Dlouho mi nebylo jasné, koho konkrétně si mohu představit pod trochu vágním pojmem „světoobčan“. Pomohla mi až Kateřina Garcia: mladá dáma, která učí španělštinu (na Karlově univerzitě a momentálně také na Trinity College v Dublinu, kde nyní žije), ovládá několik jazyků a zabývá se dějinami evropské kultury, nejenže pochází z česko-španělského manželství – je dokonce vnučkou uznávaného vůdce pražské bohémy, spisovatele a cestovatele Jiřího Muchy (a tudíž pravnučkou malíře Alfonse Muchy). Narodila se v Praze, ale vyrůstala ve Španělsku, v rodině s asturijskými, ruskými a aškenázskými předky. Ani to nestačilo: oslovila ji keltská hudba, zamilovala si Irsko. Nejdříve irskou hudbu poslouchala, potom ji začala zpívat, nakonec studovat.  Mezitím během několika návštěv doma (to je zatím ještě pořád v českých zemích) stihla letos připravit a natočit nové album – Woven Ways.  Některé rozhovory jsou hotovy za slabou půlhodinku: téma „hudební biografie“ a „nová deska“ se vyčerpá a dál jaksi není o čem mluvit. Zato povídání s Káťou trvalo s přestávkami přes dva roky: od nezávazného rozmlouvání  na téma curriculum vitae samotné zpěvačky a kapely Dún an Doras přes několik schůzek nad kávou, čajem a hudebními plány, takřka vždy pod ochranou místního genia loci (zámek v Náměšti, náměstí v Telči, brněnská Universitní knihovna). A konečně, projekt Garcia a novou desku jsme probraly nedávno - až na počátku května, kdy se po hektickém týdnu natáčení vracela do Irska.

Jsi napůl Češka, napůl Španělka – a zpíváš irské písničky. Jak k tomu prosím tě došlo?

Počátky mého zájmu o Irsko spadají ještě do doby, kdy jsme bydleli ve Španělsku. První kazetu s irskou hudbou – Mary Black – mi přinesl táta. Hrozně se mi zalíbila, poslouchala jsem ji pořád dokola. Bylo mi tak třináct-čtrnáct. Bohužel nahrávka byla nekvalitní, nebylo z ní rozumět téměř ani slovo, ale stačilo to, abych si z toho ohraného pásku vytvořila kultovní objekt (směje se). Když jsme se brzy nato přestěhovaly s mámou do Prahy, poslouchala jsem ji o to víc, že mi (paradoxně) připomínala Španělsko, tátu …

Ve které části Španělska žijí tví předkové a kdes vyrůstala?

Vyrůstala jsem v Barceloně – to je Katalánsko, severovýchod Španělska. Tam dodnes bydlí táta; babička a další rodina žijí v Madridu. Dědeček pocházel z Asturias, což se uvádí jako jedna z tradičních keltských oblastí. 

Který jazyk považuješ za svou rodnou řeč?

(Bez váhání:) Má rodná řeč je čeština. Máma na mě odmalička mluvila česky – no a táta taky umí česky, protože se narodil v Praze(smích) - jako dítě emigrantů ze smíšené rodiny: dědeček bojoval v občanské válce ve Španělsku, pak emigroval do Ruska. Tam se poznal s babičkou a společně zase emigrovali z Ruska zase dál, do Prahy. Během toho „mezipřistání“ v Praze se narodil táta a stihl tady vystudovat gymnázium. Už tenkrát zpíval v několika hudebních sdruženích, potom i ve Španělsku hrál v pár bigbítových kapelách.

Maminka …

… je výtvarnice Jarmila Mucha Plocková. Je dcerou Jiřího Muchy a Vlasty Plockové. Sice nemanželskou, ale Jiří Mucha se k ní přihlásil ihned po jejím narození, a i když v dětství nenosila jeho příjmení, od malička o svém otci věděla a on věděl o ní.

