Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Od Jarmily k šedesátce

Sněhovou přeháňkou právě začalo astronomické jaro, kšandy jsem neměl a vlaštovky nikde, naštěstí to jubilujícímu Pavlu Dobešovi nevadilo. Muzika, pravda, hrála v kavárně až moc, i s tím jsme si ale poradili.

Kulaté narozeniny oslavíte pozítří. Máte přichystanou oslavu?

Neměl jsem čas nic připravovat, ve dne v noci jsem pořád na něčem pracoval. Sice jsem před půl rokem na sobotu 21. března, tedy na zítra, domluvil koncert v Hradci Králové v klubu Lucie, ale neměl jsem čas si to ověřit. Tak možná zítra oslavuju tam.

Spíš to vypadá, že vy sám chystáte nějaký dárek, když intenzivně pracujete. Co připravujete?

Teď dělám korektury ke zpěvníku, s nakladatelstvím jsme si to posílali pětkrát tam a zpátky.

To je až nadměrná pečlivost.

Se zápisem písniček do not potíže nebyly, to je na celém světě stejné. Šlo o to, že jsem musel sjednotit zápisy textů v ostravštině. Na ostravštinu nejsou pravidla, takže jsem musel nějaká vytvořit, což mi zabralo pár dnů, a pak se jich držet.

První pravidlo nejspíš bylo, že všechny samohlásky jsou krátké, že?

To právě není úplně samozřejmé. Díval jsem se, jak psali jiní autoři, a například Petr Bezruč psal důsledně spisovnou češtinou, jen občas použije typické ostravské slovo. Mým textům se jednoduchostí více blížil František Směja, to byl také ostravský básník, ten naopak psal vše důsledně krátké. Ale s tím jsem musel trochu bojovat, nelíbilo se mi to.

Jak to?

Vezměme si slovo “máma”, které by se v ostravštině mělo napsat “mama”. To mi ale zní už spíš francouzsky... Na Ostravsku je navíc typické dávat přízvuk na předposlední slabiku, a tudíž by ve slově “máma” měla být zdůrazněna první slabika, proto by se mi víc líbil ten zápis s dlouhou první slabikou.

To je zajímavé, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.

Jenže zase jsem nechtěl porušit úzus, který zavedli jiní, tak jsem musel zatnout zuby a dodržet starý zvyk. My, Ostraváci, sice vypadáme, že jsme nechodili do školy a nevíme, že se ve slově např. “papírnictví” píší dlouhá “í”. Podle mě to ale víme moc dobře, jen to neumíme tak říct.

Ostravština s pointou a příběhem

Když jste v 80. letech na folkové scéně začínal, zpíval jste tak, jak jste i normálně mluvil? Nebo jste trochu přihrával, aby ta jazyková zvláštnost byla výraznější?

Já jsem jí naopak trošičku ubíral, vyškrtl jsem slova, která by byla nesrozumitelná. Někteří si k nářečí rádi přidávají, přehánějí, schválně vybírají do textu slova, která se hodně liší od normálního jazyka, a to není jen vlastnost ostravštiny, dělá se to tak kupříkladu i s brněnským hantecem. Písničky jsou pak sice atraktivní, ale nesrozumitelné. A mně šlo o tu srozumitelnost.

Čili “chachar” nebo “gyzde” bylo podle vás ještě srozumitelné i Pražákům.

Občas jsem použil, i kvůli rýmu, něco takového, ale jsem si jistý, že když je takové slovo jediné na řádku, každý ho dokáže z kontextu pochopit.

Přiblížila se ostravština za třicet let od vašich začátků k tomu, jak mluví zbytek republiky?

To bych řekl obráceně... (smích) Ostravština se stala nakažlivou módou a čeština se k ní přiblížila. Nedávno jsem slyšel na jednom pražském rádiu moderátorku běžně používat spojku “bo”. Nebo “byzme”, to také slýchávám čím dál víc.

Kromě ostravštiny jste používal v textech až úřednický jazyk, například píseň o Aloisi Crhovi má prvky až oficiálního proslovu na schůzi. Byla v tom ironie a touha ukázat absurdnost takového jazyka?

To už dnes nedokážu říct. Prostě mě to tak bavilo psát.

