Vyslanci lidu Čanki

Honza: Na vánoce roku 1998 jsme hráli s mou předchozí kapelou Traffic Jam společný koncert s Narvanem v brněnském klubu Babylon.
Karel: Přesně 23. 12. 1998. My známe, kdy máme narozeniny.
Honza: Hrála tam spousta hostů, zpíval tam i Kája. Když to skončilo, tak vznikl takový velký jam session, trochu jsme se opili, několik brněnských muzikantů v čele s Milanem Nitrou z But vytvořilo hada a začalo spontánně v tom hadu zpívat popěvky, které byly už lehce čankijského stylu. A líbilo se nám to natolik, že jsme se domluvili, že bychom mohli založit kapelu. Měli jsme první zkoušku, na kterou ještě Milan Nitra přijel, nedostal však v kapele pozici hráče na piáno, ale tanečníka, takže od té doby už nepřijel nikdy. A tam vznikla kapela Čankišou. Na druhé zkoušce už jsme byli prakticky všichni, kdo ji tvoříme.

Karel: Na to máme několik verzí. Podle jedné v jakémsi nářečí znamená “čank” noha, takže čankišou je šou jedné nohy. Na druhé straně to byl název jedné hongkongské hračky. Právě před vánoci 1988 bylo nějak málo peněz a všeho, takže jsme s naším současným baskytaristou prodávali na předvánoční burze na velodromu v Brně. Prodávali jsme všechno možné od snowboardových bund po hongkongské hračky. A jedno autíčko se jmenovalo čankišou, i když psáno chunkyshow. Jak jsme tam celý den mrzli a pili grog, tak jsme si ten název pravopisně počeštili a dospěli k názoru, že by to byl dobrý název pro kapelu. Takže jsme na první zkoušku přišli s tím, že název, což je velice důležitý, už máme. Pak jsme si vybájili tu naši legendu o jednonohém lidu a všichni nás začali bombardovat informacemi, kde se o něm píše. Umberto Eco v Baudolinovi, Mandeville v středověkém cestopisu… Prostě jednonohý národ už v kultuře byl, my jsme ho jen pojmenovali.
Honza: Kolikrát z nás dělali takové Cimrmany, ale tak to není. Trochu jsme to sice popíchli, ale vyhledalo si nás to samo, a prameny, na které se odvoláváme, jsou opravdové. Lid Čanki samozřejmě existoval.

Honza: Jedině Kája rozumí všem slovům, to musí říct on.
Karel: Rozuměli by jim všichni a také jim v podstatě rozumí, ale jsou líní. Texty vznikaly trochu intuitivně, zejména z počátku, protože něco se prostě zpívat musí. Když kapely nemají text, používají takovou tu zkušebničtinu nebo rádobyangličtinu. To by byl ale nesmysl. My jsme se prostě chtěli oddělit od anglosaských skladeb, a když začneš jejich jazyk napodobovat, tak to naopak vede k tomu, že se jim bude přibližovat i melodie. Tomu jsme se chtěli vyhýbat, a protože nás zpívalo víc, bylo jasné, že si musíme ujasnit, co vlastně budeme zpívat. Začalo to tak, že jsme dělali refrény, sloky byly improvizace. Teď už děláme texty celé. Vždycky s tím, že jsme ovlivněni nějakou oblastí, odkud jsme se pro tu písničku nechali inspirovat. Pákistán, Afrika, Finsko a tak dál. Někdy chaoticky použijeme jednotlivá slova, někdy celé věty v jazyce, odkud by píseň měla být. Jedna ze starších písní, které už nehrajeme, se jmenuje Kansaulaulu, což finsky znamená lidová píseň. Používáme arabská slova a věty, věty z urdštiny, a protože to dělám většinou já, tak se snažím, aby to alespoň trochu odpovídalo tomu, odkud píseň svou inspirací je.
Honza: Když jsme byli na Réunionu, pochopili jsme, že kreolština je jeden z jazyků, které mají k čankštině nejblíž. Proto se na naší nové desce objeví v textu několik kreolských zvučných slov, znějících náramně čanksky.
Karel: Třeba Komajlé je dobrý den, Lé La je tady, Pule Masala je kuře po masalsku. Prostě je to nadsázka, nebereme to smrtelně vážně,ale myslím, že na naši hru lidi dávno přistoupili. Lidé vnímají, jaká energie z toho jde, a od toho přece mají fantazii, aby si vytvořili příběh k tomu textu. Já mám své problémy, své zážitky a pokouším se je do toho výrazu při zpěvu dostat, a oni podobně ty svoje promítnou do toho, jak to poslouchají, co si představují.

