Úúúú. Právě jsem si dal nohy do lavóru. Poslouchám na písíčku Ebeny v empétrojkách a moje ženuška Dituška okolo šuká s hadříkem a stírá prach. Tož tak.

Tady zasáhla vyšší moc právníka BMG. Původní záměr byl jednoznačný - album se mělo jmenovat Cena Thálie. Právník však mínil, že "Cena Thálie" je chráněná značka, takže z toho nakonec vznikl tenhle paskvil.

S nápadem udělat tématické album přišel Luboš a vyzval mě k námětu. Já jsem o podobných písničkách z divadelního prostředí už předtím uvažoval v jiných souvislostech (chtěl jsem něco poskládat do Krychle), takže jsem se do toho pustil. Musím říct, že se na to Luboš zpočátku netvářil a zklidnil se, až když jsem mu poslal několik prvních textů.

Když nepočítám oba bonusy, první byl Lakomec (Kdo mi co dá), ale toho jsem napsal ještě předtím, než se o tématickém albu začalo uvažovat (původně to byla básnička pro jeden pořad v Krychli) a Luboš taky text hodně překopal. První věc, která vznikla přímo pro album, byla Kouzelná noc podle Snu noci svatojánské.

Ano, Sen noci svatojánské jsme hráli v Divadle ABC, vzpomínám si, že v tom hostoval Lukáš Vaculík a nebylo mu coby filmovému herci rozumět dál než do druhé řady :-). Jediná hra z alba, se kterou jsem se jako kulisák přímo nesetkal, je Rozmarné léto, je to skutečně i divadelní hra, nejen knížka a film, hráli to tuším například v Dejvickém divadle, ale jako divadlo jsem to osobně neviděl.

He. Mám kliku, byl jsem nedávno dvakrát v Divadle v Dlouhé - na Soudných sestrách a na takovém leporelu textů a písní Prevért - Bulis :-).

Když člověk vidí každé z těch představení třicetkrát, šedesátkrát, a většinou už od zkoušek, musí se mu nějak dostat pod kůži, musí o něm začít přemýšlet. Ty texty vycházejí z pocitů, tak jak mi ten který divadelní kus zůstal v paměti. Od začátku jsem se chtěl vyhnout popisnosti, abych vyprávěl, o čem v tom představení jde. Někde jsem použil jasné odkazy (Tento způsob léta - každá poslední věta ve sloce je citát ze hry, Leonardo a Di Caprio - to je klasická balkónová scéna přenesená do současnosti, svým způsobem jsou jasné odkazy i v Kouzelné noci), pak jsou tam věci, které používají námět jen jako berličku (Káva je po lógr dopitá) a pak věci, kde jsem vlastně stavěl jen na pocitech z té hry - a právě Něco k obědu, něco k večeři je o tom: já z toho děsivého příběhu nevytáhl tu lidskou zlobu a vypočítavost, ale pro mne je Král Krysa spíš o přízemnosti a touze po docela obyčejných věcech, které většině lidí stačí k životu. Tady se ten text dotýká hry velmi okrajově a je to jen o těch pocitech, stejně tak i v Nekonečném kruhu. Naše láska je kýč vyjadřuje zase můj despekt k téhle uznávané hře (Romeo a Julie – pozn. JmB), kterou já osobně považuji za největší divadelní kýč všech dob :-).

Ve chvíli, kdy to vznikne, tak většinou ne. Když dám text na pár dní uležet a pak si ho čtu v kuse, tak mě to někdy i dostane :-). Ale jinak nepatřím k těm, kteří se v tom, co napíší, nějak láskyplně pitvají. Už jen proto, že vím, kde jsou moje hranice a že ze mne nikdy žádnej Plíhal nevypadne :-).

Z "technických" důvodů se na album nedostala Carmen, jinak jsem měl v plánu ještě některé další kusy, se kterými jsem se z různých důvodů nepopasoval: MANON LESCAUT, KRÁSKA A ZVÍŘE, HAMLET, PRODANÁ NEVĚSTA, FAUST. Ten Faust mě mrzí, mám doma dvě sloky a dál to nešlo :-).

