Takový už je život. Chystala jsem se na rozhovor se skupinou s názvem Eoghan O’Reilly & Happy to Meet, ale než jsme se stihli sejít, všechno bylo jinak. V době, kdy jsme rozhovor točili, probíhal vlastně přerod z EOR & HTM (aneb Happy I) na HTM (aneb Happy II). Všichni, se kterými jsem rozmlouvala, byli změn plní, a tak není divu, že i naše povídání se cyklicky stáčelo k příčinám, průběhu i důsledkům... Pro přehlednost se pokusím stručně shrnout, k čemu došlo. Ze sestavy z loňského léta vypadl Eoghan O’Reilly (zpěv, tahací harmonika, irská píšťala), Libor Festr Blíhal (bicí) a Štefan Ben Beneš (kytara), zůstali Kamila Střeštíková (mandolína, housle, zpěv), Jiří Gogo Bílek (baskytara, zpěv), Radek Novotný (dobro, banjo) a Standa Bobr Benedikt (djembe), tedy – jak zasvěcenci vědí - kádr společný HTM i bluegrassovým Blue Dogs. Přišel bubeník Ivo Batoušek a nové složení doplnil zbytek Blue Dogs: Martina Ženožičková (zpěv) a Ivan Drážný (akustická a elektrická kytara). Nebo chcete-li: došlo ke splynutí HTM a Blue Dogs, s novým bubeníkem a bez Eoghana,Bena a Festra. Podrobnosti ale vysvětlí samotní aktéři – kolem mého diktafonu se sesedli všichni členové Happy II, hlavní slovo ale měla Kamila, Radek a Martina.

Vraťme se nejdřív k začátkům. K Happy I. V době, kdy s vámi ve F&C vyšel poslední – a vlastně první – rozhovor, jste měli za sebou tuším půl rok existence, úspěšnou účast v Moravském vrabci, postup na Zahradu, kde jste rovnou získali Krtečka, a účinkování v televizním pořadu Zahrada – folková setkání. To byla na zdejší poměry relativně strmá cesta vzhůru. Vnímali jste to taky tak?

Bobr: Ano.

Gogo: Říkali jsme si: Týýý pí..o!

Kamila: Prostě byla to paráda, každýmu bych to přála. Ale nečechrali jsme si pírka.

A jak to pokračovalo po tom Krtečkovi? Jaký byly další důležitý momenty vaší hudební cesty?

Kamila: To pokračovalo úplně stejně. My jsme prostě hráli na různých festivalech,normálně jsme si to užívali.

Radek: Udělali jsme dvě desky, všechno se postupně usazovalo…

Pomohlo vám nějak ocenění Objev roku, které jste získali v Anketě Folk & Country 1998?

Kamila: Určitě. Hodně nám to pomohlo. Psychicky. Ne, že bysme si o sobě mysleli, že jsme bůhví co, ale prostě když lidi nebaví tvoje muzika, tak to můžeš zabalit, že?

Radek: Nemuseli jsme nikde škrábat na dveře. Prostě pořadatelé zavolali a my jsme jeli. Takže jsme přes léto měli většinou každej víkend hraní.

Kamila: Ale nesmíš zapomenout, že my jsme nehráli jenom jako Happy, my jsme měli aj Blue Dogs. Když nehráli Happy, tak hráli Blue Dogs. A teď, co jsme to spojili, tak si myslím, že v tom je duch obou těch kapel, v tom nejlepším slova smyslu...

Bobr: A zlýho ducha jsme pohřbili.

A v zimě? Jak vypadá kapelní život v zimě?

Kamila: Hrát dva roky stejnej repertoár-to je trapas. To nechcem. Necháváme jenom pár nejúpěšnějších písniček. A tak v zimě připravujem novinky. O víkendech máme zkoušky, třeba celodenní, intenzivní. A večírky.

