”Když jsem se před léty, ještě jako student, zase jednou po dlouhých týdnech vrátil domů, do svého rodného Litvínova, poprvé se někde v povědomí ozval vtíravý pocit, že jsem už doma spíše hostem,” - to jsi napsal na booklet cédéčka Třetí podání, hned vedle dost jímavého textu písně Kino. Jak to tedy vlastně máš s domovem, Prahou a Litvínovem?
Vždycky když přijedu do Litvínova, tak mám pocit, že jsem tam doma. Teďka žijem už hezkých pár let tady na Žižkově, hrozně se mi tady líbí, ale mám skutečně pocit, že doma jsem tam, kde jsem se narodil a kde jsem vyrůstal. Protože to se nedá smazat. Pan Werich, když se ho kdysi zeptali, proč nezůstal v Americe jako Voskovec, tak odpověděl velice lakonicky: ”Nehrál jsem s nima kuličky.” A já jsem ty kuličky hrál tam.

A jak to, že si teď nepovídáme v Litvínově?
No... ono je to poměrně jednoduchý: když se člověk rozhodne pro takovouhle profesi, tak ten region tam je poměrně mrtvej. Sice odtamtud vzešli takové hvězdy jako Lunetic nebo Martin Maxa, ale folkový kapely jsou tam fakt celkem zastrčený. Je málo takových regionů, jako je třeba Jablonec, kde se rodí dobrý kapely a prorazí. Ta severočeská hnědouhelná pánev mezi ně příliš nepatří. My jsme tehdy vlastně v Praze študovali, velmi dlouho, ne pouze pět let, že... a už se nám odsud nechtělo. Taky jsme mezitím založili s Jirkou Maškem studio, takže bych to měl daleko do práce... Už jsem se tady prostě nějak domestikoval, no.

Domestikoval a profesionalizoval, což je dost řídký jev. Jak vlastně zhruba vypadá snímek tvého pracovního měsíce?
Se Žalmanem hrajeme v průměru nějakých těch dvanáct hraní, třikrát s Devítkou - aktivní hraní je patnáct, šestnáct dní do měsíce, víc ne. Je to průměr: některý měsíce jsou totálně nabitý, že se neobjevíme doma, některý měsíce jsou naopak řídký, to je normální. Takže mám čas i občas zajít do studia a ještě udělat něco tam, mám čas i na psaní písniček a máme čas i se Žalmanem zajít na pivo... Nevím, jestli kdybych spočítal průměrně, kolik hodin denně dělám, jestli by to vyšlo na víc než osm hodin denně, nebo na míň. Já myslím, že spíš na víc, protože když si vezmeš: jedeš na koncert, tak musíš započítat cestu, musíš tam být tři hodiny před koncertem, musíš vystěhovat aparát, následuje zvukovka, pak ten dvouhodinový koncert, musíš uklidit aparát a zase někam dojet. Takže to většinou vychází na víc než osm hodin, když jsi na šňůrách. Je fakt, že člověk není pořád přímo v zápřahu, ale zase takový koncert, který trvá dvě hodiny, ti někdy vezme víc energie, než když složíš dvě tuny uhlí. Ale já myslím, že se to zvládnout dá. Třetí kapelu bych si rozhodně nepřibral, ale ty dvě se zvládnout daj.

Vybíráš si jenom hodně zajímavé projekty? Nebo nerežíruješ vůbec?
Když nebudeme počítat Žalman a spol. a Devítku, u kterých u té režie samozřejmě sedím, tak jde spíš o to, kdy mám čas. Protože v tom studiu jsou rok dopředu termíny dané a já nemůžu prostě přijít na nějakou kapelu, která točí tři neděle, na tři dny režírovat, že jo. To bych tu kapelu akorát zbytečně rozházel. Tam je potřeba, aby ten člověk, který s nima začne desku dělat, ji taky dodělal. Ale každopádně musím říct, že práce ve studiu mě většinou baví. A nejenom s  lidma, který to umí. Líbí se mi právě i ty okamžiky, když tam přijde totálně kleklá kapela, která není schopná se trefit do metronomu a která není schopná zmáčknout géčko tak, aby zněly všechny struny. Ty se sice s nima chvilku podřeš, ale když potom vidíš ten výsledek a říkáš si: Sakra, tak tohleto jsme dokázali z tý kapely vymáčknout, když to přitom vlastně vůbec není schopná zahrát - to je velice příjemný pocit. Ale v poslední době už k nám takové kapely nejezdí.

