Podobně jako se člověk i k mnoha jiným věcem dostane náhodou. Vždycky vtipně říkám, že na angličtinu bylo plno, a tak mě rodiče dali na francouzštinu. To bylo ještě v rané pubertě, myslím v deseti nebo v jedenácti letech. Začalo to tedy náhodou, ale potom už to pokračovalo vědomě a úmyslně.

U Brassense to bylo vzácné splynutí nad tradiční tvorbou, to znamená písničkou, která má daný počet strof, refrény, pointu a pravidelné verše a rýmování. To bylo velmi podobné tomu, co jsem tehdy psal a u čeho i dnes rád setrvávám, tedy klasická forma písničky, takový kuplet. U Brela je forma podstatně rozvolněnější a je tam také daleko uvolněnější projev. Zatímco Brassens mi vyhovoval svou sevřeností a jistou maskou, kterou při zpívání držel, což já jsem dělal taky, Brel – i když jsem se ho vždycky bál – mě nakonec také dostal a přesvědčil. Jeho písničky jsem původně začal překládat na žádost Belgického institutu v Praze, který si to objednal před několika lety, když tady měl mít Brel velkou výstavu. Původně to měla být jednorázová akce: Měl jsem na vernisáži zazpívat deset Brelových písniček a tím to mělo skončit. Já jsem si jich ale už tehdy přeložil o něco víc a zdálo se mi škoda, abych je jen tak zazpíval a nic, a tak jsem si v divadle v Řeznické domluvil, že tam budu Brela pravidelně hrát. Když jsem tam hrál Brela poprvé za vstupné pro publikum, přišla se podívat také majitelka vydavatelství MusicVars, která přišla po představení za mnou a řekla mi, že to chce okamžitě vydat. Připadal jsem si jako v nějakém umělecko-producentském snu. Jinak Brel mě naučil nestydět se na pódiu. Až když jsem hrál Brela a písničky, které jsem napsal po roce 2000, se mi začalo stávat, že se lidé při představení nejen smáli, ale že jim i tekly slzy. Do té doby jsem zásadně trval na tom, že musejí popukat smíchy.

Těm, které jsou nějak silně spjaté s jinou realitou, jsem se jednoznačně vyhýbal. Chtěl jsem, aby to byly texty, které budou i bez mých úprav promlouvat rovnou k divákovi. S textem, který je hodně belgický, jsem se u Brela setkal až později, když jsem ho překládal pro Národní divadlo pro Petra Zusku do baletu Sólo pro tři. Tam si nakonec Petr Zuska vybral i takové kusy, které k Čechovi promlouvají problematicky, ale i ty jsem se snažil překládat hezky. Tou prací pro Národní divadlo jsem si mimochodem opět rozšířil svůj brelovský repertoár.

Jistě, to je nesmírně komplikovaná věc pro každého překladatele. Když už něco existuje v zaběhnuté formě v povědomí lidí, je někdy nehoráznost, jindy odvaha jít přes ten překlad. Překládat po Koptovi je skoro nehoráznost, nicméně to nejsou překlady, to jsou volná přebásnění, v nichž se autor často od toho, co Brel chtěl říci, odchyluje, a to někdy velmi, velmi daleko. Já jsem si řekl, že se budu držet originálů tak věrně, co mi zpěvnost překladu dovolí. Nebyla to pro mne první zkušenost s takovými překlady. Překládal jsem i Milorda, kterého známe od Edith Piaf i od Hany Hegerové s textem “Jen pojďte dál pane”. To se dá, když ta původní verze není překlad, ale přebásnění.

Pro mne je především staré. Když se na ně takhle dívám, už bych vám ani nevyjmenovat nazpaměť písničky, které na něm jsou. Některé jsem tenkrát hrál a teď už je nehraju. Například titulní Kdyby smrtka měla mladý jsem hrál naposledy asi před třemi lety. Nicméně potřeboval jsem je mít natočené jako jakýsi doklad toho, co jsem v tu dobu cítil, ale co už je za mnou.

Nechtěl bych, aby to bylo jen tak smetené ze stolu. Třeba právě CD Kdyby smrtka měla mladý bylo původně koncipováno jako pacifistické album a měly tam být písničky proti armádě a proti lampasákům. Je jich tam nakonec hodně, ale jsou tam i jiné. Říkali jsme si s Indies a s hudebním režisérem, že by lidi asi nebavilo poslouchat jen vojenskou tematiku, a tak jsme album nakonec rozšířili o nějaké starší věci, které ještě nikdy nebyly natočené.

To mělo být o lásce a o smrti, o ničem jiném. Ale pak se mi do toho – dokonce hned na samém začátku – vkradly nějaké písničky pro děti. Jinak vidíte už z názvů písní (Usměj se na mě, Až budem starý, Ženatej chlap), že je to opravdu hodně motivováno láskou. Snažil jsem se o to, jenže vždycky když je deska monotematická, tak může při mém způsobu doprovodu (jsem samouk a ty písničky jsou odrhovačky) působit stereotypně a nudně.

Jsou tam klasici-filharmonici jako Jára Novák na klasickou kytaru nebo Jára Krasničan na akordeon. Za underground je tam zakladatel kapely Původní Bureš Marcel Pindel a dále slepý jazzový klavírista Tomáš Pavlán. Je to tedy opravdu taková společnost z různých hudebních koutů a jediné, co mají společné, je láska ke mně.

