Arnošt Frauenberg: Věřím na svoje anděly

Arnošt Frauenberg patří mezi nejvýraznější současné písničkáře. Letos na sebe upozornil svým debutovým CD Rozednívání, na kterém s ním spolupracovali špičkoví muzikanti – Slávek Janoušek, Karel Markytán, Jan Žamboch a další. Je jedním z nejlepších textařů, kromě písňových textů píše i úsměvné miniatury založené na absolutním rýmu. Začátkem září jsme se sešli v jeho „domečku na kolečkách“ a povídali si o hudbě a o životě.

V roce 1997 jsi obsadil 3. místo na festivalu Smiřický hrnec a pak jsi zmizel ze scény. Objevil ses až v roce 2003 jako nový člen písničkářského sdružení Krychle. Proč ta pauza?

Budoval jsem svůj vlastní stát. Hudebně jsem nedělal nic, pět let jsem nesáhl na kytaru. Věnoval jsem se rodině a práci – prostě si vytvářel zázemí.

Takže v roce 2003 už byl stát dobudován?

Úplně dobudován asi hned  tak nebude, ale základy jsou položeny. Proto jsem si mohl dovolit zase něco dělat. Přesně si pamatuju moment, kdy jsem se rozhodl, že bych mohl zase začít hrát. Když jsem opouštěl folkovou scénu, bylo to v době, kdy byl folk na internetu v plenkách. A jakmile jsem začal folk zase sledovat, tak už na internetu byl. Tak jsem jednou seděl v kanceláři a říkal jsem si – mám tady ten internet, podívám se, jestli ještě budu znát ve folku nějaká jména. A co čert nechtěl: objevil jsem článek o konkursu do Krychle. Přihlásil jsem se a oni mě vzali.

Co ti Krychle dala?

Impuls. Dostala mě zpátky na scénu. Cítím se vůči ní dlužníkem. Dala mi příležitost hrát, navíc v Balbínce. Spojení svého jména s Krychlí mi hodně pomohlo – na každém festivalu, na kterém jsem se objevil, mě vždycky uváděli jako Arnošta Frauenberga - člena sdružení Krychle. Krychle má prostě jméno. Navíc některé písničky a básničky, které dodnes hraju, vznikly původně právě pro představení Krychle.

Co se vlastně teď s Krychlí děje?

Krychle běží dál, i když trochu jinak, než když jsem do ní přišel. Každý druhý díl už sice nepíše duchovní otec Krychle Milan Jablonský, ale jeden ze členů sdružení. Během sezóny se tak všichni vystřídají. Pravda je, že za dva roky, kdy měl Milan tvůrčí pauzu, Krychle trochu ztratila diváka. Ale žije. Ono jde všechno ve vlnách. Když jsem do Krychle přišel, bylo v Balbínce narváno. Teď přišel útlum, ale když pámbu dá, tak to zase bude dobrý. Anebo ne, to je život.

Co vlastně způsobilo, že jsi po šesti letech pauzy ten internet zapnul a začal po hudbě zase pošilhávat?

Je to zvláštní:  jednu chvíli jsem si totiž myslel, že už nikdy hrát nebudu. Že už to tam prostě není, že to byla jen jakási etapa, stejně jako jsem kdysi třeba hrával závodně fotbal. Ale proč jsem začal zase hledat cestu zpátky… Já nevím. Asi potřeba něco říct a jednou za čas doplnit ego palivem (smích). Baví mě taky přivádět na svět písničky a posílat je pak do světa, aby žily svým vlastním životem.

Jak na tom vlastně dnes písničkářství je? Je pro něj v současné době vůbec ještě prostor?

Je. A bude vždycky, i když mu některá doba přeje víc a některá míň. Přináší totiž ze všech druhů muziky největší sdělení. A myslím, že lidi to chtějí.

Na návštěvnosti koncertů to tak ale nevypadá…

To je druhá věc, ale taková je dnes situace v živé kultuře obecně. Musíš nejdřív získat nějaké jméno – nebo ho taky neztratit. Každopádně si nemyslím, že je ta situace nějak děsivá. Je to boj na trhu - jako v každém jiném oboru. Musíš zaujmout natolik, aby za Tebou divák na koncert přišel. Když vidím, kolik je festivalů a kolik na ně chodí lidí – kdyby se to sečetlo, tak to vůbec není špatný. Pravda, nechodí se tam jen na písničkáře. Ale i tak si myslím, že ten prostor existuje. Navíc se pořád objevuje spousta mladých písničkářů a písničkářek, což o něčem svědčí.

Tvé texty ukazují, co všechno se dá dělat s češtinou. Co člověka přivede k hledání absolutních rýmů a zvukomalebných spojení?

Za prvé to musí být v tobě. A pak nejde jen o vztah k češtině jako jazyku; je to hravost, a nejen ve vztahu k psaní písniček, ale hravost v životě. Ono mi to šlo vždycky tak nějak samo. Není to tak, že bych si řekl – jé, ta čeština je ale úžasná, budu o ní víc přemýšlet. Mám prostě potřebu hrát si se slovíčky, stejně jako někdo má potřebu stavět vláčky.

Skládá se ti lépe, když se ti v životě dějí těžké věci, nebo naopak, když je všechno v pohodě?