Jaké to bylo, vyrůstat v de facto dvojjazyčném prostředí? Byla to legrace, nebo taky někdy pěkná hrůza?

Takhle: sice jsem se narodila v Praze, ale do Barcelony jsme se stěhovali, když sestře Báře bylo ani ne půl roku a mně sotva čtyři. První vzpomínka na Španělsko? První den ve školce v Barceloně – to bylo teda hustý. Neuměla jsem ani slovo španělsky; od mámy jsem věděla, jak se řekne „ano“ a „ne“ – a snaž se. První otázka (které jsem samozřejmě nerozuměla) byla, jestli se ráda peru. Odpověděla jsem „ano“ – a uměla jsem první větu. Definitivně a navždy. Ale pobyt ve Španělsku měl opačně negativní vliv – málem jsem zase zapomněla česky. Máma už byla zoufalá: brzy jsme jí se sestrou nebyly schopné odpovídat na její otázky česky, i když jsme rozuměly. Navíc táta chtěl, abychom ve škole bez problémů zapadly mezi ostatní, tak na nás mluvit výhradně španělsky (dnes už si rád oživuje češtinu a mluví s námi česky). Po návratu do Prahy – to mi bylo patnáct a šla jsem na gymnázium – se to zase vyrovnalo. Ale byla jsem zpočátku navyklá na takovou tu „kuchyňskou“ češtinu – nic jsem neuměla říct kultivovaně a spisovně. S psaním to bylo lepší – máma i pražská babička mě zásobovaly knížkami a já četla hodně a ráda, takže ani nehrozily hrubky v pravopise.

A muzika už tehdy byla v popředí?

Kdepak, to jsem měla docela jiné zájmy. Ale sbírka kazet se postupně rozšiřovala a já jsem měla stále větší potřebu si to sama přezpívávat.

Jak to máš s muzikantským školením? Chodilas třeba někdy do hudebky?

Od třetí asi tak do páté třídy základní školy ve Španělsku jsem chodila na zobcovou flétnu, ale potom ten kurs zrušili pro nezájem žáků – a to byl začátek a konec mého muzikantského školení (směje se). Už jsem se od té doby k ničemu nedostala, tak si občas říkám, že by to chtělo alespoň základy hudební teorie. Mrzí mě například, že neumím noty.

Tvá jazyková výbava je velmi široká, i když uvážíme možnosti, do nichž ses narodila – ale tobě to nestačilo. Kterými jazyky jsi schopná se dohovořit?

No - když pomineme ty mé „rodné“, tedy češtinu, španělštinu a katalánštinu – Barcelona je dvojjazyčná – tak anglicky, francouzsky … a pilně pracuju na té irštině, to je těžkej oříšek. A předloni v létě jsem si ověřila, že v základních věcech jsem schopná dorozumět se řecky.

Jaké jazyky se učí na škole ve Španělsku? Předpokládala bych angličtinu …

No, to právě moc ne – v osmdesátých letech, kdy jsem chodila na základku, tam byl ještě dost silný frankofonní vliv, takže jsme měli povinnou francouzštinu.Do kursu angličtiny jsem chodila v rámci mimoškolní aktivity.

Takže polyglotem z donucení?

No, vlastně tak nějak (směje se).

Dún an Doras byla tvoje první kapela – a zároveň jsi v ní zůstala jako poslední zakládající člen … Jak se to přihodilo?