Víc paměti než já má můj FOX computer, postavený v Brně :-). Tak třeba Folk team a jejich Golem? Kleopatra od Ebenů. Jirka Dědeček tam hodně sahá... Schmitzer samozřejmě. Hm, to bych musel listovat webem :-).

Zajímavý nápad, ale s tímhle polotovarem bych nerad mezi lidi, ty mě určitě chápeš líp než kdokoli jiný, viď :-). I když sám text už taky dodělávat nebudu, protože s textováním chci skončit. To jistě potěší mnohé naše kolegy hudební publicisty :-).

Přesně tak, dal jsem si dárek k blížícím se padesátinám za cca 16.000 Kč. Jsou tam krásné obrázky od Pavla Černého, který mi vydal tři sbírky ještě za bolševika (tisklo se po večerech v Rudém právu na ukradený papír :-), mezi těmi texty je i většina věcí z Cenythálie, nějaké texty pro Zipa Suchého, texty z Krychle, ukázky z mé veršované divadelní hry Rychlé šípy znovu zasahují, kterou zřejmě nikdo nikdy neuvede na žádná prkna, obvzlášť ne ta, která znamenají svět :-), z časopisu Muž a život (to je taková šovinistická parafráze na magazín Žena a život) a další blbiny.

Těžko srovnávat, protože ten muzikantský svět sleduji přece jen spíš klusaje vedle muzikantské dálnice a v poslední době mu stále míň rozumím. Jsem fanouškem autorského muzikantství a úspěch například Čechomoru mě až trochu děsí. Divadelní svět je možná víc uzavřen do sebe, ale mě je bližší, protože i v muzice mě zajímá víc O ČEM se zpívá, než JAK se zpívá.

Především jsem rád, že si své věci píše sám (i když občas v časovém presu požádá o nějakou krádež mých textů z Krychle) a i s ohledem na jeho věk to většinou má hlavu i patu. Teď pracuje také na filmovém scénáři, chtěl by dělat víc divadla, je fajn, že má plány a chce se někam posunout, protože žvatlat jako Václav Klaus nebo Luděk Sobota až do důchodu, to bych mu nepřál :-). Musím přiznat, že jeho umělecké počiny sleduji s odstupem a spíš než pochvalu ode mne slyší výtky a připomínky. I když mu samozřejmě fandím. Především jsem ale rád, že si nakonec vydělává takhle, protože to byl svého času vůbec nejhorší prodavač spotřebního zboží ve střední Evropě. :-).

Nejvíc jsem se mořil s Cyranem,(Leonardo a DiCaprio – pozn. JmB). To je dlouhý text, poměrně složitý a s dvěma pointami. Když si tu písničku poslechnu, tak už nemám pocit, že trvá šest minut. Většinou tak dlouhá písnička nedokáže udržet pozornost. Doufám, že u téhle písničky ji posluchač nepřeskočí na konec. Byl to asi vrchol mého aranžérství na desce.

Především dost pomalu. Nijak jsem na to netlačil. Nejdřív ti přijde základní rytmická představa. V podstatě mám základní představu, jak se slova rozloží do taktů, která se sice může změnit, pokud ti to konečná melodie tak přinese, ale rytmický základ se většinou udrží. Třeba u Maryši mne automaticky napadl valčík, jako takový symbol vesnice. Pak si sednu s kytarou a hledám. Mrzí mne, že neumím na klavír, protože ten asi dává skladateli větší možnosti v hledání harmonie, ale už to nezměním. Tak vznikne jakási hrubá kostra a pak s muzikanty, se kterými dělám, vylaďuji. A tehdy právě třeba dobrý klávesák nebo hráč na elektrickou kytaru navrhne několik možností, nebo na základě mého popisu pochopí, co za harmonický obrat jsem chtěl použít. A já si z nich vyberu a někdy i omezuji jejich tvořivost, protože mám třeba pocit, že základní myšlenku písničky rozvíjejí až příliš košatě, takže by jí nesloužili. Já se snažím dát na text i muziku stejný důraz. Vybírám si textaře, kteří mají co říci a nejhorší služba těm textům by byla ubít je hudbou.

