Je pravda, že Voňková u nás doma určitě zněla. Když jsem byla malá, měla jsem svoje hrdiny, se kterýma jsem bývala po večerech hodně sama. Pouštěla jsem si desky, abych se doma nebála a bavilo mě zpívat si s muzikou, která se mi líbila. Byla to Navarová, Ulrychovi, ale taky Kratochvílová a Stromboli. Byl to takový trenažér, zkoušela jsem různé melodie, hledala harmonie. S Voňkovou jsem si asi nikdy nezpívala, ale líbí se mi atmosféra její hudby, strašně moc.

To jo, bráchova muzika má takové zvláštní kouzlo; On je nadšenec do železnice, celý život pracuje na dráze, taky objíždí hrady, zajímá se o dějiny a jeho muzika má tuhle patinu. Má dokonce i hit smutnýho nádražáka.

V Bambini mně to úplně nebavilo, a tak jsem si ve čtrnácti začala hledat kapelu na inzerát. Takový mezistupínek byly dvě kapely. Zajímavá zkušenost byla folkrocková kapela, kterou jsem si našla právě na inzerát, s tou jsem hrála asi rok. A do toho jsem ještě hrála s jedním muzikantem, to byl takový jazz rock. Ta kapela měla dva koncertní sety, jeden byl trošku alternativnější a druhý byl popovější, takže tam jsem jako dostala základy, malinko nějakého pohybu v hudbě, jako intervaly a rozkládání akordů.

No já jsem to právě v patnácti zabalila. Po základce jsem šla na rok na strojárnu, tam jsem to díky technickým předmětům zabalila a už jsem se do školy nevrátila. Nikdy jsem moc neměla úctu ke kantorským autoritám, neměla jsem moc dobré zkušenosti s učitelema. Prostě jsem to mládí přežila mnohem divočeji než ostatní a hlavně beze škol, bez nějakého vzdělání.

Nejsilnější dojem je to, že vlastně jsem zažila něco jako být vyvolený. Stojíš na pódiu s velkou kapelou... Lucie tehdy byla největší rokenrolová kapela v Čechách, svým způsobem to byly docela i sexuální symboly pro ženskou část populace v Čechách, to pro mne byla i těžká zkušenost. Díky těm šťastným náhodám, které mi vlastně pomohly k nějaké proslulosti a svým způsobem mi trošičku popadaly do klína, jsem si těch věcí ani neuměla vážit. Musela jsem spadnout až na dno a sesbírat to, co se rozpadlo na kusy, abych si dneska mohla vážit toho, kde jsem, co dělám. Ten rozpad byl hrozně důležitý, abych si teď vážila lidí, které potkávám a hudby, kterou dělám, to je asi ten nejsilnější dojem.

Myslím si, že je to úplně geniální odraz mého životního příběhu, který jsem tehdy žila, protože jsem v té době měla v sobě ukončený příběh hudby, byla jsem závislá na drogách a neměla jsem vůbec žádnou životní energii. V té době se objevila nabídka od Dana Landy, abych šla zpívat na Smrtihlava. Ta deska je zrovna téma v tom smyslu, příběhy těch písní jsou o lidech, ztroskotancích, kteří se potýkají s drogama, sexuálníma úchylkama, jsou závislí na automatech. To mi přišlo v té době docela vhodné a dobré zrcadlo, takže jsem do toho šla, taky proto, abych získala ještě nějaké peníze na zábavu.