Karel: Čest výjimkám, které to dokáží. Pro mě je čeština nádherná tvárná řeč. To je zase spíš v lenosti a neschopnosti konkrétních lidí, kteří ty české texty píšou. Myslím si, že spousta česky zpívajících skupin a zpěváků má co říci a některé texty jsou prostě skvělé.
Honza: Myslím, že teď se doba začíná trochu obracet. Už pomíjí doba, kdy všichni chtěli psát a zpívat anglicky, protože tady byly nějaké emoce ještě z toho minulého období, kdy se anglicky nemohlo vůbec, a muselo se jen česky. A co se musí… Ale teď se nejen kapely nebrání češtině, ale ani jiným jazykům – Tara Fuki zpívají polsky.
Karel: Zpívají po našemu. Ony jsou holky ze severu, to je přirozené. A Andrea teď bydlí ve Francii, takže zpívají francouzsky. Já si ale myslím, že obecně to je nejvíc vliv jakéhosi protiglobalizačního reflexu. V okamžiku, kdy se globalizuje a angličtina se stává opravdu celosvětovým jazykem, mnoho lidí, kteří dělají nějakou kulturu, se od ní naopak stahuje zpátky. A má to úspěch. Kolik jen slavných věcí je teď zpívaných třeba rumunsky. Lidi to táhne ke kořenům.

Honza: Můj táta Zdeněk Kluka hraje ještě s Progress, a teď hrají v nejsilnější sestavě, kde jsou i s Romanem Dragounem. Vyšly jim v reedici všechny desky. Kromě toho dělá hodně scénickou hudbu, teď třeba ve Stavovském divadle v Praze. Vlastně je jediný z nás, kdo se živí jenom hudbou. Já se pohybuju taky kolem muziky, dělám hudebního dramaturga v České televizi v Brně a v kulturním centru v Líšni. Sysyn, čili David Synák, náš didjeridista, je invalidní důchodce. René Senko, saxofonista, je grafik a výtvarník.
Karel: Roman Mrázek, baskytara, dělá sádrokartony, prostě staví lidem byty. Martin Krajíček, kytara, mandolína, je taky grafik, dělá sazbu nějakých časopisů. Já dělám občasného barmana v divadelním klubu v Mahenově činohře, kde i v nějakém tom představení hraju, pak ještě dělám divadlo s hluchoněmými, na kterém se podílí i Zdeněk Kluka. V tom našem představení Pojď do mého světa, které režíruje Zoja Mikotová, hraje i Dorka Barová z Tara Fuki. A Honza o sobě neřekl, že v jiném představení pracuje s divadlem hluchoněmých i on. Potácím se mezi divadlem a zpíváním. Oboje mne baví, ale každé je úplně jiné. V divadle se schováváš za figuru a jsi svázán tím, co po tobě režisér chce, zpívání v Čankišou, to stojíš nahý na pódiu a snažíš se vykřičet ze sebe vlastní emoce.