Změnila ti studiová práce nějak názor na tvoje vlastní hraní?
No... nezměnila, možná obohatila. Člověk si z toho odnese hodně pro sebe. Když natáčejí nějaký kapely a koukáš se na ně, tak zjistíš, co dělaj za chyby, a pak je neuděláš, když jdeš natáčet ty. Nebo respektive je uděláš, ale víš o nich. Někdy se stane, že je děláš vědomě, protože víš, že se s tím prostě v daný situaci nedá nic dělat.

Jakým způsobem vlastně píšeš?
Většinou nárazově. Někdy se stane i to, že třeba za noc napíšu dvě písničky a dokonce takový písničky, který se potom hrajou.

A už na ně potom nesáhneš?
Ono se to upravuje, spíš až když už se to zkouší anebo dokonce když se to hraje. V nějakých detailech se ty písničky třeba mění, ale rámcově to zůstává stejný. Takhle se mi to skutečně už u nějakých patnácti dvaceti písniček povedlo. Většinou je to, když Jindřiška odjede a já tady zůstanu sám. To pak dva tři dny nespím a píšu. Ale většinou je to záležitost spíš dnů, týdnů a někdy i měsíců, než se ta písnička dodělá. Takhle dělám třeba půl roku, tři čtvrtě roku... většinou se to pojí s nějakou deskou. A když tu desku dodělám, tak mám většinou dost dlouho pauzu. Když jsem dodělal Pierota, tak jsem tři čtvrtě roku vůbec nic nenapsal a měl jsem pocit, že už v životě nic nenapíšu. A když, tak to rozhodně nebude lepší, než byl ten Pierot.

Jak jsi to zlomil?
No, ono se to nějak zlomilo samo. Já už jsem totiž přišel na to, že to písničkaření je velice podobné jako jakákoliv jiná práce. Jak z toho vypadneš, tak to potom musíš těžce dohánět.

Teď si trošku protiřečíš.
No, já vím, ale... je potřeba se pořád snažit, i když člověk třeba zrovna nemá nápady a nejde to, tak aspoň občas je potřeba se o něco pokusit, aby z toho člověk nevypad.

Tradice Folkových večerů se datuje vlastně od vzniku kapely. Zajisté pamatuješ na krásný mejdany v Pumpě na vysokoškolských kolejích v Tróji - tam ta tradice Folkových večerů začla. Byla to ze začátku ne úplně příjemná práce. První rok jsme hráli pro pár kamarádů, které jsme tam ještě museli nahnat násilím a pod příslibem piva zadarmo... A dost dlouho to trvalo, než se lidi naučili chodit. Dneska, zaplaťpámbu, máme v tý Besedě celkem vždycky důstojnou návštěvu.

Mít pravidelné koncerty v Malostranské besedě je samozřejmě značně prestižní záležitost. Ale nestýská se vám někdy po kolejích? Atmosféra, image těch pořadů byly dost jiné než dnes...
Ale tak to víš, že jo, ale... nedá se s tím nic dělat. Prostě jak zpívá Jindřiška, opravdu ”normálně stárnem”. Na ty Folkové večery na kolejích vždycky chodilo spousta lidí, který si koncert sice poslechli, ale důležitý pro ně potom bylo, že jsme do čtyřech do rána seděli v Pumpě a hráli jsme Nezmary a Ryvolu a podobně. A tyhlety lidi buď už nechoděj, anebo taky zestárli, protože mě vždycky překvapí po té Besedě, že než si stihnem sbalit kytary a vystěhovat ty krámy, tak v  baru už nikdo není. Je fakt, že lidi tam opravdu přijdou poslechnout si koncert a pak se seberou a jdou domů. Nechoděj tam za tou partou. Což taky není nepříjemný, ne?

Hrát každý měsíc na stejném místě: je to hodně náročné v tom smyslu, abyste nepředváděli pokaždé to samé?
Je, je! Je to zatraceně náročný. Tím spíš, že kluci jsou v Jablonci a já vlastně nemám možnost o tom s nima nějak diskutovat. Ale není to náročný jenom v tom, aby člověk předvedl pokaždé trošku jiný repertoár. Ty víš sám, že jsem vždycky vyznával tu filozofii, že folkové koncerty nejsou jenom o písničkách. Že minimálně čtyřicet procent tam dělá i mluvené slovo. Takže každý měsíc si vymyslet nějaký historky, nějaký nový fóry, nějaký nový povídání - to je snad ještě mnohem těžší, než secvičit novou písničku.