Ten příběh pokračoval po Smrtihlavovi tak, že jsem ještě musela jít trošku dolů, dostat se z těch průserů, věděla jsem, že se musím vyčistit, už jsem se na sebe nemohla dívat a začala jsem se sbírat dohromady a přemýšlela jsem, jak se dostat zpátky k hudbě. Mně ten Smrtihlav v tomhle hrozně pomohl, protože tam někde ve mně klíčilo, že chci zase dělat hudbu, než se zničit. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že musím natočit desku a na to konto sehnat muzikanty. Naštěstí jsem měla u vydavatele otevřené dveře, i po tom, co jsem spadla do toho průseru s drogama. Nabídka usnula v té době, kdy jsem byla na dně, a když jsem se začala sbírat, tak jsem za nimi zašla a natočila svoje první sólové album Lenka Dusilová, které produkoval David Koller. Byl to vlastně příběh nedořešeného vztahu. Před tím průserem jsem rozpustila Pusu, měli jsme tehdy připravený materiál na desku, která nikdy nevyšla, takže jsem pár písniček z Pusy použila. Tehdy jsem se hudebně rozprostřela na všechny strany a nevěděla jsem moc, kam chci, jestli chci hrát s lidmi, kteří dělají elektroniku, nebo jestli chci dělat rock´n´roll, nebyla jsem si jistá. Ta první deska nedrží moc pohromadě a byla důležitá, protože to byla zkušenost a hledání, člověk sám sebe úplně neumí přečíst. Takže jsem musela natočit další desku. Tehdy jsem postavila kapelu se Štěpánem Smetáčkem a ten mě seznámil s Martinem Ledvinou, který s ním hrál v Druhé trávě. Po první desce jsem zase začala hrát živě a přemýšlela jsem, jak udělat tu druhou desku. Nevěděla jsem jak, furt jsem přemýšlela o nějakém producentovi a pak přišel zásadní zlom v tom, že kapela, kluci mi tenkrát řekli, že by bylo nejlepší, kdybych si desku produkovala sama, čímž mě hrozně nakopli. Úplně jsem si to neuměla představit, pustila jsem se za jejich asistence do toho po hlavě. Ta deska je zásadní zlom v mém životě, mám ji hrozně ráda, protože na ní jsem si dokázala najít cestu sama k sobě, k tomu, co chci dělat. Po desce Spatřit světlo světa jsem si řešila nějaké hudební vztahy, a když Martin přišel s návrhem jet do Ameriky, přišlo mi to jako dobré východisko. Prostě řekl, že to zařídí přes internet, že je to jedno, kde budeme, budeme hrát v nějakých klubech, v zapadákovech a že prostě pojedeme. Oba jsme od toho nic nečekali, jenom, že vypadneme a zahrajeme si a třeba to bude dobrý. Takže jsme odjeli a hned na prvním turné jsme se seznámili s Benem Yonasem, který s námi později produkoval další desku Mezi světy.

Chodí jiní a je to ten typ lidí, pro které chci hrát a hlavně chci hrát takovou hudbu, která se mi líbí, jakou chci poslouchat. Už nehledám jenom formy, hledám hlavně hudbu a to, že jsem začala dělat s muzikantama, jako jsou Beata Hlavenková nebo Dano Šoltis, to bylo určité prozření díky  Americe. Muzikanti, se kterými jsem tam natočila desku, mi svým přístupem otevřeli oči a přestala jsem řešit věci, které jsou vlastně v  hudbě podřadné. Nakonec je prostě nejdůležitější dát do písničky emoční message. Když stojíš před lidma, je důležité, co do písničky dáváš, že to není jenom tvé krásné tělo, ale hlavně duše.

No s tímhle mi hodně lidí na mé cestě pomohlo. Člověk akorát musí přemýšlet, které jeho stránky jsou silné a které slabé. Já nemám hudební vzdělání a nikdy jsem nerozvíjela skladatelský talent, ale myslím, že nějaký systém tvoření jsem si našla, i když se samozřejmě nemůžu srovnávat s Beatou, která je génius a skládá od malička. Na druhou stranu si myslím, že mám talent dávat lidi dohromady, mám zkušenost s muzikanty, dokážu odhadnout, jaký má kdo naturel a s kým moje muzika bude fungovat. Prostě potkávám muzikanty, vím, kde jsou moje přednosti a jaké nemám, čím můžou ostatní muziku doplnit a to mě na tom baví. Když jsem v pohodě, tak si vezmu kytaru a jdu si zahrát někam, ale nejsem zas takový loktař a bojovník, který by tomu dal nějakou jasnější formu. Každý náš koncert má nějaké to napětí, někdy je to lepší, někdy je to horší, ale nikdy od toho nemůžeš očekávat velkou show.

Jsme spolu ve dvou kapelách. Jsem ráda, že jsem Beatu potkala, a je to neustále vzrušující s ní něco sdílet. Někdy je to ale hrozně těžké, ale na druhou stranu je tam strašně moc hudby. Beata je pro mě inspirativní a hodně ji respektuju, to ale znamená, že z ní mám někdy strach. Nutí mě k velké koncentraci a nebýt úplný lempl. To je super, člověk by neměl mít v hudbě úplně velké ego a prostě myslet na hudbu, aby to, co jde ven, bylo pravdivé, to má největší hodnotu.

Muzikantům, se kterýma hraju, víceméně docela dlužím novou hudbu. Ta teď pomalu vzniká, mám nějaké nápady, ale vůbec nevím, jak se to vyvine. Spoluhráči už mé staré skladby znají velmi dobře a za ty tři roky už na mě umí velmi dobře reagovat. Tady v Music City jsme nevěděli, co přesně se od nás čeká, protože hrajeme vlastně v hudebninách, kam asi přijdou spíš lidé, kteří se zajímají o hudbu a o to, jak hrát. Moc jsme nevěděli, jak k tomu máme přistoupit, tak jsme dali výzvu, chtěli jsme to trochu odlehčit. Nicméně moje koncerty musí mít linku, i když na spoustě koncertech hraju třeba na přání a spíš to řeším podle momentální atmosféry. Čili je to z velké části improvizace.

