Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovory

HOME

zpět na seznam rozhovorů


Fleret

Fleret jsem během pěti dnů slyšel za dvou velmi rozdílných situací.  S Jarmilou Šulákovou na koncertě v kuřimském Společenském centru, tedy před vzorně plným třístovkovým sálem, a následující pondělí večer v Brně na náměstí Svobody na vánočních trzích. Pokud jim tleskali lidi v Kuřimi, mohlo to být prostě tím, že si zaplatili a v sále bylo přijatelně teplo a útulno. Jenže na tom náměstí bylo vlezlo, mokrý sníh padal za límec, bylo třeba podupávat nejen do taktu, ale prostě z pudu sebezáchovy, vstupné se nevybíralo, a přesto lidi odmítali odejít a vynucovali si přídavky.

Martin Vyhlídal, který měl zákulisí akce na starosti, musel konstatovat, že takový úspěch zde ještě nikdo neměl.

Zkrátka a jasně, Fleret táhne. A tak jsem po skončení brněnského hraní zašel s pány Zdeňkem Hrachovým (Hrach) a Stanislavem Bartošíkem (Staňa) ke Stopkům rozmrznout a pohovořit. Vzít historii Fleretu od Adama mi připadalo nemožné, už je to osmnáct let. Ostatně právě v prosinci křtí knížku Fleret – Tož štrngnime si spolem, kde Ilja Kučera tu historii čtivě a literárně zdatně vylíčil. Takže od kterého okamžiku v historii začít?

Poslední dvě desky jste nenatáčeli ve Zlíně, ale v Českém rozhlasu Ostrava. Proč?

Staňa: my jsme tam byli na rozhovoru v Českém rozhlase, bavili jsme se tam se Zdeňkem Toffelem a Janem Rokytou a Zdeňa povídá, ať se jdeme podívat do studia. To studio stojí tisíc let a my jsme tam v životě nebyli. Nejdřív nás ohromila ta velikost. Tam točí symfoňák a ještě se tam vejde sto lidí navíc. Pak jsme se podívali na ty různé mašinky, co tam mají, a zjistili jsme, že to není o nic horší než u Ivoše ve Zlíně. A hlavně nás zaujal Luboš Výrek za těmi mašinkami, který má veliké zkušenosti s dřevěnými nástroji. On točil snad všechny cimbálovky, ty symfoňáky nebo třeba Tomáše Kočka. Nechali jsme si něco pustit a zjistili jsme, že ten zvuk je takový velice příjemný, což dělá i ta místnost. Tak jsme si řekli, že zde zkusíme natočit vánoční desku, protože ta by měla být přece jenom taková měkčí, opřená o hlasy, španělku a housle. Strašně se nám to líbilo, tak jsme tam natočili i ten živý koncert, protože kde jinde ho točit, než v rozhlase. Vešlo se tam sto padesát fanoušků, hrálo se bez nějakých střihů a jsme spokojeni. Budeme zde točit i další desku.

Já z toho mám také dobrý pocit. Trošku to podle mého soudu změnilo vnímání zvuku vaší kapely. Zatímco Ivoš a jeho tým je velmistr v tom, jak postihnout barevně celek a udělat jej kompaktní, tady je naopak čitelný každý nástroj.

Staňa: Přesně tak. Myslím si, že tím víc vyleze na povrch melodie, nápad, na kterém je písnička postavená. Mně to připadalo ve Zlíně už takové moc strojové, a potřebovali jsme zachytit víc to vzletnější místo v muzice než jsou bicí a basa.

Ty vám ale teď fungují dobře, skoro bych řekl vzorně. Hráli spolu už před tím, nebo se potkali až u vás?

Staňa: Chvilku spolu hráli, ale to už je dávno. Pak spoustu let nic. Na těch deskách se projevilo, že spolu měli nějaké zkoušky.

Hrach: Největší zásluhu za to, jak jim to šlo, má Staňa. Ten jim dával kapky, naordinoval jim samostatné zkoušky, ale je pravda, že to k něčemu bylo.

Po odchodu Kačese

Když se vrátím do okamžiku, kdy odešel Pavel Husár neboli Kačes, musím se přiznat, že jsem měl obavy, jestli to Fleret ustojí. Vy jste je neměli?