O tom, jak jsem vlastně začala zpívat, kolují různé verze … (smích). Ve skutečnosti jsem se chodila učit hrát na píšťalu k bývalému flétnistovi kapely Púca Rua Robu Piercovi a s ním se pak dostala do prostředí sessionů, co tenkrát probíhaly v Praze. Jenom jsem tam sedávala a poslouchala, líbilo se mi to. Takže jsem vypozorovala pravidlo, že kdo si chce zazpívat píseň, zacinká na skleničku. Všichni ztichnou – a nezáleží na tom, jestli zpívá nebo hraje nějak výjimečně. Prostě ho vyslechnou – když má odvahu vylézt s kůží na trh, tak mají ostatní k němu respekt. Nejsem bůhvíjaký exhibicionista, ale časem mě napadlo zkusit nějaký písničky, co jsem si zpívala doma podle kazet. Chvíli to trvalo, ale troufla jsem si a dopadlo to dobře. René Starhon a Noel O´Brien (tenkrát hráli v Púca Rua) to slyšeli a pochválili mě, tak jsem nějak překonala ostych a postupně se do toho dostala. Občas jsem pak s Púca Rua hostovala, a když René začal koketovat s myšlenkou na vlastní kapelu, byla jsem prostě po ruce.

Co vlastně znamená „dún an doras“? A koho napadl takový název pro kapelu?

To je v irštině „zavři dveře“… No, když už bylo jasné, že nová kapela je na spadnutí, byli jsme s Reném pozvaní na irskou svatbu v Praze. Právě v rámci vymýšlení zvučného, pěkného názvu jsme po přítomném irském houslistovi chtěli, aby nám řekl něco irsky – něco, co by hezky znělo a mělo to nějaký rytmus. Vyslovil to první, co ho napadlo: „dún an doras – zavři dveře“. Už jsme u toho zůstali, ačkoliv ohlasy byly a jsou nejednoznačné.

Při pohledu na zakladatelskou sestavu mě napadá – jak se dají v Praze dohromady Američan, Švédka, Ir, Řek, Čech a Pražačka se španělskými kořeny?

Nápad byl Reného, já jsem hostovala v Púca Rua, kde předtím hrál – a všechno ostatní byla série náhod: René potkal v Irsku Nillu Axelsson, zbylí členové se z různých důvodů časem sjeli do Prahy a přidávali se postupně. Kytarista Simon Delaney, hráč na bodhrán (čti „bauron“) Tom English, na dudy Scott Mavroudis, který má polovinu rodiny z Řecka a druhou polovinu z Irska. Poslední se přidal Jonathan (Jonny) Tennant, další rodilý Ir.

Brzy jste se rozprchli – máš zprávy, co všichni dělají dnes?

Nilla žije ve Splitu, píše divadelní muziku a učí, Simon dlouho cestoval po Asii, Africe a Jižní Americe a prý je zpátky v Irsku a studuje na universitě v Galway, Tom žije se svou českou manželkou Klárou a dvěma dětmi v New Yorku, dudák Scotty žije v Carlow v Irsku a Jonny pendluje mezi Dublinem a Prahou a věnuje se svým hudebním projektům. Teď nedávno jsme se znovu potkali a něco zkoušíme, má sestra to pojmenovala „tekutá hudba“ – Jonny má představu, že budeme nahrávat písničky v irštině a kombinovat to s různými elektronickými groovy a loopy a s rytmikou … třeba se to ještě vyvrbí.

Postupně jste – s pozvolnými obměnami sestavy – natočili tři alba: Bossa Nudski, Sweet and Sour a předloni i za oceánem příznivě reflektované Rua. To poslední CD už vlastně natočila sestava dokonale česká …

No – pokud tedy pomineme fakt, že houslista (Dan Malczyk) je Polák a flétnista (Radvan Markus) napůl Rakušan, tak všichni nynější členové žijeme trvale v Praze a fungujeme v českém prostředí. Perkuse obstarává Jakub Severin, na kytaru (v irském ladění) hraje Petr Košumberský. A desku Rua s námi nahrával basista Filip Klinecký.

Album Rua (v irštině „zrzavý“ nebo „dravý, divoký“) mělo velice solidní ohlas u posluchačů i u kritiky. Dokonce jste zabodovali v Indie Acoustic Project, prestižní americké soutěži na podporu nezávislé akustické hudby – zvítězili jste v kategorii Celtic, kterou pár let předtím vyhrály takové hvězdy jako Capercaillie nebo zpěvačka Maddy Prior.

