Premiéra legendárního dua

Pavol Hammel a Radim Hladík vydávají společné koncertní CD

Začátkem prosince 2006 koncertovali v brněnské Staré Pekárně mí oblíbenci: jeden z nejlepších slovenských zpěváků všech dob Pavol Hammel a klasik mezi českými rockovými kytaristy Radim Hladík. Hráli sami dva s akustickými kytarami a mne to vůbec nepřekvapilo. Vždyť Hammela jsem před časem viděl a slyšel v podobném folkovém duu s Jurajem Burianem a s Hladíkem zpěvák přece spolupracoval hned na několika studiových albech. Tím pádem mi ani nedošlo, že na pódiu se tito dva pánové nikdy předtím nescházeli. Jenže nyní nezůstalo u jednoho koncertu. V květnu 2007 seděla silná dvojka H+H na prknech Staré Pekárny znovu, tentokrát aby natočila své první společné koncertní CD. Vychází v těchto dnech po názvem Déja-vu u Indies Happy Trails. Já jsem využil příležitosti a každému z muzikantů jsem položil několik otázek. Pánové odpovídali odděleně, neopisovali a vy tedy můžete porovnat jejich interpretace jednotlivých etap společné kariéry.

Poprvé jste se sešli (společně s Mariánem Vargou) už v 70. letech na albech Zelená pošta a Na druhom programe sna. Jak tato spolupráce vlastně začala?

PH: I když jsme se s Mariánem Vargou (on založil legendární Collegium Musicum, mně zůstaly Prúdy) rozešli, vymysleli jsme společný projekt Zelená pošta, který nám umožnil realizovat se mimo vlastní mateřské skupiny. A Radim Hladík byl tehdy nejlepším československým kytaristou, a tak jsem ho přizvali ke spolupráci a on nabídku přijal. O pět let později jsme tento fór zopakovali a vyšlo to. Vznikla alba, která jsou i dnes pro někoho nezapomenutelná.

RH: Spolupráce vznikla na pokoncertních sessionech v Bratislavě, kde jsme se sešli většinou na studentských kolejích a hráli jsme skoro až do rána. Partička byla zajímavá: muzikanti, kteří se točili okolo Mariána Vargy, Paľo Hammela, Petra Lipy a mnoha dalších. Všechno to byli lidé schopní improvizace. Tam jsme se hudebně poznali a ke spolupráci na deskách už byl jenom malý krůček. Všechny ty desky jsme dělali ve studiu, tedy žádné zkoušení.

Další společná nahrávka Labutie piesne se objevila až v první polovině 90. let. Co vás přimělo ke spolupráci tehdy? A předpokládali jste, že půjde skutečně o „labutí píseň“ vašeho setkávání ve studiu?

RH: Nikdy jsme neplánovali. Vždy přišel nějaký popud a udělalo se to. Za den až dva to bylo natočené. Myslím, že čas vždycky přišel, když se Paľovi sešly texty.

PH: Tak to už bylo vlastně pokračování nějaké tradice. A opět to byl velmi krásný projekt, který vyšel na CD a MC a vlastně naposled i jako LP. Že to bude naše „labutí píseň“, jsme si nepřipustili. Naopak, počkali jsme dalších 14 let a jsme tu zas.

Jak a kdy tedy vznikl nápad, že po letech opět natočíte společně nové album a že to bude tentokrát CD koncertní?

PH: Nápad natočit něco společně nebyl náš. Aktivní kamarádi kolem brněnského klubu Stará pekárna přišli s nápadem, abychom spolu vystoupili na koncertě. Neotřelost jejich nápadu spočívala v tom, že my jsme s Radimem spolu na pódiu nikdy nehráli. Přizvali k tomu i Českou televizi, která vlastně naši světovou premiéru ze záznamu odvysílala, a zřejmě se to setkalo se zájmem.

RH: Točili jsme živák do televizního pořadu Sólo pro… Tam jsme byli sami a docela úspěšně. Proto jsme v tom na téhle desce pokračovali.

O přizvání Mariána Vargy jste neuvažovali?

PH: Ani ne. Šlo o koncertní vystoupení se dvěma kytarami.

Podle čeho jste vybírali vydavatele? Oslovili jste Jaromíra Kratochvíla z Indies Happy Trails vy, nebo si on vybral vás?

PH: Nás ani nenapadlo koncert vydat na CD. S iniciativou přišlo vydavatelství a nás to potěšilo.

Podle čeho jste vybírali repertoár? Mělo jít o jakési vaše Best Of?