Karel: Pepa Vlček pak napsal, že jsme v Karlově skoku vymysleli funky v době, kdy o něm nikdo u nás prakticky nevěděl. Potom jsem zkoušel třeba elektronickou hudbu s Frontální poruchou, to jsme taky byli příliš napřed. Když jsme s tím přijeli na Rockfest do Prahy, tak nám říkali, že hrajeme jak z Ikarie XB1. Boom elektronické hudby přišel v době, kdy jsme ji už dávno nehráli. Po odchodu Ivy Bittové jsem zpíval s Dunajem. Chvilku jsem dělal i hard rock. Prostě pořád někde v tom prostoru mezi bigbítem a alternativou inklinuji pořád spíš k neošlapaným věcem. Ty zaběhaný koleje mě nějak nebaví.
Honza: Já jsem hrával kdysi v rockandrollovém revivalu Traffic Jam. Ale je zajímavé, že byla kapela, ve které jsme se z Čankišou postupně vystřídali čtyři, aniž bychom se tam potkali. To byla kapela The Street, takový jižanský rockandroll.
Karel: Za mě to byl country punk.
Honza: Tak ti měli postupně z Čankišou zpěváka, bubeníka, baskytaru a ságo. Kapela už neexistuje, její bývalý kapelník nám dělá fotografa.

Honza: První představení jsme nazkoušeli velmi rychle ale premiéra dopadla hodně špatně. Lidi se ne nás dívali, jestli jsme se nezbláznili. Tak jsme nejdřív uvažovali o změně. Tehdy už byl boom kapel, hrajících world music s elektronikou, Tribledrift, Trans Global Underground a podobně. Hodně jsme váhali, zda nejít touhle cestou. Naštěstí jsme se nakonec rozhodli, že v tom oboru nikdo z nás není expert, takže zůstaneme na svém,.Navíc už jsme tehdy začali mít pocit, že elektronika je jakési zjednodušení, že pak kapely znějí hodně podobně. Tehdy jsme dostali nabídku od časopisu Kokteil, že nám vydají jako přílohu časopisu CD, když si ho vyrobíme. Tak jsme se poskládali na asi šestnáct tisíc, jeli za Petrem Vernerem do Babic do Jalovce, a za dva dny natočili desku naživo systémem všichni všechno naráz. Dovezli jsme ji do Kokteilu a oni nám řekli, že to bohužel mezitím padlo. Tak jsme si ji okopírovali, že ji budeme jen tak prodávat na koncertech. Hráli jsme na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, a tehdy tam byl Pavel Kopřiva se svým stánkem FT Records. Tak jsme mu dali asi deset desek, když jsme šli na pódium, kdyby měl někdo zájem. Po koncertu jsem si přišel vyzvednout neprodané desky a peníze a on řekl, že to prodal už během našeho vystoupení, a jestli chceme, že nám okamžitě vydá desku. Tak jsme chtěli, deska vyšla, někdo si nás koupil, a začalo to fungovat.

Karel: Zezačátku to dělal Honza. To bylo objíždění fesťáčků různých kvalit a za různých podmínek. Ale my měli výhodu, že nevím, jestli jsem byl trochu známý já, ale rozhodně hodně známý byl Zdeněk Kluka. Takže to jeho jméno nám pomohlo při jednáních. Pořadatel při něm zbystřil. Od začátku to fungovalo tak, že buď jsme pro někoho byli úplně blbí nebo úplně dobří. Chyběl takový ten střed s lhostejností, vyjadřovanou jako: ujde to. Buď nás mají rádi a chodí na nás, nebo nás zkrátka rádi nemají. Což si myslím, že je dobře.
Honza: Trošku pomohlo i to, že já v té době pracoval v klubu Livingstone, takže jsme měli jakousi domovskou scénu, zázemí v období kolem první desky, řekněme 2000-2002. Měli jsme tam i křest první desky, natočili klip.
Karel: Naučili se tam na nás chodit lidi. To je důležité, že máš první publikum, které už jde cíleně na tebe.

