Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Pavel Helan

Strýcu hrej, neustále hrej

Pavel Helan letos vyhrál Krtka jako písničkář. Sleduji ho vlastně od písničkářských počátků, takže jsem rád přijal pozvání na jeho domácí půdu. Sešli jsme se k rozhovoru na počátku listopadu. Pole byla pocukrovaná, hospůdka v Moravských Knínicích útulná a jablko horké.

Ty jsi rodák z Moravských Knínic?
 

Ano, žiju tady odjakživa, to je dvacet osm let.
 

Zpíváš v písničce, že tvá babička byla učitelkou hudební výchovy. Opravdu?
 

Ano. Ona učila na základní škole na prvním stupni, tedy i hudební výchovu.
 

Tebe učila muziku taky, nebo jsi hudební vzdělání získal jinde?

Jinde. Na Základní umělecké škole v Kuřimi. Absolvoval jsem první stupeň na klavír, tedy sedm let. Na střední škole jsem chodil čtyři roky k soukromému učiteli Otu Pinknerovi do Brna. Ota je křesťanský rockový hudebník.

Vysokou jsi ale absolvoval v úplně jiném oboru...

Ano. Krajinné inženýrství na Lesnické fakultě Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, to je takové propojení lesního a zemědělského inženýrství. Já jsem na tu školu šel protože se mi líbí stromy. Mám i střední zahradnickou. Líbí se mi stromy, zahrady, krajina, tak jsem to vystudoval.

Čtyři projekty

Takže co teď děláš?

Teď už se snažím živit se hudbou, pracuji na čtyřech souběžných věcech. Pavel Helan a Kapela, jak to znáš ty, jsou autorské písničky s doprovodem kapely. Pod stejným názvem funguje i taneční kapela, se kterou hrajeme večírky pro firmy, plesy, atd. Pak hostuji ve formací keltské skupiny Gwalarn jako kytarista. No a nejčerstvěji s brněnskými U2 Stay revival, já mám totiž U2 od srdce rád. A můžu ti říct, že ty čtyři projekty docela stačí. Když mám rozvíjet autorské věci, rozepisovat aranže, naposlouchávat nové písně, cvičit a hrát, zabere mi to vlastně všechen čas.

Takže ve vokálním kvartetu Alba Mons už nezpíváš?

Tam jsem zpíval dva roky, když odešel basista Martin Ryšánek. Bylo to několik dobrých koncertů, nejvíc jsem prožíval ty s Mladými brněnskými symfoniky pod vedením Tomáše Krejčího. Ten pocit by měl každý zpěvák zažít, stát před symfoňákem a cítit tu energii, když mu za zády spustí housle a violoncella. S kvartetem Alba Mons už dnes nezpívám, taky proto že nejsem bas, spíš tenor-baryton. Uzpíval jsem to, ale přišel jsem na to, že nemám dobrou techniku a začínám bučet, to je když do hloubek tlačíš a předstíráš hřmotný bas (předvádí) a to se pak přenáší i do zpěvu v normální poloze. Tak jsem toho nechal. Ale moc rád na to vzpomínám.

To jsi nakousl, že jsi chodil na hodiny zpěvu.

Pořád chodím, soukromě k paní Radce Sehnoutkové, je to sólistka plzeňské opery a zpívá i v brněnském filharmonickém sboru. Natáčela třeba hlavní roli v Lišce Bystroušce pro BBC.

A nebojíš se, že ti zůstanou nějaké manýry z opery při zpěvu popu nebo folku?

Právě že ne. Jde o to naučit se techniku, tam je pořád co zlepšovat, dechová opora, intonace, volnost hlasu, energie, to jsou stejná pravidla pro jakoukoli muziku.

Vím, že jsi v létě jezdil s kytarou do Ameriky.

Ano, šest let, nebo šest lét. Byly to letní kursy hudební výchovy pro americkou mládež. Učil jsem je na kytaru, akordy sí, dí, dží, ej, zpívali jsme, vedl jsem dvacetičlenný sbor s dětskou doprovodnou kapelou, trombony, saxofony, flétny, často to znělo spíš jako free jazz.

Takže ty umíš dokonale americkou angličtinu.