Pro nás už byla cenná i samotná nominace, kde jsme se ocitli po boku Old Blind Dogs a výborné anglické zpěvačky Kate Rusby. To bylo zásluhou našich vydavatelů Indies, kteří desku Rua přihlásili, vloni v březnu – a asi tak v červnu přišel našemu houslistovi Danovi z USA dopis s diplomem (smích).

Ale potom se Dún an Doras nějak vytratili …

Bohužel přišly zdravotní problémy – náš flétnista onemocněl zánětem šlach a kytarista měl náběh na totéž, tak si kapela dala nucenou zdravotní pauzu. Ale Petrovi to nedalo, pořídil si počítač, aby mohl komponovat a nahrávat prostřednictvím „mašiny“ a ruce si mohly odpočinout od kytary. Pomohlo to, už zase hraje – a o prázdninách, až se vrátím z Irska, plánujeme schůzku a kapelovou poradu, co s Dún an Doras dál.

Takže přišel s nabídkou nejdřív Jirka Plocek a Teagrass,po natáčení živého alba Teagrassu Večírek následovala spolupráce s Lubošem Malinou …

Aktivity s Teagrassem a s Lubošem Malinou fungovaly nejdřív paralelně s Dún an Doras. Potom jsem občas hostovala i s Druhou trávou, přitom jsme s Lubošem Malinou pracovali na repertoáru pro mě a Malinaband a průběžně  ho zkoušeli na různých festivalech. Ten koncertní blok se postupně rozrůstal, až jsme začali uvažovat o nahrávce a nakonec i o albu.

Na loňských Prázdniny v Telči jsi představila svůj další projekt, seskupení  Kal y Kanto – a ukázalo se, že ti v rodině vyrůstá zdatné zpěvácké alter ego, sestra Barbora. Úhelným kamenem této kapely je také kytarista a zpěvák Predrag Duronjić, v Telči žádný nováček …

Jasně, protože žije v Jihlavě a jeho kmenovou kapelou je Draga Banda s houslistou Matějem Kolářem. Ale s Predragem se znám dávno, potkali jsme se na těch hospodských muzikantských sessionech, ještě když pobýval v Praze. Dost jsme si muzikantsky rozuměli,cosi jsme zkoušeli, ale pak se odstěhoval, tak to usnulo. Asi před dvěma lety jsme si domluvili takové volné muzikantské sdružení přátel – báli jsme se tomu říkat kapela (smích)- Kal y Kanto (=„vápno a kamení“) a kromě Draga, mě a mé sestry Báry, která zpívá, hraje na darbouku a na djembe, je tam ještě Kuba Severin na perkuse a houslistka Jana Čermáková; Radvan s námi hrál na flétnu a na bouzouki.

Zpíváte rozmanité písně různými jazyky … krásná byla třeba ta sefardská píseň v katalánštině.

Tu jsem objevila ve Španělsku – v roce 1992 se připomínalo 500 let od vyhnání Židů ze Španělska, vycházela spousta dobového materiálu. A protože mám v rodině i židovské příbuzné, tak mě to téma docela pohltilo – a později se to stalo základem mé výzkumné práce v rámci studia na vysoké škole. Z nalezeného materiálu postupně čerpám i pro náš repertoár. Zpíváme také v asturštině a galicijštině. Do španělského repertoáru patří i renesanční písně – ty nosily naše madridské sestřenice z místního sboru, upravené pro čtyřhlas, tak jsme je zkoušely a zpívaly španělské babičce (která je Ruska, ale bydlí v Madridu), naší první posluchačce. Nádherná je i Legenda o čase, zhudebněná báseň Federica García Lorcy (tu ovšem zpívám s Lubošem Malinou). Predrag je skvělý zpěvák, takže druhá půlka repertoáru je z Balkánu – z Bulharska, Bosny, Srbska, Makedonie.

