Blues oslovuje do hloubky

Rozhovor s držitelem Grammy Davidem Evansem, „profesorem blues“

„Fascinovali mě lidé jako Chuck Berry, Bo Diddley nebo Elvis Presley,“ vzpomíná v následujícím rozhovoru na svá dětská léta David Evans (* 1944), přezdívaný Profesor Blues. Jeho hlavní životní náplní se však nestal rokenrol, ale tradiční akustické blues, kterému zasvětil několik desetiletí mravenčí práce. Se známými i pozapomenutými bluesmany (nejen) z Mississippi natáčel rozhovory a zaznamenával jejich hudbu, kterou se sám inspiruje ve vlastní tvorbě. Je autorem zásadní publikace Blues a držitelem ceny Grammy z roku 2003. Člověk, se kterým by se dalo hovořit desítky hodin. Já jsem využil necelých šedesáti minut, které jsem s ním měl možnost strávit ve studiu Radia Proglas, a zkusil jsem se ptát úplně od počátku…

Pocházíte z Bostonu, což není zrovna bluesové město…?

To máte pravdu. Ale měl jsem to štěstí, že jsem mohl na počátku 60. let studovat na dobré škole, na Harvardově universitě v Cambridgi poblíž Bostonu ve státě Massachussetts. V té době byl na vrcholu americký folkový revival a právě Boston a Cambridge patřily k hlavním centrům tohoto nového zájmu o tradiční hudbu. V té době jsem poprvé slyšel Harryho Belafonteho nebo Kingston Trio, ale velmi brzy mě začaly přitahovat i autentičtější záležitosti jako Pete Seeger. Ten zase mluvil o Leadbellym a já jsem chtěl zjistit, kdo to ten Leadbelly je.

Měl jste tehdy možnost poslouchat nahrávky?

Ano, blízko školy jsme měli dobrý obchod s deskami, a tak jsem si mohl Leadbellyho nahrávky pořídit. Také jsem v té době objevil knihu Country Blues od Samuela Charterse, začetl jsem se do ní a odtud už byl jen krůček k tomu, abych si koupil desky s Robertem Johnsonem a s dalšími bluesovými zpěváky. Během pár měsíců jsem se tedy posunul od Kingston Tria k Robertu Johnsonovi. Poslouchal jsem blues a vůbec afroamerickou tradiční hudbu a od toho jsem se potom dostal obecně k tradiční hudbě celého světa.

Předpokládám však, že to nebyly vaše úplně první kontakty s bluesovou hudbou. V 50. letech jste žil krátce na Jihu Spojených států v Dallasu. Tam jste se s blues nesetkal?

Ano, žil jsem v Dallasu, v letech 1954–58. V té době jsem byl příliš mladý na to, abych chodil na koncerty, i když bych si to býval přál. Ale blues jsem skutečně poslouchal v rádiu, i když se tomu tehdy říkalo rokenrol. Fascinovali mě lidé jako Chuck Berry, Bo Diddley nebo Elvis Presley. Toho jsem viděl i v televizi, ale zabírali mu jen horní polovinu těla. Neukazovali, jak se pohybuje. Bylo mi tenkrát asi 12 let a moc dobře si to vybavuji.

Jako vysokoškolák jste se velmi brzy začal s bluesovými muzikanty setkávat nejen prostřednictvím nahrávek, ale i osobně. Které z těchto setkání mělo klíčovou roli pro vaše další směřování?

Tuším, že první zpěvák, kterého jsem měl možnost poznat, byl Son House a druhý byl – o něco méně známý – Babe Stovall z New Orleans. Son House, to byla významná postava blues, byl to rádce Roberta Johnsona a Muddyho Waterse. Výborně hrál na kytaru slide stylem a v jeho zpěvu byla obrovská síla. Jeho hudba byla svým způsobem jednoduchá a přímočará a právě on mě přivedl na některé důležité myšlenky. Sledoval jsem, jak hraje, a snažil jsem se napodobit jeho styl, jeho pohyby. Mimochodem pořád mám v repertoáru některé Housovy skladby.

A Babe Stovall?

Ten tehdy asi týden přespával u mě na kolejích a já jsem se od něj naučil spoustu jeho písní. Stovall vyrostl na farmě v Mississippi a odtud odešel poměrně pozdě, snad v 50 letech, do New Orleans, kde se začal živit na ulici jako hudebník. Dařilo se mu a jeho přátelé ho vozili i na sever, například i do Bostonu, aby tam koncertoval. Takto jsem jej poznal a mohl jsem se od něj naučit mnoho písní jako Candy Man, See See Rider a také řadu gospelů. Od něj jsem se dozvěděl také o Tommym Johnsonovi a dalších velkých bluesmanech z Mississippi. Babe Stovall mě tedy nasměroval a já jsem pak pátral po životních osudech třeba právě Tommyho Johnsona. Ten zemřel už o deset let dřív, ale měl jsem možnost potkat se s jeho bratrem a rekonstruovat jeho život a něco z jeho hudby. Poté jsem se seznámil s řadou dalších významných bluesových muzikantů. Jedním z nich byl třeba Jack Owens, který se dožil více než 90 let a kterého jsem měl možnost znát téměř 30 let. S ním jsem taky strávil hodně času a učil se od něj.

