Přesně tuhle otázku jsem čekala (smích). Už jsem měla na své cestě dvě bilancující desky, teď to možná tak vypadá, že vydávám třetí, ale podle mě to tak vůbec není. Úplně poprvé jsem přichystala pro svoje publikum formu dvojcédéčka. A bude to zastavení nad vším, nad čím jsem rozprostřela křídla, co jsem vyprodukovala. A zastavení nad tím, a zamyšlení, kam se vlastně vydám. Hodně jsem o tom přemýšlela, vyzkoušela jsem si víc stylů a výrazových poloh. A v tomto 2CD se mi najednou všechno propojuje.

Moje cesta určitě není a nebyla hladká, bylo na ní dost kopců. A mám pořád pocit, že hledám sama sebe, že sama sebe nějak hnětu a zpracovávám. V žádném případě bych nechtěla ustrnout.

Tak ztracená se rozhodně necítím, spíš bych se chtěla vyvíjet dál a hned několika směry najednou, a to je opravdu velmi náročné na realizaci. A u uměleckého vývoje nikdy nevíte, kam vás invence a tvůrčí práce posune. Faktem je, že důležitými pilíři pro mě odjakživa jsou kytara a hlas – a dobrý text. U nově vydávaného dvojcédéčka jsem si uvědomila tuto svoji podstatu a kam zamířím, ukáže příští rok nové cédéčko.

To album znamenalo pro mě zlom hlavně v tom, že jsem se konečně odhodlala konečně odložit na chvíli španělku a španělkový repertoár a snažit se používat jiný zvuk, jiné barvy. Léta jsem po tom toužila. Aby mi to pomáhalo k invenci, při skládání. Nešlo o to, abych začala hrát jako Clapton. Nejvíc mi dalo, když jsme se s Vaškem Veselým, mým učitelem na elektrickou kytaru, začali bavit, jak dělat aranže, k čemu jaký zvuk slouží, jaký druh doprovodu se k čemu hodí.

Ale to v žádném případě. Pravdou však je, že předtím jsem opravdu byla sólový, až akademický typ. Teď jsem začala ke hře a ke spoluhráčům přistupovat úplně jinak. Najednou pro mě začala mít kouzlo hra na tři akordy, naučila jsem se používat technické možnosti elektrické i doprovodné kytary. A taky jsem začala hrát s úplně jinými muzikanty. Tohle všechno před dvěma lety nastartovalo a ještě nedospělo k cíli.

Ale ano, já jsem nechtěla se španělkou skončit. Byla to jen nová cesta, kterou jsem chtěla zkusit. A rozmnožit svou kytarovou rodinu (smích). Místo dvou kytar jich mám doma šest. A chci používat všechny. Deska v příštím roce bude asi zase úplně jiná.

Vystihl jste opravdu problém, který mě provází dlouho. Dlouho jsme o tom mluvili se Zdeňkem Rytířem, to je vlastně zakladatel “banky” mého repertoáru, jak jsem teď zjistila u Best Of. Říkal mi přesně to samé, co říkáte vy. A já odpověděla: “Ale co mám dělat? Mě to takhle baví.” Kdybych nezpívala, jen hrála na kytaru, asi bych se dostala už dávno do evropské špičky – to mi říkal na konzervatoři prof. Jiří Jirmal, nejradši by mi zakázal zpívat. Jenže já bych bez zpěvu nemohla být.

To vyplývá z mé povahy. Kdybych byla varietní typ, asi bych o to usilovala. Zazpívat si s tímhle orchestrem, s tímhle bandem, s touhle skupinou, tady písničku, tady písničku, to by jistě šlo. Tehdy jsem se stranila těchto experimentů, nic mi to neříkalo. Necítila jsem se dobře. Nejlíp mi bylo a je s kytarou, i když si ji pak obalím dalšími nástroji. No a když jsem nespolupracovala s těmi správnými lidmi, už jsem nebyla zajímavá. Dělala jsem si na svém písečku, svůj styl.

Já si vážím lidí, kteří humor doopravdy umí dělat. Vystoupila jsem jen v těch humorných pořadech, kde byli právě takoví lidé: Olda Kaiser s Jiřím Lábusem a Bolek Polívka. I v tomhle jsem si vybírala a sama se také dobře bavila. Stejný případ je třeba v poslední době i s účinkováním v pořadu Tele Tele s Veronikou Žilkovou. Hezky jsme si všichni zablbli.

Rozhodly o tom dvě věci. Za prvé jsem odjakživa chtěla být nezávislá. A za druhé jsem se přirozeným během událostí dostala velmi brzy do zahraničí. Takže z mé cesty do folku rychle sešlo – Semafor, to bylo mé hraní za studií. Dneska to zní směšně, ale v té době bylo dost těžké zároveň studovat a někde hrát. Přitom konzervatorista, který během studií nikde nehraje, má méně zkušeností a tréma s ním může na absolventském koncertě pěkně zacvičit. Bylo to nesmyslné. Já jsem naštěstí neuposlechla, dělala jsem si na škole zlou krev, možná i tím, že jsem v sedmnácti jela na tři měsíce do Ameriky.

