“Doba se změnila,” řekl mi historik

S Jardou Čvančarou jsem si dal sraz v hospůdce v areálu obřího stavebního učiliště Zelený pruh, což je místo, kam Jarda chodí už třicet let “do práce”. “Česká country umírá,” byla jedna z jeho prvních vět poté, co si ke mně přisedl. Inu, to jsem tedy od jednoho z nejvýznamnějších a nejnadšenějších českých countrymanů hned na úvod rozhovoru nečekal. A proč to? “Těžko říct… změnila se doba. Změnili jsme se my. Změnil se náš vztah k Americe.” Musím říct, že úvahy, do kterých jsme se pustili, byly velice zajímavé, dodnes mi leží v hlavě a určitě o tomto tématu brzy něco napíši. Nicméně postupně se mi dařilo obrátit hovor k tématům, kvůli kterým jsem přišel: k Taxmenům (chystajícím se slavit 40 let), které Jarda založil a celou dobu jejich existence je vede, a taky k samotné zajímavé osobnosti Jardy Čvančary.

No, právě. Já to musím uvést na pravou míru, protože i v kapele to různě kluci pletou, tím, jak nebyli u těch začátků. Takže: pravda je ta, že v dubnu 1968 jsem byl na jednom z trampů, který jsme absolvovali v takový velký partě – byl tam i Marko Čermák a nějaký lidi z osady Hejkalové. Hrálo se tam dlouho do noci na kytary, u ohníčku, bylo to na hradě Týřov… a čtyři lidi jsme si tam padli do oka. Řekli jsme si, že to je dobrý, takže tam vznikla skupina, které jsme dali jméno The Plainsmen, jako Muži z plání.

Protože jsme neměli basistu. Bratr, kterej country, jak se říká, nemusel, spíš byl na swing a jazz a tak, ale nakonec se dal umluvit. Takže i díky jeho base se ta naše amatérština dala poslouchat. Ale ta kapela hrála necelých pět měsíců, protože bratr po 21. srpnu 1968 emigroval, tři jsme museli na vojnu a jeden šel do jiný kapely. Takže od října 1968 jsem byl na vojně v Prachaticích a tam – abych vůbec přežil vojnu, protože “sloužit lidové armádě” bylo pro mě něco neslýchanýho – jsem založil kapelu. Dobře jsem učinil, protože to neslo během vojenského života řadu výhod a vlastně tam jsem poznal Bandasku a Pepu Blažejovského. Hned po návratu v říjnu 1970 jsem ty kluky oběhl a začalo se hrát. Mezitím se vrátil z vojny i Luboš Berg, bývalý Plainsman. Chvilku jsme dumali, jak se vůbec budeme jmenovat, až z toho vznikli Taxmeni. Naše “inaugurace” proběhla v březnu 1971 v tehdejším v Domě kovoprůmyslu na Smíchově, kde měli pravidelný saloony Greenhorni. Petr Novotný tam tehdy řekl: “Tímto uvádím do života… …inaugurace… …novou kapelu a budiž jí sudičky…,” a takový ty jeho řeči… My jsme si vůbec nemysleli, že budeme hrát tolik let – to tedy opravdu ne. Tak rok, dva – a dobrý… Maňana: všechno bylo nedomyšlený a impulzivní… Sestava té kapely se hodně měnila, jednak proto, že se tam nebraly žádný peníze, takže kdo byl jenom trošku schopnej, tak by byl blázen, kdyby tam byl. A jednak, mně stačilo, že někdo uměl hrát a zpívat a už jsem ho zval do kapely a nezvažoval jsem, že taky ty lidi musí mít nějakou zodpovědnost.

Díky za historický exkurs, ale co z něj vyplývá? Počítáš jako začátek jaro 1971 nebo podzim 1970? Nebo ještě jiné datum?

Hele… to je prostě tak dlouhý období, že jsme si řekli, že si to budeme připomínat po celý rok a nějak se do toho jakoby trefíme. Protože, že jo: jaro 1968 – to už bysme nestihli…

To je zase dlouho. Aktivní jsme byli od podzimu 1970. Proto datum vzniku jsme šoupli tak, aby to více odpovídalo historické pravdě.