PH: Na koncertě odeznělo přes 30 mých písní, které hrávám, když vystupuji bez kapely Prúdy. Na CD jsme vybrali to, co vyšlo nejlépe v té jedinečnosti okamžiku. Abychom si rozuměli – Radim si zhruba pamatoval písničku Smutná ranná električka (ve které má na originální nahrávce sólo). Jinak moje písně neznal a nikdy jsme ten program nenacvičovali.

Jak tedy konkrétně probíhala vaše spolupráce? Předpokládám, že aranže měl na starosti Radim Hladík.

PH: Spolupráce probíhala v klidu, míru a pohodě, bez stresu, protože jsme si řekli: To se tak rychle nedá nazkoušet, pojďme jen tak. Aranže svých sól měl na starosti samozřejmě Radim.

RH: Aranže žádné nebyly. Naprostou většinu věcí jsem hrál poprvé, či podruhé. Výjimkou je bonusová píseň, ve které jsem k živé nahrávce přidal několik dalších nástrojů.

Album začíná Baladou o smutnom Jánovi, tedy písní, která byla spojována s upálením Jana Palacha. Co pro vás ta skladba dnes znamená?

RH: Je to podobné jako u našeho Slunečního hrobu. Jeho druhé vydání bylo také věnováno Palachově památce. Tedy vzpomínka na tu nepěknou dobu.

PH: Já jsem chtěl začít trochu symbolicky mou nejstarší písní, která jako první zazněla v éteru na Československém rozhlase – v programu Jirky Černého 13 na houpačce.

Představte nám píseň Čo nás rozdelí, kterou jste na desku zařadili ve dvou verzích.

PH: To je novinka nejen pro Radima, ale i pro mne, a tím pádem pro všechny. Napsal jsem ji na text Kamila Peteraje speciálně pro tento záznam z koncertu. Druhá verze je jako bonus možná pro vysílání v rádiích; použili jsme live nahrávku a dohráli basu a bicí.

Čím vás vzájemná spolupráce obohacuje?

PH: Radim je výjimečný kytarista. Tím, že spolu hráváme jednou za 14 let, je spolupráce s ním senzační a já se na ni vždycky těším. On je na mne trochu naštvaný, protože se při hraní musí dívat na mou pravou ruku, kterou hraji akordy, a já je chytám dost neobvykle – bez barré, a tak Radim nikdy nevidí, co přijde.

RH: Váže nás k sobě letité přátelství. Jako zpěvák je Paľo důvěryhodný a přesvědčivý a takových moc neznám. Jako muzikant je velmi pohotový a spolupráce s ním je velmi příjemná.

Kdy se dočkáme nového studiového alba Pavla Hammela?

PH: Nevím, že by k šedesátce? (Pavol Hammel oslaví 60. narozeniny v prosinci 2008 – pozn. aut.)

A kdy natočí nové CD omlazený Blue Effect?

RH: Já jsem ve stadiu účtování s minulostí. Dokončujeme DVD, které shrnuje minulost i současnost. Děláme unplugged live. Pak bude čistý stůl a prostor pro nové věci. Kvůli tomu jsem tu kapelu obnovoval.

Milan Tesař

Společná diskografie Pavla Hammela a Radima Hladíka:

Zelená pošta (Opus 1972) – s Mariánem Vargou,

Na druhom programe sna (Opus 1977) – s Mariánem Vargou,

Labutie piesne (Monitor 1993) – s Mariánem Vargou,

Déja-vu (Indies Happy Trails 2007).

Pavol Hammel o Blue Effectu:

„Byla to blízká krevní skupina – rocková kolem skvělého kytaristy. Nebyli jsme si konkurencí, takže jsem je měl rád.“

Radim Hladík o Prúdech:

„Prúdy pro nás byly kapelou, která představovala a představuje kvalitu v původní tvorbě. A kromě toho to byli a jsou naši kamarádi.“

Jaromír Kratochvíl o tom, proč vydal album dua Hammel & Hladík:

„Je to pro mne dost osobní záležitost. Hammela jsem poprvé viděl v Brně na Musilce na představení Šľahačková princezná asi v roce 1973 a od té doby ho považuji za jednoho z nejlepších a nejkomplexnějších muzikantů u nás. Meditace Radima Hladíka a Blue Effectu bylo první české LP, které jsem si koupil a přehrál tak často, že přes ně bylo skoro vidět. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl vydat desku právě těmto dvěma svým oblíbencům, až jsem je oba viděl loni v prosinci ve Staré Pekárně na společném koncertě. Pak už přišlo pár telefonních rozhovorů, jedna cesta do Bratislavy a bylo to.“
Folk & Country 9/2007

HOME