Stačil telefonát od Bohouše Smékala, který v té době vedl BROLN – Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů – ještě s hvězdným obsazením paní Šulákové, Jožky Černého a dalších. Tenkrát mě vzali na turné. Já jsem totiž jako kytaristka vyhrála celostátní kytarovou soutěž se skladbou Štěpána Urbana Na dobrú noc. Pak jsem byla jako vítěz pozvána do plzeňského rozhlasu, tam jsem zkusila i zpívat a slyšel mě pan Bláha, který kromě práce režiséra v rozhlase hrál v BROLNu na dudy. Vidíte, jak jsou cesty spletité…

Ne, angličtinu jsem dělala už od šesté třídy. K francouzštině mě dovedly až písničky, které jsem nejprve zpívala fonetickou francouzštinou, nevědouce, co zpívám. Až později jsem se francouzsky začala učit doopravdy.

Šansony, balady, třeba Brela, Juliette Greco… Až později při studiích na mezinárodní akademii v Paříži, kde jsem pokračovala ve studiu kytary po absolutoriu na naší konzervatoři, jsem se seznámila s dalšími přestaviteli francouzského šansonu, mnoho z nich jsem teprve až tam objevila a myslím, že se k francouzštině i v budoucnu budu víc a víc vracet.

Já ale začínala hezky odspoda, Po návratu z Paříže jsem nejdříve učila nějakou dobu na lidové konzervatoři, hrála a zpívala v malých klubech – dodneška potkávám lidi, co si mě pamatují právě z klubů. A právě Karel Vágner mě jednou potkal na ulici, divil se upřímně, že jsem se vrátila z Paříže a nabídl mi spolupráci s jeho orchestrem, protože Hanka v té době byla hodně nemocná. Bylo to pro mě období nabírání velice vzácných zkušeností v oblasti showbusinessu, který byl pro mě do té doby úplně cizí.

Nikdy. Trochu jsem s tím koketovala, pořadatelé se o mě zajímali, ale rozplynulo se to. I když jsem hrála na kytaru, můj tehdejší repertoár se s Portou asi trochu míjel – byly to písničky od Štěpána Raka, Milana Tesaře, například Vyjdi ven nebo Časně ráno. Anebo vyloženě skladby pro kytaru, Frescobaldi, Bach. Prostě žádný folk, spíš do klasiky. A své vlastní pokusy jsem v té době ještě příliš nezveřejňovala.

Měla. Jak jsem už říkala, uměla jsem francouzsky zpívat, ale ne příliš mluvit. Měla jsem text napsaný foneticky. Ovšem asi mi jazyky jdou, protože jsem se velmi rychle naučila i mluvit, dokonce jsem pak už s Čechy ani nechtěla být. Radši jsem pobývala se studenty z celého světa.

Na mě Francie zapůsobila v té době velmi schizofrenicky. Bylo mi něco přes dvacet – otevřely se mi neuvěřitelné obzory ve všech směrech. Na jedné straně přísun nových informací ze všech oblastí, na straně druhé orientování se v těch informacích a jak se k různým věcem postavit. Vezměte si, k jakým zdrojům – například literatury – jsem se tenkrát dostala, přišla jsem do styku s emigranty, disidenty, se samizdatem. Bylo to pro mě až strašně matoucí, žila jsem v té době v jiné realitě… Další zkušenost byla v tom, že jsem poznala hudební průmysl a byznys, dnes to u nás vypadá úplně stejně.

Když se řekne šanson, každý si vybaví černé šaty a vážnou tvář. Já v češtině místo šanson říkám píseň s obsahem. A tu zpívám odjakživa. Například Práh bolestivosti, Hotelové zrcadlo, Sluneční vítr – ty mají krásné obrazy, básnický text, přitom i dobrou melodii. Takže desek s písněmi s obsahem mám spoustu a chci v tom i pokračovat. V dnešní kontaktní době nebude snad vadit, když některé z textů budou ve francouzštině a angličtině.

Dnes je málo lidí, kteří to umějí, většinou je potřeba mít vztah k poezii. Mně je blízká jak francouzská, tak anglosaská větev. V obou jde vystopovat geniální autory-interprety. Toto spojení je bezchybné. Pro mě jako pro písničkářku je vlastně handicapem, že si sama texty nepíšu, byť mi velmi záleží na tom, o čem zpívám. A tam jsem měla vždycky problém najít člověka, lépe řečeno autora výpovědi mé duše, který by mi toto mé přání realizoval. U nás to umí třeba Václav Kopta, Pavel Vrba, Zdeněk Rytíř. Umí spojit hudbu s poezií, určitou niternou zpovědí – a to je pro mě důležité.

To je zajímavá myšlenka. Já jsem občas schválně skládala na tři doby, na posledních deskách to byly třeba písně Toulavý valčík, Svět se zbláznil nebo Noční monolog.

Vidíte, tak to na tom opravdu něco bude.