Honza: První byla Itálie. Trento.
Karel: Nebylo dřív nějaké Rakousko nebo Německo?
Honza: Ne, Itálie. To jsme ještě neměli desku. Pro mě to bylo velmi zlomový. Když jsem před tím hrál s kapelami v zahraničí, vždycky to byl nějaký revival, takže nás pochválili, že dobře hrajeme ty U2, třeba. A s Čankišou jsme hráli v klubu v Trentu, nikdo nás neznal a měli jsme opravdu celkem velký úspěch s vlastními věcmi. Pro mě to byl splněný sen, že někdo tleskal muzice, na které jsem se autorsky podílel. Že pochopili celou tu čankijskou filosofii.
Karel: Poprvé jsme si to osahali venku a zjistili, že to funguje. Samozřejmě, že nás brali jako exoty. Ale oni jsou velmi otevření. Když je to zaujme, tak se baví a dávají to najevo. A to tě zase zpětně nakopne. V Trentu jsme nakonec byli několikrát. Jednou na velkém world music festivalu…
Honza: Úžasný zážitek, muzikanti šli společným průvodem městem, jednotlivé kapely hrály své písničky, ostatní se přidávali, a naše dvě písničky s námi hráli Brazilci, co dělali capoiero a opravdoví tibetští mniši. A my s nimi. To byl hodně silný zážitek.
Karel: Bylo to fakt dobrý, akorát to nikoho nenapadlo zaznamenat. To jsme ještě s sebou nevozili kamery. Ale zážitek to byl naprosto úžasný a určující.

Karel: Já už doma moc muziku neposlouchám. Spíš mluvené slovo. Nebo občas nějakou klasiku, ale to už musí být… Bigbít nebo world music neposlouchám.
Honza: Otec neposlouchá vůbec nic. Část kluků poslouchá zarytě Depeche Mode. Martin Krajíček DýJeje a techno, nebo co to je. Já Prince. Asi jediný Sysyn poslouchá world music.
Karel: Já se radši chodím dívat na koncerty. My to máme v kapele podpořeno osobními zážitky. Hrajeme z míst, kde jsme byli. Samozřejmě to začalo tím, že Sysyn dovezl od manželky, která je někde z Kavkazu, nějakou pomačkanou kazetu, na které měl nahrané nějaké šílené Afričany, které jsme tu vůbec neznali. Navíc, ať nás inspiruje cokoliv, tak to stejně musíme hrát jinak, po svém. Nejsme černoši ani Arabové. Necháme se inspirovat, ale musíme to překopat a přefiltrovat. Přesto je to strašně poučné, člověk se musí dostat do filozofie té muziky. Do principu. Pochopit, jak to oni cítí a vnímají a proč to tak dělají. Když jsme dělali Sham Sut, tak jsme se se Zdeňkem nedopočítali dob. Nejen, že tam nefunguje to evropské první-druhá-třetí-čtvrtá, tam nefunguje ani první-druhá-třetí-čtvrtá-pátá-šestá-sedmá. Oni ctí každou dobu, jejich každá doba je první. Kdy si začnu, tak si začnu. Na druhé straně to je jak u cimbálu: zpěvák zpívá, primáš hraje prim, kontráš kontruje a ostatní hrají do nich. Tak to funguje u většiny lidové muziky na světě.
Honza: A když už jsme si u nějaké písničky mysleli, že jsme ji uchopili správně, že to zní jako jánevimodkud, tak nám pak na koncertě stejně někdo řekne: Kluci, to zní jak z Moravy.
Karel: To nezapřeme, ani se o to nesnažíme. Jsme odsud, a je tady dobře, a v té muzice to nějak být musí.