Radek: Občas je i zimní hraní. Ale u nás v okolí nejsou moc kluby, takže to, co je pro kapelu z Prahy a okolí vejlet na dvě hodinky, je pro nás záležitost na celej den. U nás v okrese snad není ani jeden klub, v Olomouci možná dva. Takže jednou za zimu si tam zahraješ a to je tak celý. Málokdy tancovačky a takový ty akce, kam se lidi chodí vykalit. O půlnoci: Vole, zahraj Panenku! a tak. V zimě jsme jezdívali hrát spíš do Polska.

Jak na vaše úspěchy reagovalo okolí nebo ostatní kapely?

Kamila: Někteří v pohodě, někteří záviděli, někteří pomlouvali. Máme spoustu nových přátel a o spoustu jsme přišli.

Bobr: Rodiče na nás byli hrdí a nosili nám dobroty.

Co ty vaše úspěchy udělaly s kapelou?

Kamila: Jako jestli jsme začali machrovat? Néé, já myslim, že moc ne. I když jak kdo…ředitelem zeměkoule se staneš hrozně snadno. To je fajn, že hraješ na Amfíku, ale pak jdeš normálně domů...

Bobr: Pokud se žereš, tak si vem spodní ret, přetáhni si ho přes hlavu a polkni.

Hodně jste vystupovali v zahraničí – v Polsku, na Slovensku, v Holandsku. Cítíte nějaký rozdíl v reakcích publika, v atmosféře?

Radek: V Polsku jsou vstřícní diváci. Tam prostě začneš hrát v klubu a za chvíli lidi skáčou po stolech. Tam je to absolutně odvázaný. V Holandsku jsme hráli kromě klubů ještě na bluegrassovým festivalu, a to je přeci jenom trochu něco jinýho. Tam byli diváci většinou ve věku kolem padesáti, a ti z toho našeho kraválu většinou nebyli moc odvázaní – nebo spíš to brali jako osvěžení?

Gogo: A pak jsme hráli somráky na ulici a za to jsme si koupili večeřu a piva.

Martina: Je to zvláštní. Silnice maj Poláci v hrozným stavu, ale do kultury dávaj hodně prachů. Třeba jsme hráli na festiválku, tak pro pět set lidí, a tam hlavní cena pro kapely bylo nahrávání ve studiu v hodnotě asi 100.000 Kč. A kulturu tam hodně dotuje město, což tady nehrozí.

Kamila: Doma třeba spí na zemi, byt nemají vybavenej, ale ne že by šetřili na postel, oni jdou na koncert. Prostě se umí bavit.

Hrajete raději na festivalech nebo v klubech?

Radek: Jednoznačně na festivalech. Jednak se na malý pódia těžko vejdem, jednak těch příležitostí moc není, ale festivaly jsou hlavně události samy o sobě, mají ducha...

Jako Eoghan O’Reilly & Happy to Meet jste vydali desku Live 1999, kterou tenkrát docela vlídně přijala kritika. Jak ji hodnotíte zpětně vy?

Kamila: My ji už nemůžem ani slyšet.

Radek: To byl takovej fofr! Nám Jirka Mašek z Good Day Records řek, hele, vole, uděláme desku, a měl na to asi víkend na natáčení, a víkend na míchání. Tak se to prostě na sále nahrálo a pak smíchalo. Ale zase na druhou stranu – lidi chtěli desku, pro nás to byla možnost, jak ji udělat – přiměřeně. Nikdo si od toho moc nesliboval. Dneska kapely standardně desky mají a pro nás to byla velice snadná cesta. Nemuseli jsme shánět žádný sponzory, nic vyběhávat, nic zařizovat, přijeli jsme k Maškovi, ten to natočil a vydal a bylo.

Kamila: Je to pro nás kousek historie a lidem se prý líbila.

Jak vypadal další život té desky? Kolik se jí prodalo? Víte to vůbec?

Radek: My jsme vždycky prodali určitou dávku, pak jsme si to s Jirkou Maškem vzájemně vyúčtovali, vlastně ani nevíme, kolik se toho prodalo celkem, a je nám to docela jedno. Pro nás to byly dva víkendy, pro Jirku Maška taky, a do té distribuce to šlo spíš skromně, protože to jméno nikdo neznal, a třeba v okresním městě v krámě s cédéčkama si to nikdo nekoupí... Většina se prodávala po hraní, po festivalech nebo po těch speciálních obchodech, kterejch je málo. Ale tak to má bejt.