Z těchto zdrojů tedy vycházíte jako autor…?

Já sám jsem příliš mnoho písní nenapsal. Nehovořil bych o sobě jako o skladateli. Většina toho, co hraju, vychází z repertoáru muzikantů, které jsem kdy potkal, které jsem osobně poznal nebo jejichž tvorbou jsem se zabýval. Mezi ty, jejichž hudbu jsem velmi intenzivně studoval, patřil například už zmíněný Tommy Johnson nebo Blind Lemon Jefferson. Hraju tedy víceméně v tradičním stylu a až nedávno jsem složil pár vlastních písní. Ale i některé z nich jsou víceméně sestavené z tradičních prvků, ať už jsou to texty, nebo kytarový či melodický motiv – to všechno pochází z konkrétních zdrojů. I mé vlastní skladby tedy mají základ v tradiční hudbě.

I textově vycházíte z tradičních témat?

Když jsem viděl v roce 2005 v televizi hurikán v New Orleans, napsal jsem o tom gospel God Rode In The Windstorm. Další píseň, kterou jsem složil, se jmenuje Wartime Blues; natočil jsem ji mimochodem s Ľubošem Beňou. Ta skladba je založena na jednom blues od Blind Lemona Jeffersona, který je nahrál ve 20. letech, ale já jsem si k tomu přidal několik slok, které hovoří mimo jiné o tehdejší válce v Iráku – z pohledu vojáka, kterého tam poslali. Musím mít vždycky nějakou konkrétní inspiraci, abych napsal píseň. Nemůžu si jen tak sednout a pokusit se něco napsat. Někdy dostávám nápady dokonce ve snu.

Vraťme se k vašemu bluesovému bádání. Jak dlouho vám trvalo, než jste z Massachussetts sám vyrazil na Jih, přímo do terénu?

Rozhovory s bluesovými muzikanty jsem začal dělat ještě na Harvardu v roce 1964. Zmínil jsem už Sona House a Babea Stovalla. Ale hned v následujícím roce jsem se sám vydal na Jih, do Louisiany a Mississippi, a nahrál jsem tam několik přátel Babea Stovalla. V dalších letech jsem se do těchto států vrátil a natáčel jsem další umělce a mezi nimi například už zmiňovaného Jacka Owense nebo Roosevelta Holtse. To dnes nejsou příliš známí zpěváci, protože nikdy nejezdili regulérní koncertní turné. Ale byly to velké osobnosti ve svých komunitách.

Vracel jste se na Jih i v dalších letech?

Na Jih jsem se vrátil v roce 1978, kdy jsem dostal práci na univerzitě v Memphisu. Opět jsem nahrával tamní muzikanty a dělal s nimi rozhovory. Objevil jsem tam živou bluesovou scénu, protože v té době tam bylo na výsluní elektrické blues s mnoha kapelami a kluby. V těch klubech hrály každý víkend tytéž kapely a chodili tam víceméně ti stejní lidé. Byl to skoro až takový kult.

Elektrifikované kapelové blues se od tradiční formy velmi vzdálilo a má dnes blíž spíše k hudebnímu mainstreamu. Zajímá vás vůbec?

Ano, zajímá mě také. Moje největší láska je sice staré tradiční blues – sóloví zpěváci nebo malé skupiny o dvou nebo třech členech. Ale mám rád i kapelové blues, i když z něj se mi nejvíc líbí memphiské kapely, které hrají pomalejší blues, více svázané s tradiční hudbou. Většina těchto hudebníků se do Memphisu přistěhovala z venkova. Někteří začínali se stylem fife-and-drum (stará hudba hraná na bubny a píšťaly, jejíž rytmus byl později převeden do blues). Někteří hráči na elektrické kytary zase začínali jako sóloví bluesoví muzikanti na venkově.

Jste držitelem ceny Grammy. Za co jste ji dostal?

Nebylo to za hraní ani za skládání písní – to přijde možná někdy příště (smích). Dostal jsem Grammy za psaní, konkrétně v kategorii Nejlepší sleeve-note. Napsal jsem esej pro CD-box Hudba Charlieho Pattona, což byl další významný bluesman z Mississippi. Neměl jsem možnost jej poznat osobně, protože zemřel v roce 1934, ale setkal jsem se s jeho sestrou, synovcem a neteří a s hudebníky, kteří s ním hrávali, a mohl jsem se tak dozvědět něco o jeho životě a hudbě. Byl to velký zpěvák, který napsal řadu zajímavých písní. Já jsem prostudoval jeho život a napsal jsem o něm dlouhý esej, za který jsem potom dostal cenu Grammy. Měl jsem z toho velkou radost.

Blues se intenzivně věnujete prakticky celý život. Co vám tato hudba dává?

Blues je hudba, jejíž smysl můžete cítit, i když nerozumíte textům. Slova jsou totiž často kvůli silnému přízvuku interpretů hůře srozumitelná i rodilým mluvčím angličtiny. Blues je velmi temperamentní hudba. Můžete na ni tančit nebo si jen tak podupávat, ale v každém případě vás oslovuje do hloubky. Nedá se přímo říct, že by to byla hudba náboženská, ale blues obecně nese určité duchovní poselství, které zasáhne duši posluchače.

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk  6/2010 

HOME