“Uchvátit, nakazit, rozšířit”,

tak jednoduše se v dobrém snaží prezentovat skupina Epy de Mye.

HP: Cédéčko jsme ještě nechtěli točit, ale Samsonova nabídka po vítězství na Open scéně Muziky rozhodla. Cítíme, že je to dobře, protože nás to donutí na písničkách dál pracovat. Třeba teď na koncertech fungují, ale na CD se na to musíme podívat i jinak. A to je motor.

HP: Prvotní záměr je, aby deska působila jako Epy de Mye na pódiu. Ale když ve studiu zjistíme, že to nejde, tak budeme hledat cestu jak desku udělat, abychom s ní byli spokojení.

HP: Zatím nás napadlo jen violoncello a irská harfa. Ale je to jen bláznivý nápad, ke kterému třeba ani nedojde.

HP: Lucka je většinou snadnější, ale na lámání chleba dojde u Lukáše. Když on řekne, že se mu něco nelíbí, že to na něho nepůsobí, tak se já musím vrátit a zkoušet znova nebo ji zahodit. Několik zahozených taky mám.

LK: Většinou hodně záleží na tom, jak to Honza podá. Třeba písnička Lovci Amorů měla několik verzí, já k ní udělal seriózní doprovod a poslal Honzovi nahrávku, načež on se asi hodně pobavil, protože jsem to vzal vážně a museli jsme si vysvětlit, že tahle písnička má být úplně o něčem jiném a nakonec Lovci skončili úplně někde jinde.

LK: A mají tam zajímavého souseda.

LC: To byla jednou zkouška, kdy jsme si po dlouhé době potřebovali pořádně zahrát a soused pořád bouchal do zdi a rušil. Tak jsme na něho chtěli zavolat policajty, že nás vlastně ruší při práci a že je to nefér. A když to pokračovalo, tak nakonec šli kluci k té stěně, řekli si raz, dva, tři a začali tlouct taky. Nejvíc se mu asi líbí písnička Nad ránem, když ji hrajeme, tak vždycky radostně tluče.

HP: Já jsem hrál v Bonsai č. 3. Ale chtěl jsem dělat vlastní věci, i když jsem tehdy žádné neměl. Tak jsem z Bonsaje odešel. Začínali jsme tehdy s Luckou chodit…

HP: Naše první hudební setkání s Lukášem bylo před Bohunickým dřevákem u Cíchů doma, kdy se sjela velká parta, hrálo se a my jsme tam s Lukášem zůstali asi do tří do noci a hrozně jsme se shodli na Plíhalovi. Když jsme s Luckou reálně uvažovali o tom, že bychom chtěli hrát, tak nám Lukáš vycházel, že by s námi měl hrát on. Při každém nezávazném hraní s námi totiž vždy dlouho vydržel a rozuměli jsme si.

LK: Mě to hraní v hospodách bavilo a když mi to Lucka navrhla, tak jsem chtěl hrát jen doprovodnou kytaru a vůbec nezpívat, což se moc nepovedlo ...

HP: Měli jsme původně vymyšlené názvy jako Kruhový objezd a Doslov. Nakonec to skončilo u Epidemie.

HP: Jestli to přijde, tak velmi pomalu. Mám rád elektrickou kytaru, docela dlouho na ni hraju, ale zatím není potřeba. I když Zahradu jsme s ní odehráli, ale nehrálo se mi tak dobře.

LC: To jsme bydleli a učili na základce s Honzíkem ještě v Jihlavě a na oslavě nějakých narozenin bubnoval kamarád na bicí a zajímavě jsme si zahráli. Přišlo nám tenkrát, že ty bicí jsou potřeba.

LK: Prostě jsme poprvé slyšeli rytmus.

LC: No dovol! Říkali jsme si, že by se ten záběr mohl rozšířit pro širší publikum. Bavilo nás to, ale postupně to odplynulo. On muziku cítil dobře, ale oženil se, rodina, byt a přestal zkoušet. Pak by se i vrátil, ale my už jsme měli dílčí miniúspěchy ve třech a zjistili jsme, že to má sílu i tak, že to ty bicí nedělaly.

LC: Jsem s Honzou nějakou dobu, takže vím, že jít do rizika nebo vyzkoušet něco, co by jiný neudělal, prostě něco mimo lidské chápání, to je typický Honza Přeslička. Já to přijala s mlčením, ale měla jsem vnitřně strach. Lukáš protestoval, ale věděl, že už nic nezmůže. Vyplatilo se to, ale to bylo asi tím, že jsme si za tou písničkou stáli, stojíme doteď a baví nás. Ale riziko to bylo.

HP: Já jsem za sebe připravený do toho jít. Ale vím, že to tak vůbec být nemusí. Lukáš asi ne…

LC: Podle mě spousta lidí do toho nechce jít, protože si nedokáže představit, že opustí svoje stávající jistoty – práci, peníze. Já mám svoji práci hrozně ráda, ale odejít můžu ze dne na den. Mně ta změna a nejistota nevadí.

LK: Já na tohle mám jiný názor. Já si užívám nejistot, které mi tady Honza s Luckou přichystají a to mi stačí. Jsem rád, že to teď funguje tak jak to funguje, že nás to všechny baví.

HP: Máme rozdělené služby.

LC: To vyplývá přirozeně z toho, že rádi hrajeme a písničky, které se zpívají, známe, tak si je jdeme zahrát.

LC: Aspoň pro mě, největší zážitek bylo hrát v amfiteátru na Zahradě.

HP: To byl opravdu strašně silný zážitek. Ještě deset minut před tím jsme si říkali, že teď se teprve ukáže jestli to bude fungovat ve velkém nebo ne. Měli jsme z toho hraní vřelý pocit.

LC: I na Muzice v Hrádku.

HP: Tam se to zlomilo a začali jsme si v tom věřit.

LK: Ale je to drahý…. (smích)

HP: Na Muzice jsme hráli na sejšnu u brány a najednou se přiřítil Lukáš a říká pojď se mnou, to se pose…

LK: Ne, já jsem říkal “tos nežral”.

HP: Táhl mě, zastavili jsme se uprostřed amfíku, bylo ticho a opravdu někde seshora jsme slyšeli Ženy mužů od úplně cizích lidí… Mě to úplně dostalo.

V tuto chvíli kapelní fenka Líza de Mye viditelně značně znejistěla…

HP: Je vůbec zázrak, že tohle můžeme řešit. Taky jsme se báli, že si budeme muset o peníze za hraní říkat. Ale ono to opravdu funguje úplně přirozeně, prostě ta nabídka přijde sama. Člověk si říká, že už jsme dosáhli maxima, ale přitom jsme na začátku.

HP: Na jednu stranu se člověk bojí toho jaký to je strašný mlýnek takové hraní…A to maximum? To se pořád posouvá. Člověk má takové šílené představy…Udělat Písničku s velkým P, to je pro mě vrchol. Cítím, že ještě dokážu víc, ale jsou věci, které si každý nechává pro sebe, aby nevypadal namyšleně.