Jinak považuji za výhodu, že nejsem autorem textů, že je zhudebňuji. Pokud někdo píše hudbu i slova, tak se mu nějak automaticky spojí hned na začátku, a už se mu hůř zavrhne melodie a hledá nějaká jiná. Takto jsem sice svázán zákonitostmi textu, který mě někam nepustí, ale zase mám svobodu od nějakého prvotního spojení melodie a slova.

Já jsem pracoval jako zvukař v Divadle na provázku, v jeho Dětském studiu a to s režisérem Vladimírem Morávkem. Čili vlastně protipól – alternativa, avandgarda. Abych ti řekl pravdu, znal jsem Sen noci svatojánské z televizní inscenace a Rozmarné léto jako film. Byl to pro mne značný handicap, samozřejmě jsem si posháněl materiály, něco přečetl, ale mnohé z těch divadel jsem dodnes neviděl. Musím si na ně zajít.

Jinak na práci na Provázku si rád vzpomínám, bylo to zajímavé a jsem rád, že jsem s ním přišel do styku. Neuvěřitelný fenomén. Vladimír ta děcka dovedl tak seřvat, a pak se s nimi mazlit... Zvláštní člověk. Vysoce emotivní, to asi divadelníci musejí být, při hře seděl vedle mě u mixpultu a když měl pocit, že hrají špatně, začal pokašlávat. Když chtěl podpořit emoce na pódiu, zesilovat mi zvuk a podobně. Snažil se prostě do nich tu energii dostat za každou cenu.

A byl to jiný svět, tenkrát na Provázku za bývalého režimu. Oni v tom divadle bydleli, vařili, spali, vždyť víš. A ty zvláštní figury – Truda, Leflík a další. Bylo to podobné, jako když se s folkaři jezdilo na šňůry a spalo po kamarádech. Divadelníci měli azyl na Provázku.

To asi bylo jiné, než velká kamenná divadla, ale možná právě ten svět kulisáků kamenných divadel, jak ho poznal Milan, měl blízko k Provázku. Navíc říci, že dělám pro Provázek, to znělo opravdu hrdě a člověk na to byl sám pyšný.

Asi tři roky, podobně jako Bokomarie. Nakonec jsem měl ještě si dva nebo tři texty v zásobě, ale neměl jsem už sílu je dodělat. To by trvalo další rok a cítil jsem, že je to třeba uzavřít. Protože jak zůstanou některé věci moc dlouho otevřené, tak z nich vyprchá život. Ztratíš kontinuitu. Jasně, teď mám studio a mohu si říci, tak jsme to roztočili, teď si od toho odpočineme a pak se vrátíme. Do jisté míry to jde, ale jen do jisté míry. Pak to zdechne. Nakonec pocítíš úlevu, když to odevzdáš, a i když víš, že kdybys chtěl, mohl bys po čase něco opravit, předělat, máš pocit, že je dobře, že už to nejde, že je to definitivní.

Žádný. Bokomara je malá kapela, takže když točíme desku, stejně zvu do studia mnoho muzikantů. Je vlastně jedno, jestli jsou to členové kapely nebo kamarádi muzikanti. Mám jich dost a naštěstí přijdou nahrávat rádi. Na této desce je hostů deset, z toho tři kdysi v Bokomaře hráli – Tomáš Vunderle, Borek Nedorost a Jana Radová. Bokomara je prostě moje značka, která má svůj zvuk, proto ji hrdě používám, ale základní jméno, se kterým si ji lidé spojují, je to moje. Já si stejně myslím, že u písniček s hlubším obsahem to téměř bez výjimek funguje tak, že mají jednoho autora textu a jednoho autora hudby, že se tam těžko spolupracuje v tvůrčí fázi, protože do toho musíš dát niterno, duši a ta je osobní. U aranží to je už jiná a u odlehčených písniček se asi snáz spolupracuje i v autorské rovině.

Já tam chtěl flamencovou kytaru a nenašel nikoho, kdo by ji přesvědčivě zahrál. A než tam mít špatné flamenco, tak radši žádné. Text je to nádherný a doufám, že ho dám na některou příští desku, až najdu odpovídajícího muzikanta, který to nedegraduje. Teď jsem nikoho takového neměl. Paco di Lucia zrovna nešel kolem.

Na obzoru sice ne, ale mám nějaké představy. A taky nabídky na práci pro jiné interprety. Uvidíme.

HOME