Karel: Nevyhrál, byl jsem druhej. Vyhrál to Kanaďan. Na takovou soutěž můžou přijet buď úplní šílenci, jako já, Ital, nebo Kanaďan, kterého zajímala ta země, ta společnost, studoval sanskrt, tudíž si myslím, že jsem to měl vyhrát já, protože on mongolsky uměl, a už tam žil asi osm let. Já ne. Nebo tam byly takové ty už úplně vyčpělé hvězdy, třeba nějaký swingový zpěvák z Ameriky, který už asi čtyřicet let žil v Číně. Pak tam zase byla taková hrozně snaživá mladá bulharská zpěvačka. Nebo třeba kubánský barman, co měl v Ulanbátaru otevřenou kubánskou hospodu a zpíval Guantanamera. Prostě směs. Jezdil jsem se dívat do stepi… Bylo to napůl směšné, napůl strašně objevné. Mongolská muzika je naprosto úžasná, barevná, skvělá. Rozhodně není primitivní, je na úrovni naší klasické hudební kultury. A mongolský Balšoj morinchurovij orchester, to je nádhera. Oni ale hrají jen ve třech zemích – Mongolsko, Japonsko, USA. K nám to dovést nelze, je to osmdesát lidí a Mongolsko je hodně daleko.

Karel: Náhodou, protože Zdeňkovi Klukovi se tam nechtělo. On dostal nabídku od Gity Fuchsové, která v té době dělala na ambasádě v Jihoafrické republice. Jejímu kolegovi – Adam Piňos – skončilo pracovní období na té ambasádě, nechtěl zpátky do Prahy, jako další štaci mu nabídli buď Indii nebo Mongolsko a on vzal Mongolsko. Později se ukázalo, že je z Brna, a že se vlastně dvacet let známe. A on zavolal Gitě, jestli neví o někom, kdo by byl za daných podmínek ochoten jet do Mongolska na hudební festival. Gita zavolala Zdeňkovi, ten řekl, že do Mongolska rozhodně nepojede a nabídl to mně. Já jsem si dal týden na rozmyšlenou a řekl, že ano.

Karel: V Evropě máme objety skoro všechny státy.
Honza: Na Ukrajině jsme hráli dvakrát, oboje byl zajímavý zážitek.
Karel: Poprvé to bylo na festivalu v Kijevě Kraina Mriy v roce 2004, to byl obrovský festival, a zároveň, kromě dalšího, i na celkem malém festivalu Šheshory. Tam jsme hráli znovu loni a už je z toho velký festival.
Samozřejmě jsme hráli mnohokrát na Slovensku, v Polsku, Rumunsku, Rakousku, Německu, Itálii, Holandsku a tak dál. Zajímavá byla třeba Litva.
Honza: Klapeida Jazz festival. My jsme tam měli reprezentovat český jazz.

Karel: Hráli jsme ve stejný večer jako Hiram Bullock a podobní lidé. Zkrátka hotel byl plný černoušků a dalších jazzových muzikantů z Anglie a Ameriky. Chudera naše průvodkyně nám nevěřila, že jsme nějaká kapela. My takových výjezdů využíváme spíš k tomu, abychom si udělali i čas na kulturní infiltraci. Takže ona nám vnucovala koncerty kolegů a my chtěli vidět pískové duny u moře, hledat jantar. Až když jsme vytáhli nástroje z pokojů a odešli na pódium, uvěřila, že jsme kapela. Bylo jí v očích vidět veliké obavy, jak to dopadne, a nakonec na nás byla pyšná. V diváckém hlasování jsme skončili třetí. Což je slušné, vzhledem k tomu, že jsme samozřejmě žádný jazz nehráli, protože to neumíme. Nejsme kdoví jak skvělí techničtí hráči, my máme rádi v muzice spíš ten adrenalin.

Honza: Nás zastupovala v zahraničí francouzská agentura Jerkov Musiques, která před tím zastupovala Traband. To byl zrovna rok, kdy si Traband dával pauzu. Oni hledali něco podobného a přišli na nás. Réunion patří pod Francii, dokonce i když to je území v Indickém oceán patřící zeměpisně k Africe, je součástí Evropské unie, platí se tam eurem, všichni se baví francouzsky, jsou tam evropské dopravní značky a předpisy. Takže oni nás tam dohodili a bylo to. Letadlem to trvá asi deset hodin, skoro jsem nevěřil, že tam doletíme.

