Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Celtic Cross

Nejpřekvapivějším držitelem Krtečka se letos stala ostravská kapela Celtic Cross (vyslovují se Keltik, tedy galsky, nikoliv seltik, tedy anglicky). Takže letošní prázdniny jim rozhodně začaly hezky. Sešel jsem se s nimi v Mohelnici a rozhovor proběhl ještě před tím, než se dozvěděli, že jim prázdniny podobně hezky skončí, vyhráli totiž v soutěži Mohelnického dostavníku hlasování publika a k tomu si od poroty odnesli čestné uznání. Kolem diktafonu usedli všichni: Vladimír Šodek (flétny, whistle - manažer a ekonom kapely), Radka Tihelková (housle,zpěv – kapelnice), Alena Gaálová (bodhrán, zpěv, flétny, whistle) Marta Kotalová (akordeon) a Michal “Hemiš” Klimeš (kytara, zpěv). Domluvili jsme se, že budeme pracovně používat termín keltská muzika, přestože všichni víme, že jde o jistou básnickou zkratku.

Kapela má v současném složení krátkou historii, ale složitější prehistorii, která se týká pouze pánské části sestavy. Asi bychom měli začít od ní.

Michal: Začali jsme před pár lety po poslechu několika CD hudby, o které jsme si řekli, že ji chceme dělat taky. Švagr přišel za mnou, domluvili jsme se, na inzerát se přihlásilo pár dalších lidí a Celtic Cross byl na světě. Následovalo takové to učení se, co a jak hrát, a zkoušení. Kapela se po půl roce rozpadla, aniž by měla jediné vystoupení. Dalšího půl roku se hledali lidi, přicházeli a odcházeli, pak jsme se dali dohromady v sestavě, kde už byla Marta na akordeon, a měli jsme ještě dva muzikanty, co už teď v kapele nejsou – mandolínu a housle. Odehráli jsme pár koncertů loni v létě, třeba v Hradci nad Moravicí a došlo k dalším změnám. Potkali jsme Radku a Alenku a vznikla současná sestava.

Tak pojďme k osobám a obsazení. Flétny – všiml jsem si, že tam je nějaká ta klasická zobcová Yamaha a whistle.

Vladimír: Ano. Ještě jsem zkoušel příčnou, ale tu zatím nepoužíváme.

Kytara. Keltské ladění do otevřeného D4 nebo klasika?

Michal: Klasicky laděná. My si vůbec věci přizpůsobujeme českým poměrům. To je naše základní úvaha – hledat kompromis mezi keltskou muzikou a naší.

Radka a Marta jsou konzervatoristky, to vím.

Radka: Já ještě studuji, mám před sebou poslední rok, Marta už je dva roky vystudovaná.

Dobře, dostane přednost. Takže vy jste na konzervatoři v Ostravě vystudovala akordeon…Tam se učí i etnická muzika?

Marta: Ne tam je studium prakticky klasicky zaměřené, i když je pravda, že takový Mozart ještě pro akordeon nepsal. Takže moderní vážná hudba, úpravy.

Radka: Já se pokouším psát diplomovou práci na téma Hudba ovlivněná keltským etnikem a musela jsem si to dost složitě obhajovat, protože se mne ptali, proč chci psát o něčem, co se na konzervatoři neučí. Přitom si myslím, že ta muzika má co říci i člověku, který studuje klasiku.

Vy jste, Aleno, na bodhrán hudební samouk. Alespoň usuzuji, že se tento nástroj u nás neučí.

Alena: Ano, bylo mi ukázáno jak se na to hraje, nejdřív Michalem a naším bývalým mandolinistou. Tančím ale ve skupině irských tanců Galtish, a když jsem byla na letní škole irských tanců v Praze, setkala jsem se tam se spoustou tanečníků, kteří jej mají, a prodělala další školení.

Jak člověk přijde k bodhránu? Vstoupí do hudebních nástrojů, třeba k Lídlovi, a řekne: jeden bodhrán?

Michal: Udělá si jednodenní výlet do Prahy a tam si ho koupí. Tam je asi jediná prodejna u nás, která ho nabízí.

Při těch vašich vystoupeních, která jsem měl možnost vidět, buď zpíváte bez nástroje, nebo hrajete na bubínek ale nezpíváte. Máte v repertoáru něco, kde děláte oboje zároveň?

Alena: To je pro mne velký problém. Když zpívám, kolísám v rytmu, takže se tomu bráním. Říkám, že to zároveň dělat nebudu.