Chystáte k té příležitosti nějaké mimořádné akce?

Žádná megalomanie ne, to se nevyplácí. Rozhodně bysme rádi v takových těch větších městech, kde jsme tolikrát hráli – já nevím, Ostrava, Brno, Plzeň a nakonec Praha - chtěli udělat nějaký takový koncertík. Samozřejmě podle momentálních možností, aby taky vůbec někdo přišel. A jednu věc bych chtěl udělat - výstavku taxmenských artefaktů, tedy různých cen, suvenýrů, Port, hudebních nosičů, fotek, plakátů a všeho možného. Chtěl bych to nalepit na nějaký panely a třeba týden to někde vystavit. Hledám na prostory. Napadl mě Mánes, ale není to ideální.

Dostali jsme nabídku od České muziky – to je to vydavatelství, co se někteří lidé trošku ušklíbají. Asi když vidí ty reklamy v televizi. Ale dostali jsme nabídku, která se nedá odmítnout. To znamená: žádné peníze… (smích), maximálně si ještě doplatíme…

No skvělé!

Točíme u nich ve studiu někde za Vodňanama, takže bezvadný. Furt se jezdí tam a zpátky… Prostě podmínky, které se nedají odmítnout. Ale my jsme teď nějakou dobu nehráli, protože Vráťa si na začátku ledna velice škaredě zlomil kotník. A řekli jsme si: tak co? Nebudeme dělat nic, když je Vráťa lazar? Tak vždycky část kapely zajede za Vodňany a natočí pár písniček. Aspoň máme nějaký program. Ať si o Peterkovi (majitel vydavatelství Česká muzika, pozn. red.) každý myslí, co chce, ale obchodník on je zdatný. Věděli jsme, co nemůžeme čekat, tak jsme na to přistoupili.

Čili zatím točíte základy?

Čtyři nebo pět. 5CD a k tomu snad ještě nějaké dývídýčko.

Takže něco jako “sebrané spisy”, dá se říct?

Jo, kompilace všeho, no, no.

Ano, ano. Vynechali jsme jenom písničky, které zpívala Karla Vosmanská, protože nechceme brát žádnou jinou ženskou. No a zároveň nám ještě právě vychází u Universalu – to je ovšem už léta domluvené – album Zlaté hity.

Na obou deskách budou i písničky, které ještě nikdy nevyšly. Prostě: dohromady to bude kolem sta písniček, aby až si začneme připomínat těch 40 let, jsme měli lidem co nabídnout.

Vrátil se baskytarista Pavel Kaiser - ten už s náma kdysi hráli. Nově přišel Karel Mrkvička, kterého jsem vzal vlastně jako manažera, aby nám sháněl kšefty. Takže kšefty neshání a furt se cpe do kytary. Ne, v dobrým, to byl vtip. Máme Karla rádi.

V Mánesu je jenom jeden jediný problém. Parkování s autama. Zlobit se s policií, tahat se s kombama… my jsme už taky unavený a starý. Takže hrajeme občas v Rikatádu (v průběhu vzniku článku přejmenováno na Hudební klub Palmovka, pozn. red.); ne že by se mi tam tak líbilo, ba naopak, někdy i nelíbí, ale prostě tam snáz zaparkuju.
 

V Mánesu jste přece měli pravidelná vystoupení dost dlouho…?

Já přesně nevím, to bude asi tři roky. Ale my tam občas hrajeme. Při různých příležitostech, například loni v listopadu, při mých šedesátinách.

No… když to shrnu, tak jsme vždycky byli především country kapela. A téma v textech, kterému jsme říkali military, tak to byl jenom určitý úsek našeho repertoáru, naší existence. Teď vznikají spíš nové písničky nebo oprašujeme staré klasické countryovky. Trošku by mě mrzelo, kdyby se nikdy nenatočily, protože jsou pěkný. Ale žádný vydavatelství zatím neprojevilo zájem. No dobře, třeba si to svůj čas najde. Mimochodem, už když se dělala Calamity Jane 4, tak jsme měli připravené texty a všecko na Calamity 5. Ale už z toho nikdy nic nebude, protože se změnila doba. My jsme si díky military užili moc pěkného, ale koneckonců i dost vytrpěli. Myslím, že neprávem. Dostali jsme se do určité izolace kvůli lidem, kteří třeba ne tak úplně pochopili, co tím míníme, anebo naopak to zase pochopili velmi dobře… (Smích)

Myslím, že jednu nebo dvě hrajeme.

