Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Docuku

Docuku jsou z Valmezu. Vydávají první desku u Indies a v kuloárech se už o nich docela hezky povídá. Což je důvod, abych si s nimi popovídal i pro čtenáře FC. Ale začnu od lesa, čili oklikou, tedy od Karla Prokeše, muže v pozadí.

Nebo mám říkat manažér?

Karel: Manažer je hrozné slovo... A je to v případě mé spolupráce s Docuku trochu nepatřičné. Muzikanti hrají a já to jen, na základě své zkušenosti a v mezích možností, trochu organizuju. Snažím se, aby kapela měla kde hrát, aby hrála pokud možno tam, kde to má smysl, aby o kapele včas věděla televize, aby si jí všimla vydavatelská firma, aby její koncert natočil a vysílal Český rozhlas... Celé to snažení by ale bylo k ničemu, kdyby na kapelu nebylo spolehnutí... Já leckoho přemluvím, aby to s Docuku zkusil, ale přesvědčit ho musí kapela, což se jí, je třeba říci, zpravidla daří.

Ty jsi, Karle, jeden z nejznámějších organizátorů místního hudebního života u nás. Byl jsi u toho, když v druhé polovině osmdesátých let jakoby zázrakem vyletěla do popředí zájmu celá vlna kapel z Valmezu a okolí. Mňága, Ciment, Betula pendula a další. Valí se teď Bečvou dolů další podobná vlna?

Myslím, že v osmdesátých letech se nejednalo o žádný zázrak. Byl to přirozený důsledek příznivé shody okolností a možností. My jsme jich jen využili. Ve sklepení zámku Žerotínů byl v roce 1971 otevřen valašskomeziříčský M-klub, jemuž od třiasedmdesátého šéfoval Milan Kuchynka. Jednak mi tu umožnil uvádět mé první dramaturgické projekty a hlavně sám dělal spoustu zajímavých věcí. Nepominutelnou důležitost měl fakt, že v té době do Valmezu zval hudební publicisty, Jiřího Černého, Petra Dorůžku, Jana Rejžka... Později sem jezdili také Vladimír Hanzel a Vláďa Vlasák, své pořady v klubu pravidelně uváděl propagátor rockové avantgardy Miloš Čuřík, vzpomínám si na večery s Ladislavem Kantorem a dalšími... Mladí muzikanti v těch programech našli na tu dobu relativně slušný zdroj informací o trendech v rocku & folku, a zároveň měli možnost hned realizovat své nápady ve zkušebnách, přímo tady v zámku. Zkušebny měly oficiálně k dispozici soubory ZUČky zřizované M-klubem, ale vždycky se tam pohybovalo mnohem víc kapel, než bylo těch zřizovaných. A ještě před Betulou pendulou a Mňágou tam hrával taky třeba Vlasta Redl...

Všechno to uzrálo v osmdesátých letech, ale v přirozeném vývoji pak přišlo období, které ten potenciál spíš jen spotřebovávalo. V polovině devadesátých let přišla rekonstrukce zámku, byly zrušeny zmíněné zkušebny a trvalo pár let, než scéna zregenerovala. Nicméně, dnes je, dle mého soudu, zajímavější, barevnější a kvalitnější, než byla před těmi dvaceti lety, jen ta “sláva” už z toho nekouká...

Rozhodl jsi se starat o Docuku. Proč? Je kapela nějak mimořádně spojena s místním M-klubem?

Já jsem se snad ani nerozhodl... Skupina Docuku jednoduše vznikala tak blízko mě, nebo spíš kolem mě, že jsem ji nemohl minout, nehledě k tomu, že když začala vznikat tahle sestava, bylo jasné, že mě to bude zajímat.