Jak jsem už řekla, poprvé to bude dvojcédéčko. K tomu bude přiložená knížečka s vybranými krásnými básnickými texty, především Zdeňka Rytíře. Rozdělila jsem nové dvojcédéčko pomyslně na písničkové a kytarové. Na písničkové části najdou posluchači mimo oblíbených hitů i písně, které měly velký úspěch na jevišti, ale do médií se nikdy neprobojovaly – a myslím, že si pozornost zaslouží.

Druhé CD je odrazem mého vztahu ke kytaře, jejím akustickým možnostem a proměnlivosti. Nechybí výběr z klasických Concertin 1 a 2, instrumentálky z Pocitu 258, výběr z alba Lidové písničky a dva bonusy. Jedním je skvělá kytarová úprava Milana Tesaře klasické skladby Tomasa Albinoniho, při které i zpívám. Pracovali jsme na tom s Milanem Tesařem přibližně třičtvrtě roku, on vystavěl asi čtyřminutovou kompozici. Je to dost unikátní věc a ohromně mě baví zároveň hrát a zpívat. Druhým bonusem je krásná keltská píseň, ukolébavka, při které mě doprovází zpěvem i hrou na irskou harfu Sean Barry ze skupiny Irish Dew.

S vydavatelstvím jsem musela u jednoho cédéčka z těch dvou dohodnout kompromis. Oni chtěli hlavně hity…

Na nich vydavatelství trvalo (smích). Mně se podařilo prosadit i několik písní, které se sice nehrály v rádiích, ale líbily se při živém hraní. Riskla jsem i to, že možná budou posluchači překvapení a budou si říkat: ”A tohle je fakt taky od ní?” To jsou třeba Přátelé nebo už zmíněné Hotelové zrcadlo.

To ano. Jak už jsem řekla, zařadila jsem vždy víc skladeb ze stejné desky. Ať je tam i práce s orchestry, všechno to, co mám ráda. A ať to není přeskakování od jednoho k druhému, ale trvalejší nálada.

Možná je právě tohle moje úloha, ukazovat klasiku ve stravitelné podobě. Ne dělat zkratky, ale upravit, přetavit.

Já ho dělám odjakživa. Tak proč bych si ho nemohla dovolit dnes, když přišel do módy?

To je můj vlastní crossover, žádná poplatnost módě, s tím nemám problém. Naopak bych si připadala nedůvěryhodná, kdybych z něčeho couvala jen proto, že to přišlo do módy. Dokonce se mi zdá, že v té poloze syntézy mě pár lidí napodobuje.

Spokojenější bych byla, kdyby se mi podařilo na desku dostat všechno. Některé písničky jsem nezařadila třeba jen proto, že už vyšly na dřívějších výběrech.

Budou. A řeknu vám jednu dojemnou věc. Když Karel tenkrát odjížděl, dával si do opravny seřídit kytary. A já jsem do té samé opravny přinesla svoji. Pak přišla ta smutná zpráva, my jsme stáli nad jeho kytarami a já jsem pak požádala jeho ženu Janu, jestli bych jednu z nich nemohla vlastnit. Myslím, že kdyby se Karel tenkrát vrátil, určitě bychom se zase hudebně spojili. A Mosty hraju i živě na koncertech právě s jeho kytarou.

Ještě neproběhl a je mi to moc líto. Vadí mi, že jsou peníze na všechno možné, ale s takovým vzpomínkovým večerem jsou potíže. Už měl být v květnu, ale pořád je to bohužel jen ve stadiu příprav. Chybějí peníze.

Právě teď se připravuji na turné k desce Best of. Proběhne po novém roce – únor, březen v Čechách a na Moravě. Termíny budou včas na mých webových stránkách. A už teď se na něj já i nově postavená kapela těšíme. Nechte se překvapit.

Právě se připravuji na prosincové vystoupení s Českým národním symfonickým orchestrem, takže se i k práci s orchestrem pravděpodobně vrátím.

V podstatě si vlastně nepřeju, aby tuto profesi dělala (smích). Zatím má moc hezké dětství a je stranou byznysu, takže budu radši, když si v budoucnu zvolí sama náplň svého života.

Diskografie:
Zamilovaná (Supraphon 1981)
Quo Vadis (Supraphon – Artia 1983)
Lenka (Supraphon 1984)
Řeka života (Supraphon 1986, reedice 2001)
Částečné zatmění srdce (Supraphon 1988)
Pohádky z kytary (Supraphon 1989)
Concertino 1 (Supraphon 1990)
Pocit 258 (Supraphon 1990)
1982 – 1992 (výběr hitů, Supraphon 1992)
Concertino II (Philips 1995)
Svět se zbláznil (PolyGram 1997)
Lidové písničky (PolyGram 1998)
Za všechno může čas (Universal 1999)
Tisíc způsobů, jak zabít lásku (Universal 2003)
Best of Lenka Filipová (Universal 2005)

Web: www.lenkafilipova.cz

Honza Hučín

HOME