Kvalitní skladatel hudby je Jindra Vrbenský i Milan Krištof a s textama se obracíme na Mirka Černého, tím, že mu třeba dáme námět. Protože Bukovič nám umřel, no a mně to nějak nejde…

Ale tak, to byla spíš vždycky z nouze ctnost, protože já ten talent nemám, to jen že si tak jako muzicíruju. Když je v kapele Milan nebo Jindra, tak netřeba váhat.

To jsou celoživotní věci, to člověk nemůže nechat. To je vlastně taková moje malá planetární soustava: historie – film – muzika – Zdeněk Burian – Jaroslav Foglar – to se furt točí kolem mě, když není jedno, tak přejdu na jiné… A přitom všechno souvisí se vším. Byť to vypadá absurdně.

Já myslím, že to dává smysluplný celek. Ty ses věnoval historii už za bolševika?

Docela dobře. Dokonce jsem nejvíc poznatků vlastně získal za minulého režimu. Byť – pravda - nebylo možné nahlídnout do těch nejlepších archivů, ty spravovalo ministerstvo vnitra a nebyla šance. Ale měl jsem zase jiné možnosti, ještě žila řada pamětníků. Řada příbuzných lidí z odboje nebo přímo aktérů věcí a já jsem na ně postupně získával kontakty a jezdil za nima. Třeba když jsme byli někde s Taxmenama na dva, na tři dny, tak to byla vhodná příležitost - než se někde plácat v hotelu, tak jsem třeba dojel do nějaké blízké vesnice… Nejdřív to bylo ode mě takové skutečně spontánní, zájmové. Mojí původní motivací bylo, že jsem chtěl v 70-80. letech zjistit, co moji vzdálení příbuzní, kteří byli za heydrichiády zastřelený v Kobylisích, co vlastně dělali, proč byli fyzicky zlikvidovaný. Pomalu jsem do toho začal vnikat.

Kupodivu o všech ostatních toho pořád vím víc než o nich. Já bych chtěl vědět víc, ale bohužel, zrovna oni patřili k takovým těm pěšákům. K českým maminám od plotny, co se jim stala osudnou neschopnost odepřít pomoc bližnímu v nouzi. A šly za to na popraviště.

To je dané prostředím, ve kterém jsem vyrůstal. Můj otec byl zakladatelem jednoho z prvních filmových archivů. Aby vedl ten archiv, tak musel katalogizovat a fondy dělat a… všechna ta teorie, co se vyučuje, byla u nás doma. A potom, v oddíle jsme si pečlivě vedli deníky, kroniky, a Jestřáb, tedy spisovatel Jaroslav Foglar mě ve vztahu k historii naučil jisté systematičnosti.

Samozřejmě, že bez spolupráce s mnoha historiky, archiváři, badateli a přímo archivy by to prostě nešlo. Já jsem se v druhé polovině 80. let seznámil s bývalými parašutisty z Velké Británie, válečnými veterány. A jeden z nich, Rudolf Krzák, mi říkal: “Víš, Jarouši, zkoušej si každej rok dát žádost na ministerstvo vnitra.” Protože to se muselo, podat do té “kachlíkárny” žádost o nahlédnutí do archivu. “Oni ti to budou pořád odmítat, ale zkoušejme to furt.” Takže já napsal v roce 1986, 87, 88 a najednou pink: prostě v roce 1989 - byl říjen – mi přišla odpověď: “Dovolujeme nahlédnout do svazku fondu 37, přijďte 17. listopadu…” 17. listopadu! Mám ten papír ještě doma…

No jasný, já jsem těch několik týdnů nemohl dospat. Takže začínaly velký akce a já tam seděl sám v badatelně a dostával jsem do ruky neuvěřitelný materiály… Vím, že v jednu chvíli jsem se svlíknul téměř do trenýrek: jak ty estébáci zřejmě pálili dokumenty v kotelně, tak tam bylo vedro, radiátory byly téměř rozžhavený… A události - neudálosti, já jsem cítil, že teď jsem tady, kdoví, co bude za týden, budou tady zase Rusové nebo něco, archivy zase zavřou… Tak jsem si hned vzal všechny dovolený, co byly možný, a všechno jsem vyplácal na tom, abych mohl být v tom archivu. Seděl jsem tam tak do ledna, února 1990…

To nemůžu ještě ani teď prozradit. (Smích) Ale je pravda, že to byl oříšek, který se rozlousknout podařil. Inu Češi!

