tenkrát. A navíc šíleným způsobem narostly technické možnosti. Jirka tedy dostal mou důvěru. Řekla jsem mu: Jirko, je to velká zodpovědnost, ale já ti věřím a je to na tobě. – Samozřejmě že kdyby za mnou přišel s lidmi, které na desce nechci, nepřipustila bych to. Ale vždycky, když s něčím novým přišel, musela jsem konstatovat, že právě tudy vede cesta. Udělal celé aranže čtyř písní, včetně doprovodu smyčcového kvartetu v poslední písni Uzdravení. 

Začala jsi vystupovat jako velmi mladá a od té doby tě určitě směrovaly různé životní peripetie. Co se v tvé tvorbě v průběhu let nejvíc změnilo? 

Například jsem zjistila, že je příjemné, když se mnou hraje třeba jen jediný další hráč. A jeden stačí. V západních Čechách, kde žiju, jsem nedávno objevila Lubora Šimka, kterého jsem poprosila o spolupráci. Hraje výborně na kytaru a zvládá ji takovým způsobem, jako by suploval všechny ostatní hráče na cédéčku. Když hraju s ním, necítím se na pódiu tak osamocena. Je to obrovská pomoc a pro posluchače příjemné oživení.  

Máš na západě Čech dost příležitostí vystupovat? Cítíš se být součástí západočeské scény?   

Ano, tomu člověk neuteče. Jednak přímo v Ostrově, kde žiju, si mě často zvou na různé akce. Dále jsem objevila scény například v Chomutově, v Chebu, v Aši, v Plzni, v Kadani, v Tachově, na místech, kam bych se normálně dostala jen těžko. Vracívám se tam, oprášila jsem i staré kontakty. Už několik let si připadám, jako že tam patřím a že je to místo, kde jsem se zakořenila.  

Inspiraci pro svá dvě sólová alba našel v severozápadních Čechách Petr Linhart. Inspirují i tebe Sudety?  

Ano, to je velké téma, také se tím soukromě zabývám. Jezdím například na místa zaniklých obcí. Na místa, kde kdysi žili Češi a Němci pospolu. Ty obce nakonec zanikly, protože Češi byli vytlačeni do vnitrozemí a Němci pak vyhnáni. Dalším velkým tématem jsou pro mne smírčí kříže, které vnímám jako takové svatostánky.  

Své nové album jsi nazvala podle biblické hory Sinaj. Co pro tebe symbol Sinaje nebo obecně symbol hory znamená?  

Asi před rokem a půl jsem navštívila Sinaj a také Jeruzalém a to byly takové dva silné motivy, které se mi po návratu ztělesnily do písně Sinaj. Horu a sinajskou poušť jsem vnímala především jako místo, kudy putovali Židé. Já jsem se na Sinaj dostala částečně jako obyčejná zvědavá turistka a částečně z důvodů nalézt na těch místech odpovědi na některé mé otázky… 

A jak na tebe zapůsobil Jeruzalém?  

Musím přiznat, že to nebyla moc příjemná návštěva. Z toho, co jsem tam našla, jsem byla překvapená. Říkala jsem si, že když jedu do svatého města, bude tam všechno svaté a že tam potkám samé svaté lidi. Ve skutečnosti tam lidé byli nepřívětiví, nevraživí vůči turistům „ze západu“. Je tam například spousta křesťanských denominací, ale klíče od chrámu Božího hrobu získali muslimové, protože křesťané se mezi sebou nedokázali dohodnout. A přesně to je ten pocit, který jsem si z Jeruzaléma odnesla domů. Jedu někam, kde čekám setkání s něčím hezkým, duchovním a potkávám tam tu nejhorší lidskou tvář. Ale myslím, že jsem to pochopila až několik týdnů po příjezdu domů a právě o tom jsem napsala píseň Sinaj. O tom, že Bůh nepošle všechny ty lidi, odkud přišli, že celý „svatý“ Jeruzalém nerozmetá na kousíčky, že Bůh nás lidi snese, že nás miluje. Do Jeruzaléma jezdí lidé z celého světa a u zdi nářků často předkládají své prosby. Také jsem jednu měla, přála jsem si být uzdravena z dlouholeté nemoci. A tomuto tématu se věnuje vlastně celé mé album Sinaj. 

S tím asi koresponduje píseň Živá, v jejímž textu se smrt mísí se životem: „Už mi nezazpíváš / živá, živá / Už mě nepochováš / živá, živá / Dnes Ti zazpívám já / živá, živá / Dnes Tě pochovám já / živá, živá.“ O kom nebo o čem je?  

Píseň Živá mluví opravdu o smrti. Před čtyřmi lety mi zcela náhle zemřela maminka a já jsem díky tomu nejen napsala tuto píseň, ale začala jsem lépe rozumět problematice smrti. Říkám o té písni, že ke mně přišla, protože jsem ji „vymyslela“ jednou uprostřed noci a ráno ji zapsala. Už jsem na ní nezměnila ani slovíčko. 

K tématu Sinaje se vracíš v závěru alba v písni Uzdravení: „Píšu ze Sinaje zprávu poslední / o své cestě pouští s vizí světlých dní, / že neskloním hlavu za všechno, co vím, / uhasnout svůj plamen už nedovolím.“ Rozumím tomu dobře, že tvé putování na Sinaj mělo nakonec happy end? 

V 18 letech mi začaly první zdravotní problémy. Oslepla jsem úplně na jedno oko, z čehož jsem se sice dostala, ale byla mi diagnostikována roztroušená skleróza. Do svých 31 let jsem úspěšně zvládala tajit nemoc před světem, pouze s drobnými výkyvy, o nichž věděli jen ti nejbližší. Až se stalo, že se mi nemoc po smrti maminky nezadržitelně rozjela. Během dvou let jsem byla náhle skoro na vozíku. Měla jsem pouze tři nové písně, všechny ve znamení velkého štěstí – píseň Štěstí dokonce filosoficky rozebírá tajemství, jak je možné ke štěstí přijít a hlavně si ho udržet. Ale na dlouho se má tvorba úplně zastavila. Napsala jsem ještě Živou a byl konec… Cesta na Sinaj a do Jeruzaléma pak spustila novou životní etapu. Začala jsem potkávat na správných místech správné lidi. Byla jsem rozhodnuta zcela obejít pomoc klasické medicíny, protože jsem toho vyzkoušela mnoho a bylo to jen horší. Kniha Co s doktorem a následné setkání s autorem, lékařem Vladimírem Vogeltanzem, byla jakýmsi mezníkem. Pochopila jsem, že jakoukoli nemoc stejně jako všechny osobní problémy mám ve svých rukou. Etikoterapie, léčba vlastními morálními silami, je cesta, kterou jsem si zvolila. CD Sinaj vypráví o mé cestě pouští v uvozovkách i bez nich. V představě jsem odešla na Sinaj a začala rozebírat a zpytovat svůj život. Napsala jsem Očistnou, kde odpouštím své matce, svým partnerům a sama sobě. V písni Plnoletá se konečně osvobozuji od posledních závislostí na okolním světě těch „moudrých“, kteří vědí lépe než já, jak s ním naložit. Píseň Uzdravení je jakýmsi dovršením.                                                                                                                                                                                                  

Eva Henychová – diskografie:  

Svítání (1996)
Za stěnou z papíru (2000)
Všechno je jinak (2004)
Sinaj (2010)

Milan Tesař
foto: Ota Nepilý
Folk 2/2011

HOME