Ať už v ostravštině nebo úřednickým jazykem, hodně často jsou vaše písničky příběhem nějakého konkrétního a v zásadě obyčejného člověka. Přišlo vám, že to je nejlepší způsob, jak něco sdělit, ukázat konkrétní případ?

Ne, žádný promyšlený záměr v tom nebyl. Asi to bylo způsobeno tím, že jsem nikdy moc nečetl poezii, a tudíž jsem ani prostředků poezie nepoužíval k tomu, abych se vyjádřil. Někomu je bližší lyrika, mně z toho vyšly spíše texty epické.

Po vašem slavném debutu na Folkovém kolotoči jste byl ihned zařazen mezi humoristy, zřejmě od té doby od vás kdekdo očekával spoustu vtipů. Jak jste se s tím vyrovnával?

Já jsem k humoru vždycky vztah měl, i když pro mě nebyl tím nejdůležitějším. Ale když jsem mohl do textu dát něco vtipného, proč bych to neudělal? Ovšem sice jsem skoro v každé písni měl pointu a hodně jich bylo v ostravštině, což je také druh humoru, ale obojí se samo o sobě rychle oposlouchá. Šlo mi o to, aby kromě pointy a jazyka nesla písnička ještě něco dalšího, příběh, poselství, druhý plán, to je jedno, jak to nazveme.

Jarmila, láska a trenky

Máte na kontě dlouhou řádku hitů, pojďme si povídat o některých z nich. Jak vznikl váš první hit Jarmila?

Tady asi byl opravdu na prvním místě humor, teprve ve druhém plánu to je sdělení o životě kolem nás. Zrovna k Jarmile mě inspiroval Ivan Mládek, díky němu jsem začal psát písničky v tomto stylu a byl mým velkým vzorem. A Jarmila byla důležitá i v tom, že jsem v ní zpětně kromě počátečního impulsu Ivana Mládka našel i něco svého, což mě povzbudilo k dalším písničkám “Ze života brigád socialistické práce”.

Měl jste ještě nějaké jiné vzory?

O žádných jiných nevím.

Po humorných hitech přišla najednou píseň Něco o lásce, úplně jiná než předchozí. Probudil se ve vás romantik? Nebo se vám chtělo psát už o něčem jiném?

Jednak se mi zdálo, že ostravštiny bylo dost, a tak jsem jí nechal, a jednak jsem tuto písničku psal pod těžkým nátlakem Amorových šípů.

Po revoluci se vám, jako asi každému písničkáři, změnila témata. Vaše písničky už nebyly jednoznačně veselé, i když se v nich pořád objevují příběhy, začalo ale přibývat zamyšlení a pocitů, je to znát například z desky Něco o Americe. Jak se na tenhle vývoj díváte dneska?

Pochopitelně nemělo smysl dál bojovat proti bolševikovi, když byl poražen, i když někteří kopali do mrtvoly dál. Ale bylo jasné, že život písničkáře revolucí nekončí ani nezačíná, jenom se mění pořadí hodnot. Trvalé lidské hodnoty zůstávají ve všech režimech. Pro mě se stalo důležitým třeba to, že se někdo narodí, někdo zemře, prožijete radost a jindy zklamání. A je logické, že se to všechno začalo promítat do písniček.

Mimochodem, zpíváte výhradně své vlastní písně?

Často se stává, že mi někdo pošle text nebo i celou písničku, abych ji zužitkoval. Ale dobrých textařů je málo. Kdysi na začátku kariéry jsem takového hledal na inzerát. Ale nakonec jsem si z té nouze první písničky začal psát sám. Dnes už bych neuměl zpívat slova, pod která bych se nemohl podepsat.

Vaše publikum mělo z velké části utkvělou představu - když to zjednoduším - že Pavel Dobeš jsou veselé historky v ostravštině, a najednou jste působil jinak. Vyměnili se vám posluchači?

Část jistě odpadla, část se vyměnila, ale součet zůstal stejný.

Třetí písničkový mezník je opět humorný, písnička Zpátky do trenek odstartovala velké téma “slipy versus trenky”. Odkud přišel zrovna tenhle nápad?