Honza: Část jsou Francouzi, část Kreolci.
Karel. My jsme tam hráli v září na první jarní úplněk, protož to je na jižní polokouli, takže mají ta roční období opačně. To je okamžik, kdy tam ještě není moc turistů. Ale ten festival se jmenoval Manapany Surf Festival 2006, čili surfařský festival. Říká se, že Réunion je nejlepší místo pro surf. Surfařský ráj. Taky tam nejvíc surfařů sežerou žraloci. Asi 60% pokousaných ročně je na Réunionu. Žraloci si je prý pletou s tuleni. No a oni tam závodili v surfování a my jim k tomu hráli. Celé to bylo úžasný zážitek. Poprvé v životě jsem byl v tropech, na jižní polokouli, viděl sopku a magma, korálové útesy. Fakt jsme si to užívali, mezi tím jsme měli pár promo koncertíků. Třeba na místním lyceu to dopadlo dobře, na místní střední zemědělské dost příšerně. Na samotném festivalu byla spousta výborných místních muzikantů, bylo to poučné a v pohodě.
Honza: Skamarádili jsme se s místními muzikanty z kapely Byin Maye. Pozvali nás na zkoušku, nám se moc nechtělo, protože tam bylo pěkně a moře lákalo, ale šli jsme. Zjistili jsme, že zkouší v místní pizzerii, kterou prostě jeden den v týdnu vyklidí a sejde se tam asi třicet dechařů…
Karel: Když jsou v plné sestavě, je jich prý šedesát. Jsou největší dechový orchestr v Indickém oceánu.
Honza: Z okna se prodává pizza ven, uvnitř se hraje. Začali jsme s nimi jamovat. Pro mě to byl největší hudební zážitek za poslední dobu. Naučili jsme se tam tři písničky, které jsme si upravili na naši novou desku. Velice rychle a dobře jsme si stylem hry rozuměli.

Další destinací je Pakistán, vím, že jste opakovně byli v Lahore, naposled loni na podzim. A už na první desce je něco od Nusrata Fateha Ali Khana.