Nepochybně.

Někdy máš potřebu začít koncert s tím, že jsi prostě smutný a máš melancholickou náladu, dáš pomalé věci a prokoušeš se k něčemu divočejšímu, nebo někdy to našlápneš hned na začátku, je to různě.

Spousta lidí. Přestože si myslím, že moje jméno je známé, běžný posluchač, který mě zná z rádia, moji hudbu nezná. Když někdo pozve Lenku Dusilovou a očekává ty nejznámější skladby, tak bývá často překvapený, třeba netuší, že hraju na kytaru nebo že jsem schopná přijít jenom s Beátou a uděláme samy docela dost muziky. Moc se necpu do velkých klubů, mám raději klidnější prostředí, maximálně pro dvěstě, třista lidí, klidně i jazzové kluby, protože ráda hraju pro lidi, kteří přijdou opravdu na mě. Myslím si, můj naturel musejí mít nějakým způsobem rádi, když na mě pokaždé přijdou. Je to jistota a mně se pro takové lidi hraje dobře, protože jsou pozorní. Chodí na mojí energii a ne tu Holku Magor. Nezní to příliš ambiciózně, ale já se snažím být nohama na zemi. Nechci lidem nic předhazovat nebo je lákat na nějakou iluzi. Nemůžu jim předhodit přednosti jako má Helena Vondráčková nebo Lucka Bílá. A nemyslím to špatně, protože prostě mám přednosti jiné. Sice neumím dělat velkou show, neumím vyprávět vtipy, prostě jsem Dusilová.

Ne, neuzavírám. Ale já chci mít kolem sebe lidi, kteří mě přijímají takovou, jaká jsem, kteří mě nebudou tlačit do ničeho, co nejsem já. Mám v sobě nějaký příběh a vytváření iluze o mně prostě není na místě. Chci dělat s lidmi, kteří budou zapálení do mojí cesty.

Každý má v hudbě nějakou cestu. Ale já jsem rozhodně zastánce toho, aby naše hudba byla přístupná, aby lidi lákala, aby v ní byla jasná indicie, návod, který lidi vtáhne do našeho světa. Lidem musíš dát něco, čemu rozumějí, nechci jako muzikant ohrnovat nos nad lidmi, který prostě mají ve svém životě jiné starosti než je hudba. Tak to cítím. Ale musím být v té hudbě spokojená.

Fragmenty nových věcí se odvíjej od hraní na kytary a zatím jsou velice jednoduché. Když hraju sama nebo v triu, musím mít kytaru zmáklou, abych dokázala aspoň reagovat, neříkám, že mám kytaru zmáklou i harmonicky, vůbec ne. Takže se nemůžu vykašlat na občasné cvičení a při tom vznikají nové nápady. Teď přemýšlím nad tím, s kým budu nápady dotahovat autorsky i aranžérsky, to ještě budu hledat. Myslím si, že tuším, ale nechci to říkat, protože je to svým způsobem zavádějící, ta myšlenka se může odvinout klidně jinam.

Je-li to jistota, to nevím…

Já to sama fakt nevím, protože se pravděpodobně na nahrávání budu přizpůsobovat každé té skladbě. Abych si ji zase chtěla sama poslechnout. Budu v těch nápadech držet linku od začátku do konce. Ono je vždycky zajímavé poskládat vedle sebe ty písničky, když jich máš pár pohromadě, začne se ti objevovat, co tomu chybí. Ale na začátku jsou vždycky hrozně velké myšlenky.

Určitě. Třeba pitomé unisono. U některých riffů je prostě nějaká atmosféra, třeba jen v jednom fragmentu, kterého se člověk může držet, to jsou strašně jednoduché věci. Inspirují mě samozřejmě i ostatní, Beata je pro mne v současnosti velkým přínosem. Já jsem vlastně chtěla hrát na piáno, když jsem byla malá, klavír je hrozně inspirativní.

Velmi se těšíme na Colours of Ostrava, kde hrajeme s Eternal Seekers 12.7. ve 14:00 v neděli v kostele, na konci července hrajeme na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, to bude 30.7. a den potom zahajujeme festival Sázava Fest, taky na nějakém nádvoří nějakého zámku. Sama pojedu na několik koncertů, ale v červenci mám krátkou dovolenou. Hraní je občas náročné, člověk musí šetřit energií a tolik nepít. Někdy mám chuť se na to všechno vy..at a jet někam na dva na tři dny, prostě na všechno se vykašlat. To neznamená, že bych chtěla být v lihu, ale prostě odpočinout si.

No, hned jak bude test pozitivní, tak tomu všechno podřídím, myslím, že všechny plány se dají posunout a přizpůsobit.