Teď máš příležitost zblízka poznat Irsko. Je tam irština běžným dorozumívacím jazykem? Jak se vlastně mluví třeba v Dublinu běžně na ulici?

Většinou anglicky – Irů schopných dorozumět se plynně irsky je tak patnáct, dvacet procent. Na západním pobřeží Irska ovšem existují oblasti, kde se udržel tzv. gaeltacht – tam je irština rodným jazykem místních lidí, cedule na silnicích jsou psány irsky. Zbytek ostrova mluví převážně anglicky, přestože se irština učí ve škole jako povinný předmět a je povinná i u maturity. Irština je (spolu např. se skotskou gaelštinou a velštinou) keltský jazyk, takže se výrazně liší od angličtiny, která je jazykem anglosaským. Obojí jsou sice indoevropské jazyky, takže tam najdete podobnosti ve struktuře jazyka, ovšem zní to úplně jinak.

V Čechách a na Moravě se v lidových písních, zejména ve formě balad, uchovává značná část tzv. paměti národa. Mají Irové podobnou tradici?

Od středověku tam byla tradice bardské poezie svázané s písní, a poezie 17. a 18.století se uchovala převážně ve zpívané podobě. Irové, chudý a často porobený národ, se výrazně upnuli na kulturu spojenou s vlastním jazykem, zejména zpívaným, takže zpěv mají dokonale provázaný s pocitem národní svébytnosti.

A znamená život v Irsku ulehčený přístup ke zdrojům písňového materiálu?

Určitě. Právě v Dublinu je úžasná pestrost – fungují tu bary, existují tady vyhlášené hospody, kam se slejzají muzikanti z úžasných kapel, když jsou zrovna v Dublinu a chtějí si společně zajamovat. Kdysi jsem tam natrefila na dva lidi z Altanu a byl to fantastickej zážitek. Je tu i klub, kde se scházejí zpěváci a zpívají „sean nós“ (starodávný irský lidový zpěv, pozn. HB) – je to hrozně komplikované, kromě složitých melodií s množstvím ornamentů je překážkou také jazyk: většina sean-nósových písní jsou velmi staré a dlouhé básně v irštině. Vůbec si nefandím, že bych se to kdy mohla naučit, ale je to obrovská škola.

Hospoda, centrum veškerého společenského dění, byla pro Čechy a Moraváky vždycky přirozeným prostředím pro lidovou muziku.Irové, rozumím-li správně, jsou v tom s námi zajedno?

Přesně tak; na irském venkově,kde ta hudba žije, bývá hospoda jediným společenským prostorem. Lidé se sejdou večer po práci, pijou, povídají, někdy si zahrají.Na vesnicích i ve městech na západním pobřeží,v hrabstvích Clare, Donegalu, Sligo nebo v Kerry, je hráčská tradice nejživější.

Příchozí odjinud je coby možný spoluhráč vítán, nebo je vnímán jako vetřelec či přinejmenším rušivý prvek?

Žádný problém nebývá – Irové jsou dost vřelí a pohostinní, takže když se připojíte ke stolu a k hraní, žádný konflikt se nekoná. Ovšem existuje cosi jako etika sessionu: každé muzikantské sešlosti vládne nějaký vedoucí muzikant, který to má všecko pod palcem. Mám vyzkoušené, že když přijdete, nikdo vás tam nezná a chcete si zahrát nebo zazpívat, je dobré odpozorovat nebo se zeptat, kdo je ten „šéf“, který session řídí, a toho se dovolit, jestli se můžete zapojit. Pokud jste vítáni – a to většinou jste, pokud se nenabízíte jako třetí bodhrán v pořadí–dá vám pokyn, kdy se můžete předvést nebo si zazpívat. Má to pevnou strukturu a „protokol“, ale v zásadě je to velmi demokratické a vítán je každý. Od zahraničních příchozích by to někdy chtělo trochu pokory a všímavosti,aby si dali práci zjistit pravidla hry. Myslím si, že úplně stačí na chvíli si sednout,poslouchat a pozorovat a všechno vám bude za chvíli jasné. Ale fůra lidí si tu práci nedá, vletí tam s nástrojem, nadupaně a bezohledně – a naběhnou si … (smích).