Od té doby došlo k několika personálním změnám, co já se pamatuji...

Kamila: Jo, to bylo takový usazování, bych řekla. Nebylo to nic zlýho, jak to občas mezi muzikantama bývá, ale spíš jsme hledali lidi, který by byly schopný pro tu muziku obětovat tomu tolik času, kolik je potřeba. Extrémní oddanost je když v úterý spácháš sebevraždu a v sobotu už zase stojíš na pódiu, že? (pohled na kapelu)

Ivo Batoušek, nový bubeník: Já to nebyl! Já jsem se rozved a potřeboval jsem novou rodinu. Tak jsem se dal k Happy to Meet...

Kamila: Baťa je náš třetí bubeník, jednu dobu na bicí hrál i tady mistr Gogo!

... to si všichni zvukaři určitě velmi dobře pamatují....

Kamila: ...jo. A okolo toho je spousta veselých historek. Třeba jak Gogo omdlel za bicíma. Bylo to jedno z jeho legendárních ”fialových vyprasení”. Na konci písničky Karla tak hrozně řval až si odkrvil mozek a na chvíli ztratil vědomí a upadl na céčko. Ale naštěstí zrovna ve chvíli, kdy v tý písničce je stopka, no a než ta stopka skončila, tak se Gogo probral a jel normálně dál.

Bobr: Po ksichtě mu teklo indiánský líčení jak se potil a ve vlasech měl zamuchlaný chmelový šišky.

Pak jste vzali Festra...

Kamila: ...pak jsme vzali Festra, ten odešel, no a teďka máme Ivoša. Ivo Batoušek. A to je asi všechno.

Můžeš ho stručně představit?

Kamila: On je profesionální bubeník, živí se tím. Dělá různý bubenický projekty, bubenickou šou třeba, má bubenickou školu, jezdí do dětských domovů dělat muzikoterapie, úžasně pracuje s těma děckama. I s mentálně postiženejma nebo s cigánama. Učí je znát rytmus a vytváří s nima takový malý kapelky, se kterýma občas někde vystoupí, a to se mi líbí. A potom má ještě Jumping Drums, což je parta teenagerů a on, a ti už hrají trošku na vyšší úrovni. A třeba teďka s nima hrál v Senátu. Na finále soutěže dětí o znalosti zákona o kouření nebo tak něco. Tak to prej byl úžasnej zážitek, papaláši v kravatách to ještě dlouho vydejchávali. A taky hraje s dechovkou a s nějakou zábavovkou, aby se tím uživil. A nás má jako pořádnou kapelu. Pochází ze zemědělské rodiny jako skoro všichni tady. Víc o něm nevím, zatím…

Odkud je?

Kamila: Z Bruntálu. Gogo je ze Šterneberka, Ivan a Martina z Olomouce, zvukař Jura z Rýmařova a my ze Šumperka. My jsme sudetská kapela.

Loni jste vydali další desku – Kusovku. Tu už jste nahrávali ve studiu. Už to nebyla lajvka. Proč?

Kamila: Abysme si mohli trošku vyhrát... Ve studiu je to jiný. Je to preciznější, je to sice větší piplačka, ale ta piplačka je taky hezká. Akorát... je to otázka peněz. Ve studiu jsme byli týden. Kdyby jsme tam byli měsíc, tak by to bylo o ten měsíc lepší, kdybysme tam byly dva měsíce, tak to bude o dva měsíce lepší...

Radek: Záměr byl jenom prodávat to po hraní. Prostě ta deska měla finanční rozpočet nějakých 30 tisíc se vším všudy. Udělali jsme pár novejch věcí, tak jsme spíš chtěli, aby byly někde zaznamenaný. A lidi nahrávky čím dál víc žádali, protože repertoár kapely se dost změnil oproti té první desce. Vždycky, než jsme jeli někam hrát, tak jsme se večer před tím sešli a skládali jsme obaly...