Karel: To bylo v rámci takového toho počátečního okouzlení, kdy jsme přemýšleli, co a jak hrát, a někdo přinesl kazetu s deskou od Petera Gabriela k filmu Poslední pokušení Ježíše Krista, kde právě s Gabrielem dělá muziku Ali Khan. Na druhé straně kazety byla normální deska, kterou Gabriel Khanovi vydal.
V Pákistánu jsme byli dvakrát, v roce 2005 a 2007. Obojí na festivalu World Performing and Visual Arts Festival. Srandovní bylo, že mi pak v Pákistánu říkali, že vypadám jak Ali Khan a říkali mi Nana, což znamená urdsky tlusťoch. Seznámili jsme se tam se všemi jeho příbuznými, někteří byli vynikající, někteří prostě ne. Pákistán byl pro mne možná ještě větší hudební a emoční zážitek než Réunion. Právě synovec Ali Khana Khaleb Khan tam fúzoval se španělským flamencovým kytaristou, a to byla hudební katarze. Jeden z mých největších zážitků vůbec, pokud ne největší. Byli jsme vybráni abychom hráli pro Parvíze Mušarafa, prezidenta, na nějaké audienci v paláci. Bylo příjemné si to ošahat, zjistit, jak funguje v Pákistánu presidentská ochranka. Na jedné straně nemůžete na záchod a podobně a na druhé náš pakistánský průvodce anglicky vykřikoval, že je škoda, že se žádný atentát na Mušarafa nepovedl, a nikdo mu nic neudělal. Prezident sám mi byl sympatický, uměl dobře anglicky, nevypadal jako diktátor. Jestli tohle jsou diktátoři, tak to jsou celkem sympatičtí chlapíci. Tam jsme se poprvé potkali se Sainem Zahoorem, a hned jsme si spolu zafúzovali. Teď nám zpívá na nové dece Lé La ve skladbě Zuha. Odvedli jsme si ho do takové uličky, natočili si ho do písničky, pak na kameru do klipu, který jsme tam dělali. Sain je čerstvým držitelem ceny BBC za world music za rok 2006, takže světová hvězda. Loni na podzim jsme fúzovali nejen s ním, ale i s takovou paní, která se jmenuje Shurriya Khanam, je jí asi padesát pět a udělala si kvůli nám novou hlavu, aby nedělala ostudu. Zpívala jak anděl, naprosto neuvěřitelný hlas. Sain se už loni choval trochu hvězdně, tahle paní se svou kapelou naopak dělala vše proto, aby se spolupráce povedla, abychom se spojili. Sain se třeba nechtěl rytmicky přizpůsobit, prostě se to nedalo spočítat, natož hrát s ním a tvářil se, že to prostě jinak nejde. A pak jsme ho to slyšeli hrát na nějakém večírku a najednou to šlo normálně na čtyři doby. To byl takový naschválek. Ale já ho mám rád, on je takový malý černokněžník, udělal velký kus cesty z chudých poměrů. Ještě se vrátím k Réunionu, tam jsme hráli i s madagaskarskou kapelou Rajery, která se jmenuje podle svého šéfa, taky velké hvězdy world music. Ten hraje na valihu, což je taková kulatá bambusová harfa.
Honza: On navíc přišel jako malé dítě o kus ruky, ale hraje na to prý nejlépe na světě. Strašně příjemný a skromný člověk.
Karel: Na tom je zvláštní pocit, že když hraješ venku, potkáš spoustu muzikantů, kteří jsou výborní a u nás je nikdo nezná. Říkáš si, že by bylo krásné je dovézt k nám, ať je slyší i ostatní a ono to nejde. Třeba v Náměšti nad Oslavou jsem potkal italskou kapelu Spacca Napoli, Naprosto neuvěřitelná věc, myslím, že to doporučil Jiří Černý. Zaznělo to u nás jednou a zmizelo, přitom to bylo neuvěřitelné. My potkáme takových kapel moc, kde si říkáme, že je nikdo nezná, a že by to bylo skvělé. Někdy jde o náš omyl ohledně jejich neznámosti. Třeba v Kyjevě se nám líbil takový tatarský kytarista, šli jsme si sehnat jeho album, a zjistili z jeho diskografie, že natočil tři alba s Johnem MacLauglinem. Nebo jsme potkali príma kapelu ze Srí Lanky v Pákistánu, ale na to, aby z takové dálky někdo přijel k nám, nemají peníze ani oni, ani my.

Karel: No, my si sice točíme amatérsky záběry z cest, ale na tohle jsme si vzali kameramana s velkou kamerou. Jmenuje se Luboš Pavlovič, dělá třeba pro televizní Pomereanč, říká si LP Fish. Točil tam pro televizi nějaké dokumenty, a natočil nám i ten klip. Myslel jsem si, že to bude v pohodě, rychle natočíme a budeme se rekreovat, nakonec jsme poslední záběry dělali asi hodinu před tím, než se strhla obrovská průtrž mračen a vichřice, takže jsme to stihli těsně. Točili jsme to devět dnů, byla to skvělá práce, ale dlouhá. Už jen sehnat rikšaře, který nám půjčí rikšu. Dva nám to slíbili a pak vůbec nepřišli, až třetí slyšel na peníze. Pak přemlouvat lidi, aby nám tam statovali. Na druhé straně jsme se díky tomu volně pohybovali ve městě, kde byl vyhlášen výjimečný stav před volbami. Bydlela tam nejen později zavražděná Bhúttová, ale i nynější premiér Gílání. Ale když člověk nebyl přímo v té čtvrti, nebylo nějaký výjimečný stav poznat. Třeba bylo docela jednoduché přesvědčit místní policajty se samopaly, aby nám do klipu zpívali Zuha. Zeptali se, co to znamená, my řekli, že štěstí, a oni: tak jo. A s úsměvem nám vyhověli.