Hrach: Ne, ani vteřinu. Ono to vypadá jinak zevnitř kapely a jinak zvenku. Zvenku to mohlo vypadat hrůzostrašně. Kačes byl vlastně sólový zpěvák, já jsem na něj psal ty největší pecky, znal jsem jeho tóniny, kde mu ten hlas zní dobře východňársky, odkud pochází. Na druhé straně jsme věděli, že není nijak výjimečný baskytarista a že každý je v podstatě nahraditelný. Také ta situace byla trochu daná tím, že už měl nabídky odjinud, nechtělo se mu cvičit a tím už vlastně nebyla v kapele taková ta pohoda. My jsme věděli, že přijde-li kdokoli jiný, kdo přinese pohodu, bude cvičit a bude lepší basista, že nám bude stačit. Měli jsme navíc jediný požadavek: aby trochu zpíval do trojhlasu s námi dvěma. A to se nám u Dědka fantasticky podařilo. On prošel kavárnami, zná stovky písniček a stačí říct: toto budeš zpívat a on se to naučí a zpívá.

Staňa:My jsme si řekli: Ty vole, větší průser byl, když odešel Osbourne od Black Sabbath. Ten tam zpíval všecko. A taky se neposrali! Nakonec jsme udělali takové to suma sumárum a zjistili jsme, že Kačes vlastně zpívá čtyři zásadní pecky. Dvě jsme vyhodili, dvě jsme nechali a zpívá je Hrach.

Další výměna byl Heglas u bicích. Proč?

Hrach: To nás mrzí dodneška, ale ani tam v tom nebylo žádné nepřátelství v kapele. Prostě měl dívku, která ho tlačila do manželství, do dětí a on se dostal do strašného tlaku. My jsme chtěli hrát co nejvíc a ona ho nutila, aby byl doma, aby se věnoval rodině, aby nekouřil, aby nepil a měla strach, že my ho to učíme. Což byl samozřejmě nesmysl, uměl to před Fleretem a dělá to i po něm. Ale dostal se mezi mlýnské kameny a musel někam vyskočit. Odskočil zrovna takhle. Dodnes toho litujeme, byl a je to kamarád, teď jsme si s ním zahráli, ale zpátky to vzít nelze. A ani bychom to neudělali kvůli Květákovi, který ho nahradil a je člen party jako každý jiný.

Zlín je tak malý, že tam o sebe musíte zakopávat všichni muzikanti navzájem.

Hrach: Jak se to vezme. Ono tam těch muzikantů moc není, i když teď se snad vyrojilo dost těch mladých a čím dál lepších. Ale Zlín opravdu není velké město. Je tam asi pět, šest slušných kapel. Ale když se bavíme o náhradách muzikantů v kapele, tak vůbec nebylo jednoduché je sehnat. Nakonec Dědek je až kdesi z Napajedel. Moc volných muzikantů v našem žánru tam není.

Mezi folkem, folklórem a rockem

Váš žánr je někde uvnitř trojúhelníku vymezeného pojmy rock, folklór a folk. Jak máte sami stanoveny vnitřní hranice, kam až stylově půjdete?

Hrach: Nemáme a nikdy jsme je neměli. Jak to plyne, jak to z nás padá, tak to předvádíme. Jedna z prvních našich písniček byla třeba Trnkobraní, což je někde blízko k folklóru, pak jsme zase dlouho dělali jiné věci, takové bigbítky s texty v obecné češtině, pak jsme se zase na čas vrátili k tomu folklórnějšímu. Spíš bych řekl, že se nám prostě zalíbila valaština. Nehlídáme si žádná procenta, kolik textů musí být valašských, to je blbost. Nápady buď jsou, nebo nejsou. Ale musím říci, že je mám kupodivu častěji u textů ve valaštině.

Jaká část vystoupení je s Jarmilou Šulákovou a jaká bez ní?

Hrach: S Jarmilkou jezdíme prosinec a červenec-srpen. Jinak jen výjimečně. Zbytek roku jezdíme bez ní.

Co jsou vaše klasické štace, kde nejčastěji hraje Fleret?

Staňa: Po celé republice.

Hrach: Hodně často v těch klasických kulturácích. Lidi na nás zaplať pámbů chodí, takže si můžeme dovolit hrát i v těchto zařízeních. Co si budeme vykládat, rockové kluby jsou na procenta a nikdy nemáš jistotu, že ti lidi přijdou. Tady máš stálý plat, což je pro nás, kteří se tím živíme, příjemné, a zacházení je taky slušné. Je zde větší jistota. Rockové kluby vzniknou, zaniknou a někdy tak rychle, že ani nestačíš uvidět honorář.

Staňa: Rockové kluby jsou příjemné, jiné publikum, pro které máme trochu jiný program. Víc tvrdších věcí, i něco převzatého.