Kamila: ...takzvaná brigáda Trip Records...

Radek: ...lepili jsme tam ty kolky z cigár ...

Kamila: Prostě taková pařba a u toho se pracovalo. Ruce byly zaměstaný, pusa byla taky zaměstnaná...

Nahráli jste tam čtyři nové písničky. Měla to být předzvěst další desky?

Kamila: Říkali jsme, že třeba. Že to třeba může být základ další desky, ale ta kapela už pak neměla... jak to mám říct... tu duši, no. Prostě pomalu začínala ztrácet.

Radek: Pro kapelu takovýho ražení jako jsme my, nemá cenu, aby chrlila jednu desku za druhou, pokud zrovna nemáš někoho, kdo ti dá dvě stě tisíc, ať si pohraješ a něco vyrobíš. Protože situace je dneska taková, že každej pálí...což je v pořádku, logický důsledek vývoje, že jo. Dokonce jsme uvažovali, že paličům budeme prodávat za pár kaček už jenom obaly. Písničky dáme později na net ke stažení. Náklady se nám ale vrátily poměrně rychle, takže pohoda.

Kamila: Samizdat je samizdat. Proto jsme vlastně zakládali vydavatelství Trip Records...

Jaký s tím máte zkušenosti?

Radek: To vydavatelství není nikde přihlášeno, je úplně na černo, kontakt je jenom na mail. Zakládali jsme to vlastně jenom pro tuhle desku a desku Blue Dogs. Chtěli jsme si ty desky vydat sami. Ale taky jsme tam chtěli něco napsat a “vydáno vlastním nákladem” je debilní, kdežto Trip Records, to je vydavatelství.

Kamila: Trip Records – to je náš obývák vlastně. Počítač, vypalovačka...

Pokoušeli jste se vůbec oslovit nějaké větší firmy?

Radek: No, my už jsme se moc nesnažili, vzhledem k tomu, jak kapela teď ke konci fungovala. Za naše závazky jsme tenkrát nemohli ručit, což je nepřijatelné. Takže jsme si to udělali v obýváku.

Kdy jste to vlastně natáčeli?

Radek: Loni na jaře, v březnu.

Bobr:Byla to šichta, práce na směny ve dne v noci. Skoro jsme nespali.

Kamila: Že to říkáš zrovna ty! Musím na něho bonznout, že nám pokazil stopu. Zašil se tajně za bicí a prochrápal všechny sóla na dobro. Radek to musel natočil znovu, protože se pod tím ozývalo Chrrrrr rrrrr!

Co tedy vlastně vedlo k ohlášnému konci kapely Happy to Meet I a začátku kapely Happy to Meet II?

Kamila: No prostě Happy to Meet už tak nešlapalo hudebně, jak jsme si představovali kapelu. To byly nekonečný hodiny na zkušebně, kde jsme do sebe tloukli něco, co prostě nešlo.

Radek: Odstartoval to vlastně Eoghan. My jsme se vždycky domlouvali dopředu na sezonu, jestli budem hrát. No a loni na podzim už jsme se nedomluvili, tím pádem vlastně padlo i to obsazení, který bylo. Protože jak se něco slíbí, tak z  toho nejde couvnout, už to jede. S tím už byl loni velkej problém, ale ustáli jsme to.

Kamila: K hraní potřebuješ pohodu, ne nervy. Ne spěchat domů hned po odehrání koncertu a celou noc řídit Áviju a usínat za volantem. To už bylo o hubu.

Radek: Ale když to vezmu z druhé strany, tak my jsme vlastně do Blue Dogs sháněli bubeníka někdy už od jara. Tak jsme sehnali Ivoše, měli jsme s ním i první hračku – Blue Dogs s bubeníkem. Pak přišlo na to, že Eoghan už hrát nebude, Festr že nehraje bez Eoghana, že ho to taky moc nebaví, takže vlastně stačilo to dát dohromady s Blue Dogs a bylo. Kdyby Eoghan chtěl ještě hrát, tak se hrálo jako Happy i jako Dogs, ale taky jako bigbít.

