Synka mám novýho.

Bertík je to, Albert. Praděda byl Albert, takovej plzeňskej bonviván, takovej... opravdu světák. V Měšťanské besedě měl svůj stůl, ke kterýmu si nesměl nikdo sednout. Tak tedy Bertík… to je náš chlapík.

No vždyť to víš nejlíp, spokojenost velká. Ilon je výborná máma, je to v pohodě... A lidi mi říkaj: To už určitě má kytaru, máš pro něj připravenou kytaru? Já jsem říkal: Jo, ale elektrickou. (Smích)

...tak pokračujme k muzice. Není to ještě tak dávno, co jsi spustil sérii pravidelných pořadů s hosty zvanou Odlehčené večery. Jak to s nimi vypadá?

No, já jsem to dělal ve Mlejně, ale potom... oni nějak nechodili lidi, víš. Tam to je nějak zakletý, nevím, nevím, čím to bylo, ale budu v tom pokračovat dál. Teď si akorát vyberu, kde to bude.

V Plzni jsem to dělal asi rok, v divadle Jonáš. Zval jsem si hosty - Frantu Černého, Petra Kocmana... prostě různý lidi, který jsou tak nějak vidět v tý kapele a sólově je nikdo nezná. Tak to šlo, ale to divadlo je malý. Já jsem to nechtěl dělat jenom regionálně. Zároveň jsem už skončil s výchovnýma...

No. Protože už to nešlo vydržet, ty děti jsou čím dál tím rozjívenější... (Smích) V poslední době to bylo peklo. Letos jsem se vyloženě zaměřil na samostatný koncerty, absolvoval jsem jich od začátku roku už dost, takže to docela i odsejpá a lidi to možná i zajímá. Já si tam hezky hraju sám, nikdo mi do toho nekecá, je to takový veselý... (Smích) Historky z pestrého života muzikantského... a tak. Hraju věci, který lidi neslyší s Copem a ani neslyšeli s Forehandem, když jsme hrávali...

Hm, hm. Věci, který jsou v šuplíku a de facto jsou připravený na nějakou sólovou desku - až se rozhodnu, že ji udělám.

V tý době, kdy jsi se mě ptal, tak jsem se na to necejtil. Říkal jsem si: já na to nemám, abych si vydával sólovou desku, to nikdo nebude kupovat. Teď už po tom opravdu hlad je a lidi mě oslovujou, neustále mi píšou a říkaj, abych ji udělal. Fakt, nekecám. Materiál na ni mám a hlavní, proč jsem se nerozhodl už dřív, bylo, že jsem přemýšlel o tom, jestli to bude s bubnama, jestli to bude v rockové podobě... Spousta nějakých umělců teď udělalo takový docela rockový desky, tak jsem si říkal: Já to zase nemůžu tolik dělat do toho bigbítu, i když je mi to blízký... Jednou mně lidi znaj jako “vopejkače”, tak to dám víc akusticky. Buben tam samozřejmě někde cejtit bude, prostě to chci pojmout... Já nevím, k čemu bych to přirovnal; mně se třeba strašně líbí Mark Knopfler. Nebo Chris Rea v ranejch dobách, ale netroufnu si říct,že by to tak mělo vypadat. Pravda je, že už mám chlapíka i studio v Plzni, takže to vypadá, že koncem roku by se mělo začít něco dít.

To je, no.

Ne. Na to prostě nemám vůbec čas. Ale ty věci, který jsme hráli s Forehandem, jsem hodně rozdal různým kapelám, dal jsem to třeba Ilon, BlueGatu... A zároveň... já je použiju taky. Hraju je trochu na těch mých sólových projektech a zároveň ještě asi pár písniček použiju do tý desky sólový. Takhle to je. Už na to nemám nějak čas, víš, abych ještě dělal další kapelu a někde se nervoval s nějakýma dalšíma lidma. Na to už nemám sílu. Já chci už mít klid a ten s Copem mám. A nebo hrát sám - tam se můžu spolehnout sám na sebe, takže mě nikdo nemůže zklamat… jako onehdy.

Ne, to ne. Jedu na hraní a mám z toho radost, vracím se domů a prostě jsem... vysmátej. Znám spoustu kapel, kdy vím, že to dělaj jenom proto, že za to dostanou peníze. Můžou na tom jevišti metat kozelce, stejně jim to nevěřím. Dělaj to prostě jenom z takový nějaký setrvačnosti, nic jinýho neumí. My se opravdu bavíme.Je to taky tím, že už máme svoje publikum, co nám rozumí a vlastně spoluvytváří tu pohodu, o kterou jde. A když budu mluvit za sebe - já si každej koncert dost užívám.