Hraj a nemluv

Vy na pódiu muziku skoro nepřerušujete. U vás se mluveného slova moc nedočkám, a když tak do předehry písně, která právě začíná. Není to vyčerpávající hrát prakticky bez pauzy?

Staňa: Naopak. My jsme po těch letech zjistili, že jsme muzikanti. To je od slova muzika. Pokud bychom byli hudebníci, je to od slova hudba. A my jsme zjistili, že je u nás spousta podivných muzikantů a hudebníků, kteří se živí mluveným slovem. Zazní pět písní a hodina keců. A ty kecy se opakují v Pardubicích, za týden v Hradci Králové, za další ve Skutči a pak v Brně. Pořád stejné kecy. My nemáme dar řeči, nám pábůh nadělil, že hrajem muziku, tak jsme si řekli: co tam budem ťápat blbosti? Budeme hrát a hotovo. Myslím si, že to je lepší a že to snad lidi pochopí.

Hrach: Je pravda, že mluvím, jen když jsem napuštěný. Čím víc su napuštěný, tím víc mluvím. A protože většinou řídím auto, tak je to bez řečí.

Vás to nevysiluje, hrát tahem dvě a půl hodiny jako třeba teď v Kuřimi?

Hrach: Nás to naopak baví. Lidi říkají, že jim dáváme energii, ale my máme naopak pocit, že ji z nich taháme.

Staňa: My je odenergizujeme. Někdy v roce 1974 se sešel George Harrison s Led Zeppelin a říká Plantovi: Vy prý máte velice dlouhé koncerty. Plant říká: No, my hrajeme čtyři hodiny, a někdy i pět, podle toho, jakou má Page náladu. A Harrison: Ty vole, my jsme jako Beatles hráli nejdelší koncert pětačtyřicet minut, já vám závidím…

Takže já bych na adresu těch, kteří spíš mluví a hrají málo, řekl, že nám mají co hodně závidět.

Hrach: Ono to pochopitelně opravdu vysiluje. Já jsem kvůli tomu, abych na koncertech nelapal po dechu, začal před pár lety rekreačně sportovat. To jsem nikdy nedělal, vždycky jen hospůdka a nazdar. A teď hodně jezdím v létě na kole a v zimě lyžuji .Běhat nechodím, na to nemám roky a váhu, ale hlídám si, abych se hýbal. Dokonce i plavu. Protože vím, že lapat po dechu nemůžu, dvě, tři hodinky na pódiu musím vydržet.

Děláte něco s hlasovou hygienou?

Staňa: Čistíme si zuby.

Hrach: Já přestal před osmi lety kouřit a kouřil jsme dost. Když jsem byl takový rozfúkaný na těch Portách, tak se mi zdálo, že zpívám líp, ale to samozřejmě bylo jen takové momentální. Druhý, třetí den na šňůře už si musel člověk přiznat, že ne. A od klasiků – Vlasty Redla, Evy Urbanové a Pavarottiho jsem se naučil, že nejlepší na hlasivky je spánek. A tak spím denně alespoň osm hodin. To jsem se opravdu musel naučit. Mně doma říkají, že jsem workoholik, protože já opravdu buď sedím u počítače nebo u kytary. Ale teď si opravdu hlídám, že spím osm hodin denně i za tu cenu, že si jdu hodinu lehnout po obědě.

Ty jsi zároveň manažérem?

Hrach: Jsem, protože jsem to zdědil. My jme nějaké měli, ale oni pořád něco nevěděli – jaké ozvučení stačí, jestli dohodnout tohle nebo ono. Prostě nakonec to stejně šlo znova přese mne a musel jsme to dohodnout sám. Asi nebyli správně kvalifikovaní, tak jsme je zrušili. Kdyby se nějaký geniální našel, rádi ho vezmeme, protože o to míň času mám na skládání písniček, na pohodu a takové věci, ale zatím se o to starám sám. To papírování opravdu sežere spoustu času.

Kolik písniček za rok Fleret udělá do té úrovně, že s nimi alespoň jednou vyleze před živé lidi?

Staňa: Asi tak dvanáct.

Hrach: Deset určitě. Každý rok jsme točili desku a snažili se tam mít nové věci.

Staňa: Jasně, že něco z toho jsou koledy a věci s Jarmilou. Když je odečteme a vezmeme jen řadovky Fleretu, pořád to vychází nejméně na sedm do roka.

Hrach: Teď mám nachystaných šest písniček na jarní natáčení. To jsou opravdu novinky.

Parta Fleret

Letos jste před vánoci překvapili knížkou, která je v našem žánru ojedinělá tím, že je literárně slušně napsaná a čtivá. Vznikla v létě. Máte pocit, že ten váš příběh je něčím zvláštní?