Kamila: Musím za sebe říct, že jsem si tohle přála už dlouho. Aby Blue Dogs měli bubeníka a aby v Happy byla pohoda.Chtěla jsem abysme takhle splynuli, a ten čas prostě uzrál.

Radek: Zkrátka: stálo to za hovno, každej si jde po svejch a všichni maj radost.

Kamila: Co se týče tvůřčího ducha, myslím, že jsme získali mnohonásobně víc, než jsme ztratili.

Marina: Jak já to vidím, tak v Happy vždycky největší práci odvedli Radek, Kamila a Gogo.

Kamila: Ale chci zdůraznit, že je to přerod spíš hudební nebo praktickej, než lidskej. A i když Evžen byl vždycky spíš spoluhráč než kamarád, tak se nijak nepomlouváme nebo něco takovýho. A ještě chci dodat, že to je v lidech, ne v odlišnejch národnostech.

A co Štefan Ben Beneš?

Radek: Ben měl smůlu. Hošani odešli z  Happy a tím to odstřelili. V Blue Dogs Ben nehrál. My nemůžem mít dvě nachlup stejné kapely, které by se lišily jen postem kytaristy. Je nám to fakt líto.

Gogo: To by byl vrchol sněhuláctví a nad naše síly. Tak jsme mu prostě normálně řekli, jak to je a on to pochopil.

Kamila: Prostě Ben je náš brácha. Bolí mě, že už s náma není.

Jak bude vypadat ten předěl mezi Happy I a Happy II organizačně?

Radek: Vůbec nijak zvláštně. Happy je Happy. Furt jsme to my, hrajem furt hepáckou hudbu, na kterou jsou lidi zvyklí a my taky. Někdo má třeba takový názor, že ideální je kapela o třech lidech. S tím moc nesouhlasím. Je pravda, že se snáz dohodneš, organizačně je to jednodušší a je to lepší i na prachy, ale zas když si tu práci ve více lidech dáš, je to pak barevnější a veselejší. Záleží, jestli děláš muziku, nebo na ní vyděláváš peníze.

Kamila: Je to tak. A nám to žádnej problém nedělá – fungovat ve velkým počtu.

A značka Blue Dogs tedy definitivně končí?

Radek: Tak bych to nenazval. Reinkarnace modrejch psů do Happy neznamená, že zapomenem naše hudební dogsácký cítění. Tedy pokud bude chtít pořadatel vyloženě bluegrass v nějaké lehčí, akustičtější formě, třeba s bongama, tak proč ne? Nám se to rozhodně líbilo, tak to nechcem jen tak zahodit. Moc jsme jako Dogs letos neudělali, protože jsme potřebovali rozchodit Happy, udělat nový repertoár. Až se to dostane do standartních kolejí, tak uvidíme.

Kamila: Třeba Strakonice máme hrozně rádi a myslím, že i lidi tam mají rádi nás, tak tam zase rádi pojedem. Takový Happy unplugged.

Martina: Blue Dogs vlastně neskončili, akorát se tak nějak převlíkli do Happy. Včetně možné slovní hříčky Happy Two Meet. A pokud jde o bicí v Blue Dogs, tak ty by stejně přišly, protože už jsme v řadě písniček cejtili, že by se tam hodily. A zase si myslím, že je lepší dělat jednu kapelu pořádně, s vervou, než dvě tak na půl.

Ivan: Taky by se to pletlo lidem: dvě stejný kapely, stejný lidi, podobná muzika, ale dva různý názvy. Lidi si zvyknou, že je to smíchaný, a pak se uvidí, co z toho vyleze.

A co Pavel Joe Dokoupil, který s váma občas hrával a mimo jiné zpíval na vaší první desce?