Jirka Buksa v M-klubu hrál na cimbál už když chodil na ZUŠku a teď, při studiích, tady pracuje v baru. S Karlem Mikušem, který hrával už v těch zmíněných alternativních kapelách, se známe a spolupracujeme bezmála dvacet let, s Lukášem Španihelem, počítám-li dobře, asi třináct. Je primášem Soláně, jedné z nejzajímavějších cimbálových muzik regionu, byl také jeden čas redaktorem novin, pro něž jsem psal a on zase psal pro nás v tiskovém středisku našich festivalů. Lucie Redlová si lásku k muzice, k divadlům a poezii od patnácti odpracovávala v šatně M-klubu, prodávala vstupenky... Dnes mi pomáhá s organizací a produkcí koncertů zahraničních kapel.

Předpokládám, že manažér musí být schopen vysvětlit, co jeho kapela vlastně hraje. Zvlášť když je zároveň hudebním publicistou. Takže jak představuješ Docuku?

Současný zájem o tradiční hudbu moravskou, slovenskou..., je symptomem pomalu nabývané svéprávnosti naší hudební scény. To co bylo slyšet už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let z desek britských folkových a folkrockových kapel, z těch známějších mám teď na mysli třeba Fairport Convention, nebo Steeleye Span…, a nakonec i rockové Jethro Tull, to přiznání tradice a schopnost vytěžit z ní vlastní autentickou výpověď, to jsem tady až do devadesátých let dost postrádal. Vlasta Redl, Petr Zezulka s Cimentem, nebo v jiné rovině Dagmar Andrtová-Voňková a někteří další, byli spíš výjimkami.

Dnes v Čechách, na Moravě i Slovensku vznikají nové kapely, které už považují za samozřejmé, že budou hrát to, co možná podvědomě od dětství vnímali, co přirozeně znají, cítí a umí přesvědčivě zahrát, ať už jsou to folklorní písničky, nebo ohlasová tvorba. Jen by se měli i v tom našem malém českomoravskoslovenském prostoru držet svého kopyta. Pro mé uši je trochu legrační, když na té vlně zájmu o folklor spustí rodilí Pražáci třeba ty moravské...

Kapela Docuku hraje s tanečním akcentem a rockovou energií na akustické nástroje valašské, v přesahu moravské, případně slovenské písničky. Výpověď, která muzikantům tryská z nástrojů je prostá a důvěryhodná, protože jsou Moraváci z Valašska, někteří s po předcích zděděným slovenským temperamentem. Za inspirací do jiných regionů se vydávají jen občas, když v moravských zpěvnících nenajdou melodie a rytmy pro vyjádření nějaké emoce. Jistou a u Docuku zřetelnou pokoru muzikantů před tou tradicí považuji za samozřejmý předpoklad, myslí-li to muzikanti s folklorem vážně.

Album se jmenuje Meziřečí a to by musel být člověk hodně jazykově nevnímavý, aby v tom necítil podobnost se slovem Meziříčí. Mluvil jsi jim nějak do jeho přípravy, nebo jim prostě jen zorganizuješ křest?

Křest alba Meziřečí si Docuku organizují sami, ale pozvali mě…(smích). V naší spolupráci je všechno provázané, každý pro společnou věc dělá co umí. Asi jsem k dramaturgii desky utrousil pár poznámek, které vyslyšeli, nebo to cítili podobně. Občas něco dělám v ostravském Českém rozhlase, kde Docuku album nahrávali. Navštívil jsem je tedy při práci ve studiu, všechno šlo báječně, tak co bych k tomu říkal. Měl jsem jen nějaké poznámky k obalu desky, zepředu si prosadili svou verzi, zezadu můj názor respektovali… (smích).

Kapela vystupuje u tebe v klubu. Chodí na ni lidi, nebo platí, že doma nikdo není prorokem?

Docuku v M-klubu hrají tak třikrát za rok, pár koncertů tady navíc odehraje taky Lucie Redlová s Jamesem Harriesem, nebo se vsetínskými Žambochy, a lidi na jejich koncerty chodí. Na druhé straně, kapele, kromě té spousty práce, kterou za dva roky své existence stihla udělat, není co závidět, tak proč by nechodili.

Otázky na Jiřího Buksu – kytara, heligonka:

Jako otec zakladatel skupiny byste asi měl mít právo popsat původní představy, proč kapela vznikla. Takže s chutí do toho.