Marta: To je ovšem jen otázka času. Samozřejmě bude. (skupinový smích)

O repertoáru

Na druhé straně v tom, co hrajete na všech přehlídkách, je i slavná She Moved Through the Fair. Asi jedna z nejznámějších věcí světa. Určitě ji znáte přinejmenším se Sinead O’Connor a Loreenou McKennitt. Je to krásná milostná píseň, ale je v angličtině a asi jí tím pádem mnoho lidí nerozumí. Není vám to líto?

Alena: Myslím si, že ta písnička má tak výrazný náboj, že to nevadí. A navíc hodně lidí už anglicky rozumí. Konkrétně tuhle písničku bych nikdy do češtiny nepřeváděla. Přišlo by mi, že bychom jí tím hodně ubrali.

To je sice pravda, ale ona se stejně kdysi dávno asi zpívala v gaelicu a angličtina už je vlastně překlad. I když přes sto let starý. Chesterton napsal, že Irové jsou zajímavý národ tím, že všechny jejich bitvy jsou veselé a všechny jejich písně smutné. Je pravda, že Irové prosluli pomalými, zasmušilými songy - airy a skočnou taneční muzikou. Vy v kapele střídáte obě polohy. Co je vám bližší?

Radka: Podle nálady.

Veselé irské písničky, to jsou takové ty sailor songy, námořnické písně.

Michal: I ty máme v repertoáru.

Máte něco s českými texty? A kdo vám je dělá?

Michal: Česky zpívaných věcí máme asi šest, většinou jsem je textoval já, jeden Alena. Někdy jde o upravený překlad, někdy se původního textu vůbec nedržím. A pokoušíme se i o to, složit sami muziku v podobném duchu.

Jak získáváte repertoár?

Radka: Většinou je to tak, že někdo dostane do rukou nějaké CD, něco se mu tam líbí a přinese to a: Radko, přepiš to do not. Ale máme i zpěvníky a hodně je toho na webu v midi tvaru, čili přímo v notách.

Alena: Já jsem teď nedávno požádala kamarádku, ať mi přiveze zpěvníky z Irska. A přivezla.

Radka: Aranže si děláme sami.

O finesách

Pro nás to je všechno irská muzika. Ale i oni, stejně jako třeba mi na Moravě, mají jednotlivé regiony, kde se styl hry mění. Odlišnosti jsou jak v repertoáru, tak především ve zdobení. Chieftains vymysleli jakýsi komplexní nadregionální styl, stejně jako u nás třeba Javory hrály něco, co byl stylizovaný moravský folklór. Jak toto řešíte, třeba u houslí?

Radka: Snažím se odlišovat podle toho, z které oblasti píseň pochází. Někdy trylek, někdy nátrylí, někdy gliss, někdy dvojtóny. Snažím se to zachovávat, i když vím, že posluchač to na první poslech nepozná.

Je jasné, že právě charakteristické irské zdobení je dáno tím, že jak dudy, tak píšťaly vlastně nemohou zahrát dva stejné tóny za sebou, musejí mezi ně vložit nějaký jiný krátký tón, ozdobu. Jak ale celá písnička ve vašem provedení vzniká.

Vladimír: Hledáním, zkoušením. Někdy na písničce pracujeme celé měsíce a pak ji odložíme, protože to prostě není ono:

Radka: My máme vlastně tři sólové nástroje – housle, akordeon, flétny. Snažíme se mezi ně sóla rozdělit tak, aby nehráli, jak se říká, všude všichni. Takže většinou ten, kdo hraje sólo, si přizpůsobí zbytek kapely. Jinak to hraje Marta na akordeon a jinak já na housle.

Irská muzika se od naší liší i tím, že u nás se jede systémem téma, zopakuj téma, předveď variace. Irové jedou systémem téma, zopakuj téma, zahraj nějakou další. Což vede k tomu, že se většinou nehrají písničky, ale sety, čili několik melodií spojených do jedné skladby. Sestavujete si je sami, nebo používáte sety sestavené v Irsku? Třeba Morrison?

Michal: No, to je naše spojení. U té první části vlastně ani nevíme, co to je za melodii. A zkusili jsme to udělat tak trochu jako španělsky.

Radka: Glenallen, ze kterého se většinou hrává jen ta druhá část, se ale hraje i tak, jak ho děláme my.

Letos jste požali úspěchy velmi rychle. Jejich základem ovšem bylo, že jste se přihlásili do Moravského vrabce jako Konkursu Zahrady. Jak k tomu došlo?

Radka: Jednou přišel Michal na zkoušku a říká: Ty, Ráďo, a nezkusili bychom se přihlásit do toho Vrabce. Abychom to vyzkoušeli a třeba si nás někdo někam zaškatulkoval? Vůbec jsme nevěděli, jak to v takových soutěžích chodí, museli jsme si to zjistit, napsali jsme přihlášku a bylo to.