Připravuješ si to nějak?
Připravuju si to velice pečlivě. Ne, že bych si to psal doslova, abych se to učil jako básničku, ale píšu si témata, nápady... A někdy je to opravdu těžký posbírat, protože ono se za ten měsíc zas tolik věcí nestane. Musím předeslat, že se nepovažuju za nějakého konferenciéra, jako je třeba Václav Souček nebo někdo takový... Já se jenom snažím, aby to, co na pódiu říkám, nebylo hloupý a aby to ty lidi mohlo zaujmout, třeba i pobavit. Takže klidně řeknu i anekdotu, když si myslím, že je dobrá. A už jsem byl několikrát potěšen, když mi bylo sděleno od diváků, že už ty večery mají určitý rukopis.

Myslíš, že se nějak vyvíjíš, co se týče mluveného slova?
Myslím, že v tomhle smyslu se nic nezměnilo, akorát jsem zjistil, že není nutný vždycky za každou cenu mluvit, že je to ticho někdy i lepší. Hodně jsem to mluvené slovo vyředil, protože jsem zjistil, že než mluvit půl hodiny blbě, je lepší mluvit půl minuty dobře. Takže třeba mluvených vstupů v Besedě je při tom třičtvrtěhodinovém hraní málo; jsou tam třeba dva nebo tři.

Jen třikrát promluvíš? A jak řešíš takové ty pauzy vzniklé nasazováním kapodastrů a podobně?
Já se snažím, aby nebyly. A myslím, že to se docela daří. I když mám jednu takovou krásnou historku: My jsme hráli v Břeclavi a Medvědovi (Tomáš Hofrichter, pozn. aut.) někde v půlce koncertu praskla struna. Já jsem samozřejmě na to připravenej, tak jsem říkal: ”Běž si vyměnit strunu, já zahraju jednu písničku sám.” Zahrál jsem jednu písničku sám, Medvěd se vrátil opět s pětistrunnou kytarou a řekl mi, že nemá náhradní géčko! Já jsem říkal: ”Jak to, že nemáš náhradní géčko?” ”Mně ještě géčko nikdy neprasklo.” Tak jsem mu říkal: ”Tak běž ještě jednou zpátky do šatny, ve futrálu mám několik náhradních sad, vem si géčko, já zahraju ještě jednu písničku.” Zahrál jsem ještě jednu písničku, Medvěd se vrátil na pódium opět s pětistrunnou kytarou, že nemůže najít můj futrál, ale že si doladil těch pět strun a že na to dohraje. Tak jsme začli hrát a zjistil jsem, že si to sice perfektně doladil, ale o půl tónu výš. A to už jsem psychicky nevydržel a řekl jsem mu: ”Tak tu kytaru polož do stojanu a už jenom zpívej.” A do konce koncertu už jsme hráli jenom o jedné kytaře. A musím říct, že on se potom velmi styděl.

Tento rozhovor má být samozřejmě zejména o Devítce, ale myslím, že nelze pominout tvé a Jindřiščino angažmá ve skupině Žalman a spol. Dá se říct, že se ty dvě kapely navzájem nějak ovlivňují?
Není možný, aby když člověk s nějakou kapelou žije čtyři roky, jako já se Žalman a spolem, aby ho to nějak neovlivnilo. A stejně tak není možný, aby Žalmana a spol. neovlivnilo účinkování Jindřišky a mě. Já si myslím, že možná víc jsme my s Jindřiškou ovlivnili Žalmana a spol., než Žalman Devítku, což je celkem přirozený.

Nic podstatnýho. Třeba Žalman nechce, aby ty dvě kapely hráli na stejném festivalu v ten samý den. To je sice věc, o které si nemyslím, že by byla tak důležitá - když mezi náma bude vystupovat šestnáct kapel, tak není podstatné, jestli tam budeme hrát oba - ale ctím to, protože Žalman to tak chce. Takže... vlastně není co řešit. A taky je to o tom, že Žalman asi musí vidět, že se té kapele opravdu věnujem maximálně, jak můžem, a že ji nešidíme kvůli Devítce. A já věřím tomu, že to vidí a proto ty problémy nejsou.

Tvůj názor na styl Devítky zněl před lety: ”Hrajeme folk a nestydíme se za to.” Já jsem s úžasem zjistil, že v poslední době je mezi tvými spíše mladšími kolegy trend opačný: kapela o dvou kytarách a base mě přesvědčuje, že hraje tak hrozně specifickou muziku, že se to ani pojmenovat nedá. Vy byste už na určité krčení rameny měli taky nárok: na Třetím podání jsou některé písničky regulérně folkrockové. Změnil se tvůj názor na styl vaší muziky?
Ne, ne, vůbec ne, já si myslím, že hrajeme folk. Na tu desku, když se podíváš, tak i písničky, které jsou zaranžované s velkou kapelou, jsou pořád folkové písničky. Vždyť se podívej na Suzanne Vega, jakej je to krásnej folk. A já si myslím, že i kdybysme hráli se škopkama, že to bude stejně pořád folk, protože je to prostě tak. Je to tím, jak je to psané. Folk je na rozdíl od ostatní populární muziky víc o komunikaci mezi interpretem a publikem. Když si vezmeš rockové kapely, tak ty většinou s publikem nekomunikujou. Ty maj před sebou nějakou řvoucí clonu a tam jde o ten efekt, který oni vytvoří. Folkové koncerty jsou o komunikaci.