A tož to vám bylo tak…J Už od děcka jsem díky rodičům hudební schizofrenik. Matka folkloristka, otec rocker.V LŠU jsem si na cimbál hrával Black Sabbath. Později, jako puberťák jsem po zkouškách s bigbeatem s walkmanem na uších doprovázel pana Hrbáče, Muchovce, Jasénku aj. Ovšem už na bubny. No a jelikož byly oba proudy celkem vzdáleny, vzal jsem do ruky kytaru, přemluvil k výpomoci přítelkyni (houslistku) a snažil se tu mezeru nějak zaplnit. Po mnoha obměnách ve složení kapely vykrystalizovala stávající formace, kterou teprve těsně před nahráváním alba Meziřečí doplnil šikovný, multižánrový kontrabasista Martin Kuchař.

Podle mírně uštěpačného článku Karla Prokeše vaše kapela na rozdíl od jiných nemění po úspěšném vystoupení obsazení ale název. Takže proč zrovna Docuku?

Snažil jsem se obklopit lidmi, kteří mají tak jako já alespoň půlku toho svého “hudebního srdíčka” na Valašsku. Povedlo se. No a když Valaši, tak valašský název. A tak jsme zalistovali ve Slovníku valašského nářečí Silvestra Kazmíře a hledali slůvko, které by nás nejlépe vystihlo. Docuku – svižně, rychle, skočně.

Základem vašeho repertoáru je valašský a slovenský folklór. Není to teď taková módní vlna?

Asi ano. A nevidím na tom nic špatného. Naopak.Všichni ti punkeři, anarchisté i motorkáři, které se nám povedlo doposud roztančit, tu muziku cítili s námi a třeba zrovna díky nám přičichli k folkloru, o který by normálně ani nezavadili. Hrajeme to, co máme rádi a co nás baví. Kdybych založil Docuku před deseti lety, hráli bychom to samé. Vlna nevlna.

Mediální cirkus, který je kolem svébytnosti Valašska nastartován už hezky dlouhou dobu, někoho docela baví, jiného už rozčiluje. Myslíte si, že v současné době, kdy se k nám valí muzika z celého světa, je Valašsko nějak výjimečné?

Asi máte na mysli to naše “království” a jiné jemu podobné ultrapropagátorské akce. Ne že by mě to teda přímo rozčilovalo, ale bohužel už i na tomto lze vydělávat. Nicméně to v dnešní době už asi patří ke všemu. Ale jestli je Valašsko výjimečné? Viděl jsem Španěla, který slzel u valašských táhlých písniček, aniž by rozuměl slovu, Američanku a Iry co tančili u cimbálu na valašském večírku celou noc tak, že na druhý den nemohli chodit, jak je bolely nohy. A slyšel jsem pana Kašpara hrát na husličky tak krásně, že jsem okamžitě zatoužil hrát taky takovou muziku. Myslím, že valašský folklór je výjimečný!

Jak jste se k folklóru dostal vy osobně? Byl jste jím takříkajíc odkojen, nebo jste ho objevoval až ve vyšším věku?

Na tuto otázku už jsem vlastně odpověděl. Díky rodičům a paní učitelce Děcké mě tato hudba a vše co k ní patří provází odmala. A jsem za to těm lidem velice vděčný.

Otázky na Lukáše Španihela, houslistu:

Vy jste zároveň kapelníkem folklórní Soláně. Jak se kolegové z folklórní muziky koukají na produkci Docuku?

Mám dojem, že celkem v pohodě. Žádné negativní reakce, ale ani nadšené výskoky ke stropu jsem nezaznamenal. Klarinetista Soláně to vystihl větou - Chápu že tě to baví, nemáš tak svázané ruce jako ve folklóru. No a zpěvačka Lidka Vašková, která má pro muziku, i jiné věci, hodně otevřené a vnímavé srdíčko byla z koncertu Docuku v M - klubu pro živou nahrávku Českého rozhlasu nadšená. Navíc nové zkušenosti z Docuku, třeba se zvučením, rád a okamžitě použiji v naší cimbálovce.