Tohle téma mi přinesl Aleš Březina z Kanady. Jak se sem po revoluci jezdili emigranti podívat zpátky, napadlo ho, že by přitom mohl – myslím, že pro Hlas Ameriky, ale to není důležité – udělat rozhovory se zajímavými lidmi z Československa. Jeho rodina pochází z Hradce, takže navštívil i mě. A při té návštěvě jsme se dostali k tomu, že Kanada není rozdělená jen na anglofonní a frankofonní zónu, ale i na trenkaře a slipaře. Prý co si o tom myslím a jestli já jsem trenkař, nebo slipař. Celý ten večer, co byl u nás, jsme pak už nehovořili o ničem jiném, dostali jsme se k různým kuriozním případům, a na závěr jsme si slíbili, že on bude dále šířit tuto myšlenku po americkém kontinentu a já že si vezmu na starost Evropu.

Zpátky do trenek vám přineslo známou reakci Luboše Javůrka s názvem Á, tam zdařile napodobuje i různé hudební prvky vašich písní. Potěšilo vás to?

Každého potěší, když je parodován, protože to znamená, že je dobrý. Láďa Straka z Lokálky, který bydlí nedaleko mě, předělával k parodii vždycky jen slavné písničky, protože parodie na slabou věc by nefungovala. I když tedy nemám radost, když Javůrek zpívá, že nosím pod trenkama slipy, to je lež jako věž, mám z parodie radost, protože to o písničce něco svědčí.

Miloš a Tomáš

Z Hradce jsou i oba vaši spoluhráči, Miloš Dvořáček a Tomáš Kotrba. Jak jste se dali dohromady s Milošem?

To byl jeho nápad. Začalo to jeho vyhozením ze skupiny Kantoři, která v té době se už začínala rozpadat. Náhodou jsme se sešli na jednom festivalu v šatně a protože bylo dost času a nebylo co dělat, zkoušel přibrnkávat kytaru k mým písničkám. Zalíbilo se nám to a dohodli jsme se na spolupráci.

Jak dlouho jste spolu hráli?

Šest let. Byli jsme ohromně nadšení, hodně času jsme trávili spolu, cesty, hotely, večírky a nedodržovali hygienu práce, takže vypukla ponorková nemoc a museli jsme spolu skončit.

S Tomášem jste asi poučenější.

Už si to teď hlídáme a vydrželo nám to nějakých dvanáct let. Na tom vidíte, že je hygiena dobrá nejen ve zdravotnictví.

Možná taky máte s Tomášem víc rozdělené role. Miloš jako šoumen na sebe přirozeně strhával pozornost, zatímco Tomáš při vystoupeních moc nemluví a soustředí se na hru.

Je pravda, že se do toho Tomáš necpe, je jiný než Miloš, a ono je samozřejmě vůbec dobře, že lidé nejsou stejní. Tomáš zastává názor, že do písniček není potřeba přidávat další humor, zatímco Miloš naopak tvrdil, že legrace není nikdy dost.

Budete do budoucna hrát už jen ve dvou? Neláká vás přibrat ještě někoho, či snad postavit celou kapelu?

Mě by bavilo si jednou zahrát s kapelou. Jenže při víc lidech se už musí repertoár nazkoušet, a tři měsíce zkoušení pro jeden dva koncerty, to se mi zdá ztrátové. Nejsme fabrika, jejíž výrobky se masově prodávají.

Na druhou stranu si už nedokážu vaše písničky představit bez aranžmá pro dvě kytary, sólově by to nevyznělo. Nebo ano?

No jasně, taky mám pocit, že mé písničky jsou závislé na dvou kytarách. Proto si Tomáše předcházím. Může se stát všechno, ale kdyby bylo nejhůř, pořád je tu ještě Miloš... (smích). Nedávno jsem se ale prohrabával nahrávkami z koncertů konce 80. let, kdy jsem hrál sám, a vůbec jsem nebyl zklamán. Tehdy jsem hrál lépe než teď, musel jsem se víc snažit, a nijak mě neuráží, že hraje jen jedna kytara. Uvažuji o tom, že bych měl při skládání nových písniček postarat o to, aby vyzněly dobře i s jednou kytarou. Pak vyznějí dobře i na dvě. Písničky jako Na pranýři nebo Majdalenky byly postavené právě tak.