No, na tom něco je... (Smích) Bohužel. Protože u nás opravdu ten folk není profesně nějak zázračně na výši. To si musíme přiznat. Ale neřekl bych, že se tím liší od jiných žánrů. Když si vezmeš třeba Katapult, tak tam taky nejsou žádný velký muzikanti, taky v podstatě neumí hrát na ty nástroje. A naopak ve folku, když někdo neumí hrát, tak se neprosadí. A navíc ve folku ani nestačí, když jen umíš hrát. V bigbítu se uživí dobrý kytarista. Uživí se dobrý zpěvák. Ve folku už málokdy stačí, když umíš jenom jednu věc. Člověk většinou musí umět i trošku zpívat i trošku hrát i trošku aranžovat. A když k tomu ještě přibyde to, že umí i mluvit na pódiu a umí si psát písničky, tak je to teprve předpoklad, aby se mohl někam dostat. Folkáči musej být universální.

A jak se tedy stalo, že jsi nahrál na Třetí vydání takové ”bigbítové” kousky jako Normálně stárnu nebo Moc blízko jsi stál? To je regulérní folkrock, proti kterému jsi se vždycky stavěl...
Já jsem se nikdy nestavěl proti folkrocku, ale říkal jsem, že ho nehraju, protože ho neumím hrát. A nechci, nebylo to potřeba. Pierot byl programově konzervativní. Tak jsem to opravdu udělat chtěl, protože jsem měl pocit, že je kolem mě toho balastu strašně moc a že se ztrácí čistý písničky. A ztrácí se kapely, který by byly schopný vsadit jenom na to, co zpívají, a ne jak. Ale Třetí vydání bych nebral jako nějaký vývoj nebo posun nebo nějaký takový věci, to není pravda. Prostě... vždycky člověk napíše písničku a už v tom slyší nějakou aranž a pak to tak udělá. A tak vlastně vznikla tahleta deska. Já jsem neplánoval dopředu, že by to mělo být obohacený o nějaký škopky a o elektrický kytary. To tak prostě vyšlo. Když jsi mluvil o písničce Moc blízko jsi stál, tak kdybys ve studiu vymontoval ty škopky, tak je to úplně normální folkárna, jakou hrajem.

Další výrazný rys toho alba je, že je hodně bilanční. Napadlo mě: ”Á, Devítka nám stárne...”
No, Devítka stárne: a kdo nestárne? To je normální. A je to znát i na pódiu?

Ne.
Tak to je hlavní, to je hlavní. Ale tak... ta titulní písnička rozhodně bilanční je. Tu jsem začal psát v den svých třicátých narozenin. Já nevím, jestli jsi byl tehdy v Besedě, když se slavily moje třicáté narozeniny. Byl to docela pěkný večer. Holky mi upekly krásnej dort. Ony ví, že nejím sladký, tak mi upekly dort ze sekaný. S česnekovou šlehačkou. Bylo to vynikající. Krásnej mejdan. A já jsem, člověče, z těch třicátin měl hrozný deprese. Pořád jsem byl dvacet něco a najednou třicet. Měl jsem z toho takovej blbej pocit. A tu noc, když jsem se vrátil domů, tak jsem začal psát tuhletu písničku, která trvá skoro šest minut. A vlastně celá ta deska se odvíjela od toho. Začala touhle písničkou.

To je opravdu hodně zatěžkaná skladba. Vezmi si kontrast mezi touhle písničkou a tématicky podobnou Normálně stárnu. Jindřiška ji zpívá s takovou lehkostí...
To je vlastně o tomtéž, ale psal jsem to pro Jindřišku, tak jsem nemohl bejt tak vážnej. Ale víš, co je zajímavý? Jak lidi různě písničky vnímají. Tahleta písnička tam byla víceméně trošku do počtu. Já jsem prostě potřeboval něco rychlejšího pro Jindřišku, aby si taky trošku zařvala. Rozhodně to nepovažuju za jednu z nejlepších písniček té desky. Ale třeba Pavlína Jíšová, když tu desku slyšela poprvé, tak řekla: ”Tahleta písnička. Musím si ji zapamatovat, ta je nejlepší.”