O tom jsem zrovna nedávno přemýšlel. Teď zrovna mám období, kdy se mi píše líp, když jsem v pohodě. Ale velice dobře si pamatuju na období, kdy se mi psalo stejně dobře a přitom jsem prožíval krize a průsery. A nevím, kdy a proč se to zlomilo.

A jak ti bylo, když jsi psal Anděla?

Vím přesně, kde jsem ho napsal, a docela si pamatuju, jak to probíhalo. Psal jsem ho v noci na kuchyňském stole, bude to víc než deset let. Neprožíval jsem u toho nic zásadního – prostě jsem ho složil jako každou jinou písničku. A dokonce bych ho ani nikdy nehrál na veřejnosti. Nezdál se mi totiž dost dobrý na to, abych ho hrál veřejně.

Co tě přesvědčilo o opaku?

Moje žena, která mimochodem vůbec není „folkařka“. Sám bych s Andělem asi nikdy nevylez.

Věříš na anděly?

V určitém slova smyslu ano. Věřím na svoje anděly.

Lidé tě znají jako písničkáře. Najednou se ale objevuje CD, na kterém je kromě tebe Slávek Janoušek, Karel Markytán, Honza Žamboch a další muzikanti. Na tvých koncertech vedle tebe nově bývá Kamil Tichota s flétnou nebo klarinetem…  Kde je Arnošt Frauenberg – písničkář?

Ke hraní s Kamilem mě přivedlo jednoznačně nahrávání desky. Od začátku jsem věděl, že nechci, abych na CD byl jen já s kytarou. Samozřejmě jsem si uvědomoval riziko, že si poslechne CD někdo, kdo mě nezná, pak půjde na koncert a všechno bude jinak. Ale vsadil jsem na to, že citlivé aranže mohou dát písničkám další rozměr. Proto jsem to chtěl zkusit. Na Rozednívání je sice hodně muzikantů, ale všichni posloužili právě těm písničkám. Navíc ve většině písní nehrají víc než tři nástroje. Já to nevnímám jako nějakou zásadní změnu oproti klasickému písničkářskému vystoupení. S Kamilem hrajeme proto, že to funguje. Lidsky i hudebně. A je dobré hlavně na festivalech nabídnout divákům něco navíc.

Skoro se to zdá jako trend poslední doby, že se písničkáři obklopují dalšími muzikanty. Martina Trchová, ty i někteří další… Vrací mě to zpět k otázce, jestli má písničkaření ve své původní podobě smysl.

Já jsem si nikdy nedokázal představit, že nebudu na pódiu sám. Až se mi to přihodilo na křtu CD v Žebráku, kdy jsem tam byl najednou se Slávkem, Ivošem Cicvárkem, a nějak mi to zachutnalo. V zásadě to ale bude tak, že Kamil se mnou bude jezdit, pokud bude mít čas a chuť. Je to nezávazná spolupráce. Budu pokračovat hlavně sám. Koncertů, kdy budeme hrát ve dvou, bude míň. Nejsme duo ani nezakládám kapelu. Písničkář má podle mého stejně největší sílu výpovědi, když je na pódiu sám. O tom jsem přesvědčen.

Proč tedy hraješ s  Kamilem?

Je to něco nového, experiment. Já se taky těším na ty svoje Nohavici, Redly a další, kteří se obklopují jinýma muzikantama, mají nové projekty. Pak po nějaké době začnou zase vystupovat sami. A to si pak vychutnám. Teď jsem nedávno slyšel Redla samotného a obrovsky jsem si to užil. Kdyby hrál pořád sám, možná by to takové nebylo. Vzhledem k tomu, že já jsem hrál vždycky sám, si teď nějaký ten experiment můžu dovolit.

Otočme list. Pokud vím, jsi jediný písničkář, který má domeček na kolečkách. Je to ten  tvůj „vlastní stát, kam jen málokdo smí“, jak zpíváš?

(směje se) Ne, to bylo myšleno obecně na rodinu. Karavan do toho taky patří. Každý by měl mít svůj vlastní stát, kam jen málokdo smí.

Takže šetříš pořadatelům náklady na ubytování?

Karavan nemám kvůli muzice. Když máš rodinu, karavan ti dává největší svobodu v cestování, jakou můžeš mít. Když jsi sám nebo jenom s partnerem, vezmeš pohorky, stan a chodíš po lesích. S dětmi už to tak nejde. Někteří to tak možná dělají, ale mezi tyhle šílence nepatřím. S karavanem zastavíš, kde chceš a kdy chceš. Nikam nespěcháš, je jedno, kdy přijedeš. Prostě absolutní maximální možná svoboda. Cesta se pak stává cílem.

Co je vlastně podle tebe v životě důležité?

Vztahy. Vztahy s partnerkou a s dětmi, vztahy s přáteli, kolegy v práci … Teda aspoň pro mě, nevím, co je důležité pro ostatní. Když se vrátíš z hraní do vztahu, který nefunguje, nebo do krásnýho baráku, ve kterým jsi sám, tak je to všechno o ničem. A taky malé radosti jsou důležité. Každý den se z něčeho raduju. Kdo se neumí radovat z malých věcí, neumí se radovat ani z velkých. To pak musí být strašný život. Já jsem naštěstí optimista.

Díky za rozhovor.

Petr Sedláček

P.S.: Recenzi na album Arnošta Frauenberga Rozednívání přineseme v prosincovém Folk & Country.
Folk & Country 11/2007

HOME