Možná měla vaše tehdejší vystoupení působivý zvuk díky dvanáctistrunné kytaře. Trochu netypické pro sólistu.

Nevím, jestli netypické, já jsem potřeboval víc strun, protože jsem byl sám. Ale bylo jasné, že se na to nedají hrát techničtější věci, navíc dvanáctistrunka nejde tak dobře naladit. Proto jsem používal styl, kterému jsem říkal ragby – prostě jsem bušil do kytary, aby to bylo dobře slyšet. Na to byla ta dvanáctka neuvěřitelně skvělá, pro Blažka, Jarmilu a další byla k nezaplacení.

A dvanáctistrunku jste odložil spolu s ostravským stylem?

Tam nebyl jednoznačný zlom, na šestistrunku jsem začal zkoušet hrát spolu s dvanáctkou, hodila se pro klidnější písně. Po výletu do Ameriky jsem začal používat ještě jednu, takovou světloučkou kytaru, a ta mě inspirovala natolik, že jsem na ni nahrál celé album Něco o Americe.

Zmínil jsem několik vašich nejznámějších písniček. Jsou příběhy ze života, s pointou a výrazným sloganem – ideální situace, aby nějaké textové obraty zlidověly. Setkal jste se s tím, že někdo v běžné řeči použil nějaký obrat vašich textů?

Mně se to stalo poprvé ještě v Ostravě, můj kamarád po neúspěšné návštěvě jakéhosi úřadu pronesl “kdybysem měl bilancovať, tak bysem ho zabil”.... To je asi výhoda toho, když autor používá příběhy ze života, kde postavy mluví běžným jazykem.

Lidi pro Pavla, Pavel pro lidi

Rozhovor jsme začali od chystaných oslav, rád bych ho k oslavám vrátil. V době, kdy budou mít tyto řádky čtenáři v ruce, už bude po velkém koncertu v pražské Lucerně. V seznamu účinkujících jsou i Aneta Langerová nebo Michal Hrůza – sestavoval jste program sám?

Ten koncert měl nejdřív být překvapení pro mě, měli tam hrát lidi, které mám rád, ale postupně jsem začal zjišťovat, že program je hodně plný a pro mě tam už není místo. Musel jsem si položit zásadní otázku, jestli je to koncert Pavla Dobeše, nebo koncert pro Pavla Dobeše. Zavrhl jsem myšlenku, že by to měl být jen koncert pro mě, a od zítřka začnu připravovat program tak, aby se večer překlopil od jednoho k druhému. Tedy aby to skončilo jako můj koncert pro lidi.

Přesně před deseti lety s vámi dělal rozhovor pro náš časopis Tomáš Hrubý. Jak se liší Pavel Dobeš padesátiletý a šedesátiletý?

To je nejtěžší otázka, jakou jste mi mohl dát. Člověk pozoruje všechny kolem sebe, ale sám na sebe vůbec nevidí.

Tak jinak. Splnilo se vám za deset let nějaké velké přání? Zbývá splnit ještě něco?

Já jsem nikdy žádná velká přání neměl, přesto se mi toho podařilo zažít a užít dost, krásných věcí i katastrof. Pro náš život nejsou důležité krásné slunečné dny, kdy je voda v bazénu ideální, ale chvíle, kdy nám je úzko. Právě proto, že jsem zažil hodně katastrof, vím, že můj život je hodně naplněný a pestrý. Snad si přát jen to, aby těch příštích šedesát bylo taky tak naplněných.

Diskografie:
1988 EP Něco o lásce
1989 LP Skupinové foto
1990 LP Zátiší s červy
1992 LP Zpátky do trenek
1993 CD Live
1995 LP Něco o Americe
1997 CD Průzkumný let
1999 2CD Komplet
2001 CD K svátku
2002 CD ZUM ZUM ZUM (patnáctiletý výběr)
2006 CD Banány
2008 3CD Platinum Collection

Bibliografie:
1992 Sedí Toník na verpánku – leporelo
1995 Něco o Americe – kniha

www.paveldobes.cz

Honza Hučín
Folk & Country 5/2009

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.