Honza: První desku jsme točili u Petra Vernera v Babicích a dotáčeli v Audioline. Tam jsme točili i druhou. Třetí ve Zlíně ve Véčku s Mikešem a Petrem Vavříkem. Teď jsme dostali nabídku natočit desku v Brně, což je samozřejmě pohodlnější, protože většina má v Brně zaměstnání. I když je to dvojsečné, protože to člověka láká si od nahrávání odbíhat. Dostali jsme nabídku a prostě jsme se rozhodli ji vyzkoušet.

Honza: Nejen sejmout, ale především, jak je vmíchat do celku. Kam je dát ve zvukovém spektru. Protože tak, jak ta kapela zní naživo, to kolikrát nejde. Nefunguje to. Některé nástroje jsou prostě i vizuální. V jedné z písní třeba otec na koncertech mlátí do víka od popelnice. Což nejen dělá jakýsi zvuk, ale i po vizuální stránce něco signalizuje. A to nahrávka nepochytí. U každé desky zvukaři bojovali nejenom s tím, jak to sejmout, což nakonec pochopili, ale i s tím, kam to dát ve zvuku kapely. My jsme vždycky chtěli, aby byl hodně slyšet zpěv. Jsme kapela především koncertní a nejvíc jsme bojovali s tím, jak co nejvíc dostat energii, kterou má živé vystoupení, na desku, která je natáčena po nástrojích. U druhé desky jsme ji část natáčeli jakoby naživo, ale to zase znamená, že se na ni nedostanou všechny zvuky, které by tam měly být. Takže nakonec jsme si vytvořili systém, kdy se něco točí dohromady, něco po nástrojích.

Trochu se z vaší desky vymyká závěrečná www.bwindiorphans.org kde zpíváte s dětským africkým sborem.

Honza: Ta organizace, starající se o sirotky, nás oslovila, jestli bychom s nimi nespolupracovali a dali nám tuto nahrávku, kterou jsme upravili a doplnili. Jinak akorát Zahoora jsme nahráli v Pákistánu a zbytek opravdu u nás ve studiu. Nejsme takoví ti vykradači, co někde něco natočí a pak to vmíchají do desky.

Karel: To je turecká lidová píseň. Na You Tube jsem ji našel v asi šedesáti verzích. Kromě Bregoviče jsou všechny turecké. Od lidí, kteří ji troubí na nějaké místní klarinety v hoře až po symfoňáky. Asi bude hodně slavná.
Honza: Nás ji naučili ti Kreolové na Réunionu v pizzerii.
Karel: A protože oni ta hudební kolečka mají postavená trochu jinak, má tahle balkánská písnička nebalkánský, africký nádech.
Honza: Tak, jak jsme ji slyšeli, tam není vůbec zpěv. Ten jsme si vymysleli sami.
Karel: Ale je tam sólo na trumpetu. Teda úplně jiné než v naší versi, ale já v téhle písničce troubím. Nehraju, to neumím, ale troubím.

Diskografie:

Lé La, 2008
Best of 1372-2007, 2007
Knížka a soundtrack Ukopnutý palec, 2007
Gamagaj, 2004 (červené album)
Densé Ju, 2002 (modré album)
Hudba lidu Čanki, 2000 (zelené album)

Složení kapely:
Karel Heřman - zpěv
Zdeněk Kluka - zpěv, bicí, perkuse, balafon, blasakoredeon, tahací harmonika
David Synák - didjeridoo, flétny, altsax, jinagovi, sopránsax, sbor
Martin Krajíček - mandolína, kytary, sbor
Jan Kluka - djembe, perkuse, bicí, tarabuka, yarin, sbor
René Senko - tenorsax, sbor
Roman Mrázek - baskytara, sbor