Radka: Já ještě studuji, mám před sebou poslední rok, Marta už je dva roky vystudovaná.

Marta: Ne tam je studium prakticky klasicky zaměřené, i když je pravda, že takový Mozart ještě pro akordeon nepsal. Takže moderní vážná hudba, úpravy.

Radka: Já se pokouším psát diplomovou práci na téma Hudba ovlivněná keltským etnikem a musela jsem si to dost složitě obhajovat, protože se mne ptali, proč chci psát o něčem, co se na konzervatoři neučí. Přitom si myslím, že ta muzika má co říci i člověku, který studuje klasiku.

Alena: Ano, bylo mi ukázáno jak se na to hraje, nejdřív Michalem a naším bývalým mandolinistou. Tančím ale ve skupině irských tanců Galtish, a když jsem byla na letní škole irských tanců v Praze, setkala jsem se tam se spoustou tanečníků, kteří jej mají, a prodělala další školení.

Alena: To je pro mne velký problém. Když zpívám, kolísám v rytmu, takže se tomu bráním. Říkám, že to zároveň dělat nebudu.

Alena: Myslím si, že ta písnička má tak výrazný náboj, že to nevadí. A navíc hodně lidí už anglicky rozumí. Konkrétně tuhle písničku bych nikdy do češtiny nepřeváděla. Přišlo by mi, že bychom jí tím hodně ubrali.

Michal: Česky zpívaných věcí máme asi šest, většinou jsem je textoval já, jeden Alena. Někdy jde o upravený překlad, někdy se původního textu vůbec nedržím. A pokoušíme se i o to, složit sami muziku v podobném duchu.

Radka: Většinou je to tak, že někdo dostane do rukou nějaké CD, něco se mu tam líbí a přinese to a: Radko, přepiš to do not. Ale máme i zpěvníky a hodně je toho na webu v midi tvaru, čili přímo v notách.

Alena: Já jsem teď nedávno požádala kamarádku, ať mi přiveze zpěvníky z Irska. A přivezla.

Radka: Aranže si děláme sami.

Radka: Snažím se odlišovat podle toho, z které oblasti píseň pochází. Někdy trylek, někdy nátrylí, někdy gliss, někdy dvojtóny. Snažím se to zachovávat, i když vím, že posluchač to na první poslech nepozná.

Vladimír: Hledáním, zkoušením. Někdy na písničce pracujeme celé měsíce a pak ji odložíme, protože to prostě není ono:

Radka: My máme vlastně tři sólové nástroje – housle, akordeon, flétny. Snažíme se mezi ně sóla rozdělit tak, aby nehráli, jak se říká, všude všichni. Takže většinou ten, kdo hraje sólo, si přizpůsobí zbytek kapely. Jinak to hraje Marta na akordeon a jinak já na housle.

Michal: No, to je naše spojení. U té první části vlastně ani nevíme, co to je za melodii. A zkusili jsme to udělat tak trochu jako španělsky.

Radka: Glenallen, ze kterého se většinou hrává jen ta druhá část, se ale hraje i tak, jak ho děláme my.

Radka: Jednou přišel Michal na zkoušku a říká: Ty, Ráďo, a nezkusili bychom se přihlásit do toho Vrabce. Abychom to vyzkoušeli a třeba si nás někdo někam zaškatulkoval? Vůbec jsme nevěděli, jak to v takových soutěžích chodí, museli jsme si to zjistit, napsali jsme přihlášku a bylo to.

Radka: To byl hodně velký šok.

Michal: Moc a moc divákům děkujeme.

Michal: Rozšířit výběr, přidat asi basu, já jsem si koupil banjo, a to je asi poslední nástroj, o který rozšíříme zvuk. Na dudy nemáme peníze.

Michal: Nechceme používat elektronické nástroje.

Michal: Alena už učila tančit diváky z pódia. My jsme hráli a ona učila.

Marta: Od deseti minut po dvě a půl hodiny. Jak je potřeba.

Michal: Po dvou a půl hodinách se začneme opakovat. Pak třeba zahrajeme instrumentálky v jednom kuse za sebou.

Vladimír: Nejdelší koncert jsme měli tři hodiny. Dvě hodiny dvacet jsme hráli repertoár i s průvodním slovem a pak jsme to dohráli bez přerušování za čtyřicet minut.

Michal: Když je dobrá nálada…

Marta: Učím na hudební škole akordeon, k tomu nějakou tu nauku a co se dá, protože tolik žáků zase nemám. Letos od září budu studovat při zaměstnání hudební vědu na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně.

Radka: Já byla v minulých letech na českém Beltine jako divák. Ale musím říci, že jsme si letos vůbec nepřipadali jako na Slovensku. Tím, že český Beltine byl letos až v Chebu tak bylo na Červeném kameni na Slovensku mnoho stovek lidí z Moravy.

Michal: Hráli jsme jako předposlední kapela před Dún an Doras, bylo to nádherné.

Alena: Jdou před pódium, když se tam nevejdou, jdou klidně vedle pódia, vytvoří veliké kruhy a když přestaneme hrát, volají, ať pokračujeme.

Radka: Hodně se nám líbí polští Stonehenge.