Řekl bych že umím dokonale americkou dětskou angličtinu. Where is my shoes? My knee hurts. Kde mám boty, bolí mě kolínko... Prostě to, co říkají děti.

Ty se asi žánry neomezuješ.

Asi ne, jako dítě jsem vyrůstal na Depeche Mode, Oceánech a Haberovi, pak se mi začala líbit cimbálová muzika, chodil jsem v kroji na hody, dodnes umím skočit slovácky verbuňk, poslouchal jsem Hradišťan, Redla, Buty, Nohavicu, i Karla Gotta.

Dnes si pouštím Dana Bártu, Žbirku, Noname, pak hlavně U2, Coldplay, Glena Hansarda, výborný je Jack Johnson, ze starších Elvise Presleyho, Stevieho Ray Waughna a samozřejmě Beatles. To co neposlouchám je metal. Mám rád klasiku, hlavně Mozarta, Beethowena, Dvořáka.

Zrození písničkáře

Kdy tě napadlo, že bys mohl vystupovat s kytarou?

To přišlo samo. Doma jsem si jen tak z legrace napsal pár písniček, bylo to až na vysoké škole. První byla taková recese O koních, druhá Ó Magdi, kterou hrajeme dosud. Většinou vznikaly jen tak, z dobré nálady. A najednou jich začalo přibývat. No a jednou jsem hostoval ve folkové skupině Ořešák, a zkusil jsem to zahrát a mělo to dobrý ohlas. Tam to asi začalo.

Předpokládám, že tu tancovačkovou kapelu jsi už v té době měl.

Ano, to začalo fungovat postupně, vlastně to dělám dodnes a pořád mě to baví, zahrát na plese rockenroll, bigbeat, polku, valčík, popík a Včelku Máju, je to široká škála stylů a technik, člověk se naučí na kontakt s publikem a přitom se docela pobaví, četl jsem že Glen Hansard taky začínal v nějaké irské tancovačce, Vlasta Redl myslím taky, i Petr Bende mi říkal, že to hrával. Je to dobrá škola, ale dělat to trvale je velmi náročné.

A začal jsi vytvářet kapelu pro písničkářský projekt. Přišlo mi, že velmi nahodile. Vystřídalo se v ní dost jmen.

Já jsem ty muzikanty průběžně potkával, díky tomu jsme zkoušeli různá nástrojová složení, bylo to docela vzrušující, doma u klavíru jsem rozepisoval aranže, dodnes mám nahrávku ze Šelepky 2004 v sestavě: kytara, baskytara, bicí, violoncello, housle, klarinet, cimbál a akordeon, jmenovalo se to P. Helan a Hosté. Dnes už se přikláníme k užšímu obsazení, kde se věci dají podrobněji nacvičit a usadit. Ono se to mění i samo, naše houslistka Katka má teď miminko, zaskakuje Toník Bukovský, když nemůže klarinetista Aleš Krejčík, volám flétnistce Martnině Komínkové (Bétel), na bicí za Petra Šuplera může zaskočit Zbyněk Raušer (Fireballs), u baskytary se vystřídali Ondřej Kroutil (Anniestrip), Tomáš Otevřel (Animé) a Jiří Stejskal (ShowStation).

Tím, že jsi trávil léta v Americe, tak jsi vlastně moc o letní festivalové scéně nevěděl.

Do New Yorku jsem jezdil v období studií, do roku 2006, pak jsem nastoupil na městký úřad v Kuřimi a jako úředník jsem nemohl na celé léto zmizet, takže jsem Ameriku zrušil. Pozitivní na tom bylo, že jsem se tím pádem mohl přihlásit do Konkursu.

Jaké to bylo první sezónu, když ses rozkoukával?

Obrovsky nás potěšilo, že jsme se s klarinetistou Alešem Krejčíkem dostali na Zahradu. To je jedna pěkná vzpomínka a mám ještě jednu: dodnes si pamatuji zážitek z vystoupení At The First Light. Stál jsem v kotli pod pódiem, a měl jsem jednu chvíli pocit, že mě ta hudba zvedla někam do nebe.

Majitel Krtka

Letos jsi do finále postoupil jako písničkář i s kapelou. A teď se přiznej: Uvažoval jsi v koutku duše, že vyhraješ?