Minulej rok to bylo asi sto čtyřicet.

Mně to nevadí.

Můj sen... byl hrát si to, co chci, pro koho chci. Takový moje heslo je, že nechci dopadnout tak, abych hrál po domovech důchodců a po kasárnách. A to je něco o tom tlačení na pilu, jak říkáš. Zatím se to neděje. Znám lidi, který obtelefonovávaj každý podzim všechny pořadatele; posílaj jim letáky, dárky, upomínkový předměty… mně se to nestává. Mně volaj lidi sami... opravdu. Musím zaklepat, ale mám z toho radost, že jsme se do tohoto stadia dostali. Opravdu nemusíme tlačit na pilu.

Může mít kapela, která hraje už skoro 30 let a dosáhla snad všeho, co se dalo, ještě nějaké touhy a přání? Něco, proč funguje a chodí stočtyřicetkrát za rok na pódium?

Já jsem ti na to už odpověděl: opravdu si to na tom jevišti užívám. A myslím si, že většina z těch veteránů, který tam v tý kapele máme, taky. Když to vezmeš, tak my hrajem sice dvacet sedm let, ale až od toho devadesátýho - patnáct let - hrajeme tak nějak volně, že si můžeme zahrát, kdy chcem a kde chcem... Před tím to bylo takový undergroundový, vždyť to víš sám, hrálo se pouze na Portě, nebo na nějaký státem schválený akci, jinak si člověk nezahrál. My jsme hráli po hospodách. a to znamená, že my si tu frekvenci, to, že hrajeme hodněkrát, užíváme posledních... pět nebo sedm let. To znamená, že vlastně je to taková zamrzlá puberta... Přemýšlel jsem o tom... my jsme se dostali k lizu až pozdě...A proto jsme v pohodě. (Smích)…

Užíváme si to… Až mně to začne štvát, až budu otravovat lidi okolo mě v kapele a nebo i ty lidi, co na nás budou něco pokřikovat z hlediště, tak s tím šlehnu a normálně se na to vykašlu. To vím stoprocentně. Abych nějak komerčně vyhrával a říkal si: No tak ještě čtvrt hodiny, za chvilku to mám za sebou, shrábnu prachy a půjdu domů... Takhle jsem ještě nemusel přemýšlet nikdy. A fakt, není to žádný klišé, takhle to je. A smysl? Myslím si, že po mně něco zůstává. To je celý.

Než abych to musel honit za každou cenu, abysme si vydělali, tak... to bych to nedělal. A samozřejmě, tomu nasvědčujou všechny ty okolnosti, že každý z nás má nějakou aktivitu ještě vedle... Někdo má aktivitu, která je jeho hlavním výdělkem, a někdo si přivydělává k Copu. Občanské povolání v bývalém státním podniku má akorát Jára Štěrba. Ale prostě jakmile bych si musel, abych měl na knedlíky, dát nohu za krk, tak to by byl přesně signál k tomu, abych se na to vykašlal a vymyslel si něco jinýho.

Mám z ní radost.

Jo. Je to tak.

To by museli v Americe vymyslet něco ďábelskýho… No ne, hele: tam jsou důvody všelijaký. Povolovačky jsou strašlivý. Samozřejmě je spousta krásnejch skladeb v Americe, který se dají přetextovat, ale potom se s někým dohadovat... nebo se bát, že budeme čelit nějakým soudům nebo tak podobně... Prostě ne. My jsme si řekli,že už jsme velký kluci,tak si budeme skládat skladby sami. A to je cesta; vždyť to takhle dělá většina kapel.

Tak ne, hele: není to až úplně takhle. Můj sen byl hrát vlastní skladby. Dělal jsem si je v bigbítu, dělal jsem je ve Forehandu. Tak jsem si říkal: teď už je jenom otázka času, kdy to začneme dělat s Copem. A jsem rád, že to takhle dopadlo.

Zatím ne, ale na jaře příštího roku bychom chtěli vlézt do studia a udělat něco novýho. Já už nějaký věci mám, Jirka Vopava na tom dělá a Martin Fridrich dělá instrumentálku. Instrumentálka tam bude zase samozřejmě jedna, to si myslím, že je až dost na jednu desku. A Franta Černý pro nás taky určitě zase něco složí.

My jsme kamarádi s Frantou. Už léta, jezdí ke mně na chatu, vymejšlíme spolu všelijak písně a... jsme si tak nějak... blízko. A tohle vzniklo tak, že něco hrál a já jsem říkal: “To je dobrý, to mi dáš.” A Franta řekl: “Jo.” Úplně obyčejná zápletka.