Asi nejvíc se mně z toho líbil Anděl zapomnění. I s tou krásnou historkou.

A která písnička z Třetího vydání se nejvíc líbí tobě?
Asi Moc blízko jsi stál. Ono je to vždycky tak, že člověk má k některým písničkám bližší vztah. A většinou jsou to takové písničky, které člověk napsal pod dojmem nějakého vjemu, který šel trošku blíž k srdíčku. A tahleta písnička mezi ně patří. Já jsem zvědav, jestli bude fungovat, protože zatím mám tu zkušenost, že ty písničky, o kterých jsem teďka mluvil, většinou moc úspěšný nebyly. Většinou spíš zapadly. Jsou samozřejmě výjimky, třeba Holka od koní: to je písnička, kterou jsme hráli milionkrát, ale tu mám pořád rád.

Tak pojďme od desky minulé k deskám budoucím.
Natočili jsme naši druhou desku Pierot v Besedě živě.

???
Mělo to několik důvodů, ale uvedu jenom ten nejhlavnější. Ta deska v podstatě není k dosažení a po vyprodání prvních asi dvou nebo tří tisíc kusů - což nevím přesně, protože s tím vydavatelem jsme ztratili kontakty - došlo k tomu, že jsme ztratili s vydavatelem kontakty... (smích) a tudíž ta deska není... A on má na ty nahrávky práva. Samozřejmě nám zkušení kamarádi radili, abysme tam akorát přimíchali potlesky, přemíchali to znova, trochu to přehalili a on to nikdo nepozná. Ale protože se snažíme být seriózní, tak jsme to skutečně udělali jako lajvku a dokonce musím ubezpečit všechny naše posluchače, že to je skutečně lajvka. Opravdu jsme tam nechali to, co jsme natočili v Besedě, na Folkovém večeru, v únoru. Úplně normální Folkový večer, akorát jsme tam přehráli tu desku. Samozřejmě tam bylo i průvodní slovo, což byl jediný problém ve studiu - vystříhat to, aby tam zůstaly nějaké potlesky, protože jsem zjistil, že strašně rychle kecám do potlesku. Ta deska ale nebude vycházet samostatně. Bude vycházet zároveň s naší první deskou, na kterou jsme teďka získali díky kulantnímu jednání Folk & Country práva. A vzhledem k tomu, že už nemůžeme vydávat převzaté písničky - jak z autorského zákona vyplývá...

Vy jste se ani nepokusili o autorizaci?
No... třeba s Knopflerem jsme jednali, a bohužel ne. Takže tím, že jsme vynadali z první i druhé desky všechny převzaté písničky, tak se nám to vejde na jedno cédéčko. Bude mít asi 74 minut, ještě uvidíme, jak to vyjde. Bude se jmenovat normálně Ještě se střílí + Pierot live v Malostranské besedě a bude v ceně jedné desky. Určitě ho přivezeme na festivaly a já doufám, že snad se objeví i dřív.

Jenže to není - co se desek týče - zdaleka všechno, co chystáte...
Píšu čtvrtou desku a už ji mám v podstatě napsanou. Předběžně jsme se domluvili, že někdy pozdě na podzim, před Vánocema, bysme to měli začít točit. Bude to, myslím, asi poměrně rychlý, protože ty písničky už zhusta hrajeme. Nebude to nijak složitá deska, spíš něco typu Pierota. Jsou to písničky, který nejsou postavený na nějakých velkých aranžích, ale spíš opravdu na melodii a na textu. Mělo by to být rychlý a snad dobrý. Doufám, že ty písničky jsou zase lepší.

Kdyby ses mě zeptal, jestli jsem teď spokojený se svým životem, tak ano. Jestli bys mně položil otázku, jestli jsem spokojený s muzikou, kterou hraju, tak ti řeknu, že muzikant, který je spokojený s tím, co dělá, je mrtvej. Ten se na to rovnou může vykašlat. Samozřejmě: chtěl bych víc, mnohem víc. Ale jsem racionální člověk, musím udělat konsensus mezi chtěným a možným. A v tomhletom směru si myslím, že se daří vytáhnout z toho, co dělám, z toho, co je vlastně k dispozici, a z podmínek, který jsou, maximum. Možná, že ještě malinká rezerva by tam byla...

Diskografie Devítky:
Ještě se střílí, Folk & Country, 1996.
Pierot, MC production, 1998.
Třetí vydání, Good Day Records, 2001.