Jste tím, kdo má údajně největší slovo při výběru repertoáru Docuku. Na desce se jen u úvodní Ti mezříčtí páni přiznává, že je na lidový text, ale s vaší muzikou. Jak to je ale doopravdy? Kde ten folklórní materiál berete? Jak velké zásahy si do něj můžete dovolit, abyste ještě mohli tvrdit, že je to lidová? Nastává takové to: Text jsme silně předělali, melodii poskládali ze čtyř variant dohromady a harmonie je naše vlastní, prostě typická lidovka?

Největší slovo při výběru nemám, jen nosím do kapely nejvíc lidových písniček. Procházím stále dokola zpěvníky a spoustu mých oblíbených písní jsem pochytal ve folklóru. Písničky zásadně neskládáme z několika kusů. Ani texty nepředěláváme, naopak snažíme se co nejpřesněji dodržet původní zápis, maximálně ubereme nebo vynecháme některé sloky. Co se týká harmonie, tam je to volnější. Ale jednu věc může zahrát i deset cimbálovek v desíti harmonických podobách. Jakési obecné poučky pro jednotlivé regiony existují, ani ty ale nejsou dogmatem. Razím jednoduchý názor - nic zbytečně nekomplikovat a nedopouštět se na folklóru násilí.

Zdá se, že po keltské vlně nyní přichází obliba balkánské muziky. Z tohoto pohledu má Valašsko významnou roli, protože vlastně balkánskou muziku k nám Valaši importovali už dávno a úspěšně na ni naroubovali místní hudební výhonky. Čím si vysvětlujete vzrůstající zájem o balkánskou muziku?

Náš kapelní poradce a spřízněný publicista Karel Prokeš to definoval přesně. Po balkánských a jiných melodiích sáhneme v případě, že už nám moravské písničky nestačí. Myslím, že hlavně melodikou, nábojem nebo náladou. To podle mne platí i pro ostatní kapely, které se balkánem zabývají. Třeba takové ty tklivé srdcervoucí songy, nebo naopak bujaré tancovačky - v tom jsou Valaši při vší své citlivosti proti balkánským národům více při zemi. V zemích na jih od nás se zkrátka lidé ponořují do života víc naplno. Bohužel, třeba také při válčení…

Jednou z typických vlastností folklóru od Brna na východ jsou různé rytmické nepravidelnosti až naschvály. Jak se k nim staví Docuku?

My ty rytmické úskoky často ani nevnímáme. Nemáme nic v notách a melodie, které se nám líbí, prostě hrajeme.. Podle mne někdy moc velké spekulování a přepočítávání muziky do lichých a jiných pro Evropana netradičních taktů škodí. Člověk si v hlavě třeba vytvoří blok a už předem má dojem, že následovat bude "ta těžká" věc. Chce se nad to povznést. Z vlastní zkušenosti vím, že pro některé národy je rytmickým oříškem dvoučtvrteční polka, přirozeným je pak takt sedm osmin, což je pro Čecha proti srsti.

Kdybyste měl rozšířit Docuku o jeden lidový nástroj a naopak do Soláně dosadit jeden nástroj, který v lidovém instrumentáři chybí, jaké by to byly a proč?

V Docuku bych rozhodně přivítal dechy. To už se nám částečně povedlo na CD Meziřečí, kde hostuje Jarda Stojan. Docuku ale může obohatit nebo nakopnout novým směrem každý instrument v rukách šikovného muzikanta. Líbily by se mi třeba moravské dudy - gajdy. V Soláni mi zásadně nechybí nic. Sestavu tradiční cimbálové muziky prověřily generace před námi a mně do sebe všechny ty nástroje krásně zapadají. Dovedu si občas v moravské cimbálovce představit bubny, ale nevidím to jako nutné.

Otázky na Lucii Redlovou – mandolína a zpěv

Karel Prokeš mne na vás jako na zajímavou osobnost a výrazný talent upozorňoval už před dvěma roky. Vím, že si píšete i vlastní písničky a občas vystupujete sólově jako písničkářka. Nepočítáte s tím, že byste nenápadně něco ze své tvorby vnesla do repertoáru Docuku?