No, ono to už tak v podstatě je. COP hrál a může hrát s kýmkoli a s čímkoli, ale zase si nedovedu představit, abysme hráli někde... v Trutnově, na nějakým úplně nejbigbítovějším festivalu. Pravda, že tam byl Ivan Mládek, ty lidi ho tam vzali, ale to je jinačí rocker! Každá dnes čtyřicetiletá vypelichaná mánička vyrůstala s Medvědi nevědí. Hele, ty ambice tady nejsou. Nechci se někam rvát za každou cenu. Aby mě pak nějakej zběsilec zabil flaškou, že se nemůže dočkat svýho nářezu v podobě chrličů od něj ze vsi… Nikam se necpem.

Jo, to jsem zkoušel a člověče, nějak to bylo každýmu jedno, nikdo se zbytečně nepřetrhával. Na tý poslední desce jsme měli skladbu Blues. To byla skladba, kterou jsem hrál s kapelou Galerie, s bigbítem. A ta byla zabubnovaná, tam jsem měl chlapy od kapely Seven, což je... úplně strašně špičková kapela. Jsou to hrozný řezníci, takže jsme měli živej buben ve studiu, přímo u Honzy Friedla... A to jsme dávali na nějaký rádia, Blaník a... rocková rádia, všude možně s tím Zdeněk byl... A oni: “Jo, jo, dobrý, nechte nám to ve vrátnici,” a stejně jsme to nikdy neslyšeli, takže... Prostě jakmile to má punc nějaký banjistický kapely, tak si myslím, že to až tak moc nikam ty rádia nevezmou.

Ani ne. Fakt, dneska už je taková doba, že příležitostí ke hraní pro naši kapelu je dost, takže se nikam, jak už jsem řekl, necpem.

Jo, jo, sladkej duet s nějakou známou zpěvandulí,nebo herečkou... Ne, ne, ne, tak to ne. My jsme takoví... docela v klidu.

Já když jsem tam viděl ty lidi, tak jsem si říkal: Já jim musím něco říct. Oni na nás koukali, jako když vylezeme zpod kamene. Žánrů k ocenění je opravdu hodně a tam to málokdo tušil. Navíc ten kašpárek od Tátabojs se nechal slyšet, že je to tam jako na Portě… pak začal hrát “vodu”. Opravdu peklo… Mají před sebou holt ještě dlouhou cestu.

To jsme hráli v Lázních Bělohrad. Zůstali jsme tam spát, tím pádem jsme šli do nějaký hospody, ... si koupit zápalky a tatranku... Já už měl asi pět tatranek a přišel ke mně nějakej chlap a říká, že jestli bysme si nechtěli zahrát někde v zahraničí. A my jsme říkali: “Jo, my už jsme se najezdili do zahraničí dost.” A on říkal: “V Rusku.” A jak už jsme tam byli dlouho, v tý hospodě, tak jsme říkali: “Kdy se jede - teď?” My jsme si mysleli, že si dělá srandu... On mi pak volal každý den a já jsem si vymýšlel takový strašný podmínky, ať už finanční nebo... Protože jsem si říkal, že od toho snad upustí, a nakonec on úplně všechno splnil a jeli jsme tam. K tomu se ještě navíc trefilo to, že Česko vstoupilo do Evropské unie a to celý se slavilo, světe div se… na Rudém náměstí...

No, to je na tom nejparadoxnější... a to celé v Moskvě. Takže jsme ještě šli reprezentovat českou zem naší “kaubojskou” music.

Cygány i kántri - to byl zase festival v Archangelsku, což je takový nějaký festival akustický muziky. A tam jeli Kale - ty už tam byli asi po sedmý - a my. To byla úplně jiná akce, ale našemu manažerovi, tomu klukovi, kterej nás tam dostal, se to hodilo do krámu, že tohleto všecko mohl dát dohromady.

Se zkoušením to máme tak, že... zkoušíme třeba vždycky, když jsme v Luhačovicích, tam to máme rádi.

No, no. Tam jsme vždycky na tom Ogaru a třeba celý den zasvětíme tomu, že zkoušíme, že děláme nový skladby, nový aranže na starý skladby a podobně. Takže my se sejdeme na zkoušku tak třikrát do roka.

Se společnýma víkendama je to tak, že my jezdíme všichni na motorkách.

Skoro všichni... kromě Jardy Štěrby, asi. Už i Zdeněk Fík si koupil motorku. A když nehrajeme, tak hodně jezdíme na těch motocyklech. Jednou za rok děláme takovej tramp, velikánskej, motocyklovej, třeba na sever. Nebo zase třeba na jih. Anebo někam úplně jinam. Takže se vidíme prostě na těch trampech, protože jsme ti motocyklisti.