Kamila: Kapelní dědek. No, když přijede, tak hraje, v tom žádnej problém není. Ta muzika, to není žádná strnulá socha, na který nejde nic změnit. Není to na něm postavený, to ani nejde, když je v Holandsku, ale když přijede, tak si s náma přijde zahrát. A taky už moc nezpívá. On objevil svět bubnů, perkusí a to je teď jeho priorita. Dokonce prý v Amsterdamu založil nějakej hiphop.

Co repertoár? Vždyť Eoghan je autorem řady písniček.

Radek: Ve staré sestavě jsme dělali často jeho písničky. Protože se narodil jinde a vyrůstal na jiné muzice, byly pro nás jeho melodický nápady originální. Takže my ostatní jsme kolektivně dodělávali jeho písničkový základ, polotovar, nebo jak to nazvat. Hodně jsme taky hrávali i přearanžovaný tradicionály. Nikdo není nenahraditelnej, písničky teď začly psát hodně baby.

Kamila: Teď máme zase takovej trošku autorskej průjem, píše Martina, Gogo, Radek i já, takže pojedem dál...

Radek: Základ jsou ty tradiční irský melodie s bigbítem. Máme svoje písničky a taky budem hrát takový ty bigbítový instrumentálky z  lidovejch motivů, tak jak se to v  irské muzice stejně dělá. Těch jsou tisíce. Covery jako takový dělat nebudeme, jedině když se nám něco bude moc líbit.

Co u vás vzniká dřív, muzika, nebo texty?

Kamila: Spíš asi muzika. Nejdřív máš stihy, jestlis náhodou nenapsala nějakou kravinu, pak si svý nápady vzájemně stydlivě přehrajem, vždycky se u toho nařehtáme a z toho třeba něco vzejde.

Martina: Občas si s Kamčou děláme takovou malou autorskou dílnu, hrajem, pijem víno a máme u toho diktafon, pak to přinesem do kapely a čekáme, jestli nás za to kluci pochválí.

Kamila: Nebo popraví!

Martina:Já jsem si pořídila diktafon, mě napadaj věci většinou ve vaně...

Radek: ...to je dřevěnej diktafon, takže plave...

A co texty? Neláká vás zkusit psát v češtině?

Kamila: My jsme to zkoušeli, ale nebylo to jaksi ono.. Ty anglický tam samy naskákaly. Nejsme teda nijací lingvisti, ale funguje to. Pěknej českej text umí málokdo a před těma můžu jenom smeknout. Ale zase-musí k tomu sedět i povaha té muziky, takže krásně vyniknou slovní hračičky nebo na druhou stranu intelektuální dýpácký básně. Všichni mi říkají – ty bys mohla psát, ty píšeš články, ale to je přece něco jinýho. Ale možná jsem moc sebekritická. Nebudu pokrytec a přiznám, že některý naše písničky mají i alternativní verzi, tedy moje český texty, za který se nestydím. Přesto jsem to byla první já, kdo hlasoval pro angličtinu. Proč? Nám to česky tolik nesluší. Nejsme to my. A ta angličtina je tak zpěvná, že mě to nemůže nikdo vymluvit, že když stejnou naši písničku zazpíváš česky a zapíváš ji anglicky, tak to je prostě nebe a dudy.

Martina: A většině diváků, hlavně těm mladším už to nevadí, oni tomu rozumí, nebo to vnímaj jako celek. Stejně poslouchaj doma na kazeťáku něco anglickýho.

Radek: Zajímavý je, že nás se ptaj jenom novináři, proč nehrajem česky. Z publika si nepamatuju, že by to někomu vadilo.

Kamila: Rozhodující je pro mne to, jak se při tom hraní cejtíš. A pro nás český text, to je jak když tě tlačijou boty. Samý puchejře!

A nemáte pocit, že kdybyste hráli česky, že vás to posune ještě někam dál, že vám to otevře cestu k dalšímu okruhu posluchačů?

Kamila: Ne.