Je nutno říci, že ty písničky nedělám úplně sama, texty mi píše kamarádka Radka Bzonková. Jsou hodně lyrické a poetické, tak nevím, jak by zapadaly do repertoáru Docuku; každopádně nechci zůstat navždy jen písničkářkou s kytarou a určitě by se mi líbilo obléci je do nějakého bohatšího aranžmá. A proč ne zrovna s muzikanty z Docuku? Jen na to zatím ještě nějak nebyl čas…

Na albu Meziřečí máte možnost představit se i jako zpěvačka. Jednu z písní jste si i sama hudebně upravila – Horehronku. Vím, že jste z tatínkovy strany (tedy ze strany jeho maminky, vaší babičky) vlastně opravdu slovenské krve. Vnímáte nějak, že máte i slovenské kořeny? Jak?

Veru, neviem povedať, či sa moje slovenské korene prejavujú aj inak, než pomerne slušným prízvukom… Slovenské piesne sú mi ale po valašských najbližšie, možno je to skutočne moja druhá prirodzenosť…

Občas jste si vystoupila i s rockovým Raušem, taky moc zajímavou kapelou. A spolupracujete s Žambochy. Je Docuku nějakou vaší jistotou, nebo je docela možné, že se vydáte úplně jiným směrem a bude z toho jen epizodka?

Přiznám se, že nabídka na hraní v Docuku byla prostě hodně zajímavá a proto jsem to zkusila. Nebylo to tak, že bych léta snila o nějaké takové skupině – spíš jsem se asi fakt viděla někde ve folku, možná v bigbeatu. Hodně mě to ale baví a nevidím důvod někam utíkat – a kdybych snad časem chtěla vyzkoušet i něco jiného (což je docela dobře možné), nebyla bych v naší kapele první ani poslední, kdo hraje ve více kapelách zároveň.

V Docuku jste jediná ženská. Když zkoušíte nové skladby, máte pocit, že je nějaký rozdíl mezi ženským a mužským cítěním muziky?

Obecně tam rozdíl určitě je, ale myslím, že ten se nejvíc projeví při sólovém hraní. Upřímně, v té naší kapele žádný velký rozdíl nevidím, myslím, že co do energie a nasazení za kluky nijak nezaostávám!

Proč jste si za svůj základní nástroj vybrala právě mandolínu? Na jaké jiné nástroje byste byla schopna zahrát před lidmi?

Je to jinak, já za svůj hlavní nástroj považuju kytaru, na kterou se učím asi od čtrnácti

a taky s ní hraju většinu svých písní. Mandolína mě ale lákala vždy a hraní v Docuku byl dobrý impuls konečně začít. Kluci mě vlastně chtěli původně jen na zpěv, ale mě se zdálo, že by se tam vyloženě hodila a nikdo nebyl proti. No a těmito dvěma nástroji výčet zhruba končí. Na koncertech ještě cinkám na zvonec, ale to se snad ani nepočítá… Nebudete mi to věřit, ale během základní školy jsem hrála 6 let na akordeon a v posledním ročníku jsme měli pár společných hodin právě s naším Romanem – jenže já jsem od té doby akordeon mockrát v ruce neměla, což on evidentně ano J

Otázky pro Romana Vavříka – akordeon:

Akordeon je velmi výrazný nástroj, který jakoby přesouvá folklórní písničku z akademických pódií do hospody, tedy prostředí opravdu lidového. Jak jste se k němu dostal, jak dlouho na něj hrajete?

Na akordeon hraju od osmi let. K tomu nástroji jsem se dostal díky mému otci, ten si hrával doma pro zábavu a mně se to líbilo.

Vy jste autorem tří melodií na prvním albu Docuku – Meziřečí. Všechny jsou na text Marty Procházkové, všechny jsou v pseudolidovém duchu, ale u všech tří jsem poznal, že to nejsou lidové písničky. Vznikly ty melodie na hotový text?

Právě naopak. První byla hudba a potom vznikal text. Pro textařku je to určitě složitější, ale mám štěstí, že Marta muzice rozumí, a tak si s tím poradí. Samozřejmě chci to vyzkoušet i naopak, ale tyhle tři písně vznikly postupem hudba - text.