Skupina, s níž jsi nahrála své nové album, není úplně totožná s Malinabandem a prošla během dvou let, kdy s tebou (a za tebou) vystupuje,jistými personálními proměnami. Kdo tedy nakonec na CD hraje?

Skupina Garcia (tak se nakonec náš projekt jmenuje), která nahrála album Woven Ways, se od Malinabandu skutečně liší - jediným společným členem je Luboš Malina. Všechno začalo vlastně náhodou na konci loňského léta, kdy jsme se sešli kvůli festivalovému koncertu v Chebu: já jsem přizvala Petra Košumberského z Dún an Doras,Luboš Malina zavolal Adamu Stivínovi. Zjistili jsme, že se nám spolu velmi dobře pracuje a z příležitostného setkání se vyvinul stálejší projekt, jehož výsledkem je toto album. Kapela na desce Woven Ways tedy hraje ve složení Kateřina García (zpěv, low whistle, Luboš Malina(akustické a elektrické banjo, whistles), Petr Košumberský (kytara) a Adam Stivín (baskytara); jako hosté na albu vystupují David Landštof (bicí, perkuse), Martin Ledvina (kytara, mandolína, baskytara, samplery, perkuse), Luboš Novotný (lap steel) a Ivo Viktorin (klávesy).

Podle čeho jste zvolili název desky? Nebývá to sice pravidlem, ale název debutové desky bývá otevřenou nebo skrytou proklamací, vlastně pocitovou charakteristikou stylu alba, jeho vnitřní výpovědi … A kdy se ho dočkáme?

Woven Ways v angličtině znamená “utkané” nebo “protkané cesty”. Myslím, že tento název vystihuje jak povahu naší hudby, která je doslova “utkaná” z různorodých vlivů, tak i naši kapelu, která se skládá z muzikantů, z nichž každý jsme hudebně tak trochu odjinud a dohromady to skvěle funguje ... Deska vychází na konci května u vydavatelství Supraphon.

 Jsi s konečnou verzí spokojená? Obvykle v tom hrají rozhodující roli nejen zúčastnění muzikanti, ale také atmosféra při nahrávání … Kde jste pracovali vy a do jaké míry to rozhodlo o podobě desky?

Naprostou většinu písní jsme nahráli ve studiu RePrague Martina Ledviny v Praze na Smíchově. Při nahrávání se za pultem střídali Martin Ledvina a Neil Douglas a vládla tam všeobecně uvolněná a moc příjemná atmosféra. Martin Ledvina je současně i koproducentem desky, takže se na ní objevuje mnoho jeho nápadů a jeho vliv na konečnou verzi alba je myslím zřetelný. Ve studiu RePrague právě v tuto chvíli probíhají poslední úpravy a mixy, u kterých už nemůžu být osobně, takže úplně poslední verze jsem ještě neslyšela, ale zatím jsem moc spokojená.

Pokud jsem měla na festivalu příležitost poslouchat tě s Malinabandem, byl repertoár dost odlišný od toho, co jste dělali s Dún an Doras. Garcia band je instrumentálně ještě střídmější – jak jste vybírali písně pro album?