Je. Většinou s přesahem do padesátých let, vždyť všechno souvisí se vším.

Ale to nejde o zajímání. Já jsem to dělal, protože tehdy taková literatura prostě chyběla. Dneska už bych to ani dělat nemohl. Dneska už jsou lidi na ty materiály opatrnější, už je to hodně o financích… i s tím lidi kšeftujou. Prostě změnila se doba, změnilo se všechno. Když si budeš chtít koupit knihu na téma Hitler, tak nevíš, kterou si vybrat. V knihkupectvích jich je sto: Hitler a ženský, Hitler a vegetariáni, Hitler a… A najednou zjistíš, jak ti autoři – to jsou většinou cizí autoři – opisují jeden od druhého. Že to jsou většinou jen kompilace, nesmysly. A z těch sto knih jsou třeba jenom tři dobrý.

Přesně tak. No ale ono všechno se to tváří, je to načinčaný a tak to lidi kupují…

Jistě že ano, ale… bohužel zase převládá kvantita nad kvalitou. Ono je to strašně pracný a je to běh na dlouhou trať. A ty autoři chtěj mít kolikrát úspěch hned a podle toho to vypadá. Já si hodně slibuju od Dr. Vojtěcha Šusteka. To je oproti mně mladý historik-archivář. Dokončuje monografii o heydrichiádě a jde skutečně do detailu. Už se těším.

Už jsme mluvili o mém bratrovi, dnes je mu pětasedmdesát let a je v identifikační komisi Národního filmového archivu. On má své celoživotní dílo - “biografii biografu”. Jenže problém je, že můj bratr je typ herce Jindřicha Plachty z filmu Cesta do hlubin študákovy duše, jak mu chtěj furt dát ten titul a on říká: “Ještě ne, ještě nemám všechno prostudováno.” Můj bratr by to už zřejmě nikdy nedopsal. Takže teď, co jsem dokončil třetí díl Někomu život, někomu smrt a trošku jsem se nadechnul, tak jsem řekl: “Heleď se, já ti s tím pomůžu.” A já jsem z muziky vycvičenej v tom, že prostě to chce ten puk do branky dotáhnout. Takže bratr teď pracuje, až se z něj kouří a já dělám takové ty “skoromanažerské” záležitosti a starám se o přílohy na obrazovou výbavu té knihy. Měly by tam být krásné plakáty, fotky herců a prostě všecko, co se kolem biografu kdy vyskytlo. Vydavatelství Akademia to vydá jako pěknou velkou publikaci příští rok.

Pracovní název je Zaniklý svět stříbrných pláten. Ale ještě nevíme, jestli je to ideální, jestli to tak zůstane. Už proto, že se jedná především o pražské biografy.

Napadlo tě někdy živit se historií, filmem, muzikou – prostě něčím z tvé “planetární soustavy”?

Mě to nikdy nenapadlo ani náhodou. To všechno jsou pouze mé záliby a profesně působím už přes třicet let tady na škole.

Ne, ne, já jsem se tady různě vyvíjel, teď působím v úseku ředitele a mám na starosti nábor žáků. Budeme-li se srovnávat s nějakými srovnatelnými školami, tak si zase nevedeme tak úplně špatně, ale celostátně je to katastrofální. Před deseti let jsme tady bubnovali na poplach, nikdo nás neposlouchal a teď se to sem vrací jako tragédie: nejsou a nebudou kvalitní řemeslníci. Dobrý zedník bude téměř vyvažován zlatem. Jsem přesvědčen, že školy v tomto smyslu potřebují reformní zásah. A jen doufám, že české stavební řemeslo na smetáku lidských dějin ještě nekončí. No a teď z jiného soudku: mohu se ti pochlubit, že jsem si vzal ještě jeden úvazek: do Ústavu pro studium totalitních režimů. Budu dělat 2. válku s přesahem na 50. léta, ale jenom dva dny v týdnu a… já nevím, tak dva, tři články do roka.