Počítáte s tím, že se roztvoří i kolegové a Docuku postupně bude mít převahu autorsky vlastního repertoáru, nebo to bude vždycky jen okořenění folklorního základu vystoupení?

Líbilo by se mi to a doufám, že k tomu časem dojde. Jsem přesvědčen, že to v sobě ostatní muzikanti Docuku mají, jen se ještě neprojevili.

Máte formální hudební vzdělání – konzervatoř. Nakolik se tam věnují lidové muzice a nakolik současné nevážné, tedy non-artificiální hudbě?

Je pravda, že akordeon je lidový nástroj, ale dá se na něj hrát také spousta jiných hudebních stylů. Na konzervatoři by se jistě mělo víc učit lidové muzice, studenti by se tím muzikantsky zdokonalili…

V kapele je kromě akordeonu ještě heligonka. Jak se dívá akordeonista na heligonku? S despektem jako na chudší příbuznou?

Určitě se na ni nedívám jako na chudší příbuznou. Heligonka má krásný a od akordeonu odlišný zvuk, který mě v poslední době uchvátil a uvažuji o tom, že si ji pořídím.

Otázky pro Karla Mikuše - bicí

Vy jste deset let hrál s Mňágou a Žďorpem. Máte tedy zkušenosti i s tím, co to je být populární, objíždět velké scény a vůbec být v tom kolotoči. Jak na to vzpomínáte?

Je to taková směska dobrých i horších vzpomínek a zkušeností.Od těch veselých začátků na gymplu, přes vyprodanou Lucernu, kolotoč koncertů a večírků, až po pro mne trochu hořký rozchod. Ale jsem už svým založením spíše pragmatik, moc se neohlížím do minulosti a těším se co přijde nového.

Předpokládám, že po takové praxi už je člověk trochu realista. Musíte nějak krotit nadšení kolegů z Docuku?

Spíše z nich čerpám náboj, za který jsem vděčný a který snad dlouho vydrží. Jsme k sobě ale otevření, nemá smysl něco skrývat a protahovat.

Oproti Mňáze je to s Docuku návrat do amatérských poměrů. V čem je jeho půvab?……

Mě osobně baví ta anonymita, nesvázanost a energie amatérismu. Popularita je pro mne trochu svazující, hlavně pocit, že člověk se stává majetkem davu. Ale v této kapele je přístup hudebníků poměrně hodně zodpovědný a tak se nepříliš časté zkoušky a koncertování stávají potěšením.

S bubnováním do folklorního materiálu je to vždycky poněkud vošajstlich. V jednom časopise označili bicí Fleretu za “buch-buch feeling”. Jaká je vaše filosofie bicích a folklóru?

Já nad tím nechci moc mudrovat, nijak jsem muziku podobného ražení nestudoval. V písničkách, které kapela přinese na zkoušku, hraju spíš pocitově a pokud možno melodicky. Určitě jsem ovlivněný vším, čím jsem si v muzice prošel a rád si nechám poradit od dobrých muzikantů, s kterýma teď hraju. Máme i některé společné hudební favority a potřebu hrát rychlé, přímočaré skladby, a z  toho asi vychází náš zvuk a rytmika.

V červnu spatří světlo světa Meziřečí. Jste zvědavý, co se o něm bude psát, nebo už vás slova publicistů nechávají klidným?

Každá slušná kritika je pro autora nebo interpreta povzbuzením a bývá zajímavé konfrontovat jednotlivé recenze či postřehy. Nijak to ale nepřeceňuju, nejsme, myslím ani natolik ambiciózní, abychom měnili styl nebo repertoár podle reakcí posluchačů. Mám ale z nahrávky dobrý pocit a protože jsem zajišťoval navíc i produkci alba, ohlasy na CD očekávám celkem netrpělivě.

Děkuji všem za odpovědi.

Jiří moravský Brabec

F&C 7-8/04
zpět na seznam rozhovorů

HOME

  

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 
Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.