Staňa: Vlastně ani ne. Snad jen tím, že Fleret hraje už osmnáct let. A tím, že ukazuje Fleret jako společenství lidí, kteří jsou na pódiu profesionální, a mimo pódium normální kamarádi, kteří spolu jezdí na dovolené. V tom si myslím, že jsme zvláštní.

Právě na to jsem si pomýšlel. Vaše dovolené v Chorvatsku. To vám fakt nevadí být spolu celý rok a pak jet spolu i na dovolenou? Jak taková dovolená vypadá?

Staňa: Strašně.

Hrach: Občas se dostaneme i do moře.

Staňa: Bydlíme ve vilkách pro pět lidí. Ráno se probudíme a já se uvolím vařit, protože mne to baví. Udělám společné jídlo, pak následují nějaké stakany, startovačky a trošku se podrousíme. Vycházíme k vodě. Pak všechny volám na kafe a oběd. Pak následují další panáky. Pak zase jdeme k vodě a různě se tam motáme. Večer jdeme na večeři. Pak se griluje. V dobrém rozmaru se jdeme v noci vykoupat. Pak se znova griluje. Pak se pije. To je jediná výjimka, kde se osm hodin spánku nedodržuje. Spíme dvě, tři hodinky a ráno to začne nanovo. Takhle to vypadá jako nuda, ale není to nuda. Tolik zajímavých situací se tam naskytne…

Nikdy jste neměli ponorkovou nemoc?

Staňa: Když jsme dělali na Kursku, to jo.

Hrach: Ani ne.

Když jedete na šňůru, kdo s kým spí?

Hrach: Já s Dědkem. Když přišel do kapely jako nováček, věděl jsem, že je vinař a já taky rád piju víno, věděl jsem i že kouří doutníky, to si taky občas dám, takže jsem si byl jistý, že si budeme rozumět. Taky jsem věděl, že hodně spí. Tak jsem si ho vzal na opatrování, na výchovu, ale on už byl z předchozích kapel vychovaný.

Staňa: Já jsem spával s Heglasem, takže jsem po něm podědil nového bubeníka - Květáka.

Hrach: Číňanovi dáváme pokud možno samostatný pokoj, protože je to makrobiotik a jeho strana nám poněkud nevoní. On je takový vyděděnec, který se sám vydědil. Ale to se týká jen způsobu života. Na pódiu je naprostý profík a pohodář.

Číňanovy různé makrobiotické pokusy jsou všeobecně známé a populární. Předpokládám, že vy si z něj děláte legraci a on to snáší.

Staňa: Šílenec. On je velmi chytrý kluk.

Hrach: To má i další stránku věci. Pro něj to je relaxace, duševní rovnováha. Je nad věcí. Ze začátku jsme si říkali, že to nemůže vydržet, že to nepřežije. Ale už je to šest nebo sedm let a to už tě ani nebaví pořád do něho rýpat.

Staňa: Ponorka v žádném případě. My jsme taková partia.

Hrach: My to řešíme takovým valašským způsobem. Rádi zkoušíme a někdy ani netaháme nástroje z auta. Sedneme na zkušebně, vytáhneme flašu, vyřídíme honoráře, napíšeme doklady a povykládáme si o různých průšvizích a co je třeba udělat a vyříkáme si všechno.

Zkušebnu máte pořád ve Vizovicích v hasičárně?

Hrach: Jasně.

Jak se dělá koncert

Když jdete na pódium, máte tahák, jak půjdou písničky za sebou, nebo improvizujete?

Hrach: Máme tahák. To si dám tu práci a na počítači to všem vytisknu. Poskládáme si to na takové klasické zkoušce bez nástrojů. Poskládáme si pořadí, aby nám vyhovovaly tóniny, návaznosti v písničkách a pokud náš koncert trvá přes dvě hodiny, tak to by si nikdo nepamatoval, takže to být musí.

Staňa: My máme právě víc programů, takže musíme těch zkoušek s pitím udělat víc. To by se na jedné nevyřešilo. Máme program normální, na přehlídky, s Jarmilou, vánoční, rockové kluby, krátký s Jarmilou. To už máš hned šest seznamů, které musíš vymyslet. To na jedné zkoušce neuděláš.

Co si mám představit pod požadavkem: “aby na sebe písničky navazovali tóninama?”

Hrach: Abychom mohli dělat různé přechody.