Gogo: Tímto způsobem odmítáme spekulovat. Nikdy nejde nic na sílu. Ani to propojení Happy a Dogs nešlo násilím. My už jsme to totiž zkusili asi před rokem, Martina s Ivanem přišli jen tak na zkoušku, ale nešlo to, nebylo to ono. Prostě ten čas na to neuzrál.

Kamila: A stejný to bylo s tím, jak jsme vznikli a fungovali - my jsme se nějak znali s Eoghanem, měli jsme společnou irskou hudbu, protože nás to bavilo, Eoghan tam měl nějakej ten svůj kořen a my s Radkem jsme to třeba poslouchali ještě než tady začala ta keltská vlna. Takže jsme se dali dohromady. Já nevím – mně to příjde jak osud. Najednou byla kapela, najednou jsme tam měli bubny – to jsme nikdy neměli. Žádný násilí...jen určitý pocit. Když ho budeme mít, tak budeme hrát, když ho mít nebudem, tak nás to bude prudit a hrát přestanem. Možná to souvisí i s tím, jak fungujem jako parta. Často se slezem, i když nemáme zkoušku, fungujem jako rodina. Myslím, že tomu pomáhá i ta naše Ávija, náš bluesmobil. To není jenom to hraní, ale aj.... hlavně ten výlet.

Martina: Jet s něma v Ávii, to je zážitek, muzika na plný pecky, ”Člověče nezlob se” má speciální škodolibý pravidla, nebo bubnujem a tak. Řidiči loví stopaře, schválně kdo nabere větší zvěř. Jednou vzali dvě stopařky s psama a ti psi se v tom autě porvali!

Kamila: Opravdu. Kapela je rodina. Gogo je můj brácha – to jsme i několika lidem nakecali.

Hraní vás ale asi neuživí…

Radek: Samozřejmě že ne. Každej máme svou práci – Ivan s Martinou jsou takoví aristokrati, vykořisťovatelé, každej má svou firmu, Kamila je učitelka, Gogo grafik, a jedinej, kdo se živí rámusem je bubeník Baťa.

Martina: ...Kamča má výbornej přístup ke svým žákům. Učí hudební výchovu, ale trochu jinak, než je tady zvykem. Pouští jim i bigbít, world music, nebo třeba Grateful Dead...

Kamila: ... teď bereme Beatles...

Martina: ...a třeba když jí kluk řekl, že má rád Metallicu, tak ona hned: tak schválně, kdo v Metallice hraje na bicí?

Co jako kapela považujete ve vašem fungování za nejdůležitější?

Gogo: Já nevim.

Bobr: Dobijení baterek. Hodit energii do davu a nechat si ji stonásobně vrátit.

Kamila: Empatii.

A co byste doporučili kapelám, který teď třeba začínají?

Kamila: Hlavně nic netlačit násilím a bejt v pohodě. A vo tom to je.

Veronika Kirschnerová

Radek Novotný - je náčelníkem a organizačním mozkem celé bandy. Je odborníkem na lokomotivy a vlastníkem pověstné hepácké Ávije.
Kamila Střeštíková - učí na základce. Píše někdy články do Fakáčka. Má modrou krev, protože její babička byla polská šlechtična.
Gogo - má babičku z Užgorodu. Na jeho třináctku nohu se těžko shání boty a tak si koupil krabicu vyřazených bot z atomové elektrárny. Je z nás nejmladší!
Máňa - je pravnučkou maďarského generála a vnučkou kulaka. Podstoupila inkarnační regresi a dozvěděla se, že v minulém životě byla černou otrokyní na plantáži. Vlastní v Olomouci galanterii a má řidičák na traktor.
Ivan - promiskuitní houbař a karbaník, říká, že muchomůrka zelená je prý také dobrá houba a kdo nevolí od sedmy okradá rodinu !
Baťa - je původně kombajnista. Bydlí na zkušebně a spí vedle bubnů, kterých má hromady. Jeho děda bojoval ve Wermachtu, ale Baťa je pacifista. Vydrží bez toho i půl dne.
Bobr - má čtyři syny, protože je nejukecanější tvor na zeměkouli.

zpět na seznam rozhovorů

HOME

Časopis