Já nestíhám nic. (Smích) No, chci si udělat trošku pořádek doma v knížkách, v archivech. Já mám všechno v banánovkách. Přestavuju barák, protože nám padá na hlavu. A potom, chci se radovat z maličkostí. Všimnout, že mám vedle sebe ženu, která vždy trpělivě snášela mé aktivity, že máme doma kočičku… Mimochodem, já jsem měl kočky celej život a vždycky jsem si s nima povídal. Taky hodně cestuju, hlavně po Německu, protože mě zajímají česko-německé vztahy… Musej mě zajímat, potřebuju vidět skutečnost a ne nějaký zprostředkovaný názory nebo komentáře. Potřebuju si to vždycky ohmatat. Mně nestačí vzít si na čtení knihu o Hitlerovi, kde píší, jestli byl mizernej nebo dobrej malíř. Nebo jestli byl mizernej, nebo skvělej žák. Já musím vidět ty kresby, to vysvědčení.

Teď inzerovali, že na výstavě v Linci. Tak jsem tam jel, ale bylo to zklamání.

Za prvé tam nebylo. Měli tam nějaký kopie třídnic, kde je napsáno jenom “Adolf Hitler, Braunau”. Prostě nic. Takovou výstavu, co tam dělaj, bych udělal ze svých utrápených věcí doma taky.

Tomáš Hrubý
Folk & Country 9/2009

Taxmeni
Kapela byla založena v roce 1970, v první půli 70. let se stala významnou položkou na poli tradiční country. Její úspěchy na Portě byly završeny udělením Zlaté Porty za zásluhy o žánr. V roce 1974 byla přinucena přejmenovat se na Krajánky. Krátce po vyjití prvního alba, v roce 1979, se v důsledku ideologicky-dozorového tlaku Krajánci rozpustili. Kapela se dala znovu dohromady v roce 1987 a začala působit s podstatně změněným, moderním zvukem. Po roce 1989 se soustředila zejména na tzv. military country, kteréžto odnoži věnovala sérii alb Calamity Jane 1 – 4.

Diskografie:
Vlak do zlatodolu/Řeka velkých přání (SP), Panton, 1975.
Z pastvin velkoměsta, Panton, 1978.
Country aréna - Taxmeni 20 let, Panton, 1991.
Country bál, Panton, 1992.
Calamity Jane 1, Duna, 1992 (reedice Venkow, 1995).
Vráťa Vyskočil a Yvonne Přenosilová, Venkow, 1993.
Calamity Jane 2, Venkow, 1994.
Taxmeni 25 let - Zlatá éra, Venkow, 1995.
Calamity Jane 3, Venkow, 1997.
Master Serie, Venkow, 1998.
Desperádos, Venkow, 1999.
The Best Of, Universal Music, 2001.
Calamity Jane 4 – Rytíři oblak, Brothers Records, 2004.

Jaroslav Čvančara (20. 11. 1948)

Pochází z rodiny průkopníků české kinematografie. Vyučen jako malíř písma, později si doplnil vzdělání (střední pedagogická škola). Pracoval v propagaci Dopravních podniků, poté jako lodník, asistent kamery v televizi, krátký čas i jako kotelník. V posledních třiceti letech pak na stavebním učilišti Zelený pruh (dnes Střední škola technická). Kromě country hudby se věnuje hlavně historii, zejména moderním evropským a československým dějinám se zaměřením na 2. světovou válku. Výsledky své badatelské práce publikoval kromě níže uvedených knih v desítkách článků v různých odborných časopisech.

Bibliografie:
Akce atentát. Magnet-Press , 1991.
Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1941 – 1943. Laguna, 1997.
Taxmeni aneb Hledání country grálu. Svět křídel, 2000.
Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1939 – 1941. Laguna, 2002.
Heydrich. Gallery, 2004.
Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1943 – 1945. Laguna, 2007.

HOME