Staňa: Hrajeme třeba tři písničky dohromady, propojené kouskem další písničky, kterou už jinak nehrajeme. To si musíme sesumírovat a říci si třeba: Tak sem se hodí kousek Listů a pak nastoupíme na Anděla. Někdy nad tím musíš špekulovat a někdy to přijde samo.

Bude jim dvacet

Takže v roce 2002 vydáte desku?

Hrach: V roce 2002 ji natočíme. Vydat ji chceme v roce 2003 na jaře, protože to budeme v květnu slavit dvacet let Fleretu. Teď posledních čtrnáct dní v dubnu natočíme v Ostravě první půlku. Přes léto dopracujeme skladby na druhou polovinu alba a na podzim to nahrajeme. Smícháme a na jaře vydáme. Protože řadovku už jsme dlouho nevydali, rozhodně to nechceme odfláknout. Dáme si záležet.

To už plynule přecházíme na další téma. Blížící se dvacetiny. Co k nim chystáte?

Hrach: Vyjde deska a já dělám ve Vizovicích dvě velké přehlídky. Jedna je bigbítová, druhá je Valašský frgál. Předpokládám, že jeden den na jedné z těch přehlídek bude věnován Fleretu. Asi spíš v tom červnu na Frgálu, ale ještě nevím přesně. Představuju si, že bychom si pozvali spřátelené kapely, se kterými jsme začínali, tak jak si Kamelot pozval třeba na své patnáctiny nás. My jsme spolu opravdu začínali na těch Portách, měli společné šatny a vůbec netušili, kam nás to posune a co bude.

Víš ještě, co dělají a jak a kde žijí lidi z prvních sestav Fleretu?

Hrach: Určitě. Zlín není velký. Největší světoběžník je David Šedivý. Ten byl v Austrálii, v Americe. Ale pravidelně mne navštěvuje. Najednou se někde zjeví. Přijede třeba tak obrovský kamion, že se nemá kde ve Vizovicích otočit a David vystoupí a poví, jak se daří. S Kačesem se setkáváme pravidelně, teď si s námi zahrál, na pivečko s ním zajdu. Zdeněk Jurásek má rádio, kde se občas zastavíme. Péťa Chrastina pořád dělá v gumárenském výzkumáku, ke kterému mám nějaké vztahy. Občas něco potřebuju, tak se stavím, nebo mu zavoláme a dáme sraz. Když u nás hrajeme v rockovém klubu – v Golemu, tak se tam sejdeme všichni i s textaři a podobně.

Jak se na tebe tváří domorodci? Jsi místní chlapec, který udělal kariéru?

Hrach: Já tam zas tolik nejsem. Moji přátelé jsou z několika linií. Část jsou podnikatelé. Druhá jsou ti gorolové, pasekáři a je pravda, že jdu častěji mezi ně. Ti ani závist neznají. Neobtěžují tě, poručí ti panáka, já jim řeknu, jak to v té televizi bylo, pokecáme a já si odpočinu, dám si dobrou domácí slivovici, protože všichni pálí, a dozvím se něco z historie Vizovic a okolí nebo nějaké libůstky ze života. S podnikateli se scházím taky, ale to je většinou povídání o práci a není to ono. Ve čtvrté cenové je mi prostě nejlíp.

Mezitím jsme úplně roztáli, Hrach dopil druhý ovocný čaj a já je přestal zdržovat. Čekala je bůhvíjaká cesta na Valašsko.

Jiří moravský Brabec

Fleret tvoří:
Zdeněk Hrachový (Hrach) – kytary, zpěv, mandolína, kapelník
Stanislav Bartošík (Staňa) – housle, zpěv
Vladan Heča (Číňan) – el. kytara, flétna, klarinet, zpěv, perkuse
Vladimír Mokráš (Dědek) – baskytara, zpěv
Květoslav Balšán (Květák, též Bonzo) – bicí, zpěv

Diskografie
Sbohem, galánečko – EP, Panton 1989
Tož vítajte, ogaři – LP a MC, Fleret Publikum 1991, reedice s bonusy na CD W music 1998;
dál už vše na CD a MC:
Second hand za hubičku – Monitor 1993
Zafúkané – Tonus 1995
Fleret & Jarmila Šuláková – W music 1996
Z húry dané - W music 1997
Tož tadyk ju máte - W music 1999
Tož ščastné a veselé – Multisonic 2000
To najlepší – Kurnikšopatožtojo - Multisonic 2001

Bibliografie:
Písně skupiny Fleret od A do Ž – vázaný zpěvník, Hitbox, 1998
Ilja Kučera ml.: Fleret – Tož štrngnim
e si spolem, Konvoj 2001


zpět na seznam rozhovorů

HOME

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.