Vrabec má oblastní kola o finále. Myslím, že už po oblastním kole jste mohli tušit, že postoupíte, pokud finále odehrajete dobře. (skupinové výrazy nesouhlasu) Ale to, že uspějete i na Zahradě?

Radka: To byl hodně velký šok.

Michal: Moc a moc divákům děkujeme.

Současnost a budoucnost

Ale co s tím dál?

Radka: Určitě pracovat, nějaké koncerty nasmlouvané máme, ale hrajeme jen rok. Zatím šlo o to sehrát se, zvyknout si na sebe jako na muzikanty i na lidi. Teď to musíme pilovat, dělat to pořádně, připravit vlastní písničky, dostat do toho, co chceme, vyzkoušet, kde co použít, aby to šlapalo.

Michal: Rozšířit výběr, přidat asi basu, já jsem si koupil banjo, a to je asi poslední nástroj, o který rozšíříme zvuk. Na dudy nemáme peníze.

A nahradit je klávesami?

Michal: Nechceme používat elektronické nástroje.

Z vašich webových stránek vím, že spolupracujete s tanečníky Galtish. Jak to funguje? Vy se Aleno hezky zadýcháte při nějakém to reelu nebo irské polce a jdete se vydýchat při She moved?

Alena: Tolik společných vystoupení zase nemáme, ale už jsem si to vyzkoušela. Dotančit, dvakrát se nadechnout a jít zpívat. Je to dost záběr. Tanečníci ale tančí spíš na hudbu z CD. Jednoduché tance bez zvláštní choreografie se naučí každý celkem rychle. Podobají se country tancům, které z nich vlastně v podstatě vznikly. Ty se speciální choreografií už jsou dost dřina.

Michal: Alena už učila tančit diváky z pódia. My jsme hráli a ona učila.

Kolik máte repertoáru? Jak dlouho vydržíte na pódiu?

Marta: Od deseti minut po dvě a půl hodiny. Jak je potřeba.

Michal: Po dvou a půl hodinách se začneme opakovat. Pak třeba zahrajeme instrumentálky v jednom kuse za sebou.

Vladimír: Nejdelší koncert jsme měli tři hodiny. Dvě hodiny dvacet jsme hráli repertoár i s průvodním slovem a pak jsme to dohráli bez přerušování za čtyřicet minut.

Průvodní slovo… Děláte tedy i nějakou tu osvětu k jednotlivým písním?

Michal: Když je dobrá nálada…

Marto, vy jste vlastně jediná, která se hudbou živí. Jak?

Marta: Učím na hudební škole akordeon, k tomu nějakou tu nauku a co se dá, protože tolik žáků zase nemám. Letos od září budu studovat při zaměstnání hudební vědu na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně.

Letos jste hráli na Beltine na Slovensku. Jaké to bylo?

Radka: Já byla v minulých letech na českém Beltine jako divák. Ale musím říci, že jsme si letos vůbec nepřipadali jako na Slovensku. Tím, že český Beltine byl letos až v Chebu tak bylo na Červeném kameni na Slovensku mnoho stovek lidí z Moravy.

Michal: Hráli jsme jako předposlední kapela před Dún an Doras, bylo to nádherné.

Radka: Přijdeš na pódium, všichni sedí, začneme hrát a všichni tančí.

Alena: Jdou před pódium, když se tam nevejdou, jdou klidně vedle pódia, vytvoří veliké kruhy a když přestaneme hrát, volají, ať pokračujeme.

Už jste si někdy zahráli s pravými Iry?

Michal: Ještě ne. Ale moc by se nám líbilo, kdybychom mohli vyjet na nějaký festival, třeba ten velký v Bretani.

Které kapely vás ovlivnily?

Michal: Bez Asonance bychom asi nevznikli.

Radka: Hodně se nám líbí polští Stonehenge.

Michal: No a irských kapel posloucháme spoustu. Prakticky všechno, co se k nám dostane.

Padají jména jako Chieftains, Clannad, Enya, Dubliners, Altan, rozhovor se pomalu zvrhává v labužnické vyjmenovávání oblíbených kapel mezi Celtic Cross a novinářem. Vypínám diktafon a děkuji za něj.

Jiří moravský Brabec

webové stránky (dobré a pravidelně aktualizované): http://www.volny.cz/celticcross/index.htm
kontakty: E-mail : celticcross@volny.cz, Vláďa Šodek : manažer, ekonom, mob. 724125435,
Radka Tihelková : kapelník, mob. 603188397, Michal Klimeš : zástupce všech, pisatel, organizátor, mob. 737770815, Alena Gaálová : umělecká vedoucí GALTISH, mob. 605116940

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.