Repertoár na desku Woven Ways jsme sestavovali s Lubošem Malinou a Petrem Košumberským a skládá se jak z irských tradičních, tak i převzatých písní a figurují tam i dvě autorské instrumentálky. Tři z nich mohou posluchači najít už na albech Dún an Doras Sweet and Sour a Rua, tady ovšem znějí v nové úpravě. Další tři písně jsme s Petrem Košumberským původně nacvičili pro repertoár Dún an Doras, tady se však posunuly zcela jinam (některé tedy dost výrazně). Posluchač snad bude mít možnost vnímat nejen tyto skladby, ale i irskou tradiční hudbu v poněkud odlišném světle.

Je zajímavé sledovat, kudy se ubírá tvoje muzikantská cesta – všechno to do sebe postupně zapadá: Dún an Doras, hostování s kapelami Teagrass i Druhá tráva, mezitím zdravotní pauza Dún an Doras, experiment s Malinabandem, Kal y Kanto … Do toho současný pracovně-studijní pobyt v Irsku – co zůstane a co se změní, až se vrátíš do Prahy?

Pobyt v Irsku pro mne z osobního i muzikantského hlediska znamená strašně moc - ačkoliv tady v současné době nejsem zrovna příliš hudebně aktivní (po půl roce pobytu se chystám teprve na své druhé vystoupení na pódiu!), navštěvuji dublinské sessiony a snažím naučit co nejvíc. Obzvlášť zajímavé jsou páteční sešlosti v místním klubu Goilín, kam se mi občas podaří se dostat. Schází se zde zpěváci všech tradičních stylů a poměřují své umění. Tolik skvělých zpěváků na jednom místě se málokdy slyší. Všeobecně je tady hodně dobrých hudebníků a zdaleka ne všichni mají šanci koncertovat a nahrávat. Je tu obrovská konkurence, a to je samozřejmě skvělá škola ...  Co se týče mého vlastního muzikantského směřování, samozřejmě irská hudba je pro mně inspirací nejen po stránce techniky zpěvu, ale i z hlediska vnímání melodie, a v tomto ohledu se tady mám opravdu co učit. Na druhou stranu se věnuji i písním sefardským, jaké zpíváme třeba s kapelou Kal y Kanto, a to se myslím na mém projevu  odráží také. Na desce Woven Ways se objevují i nástroje a prvky, které v tradiční hudbě nebývají slyšet moc často - bicí, baskytara, různé samplery a zvukové efekty. Musím říct, že mě toto experimentování baví a do budoucna se mu nebráním.

Takže Tě alespoň o prázdninách zase uvidíme a uslyšíme na českých pódiích - bude nějaká (třeba malá) křestní šňůra k nové desce, nebo i nějaké koncerty na letních festivalech?

Do České republiky se chystám na konci června - tou dobou plánujeme v Praze vystoupení s Kal y Kanto. Během léta pak budeme několikrát vystupovat s kapelou Garcia - určitě v Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách, v Budyni nad Ohří a tradičně v Telči. Co se týče šňůry k desce, rozhodně bychom chtěli v tomto ohledu něco podniknout – takže uvidíme.

Jak se Ti líbí v Dublinu – prožíváš pozitivní kulturní šok, nebo se ti stýská po Praze? Budeš asi dost vytížená - na čem v Irsku pracuješ?

V Dublinu se mi líbí - samozřejmě se mi stýská po domově, ale musím říct, že jsem tady spokojená, je to pro mne skvělá zkušenost. Dublin sám o sobě není moc útulné město, máme ale štěstí, že bydlíme na předměstí, uprostřed zelených kopců, které mi trochu připomínají zmenšenou verzi Jizerských hor. Většinu času teď věnuju výuce a práci na disertaci, ve volných chvílích chodím na hodiny irštiny, na kole objevuju okolí Ballycullenu, kde bydlíme, teď na jaře taky pracuju na zahradě(!) - a samozřejmě se učím nové písně. 

Máme se tedy nač těšit … minimálně na shledanou u starých irských melodií, které pro nás objeví jeden podmanivý dívčí hlas.

Za rozhovor děkuje

Helena Bretfeldová