V koutku duše... to jsem uvažoval, že bych jako písničkář mohl. Už proto, že jsme byli loni v duu třetí. Přál jsem si to. Přál jsem si vyhrát.

Co se tím změnilo?

Asi mi to především potvrdilo, že mám jít dál. Že tu jsou otevřené dveře. Už jsme domluvení s agenturou D.A.N. production na zastupování s natáčením oficiálního alba. Zkusíme to nakopnout. Krtek mi pomohl.

Dostal jsi nějaké ty pozvánky k hraní na festivalech, kde se ti líbilo nejvíc?

Ve Žďáru na Horáckém džbánku. Myslím, že to bylo nejlepší vystoupení naší kapely v historii. Bylo ideální počasí, publikum bylo milé, přijela tam i skupinka lidí, kteří nás viděli na Zahradě a zpívali s námi. No a že půjdu na pódium po Honzu Nedvědovi? To by mě před pár lety vůbec nenapadlo.

Máš už dost materiálu na desku?

Mám pocit že ano, před pár lety to tak nebylo, dnes už můžeme zahrát celovečerní koncert. Navíc nekteré písně uzrály, což je dobře. A už máme několik dalších.

Kde budeš nahrávat?

Je možné, že část desky bude studiová a část bude záznam z koncertu, o studiu i místu natáčení live se ještě rozhodne. CD by mělo být hotové na jaře 2008.

Plánuješ k natáčení desky pozvat další hosty?

K základní sestavě kytara - basa - bicí - klarinet bych rád pozval cimbál a housle z muziky Prespolan. V několika písních se objeví dětský pěvecký sbor ZUŠ Kuřim - měli jsme spolu už několik koncertů, jedna píseň by mohla být přepsána pro smyčcový kvartet. Rád bych pozval Alici Holubovou (ona o tom zatím vůbec neví) k nazpívání ženských partů ve dvou písních, její hlas je pro mě absolutní meta, takové hřejivo, krásno.

Kromě vlastních písniček zhudebňuješ texty Michala Černíka. Proč právě jeho?

To bylo tak, že jedna moje kamarádka, která pracuje v Mahenově knihovně, byla na našem koncertě a pak mi donesla sbírky Michala Černíka a ještě pár jiných autorů. Zjistil jsem, že s jeho poezií vnitřně souzním, že chápu jeho humor. U většiny ostatních autorů si člověk řekne "hm, to je pěkná básnička", "proč je to tak smutný", nebo "co tím chtěl básník říci".

Gwalarn, alespoň to nakousněme. Jak jsi se k nim dostal?

Gwalarn, to je keltská hudba z Bretaně, kterou hrával písničkář Yves Gelou s doprovodem Antonína Bukovského, primáše cimbálové muziky Prespolan. Pan Gelou má po operaci a nemůže hrát na kytaru, tak mi Toník říkal, jestli bych jim mohl vypomoct, stala se z toho trvalá spolupráce, v představení mám svůj písničkářský bloček, jako host.

Ty jsi se před tím zajímal o bretaňskou muziku?

Vůbec. Ale je to pořád ještě v Evropě a snad máme ten kousek keltské duše. Dokážu ji částečně pochopit. Mně třeba přijde divné, když my Češi hrajeme blues. U mnoha interpretů mi to přijde nedůvěryhodné. Pro mne to není pravda. Blues je pravda, když ho zpívá černoch na schodech v New Orleansu. Kdybych si v hudbě Gwalarn nenašel svůj kousek pravdy, nikdy bych ji nedělal.

Kolik máš hraní?

Koncertů vlastních písní je zatím málo, tam to chceme rozvinout. Chtěl bych dělat hodně koncertů pro děti. Jinak s tou taneční formací hrajeme dost, těším se že budeme jezdit s U2 revivalem.

Je to na uživení?

Docela jo, ale jak kdy. Jenže mě to prostě baví a naplňuje, pro peníze se to opravdu dělat nedá. Jak nám říkal jazzový bard Mojmír Bártek: "Strýcu hrej, neustále hrej". Tak toho se držím.

Děkuji za rozhovor a budu se těšit na desku.

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 12/2007

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.