Dočkali jsme se Banánů - Rozhovor s Pavlem Dobešem

Pavlovi Dobešovi vyšla deska Banány.  Vyšla k magickému datu 17. 11. 2006 a na netu se už pár týdnů před tím začali ozývat fanouškové, jaké to bude, co to bude a podobně. Desku jsem dostal, vyslechl a obrátil se na autora.

Mám radost, že jsi vydal novou desku a hned za tepla ti chci položit pár otázek pro FC. Máš spočítáno, po jak dlouhé době představuješ CD s vlastními, dosud nenahranými písničkami?

Před pěti lety jsem nahrával album K svátku. Hodně jsem se s ním mazlil a troufám si říct, že to byla moje nejpoctivěji odvedená práce. Chtělo by se mi tedy říct, že moje poslední řadová deska je dnes pětiletá. Ale, - to byly písničky Pepy Streichla, - ne moje. Musím s pravdou ven. Devítka je to číslo, ke kterému se až bojím přiznat. Průzkumný let z roku 97.

Je to jiný pocit, vydat novou desku teď, nebo v osmdesátých či devadesátých letech?

Když jsem vydával svoje první věci, Skupinové foto, Zátiší s červy, byly na nich písničky už dávno ověřené na koncertech. Věděl jsem, že si je lidé oblíbili. Dnes nic takového nevím. Je to mnohem větší riziko.

Skoro všecko sis na tu desku nahrál sám doma. Myslíš, že to je cesta, kterou se postupně vydá stále víc muzikantů?

To si nemyslím, je to jenom jedna z mnoha cest.

Dokonce ani Tomáš Kotrba si na nahrávce ani nebrnkne. Proč, když se to stejně bude muset naučit kvůli koncertům. Nebo snad ne?

Nahrával jsem v létě, kdykoliv jsem měl volný půlden. Ale v létě těžko někoho seženeš. Každý je někde u vody a mobil zapomene doma. Pro Tomáše, jako kytaristu, nebude vůbec žádný problém odehrát koncert. Cédéčko dostal, a to, co já tam hraju dvěma rukama, on zahraje v pohodě jednou.

Písnička Haf Haf mi přijde tak současná, že se mi ani nechce věřit, že je z hlubokého šuplíku. Máš tam ještě další písně, na které dojde?

Pamatuji si, že jsem si kdysi psal hodně poznámek. Ale už si je nepamatuji. To je náhoda, že se třeba stěhuješ, předěláváš byt, a rozsype se ti jakási krabice převázaná provázkem a vypadne z ní papír počmáraný v roce 79. Nikdo nemá čas, aby se záměrně hrabal ve starých krabicích. Ty s námi životem jen tak putují, aby překážely. Nikdo už dávno neví, co v nich je.

Jednou z originalit nové desky jsou písně Vzpomínky I – IV (nebo bych měl říct v jednotném: je píseň?). Jak jsi k tomu nápadu přišel?

Můj nápad byly pouze Vzpomínky I. Pak se mi celý text vymkl z ruky. Tužka psala a já se jen díval, co se to dalšího objevuje na papíře. Nemám na tom velkou zásluhu. Snad jen tu, že na desce jsem trochu ubral, aby toho nebylo přespříliš. Pak jsem našel provázek, novou krabici, a už ani nevím, kde je těm všem přebytečným řádkům a rýmům konec. 

V titulní písničce Banány jako bych cítil, jak se ti stýská po Ostravě. Nebo se pletu?

Já to tam cítím také, ale jak je to možné? Vždyť jsem psal pouze a jen o banánech.

Desku jsi nahrál ve svém domácím studiu. Jak takové studio vypadá, a má sloužit jen tobě, nebo budeš natáčet i pro jiné?

Domácí studio vypadá tak, že do obývacího pokoje pustíš děti jenom o Vánocích, anebo když máš moc dobrou náladu. No a já mám nyní, když se nám narodil Jakub (Kuba, Kubíček),  dobrou náladu často, takže on (Kuba, Kubíček) mi tam teď dělá vedoucího zvuku (viz foto). Zařízení (vercajk) jsem si pořídil v roce 93, když jsem chtěl nejdříve u Samsona ve Starém Plzenci nahrát Něco o Americe, a nějak se mi tam nedařilo. Přemýšlel jsem tenkrát, že kdybych měl doma něco k zachycení zvuku, mohl bych nahrávat kdykoliv, když bych měl „den“, nikoliv jen když bych měl „termín“, jestli mi rozumíš. No tak jsem se prásknul přes kapsu, nahrál jsem doma Ameriku, a tento počin se později ukázal jako úspěšný.

(Jenom jediný titul z diskografie Pavla Dobeše dosáhl tak vysokého počtu prodaných nosičů, že byl oceněn „zlatou deskou“. Jde o album Něco o Americe. Pozn. redakce.) Jinak toto soukromé studio se mnou všelijak putuje. Někdy ho instaluji ve svém ateliéru v lese, někdy v pronajatých prostorách, nejčastěji je se mnou doma, tam kde bydlím. Někdy nahrávám pro jiné. Kluci nebo děvčata si skládají písničky, potřebují se dostat do nějaké soutěže, třeba právě do Folk & Country, no tak pořídíme demo snímek. Loni v létě ke mně přišel Wabi Daněk (máme chaty asi čtyři sta metrů od sebe), že složil Míňovi písničku k narozeninám (Míňa má chatu také asi čtyři sta metrů ..), jestli prý mám rozbalené studio. Kdo by nerozbalil studio, když vidí Standu Daňka s kytarou v jedné ruce a s lahví ve druhé? No tak jsme Míňovi nahráli cédéčko s blahopřáním a s tou písničkou. Ale na kšeft nedělám. „Studiová“ studia mají už dnes větší možnosti. A výhoda „domácího“ se projeví jen tehdy, když tam jseš opravdu doma.

Vydal jsi album u velké firmy, to je asi vždycky dobře, protože to přinejmenším říká, že někdo bohatý věří v jeho úspěch. Ale předpokládám, že tobě o komerční úspěch nejde, to by ses asi přinutil chrlit desky v kratších intervalech. Na druhé straně, neválcuje ty naše životy honba za penězi, ať chceme nebo ne?

Jen když chceme.

Banány vyšly, první ohlasy na netu jsou slušné, místy nadšené. Chystáš nějakou koncertní šňůru?

Mám v plánu, že bych některým oblíbeným pořadatelům poslal k Novému roku péefko, plus že bych do dopisu přiložil i nabídku nového programu na příští rok. Jestli k takové šňůře dojde, bude to jejich přičiněním a zásluhou. Sám osobně nic organizovat nechystám, neměl bych dobrý pocit z toho, kdybych se pořadatelům vnucoval urputněji, a oni by si pak museli raději objednat mě, než toho umělce, kterého původně objednat chtěli.

Ptám se tě na konci roku 2006 a článek vyjde na začátku roku 2007. Kdybys měl co nejstručněji bilancovat končící rok a zavěštit si, co nás potká v tom, co končí jako Bond, co bys řekl?

Byl to pro mě dobrý rok. Oženil jsem se, vydal jsem desku, komu se to podaří?

Co nás čeká v  roce 007, nevíme. Víme jenom, co bychom si přáli. Méně válek, méně povodní, více zdraví, lepší vládu, hodně peněz a sněhu tak akorát. K tomu nám dopomáhej James Bond!

Přeji ti, aby lidi na tvoje Banány nestáli frontu, protože budou k dostání v každém slušném obchodě, a aby ta deska byla takový vítězný banán.

Jiří moravský Brabec

HOME