Je trošku limitovanější, než býval předtím, než jsem se začal věnovat PEN klubu. Teď už není koncertů deset jako dřív, ale třeba pět nebo sedm do měsíce. Jsou to podobně jako dřív malé kluby, menší divadla, zřídka velké divadlo a navíc k tomu přibyly i knihovny, které mají dnes finanční i prostorové možnosti pořádat menší koncerty. Já dnes k hraní rád přidávám autorské čtení z vydané nebo připravované knížky a dohromady tak vzniká to, čemu se dříve říkalo text-appeal, tedy literárně-hudební koláž, která je snad lidem docela příjemná.

To je věc, na kterou se často naráží. Když budete dělat rozhlasový pořad o písničkářích, budete se ptát, kde to začíná a kde končí. Pro mne je to jednoduché. Písničkář je člověk, který se nějakým způsobem podílí na vytvoření písně, kterou sám nese na trh. Napíše si hudbu, text nebo obojí a pak jde a zazpívá to – třeba ještě s někým. Důležitá je tam pro mne osobní účast alespoň ve dvou ze tří prvků, z nichž se písnička skládá, což jsou hudba, text a podání.

Nevím, jestli je to důležité nebo vhodné. Člověk musí psát o tom, co cítí a co prožívá. Pak je pravdivý a pak s ním lidé, kteří jej poslouchají, jdou. Trápí-li vás tedy společenská situace, světová politika nebo hlad dětí v Africe, máte jistě právo o tom napsat. Ale budete-li o tom psát jen proto, že se to podle vás hodí, myslím, že to nutně musíte projet. Obecně to tedy asi smysl má a je moc prima, že to někdo udělá, ale mne to zrovna teď vůbec nezajímá.

Člověk nemůže stát v hovně a zároveň lidem říkat, že smrtí. Myslím, že každý, kdo jakýmkoli způsobem tvoří, by neměl být ztotožňován se svým morálním profilem, ovšem pokud nekáže. Kazatel musí být čistý, jinak se jeho kázání věřit nedá. Pořád na to narážíme. Máme tady Kunderu, který toho sice moc nenazpíval, ale je to podobný případ. Předtím to byl Günter Grass. Já se s tím vyrovnávám těžko, nerozumím tomu a nevím, jaká je pravda. Vždycky si při té příležitosti vzpomenu na citát z Alberta Einsteina, který jednou napsal, že charakter je výš než intelekt. A to je pro mne docela důležitý citát. Řekl to Einstein, a tak to asi bude pravda. A tak se tím snažím řídit.

Čtu pořád a nepřetržitě. Všichni říkají, že mají rozečtenou spoustu knížek a já to musím bohužel taky potvrdit. Nemám to rád a s láskou vzpomínám na období, kdy jsem byl 14 dní hospitalizován a četl jsem jeden román za druhým a neměl jsem rozečtené čtyři knihy najednou. Teď čtu například Blues zmražené kočky od Evy Hauserové, protože jsem od ní nikdy nic nečetl a zajímá mě to. Mám rozečtené i některé latinskoamerické autory: Unamuna se snažím číst v originále, protože se učím španělsky. Nedávno jsem se zúčastnil předávání Cen Josefa Škvoreckého, a tak jsem si hned řekl, že si musím přečíst nový oceněný román Petr Hůlové. A pak doháním to, co mi neumožnilo bolševické školství, to je celou četbu klasiky. Z ní jsme totiž četli jen sovětské autory a já pak ještě v rámci studia ty francouzské. Ale německá klasika, to je pro mne stále ještě španělská vesnice.

Píšu toho strašně moc. Dopsal jsem knížku překladů z Poliziana, což byl italský renesanční autor, vlastním jménem Angelo Ambrogini. Přeložil jsem 50 jeho rispettů, což je forma, které se u nás naposledy věnoval Jaroslav Vrchlický. Dopsal jsem také knížku pohádek, kterou teď ponesu panu Šalamounovi, aby mi řekl, jestli se do toho spolu pustíme. A píšu další díl sbírky haiku, tentokrát s erotickými básněmi.

Ano, zrovna jsme si psali s Milošem Gruberem z Indies, že se mi hromadí nový repertoár a že bych se rád někdy v únoru nebo v březnu pustil do natáčení nové desky. Ty nové písně mi odněkud přicházejí a já jsem z nich překvapený. Vznikají úplně jinak než moje dosavadní tvorba a já jsem hodně zvědavý, co z toho bude.

Určitě ne, ledaže by zelení ještě někde potřebovali pomoci. Ale při těch posledních volbách jsme dopředu věděli, že nemám šanci. Kandidoval jsem na Vysočině, kde bylo potřeba získat 13 nebo 15 procent, aby se jeden ze zelených dostal do parlamentu. A my jsme věděli, že jestli překročíme pět nebo šest procent, budeme rádi. I takové předem prohrané boje je však někdy třeba podstoupit. Jinak Martin Bursík je můj kamarád a když se ozve a bude potřebovat pomoc a bude mít pocit, že se jim moje jakžtakž neposkvrněné jméno hodí, rád ho dám vplen. Ale žádnou další vlastní aktivitu v politice nepřipravuji a jediný politický subjekt, který by ode mne mohl něco čekat, je právě Strana zelených.

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk & Country 3/2009

Jiří Dědeček:
Narozen 13. 2. 1953 v Karlových Varech
Od 1964 žije v Praze
1971–76 FFUK (knihovnictví a věd. informace)
1976–77 vojna
1983–88 FAMU (scenáristika a dramaturgie)
Od 1984 ženatý (2 dcery, Viktorie a Antonie)
(podle www.dedecek.cz)