Sympatická pražská skupina Camael vznikla v roce 2005 spojením dívčího vokálního tria Triny s pěticí mužů-instrumentalistů. Zatímco debutové bezejmenné album obsahovalo moravské lidové písně v aranžích zpěvačky Ivety Kováčové (vokální složka) a houslisty Pavla Fischera (nástroje), aktuální druhé CD nabízí mnohem širší záběr: od Moravy přes romské písně (kterým se na svých samostatných albech věnují Triny) až po návštěvu Skotska. Album Do skoku vyšlo u vydavatelství Indies MG, jehož majitel Miloš Gruber říká: “Na nové desce se mi líbí oproti prvnímu albu bohatší zvuk (například více bicích), naprosto perfektní vícehlasy a instrumentální výkony a také rozšíření záběru na skotský a romský folklór.” Já jsem měl možnost poslechnout si album ještě před jeho oficiálním vydáním… A i já jsem zaznamenal silný kvalitativní posun. Camael zraje a pevně se usazuje na naší hudební scéně. A tak jsem s radostí a s mírnou zvědavostí položil několik otázek třem členům nyní už devítičlenné kapely: Pavlu Fischerovi, Janě Procházkové a Františku Rabovi.

Oblíbené novinářské klišé říká, že druhé album je pro kapelu prubířským kamenem a že právě na něm se ukážou skutečné kvality či nedostatky. Zkuste si tedy na úvod nastavit zrcadlo: Jak jste s novým albem spokojeni?
František: S novým albem jsme velice spokojeni. Kdybychom nebyli, tak ho přeci
nepustíme ven. Ještě spokojenější ale budeme, když se bude líbit posluchačům.

Zatímco na prvním CD sahal Camael především po sbírkách moravských lidových písní, tentokrát nabízíte rozptyl od Skotska přes romské písničky až zpátky na Moravu. Z jakých zdrojů jste tentokrát čerpali?
Pavel: Moravské písně pocházejí opět z tradičních zdrojů – Sušil, Bartoš, romské jsou přímo od zdroje, tedy od Ivety Kováčové, a skotské ze sbírek, které jsem si přivezl z Londýna. Zajímavé je spojení skotských nápěvů s textem Jana Nerudy v písni Do skoku. Jednou jsem v Nerudově sbírce Vším jsem byl rád narazil na pijáckou báseň pod názvem Jako do skoku a ta svým rytmickým uspořádáním i obsahem perfektně souzněla s některými skotskými melodiemi, kterými jsem se právě zabýval.

Co vás vlastně ke změně repertoáru vedlo? Nebyli jste s původní koncepcí kapely spokojení? Nebo se vám nedostalo takového ohlasu, jaký jste čekali?
František: Změna je život a život přináší stále nové inspirace a výzvy a není třeba
se jich bát. Naopak je nutnost a povinnost je realizovat.

Mají podle vás právě moravské, romské a skotské písně něco společného?
Pavel: Lidové písně obecně, i když třeba pocházejí z těch navzájem nejvzdálenějších míst, zrcadlí lidské city, touhy a vášně v nejryzejší, nestylizované, nenavoněné podobě. To mají společné. Moravské, romské, ale i ty skotské a irské jsou blízké našemu naturelu. Patří k našemu kulturnímu zázemí, vyrůstali jsme s nimi. Skotské a irské písně například výrazně ovlivnily lidovou hudbu v Severní Americe a ta pak působila zpětně na hudbu populární, a to i v Evropě a u nás.Takže jsme zase doma.

Nový není pouze záběr repertoáru, ale také aranže. Přibyly nové nástroje, došlo k posunu v náladě alba. Jaký je podle vás hlavní rozdíl mezi Camaelem v roce 2005 a nyní? František: Jsme o tři roky starší.
Pavel: Myslím, že jsme našli a lépe zformulovali odvahu vydat se svým směrem, opustit vyšlapané cestičky.

Vzrušující hra na hruď

V roce 2007 se členem Camaelu stal Camilo Caller, mimo jiné Františkův kolega ze skupiny KOA. Co konkrétně do vaší hudby vnesl?
Jana: Camilo je peruánské slunce se spoustou rytmických paprsků. Má cit pro dobarvení našich skladeb a jeho hra na cajón a hruď je vzrušující.
Pavel: Pochopitelně přinesl větší rytmičnost, údernost. Na druhé straně Camilo je hráč s obrovským smyslem pro barevnost a frázování melodie, což jsou přesně ty vlastnosti, které jsou pro rytmiku v kapele typu Camaelu důležité.

Co považujete za největší úspěch v dosavadní existenci kapely?
František: Že se máme rádi.

A neúspěch?
Pavel: O tom by mne vůbec nenapadlo přemýšlet. Na bilancování ještě není čas.

Dobře, vraťme se tedy věnovat úspěchům. Vedle českých pódií jste už koncertovali například v Německu, Nizozemsku nebo Francii. Přizpůsobujete dramaturgii koncertů prostředí, ve kterém hrajete?
František: Jestliže máte svou vizi koncertu a stojíte si za ní, není třeba ji přizpůsobovat prostředí. Publikum je natolik vnímavé, že si poradí i s texty českými, slovenskými, romskými i anglickými.

A reagují vnímaví posluchači třeba v Nizozemsku jinak než posluchači u nás?
Pavel: Na rozdíl od českých posluchačů, kteří mají možnost reagovat na konkrétní detaily v textu, si posluchači v zahraničí samozřejmě lépe poradí s hudební složkou. Přesto dokážou vycítit náladu a citový obsah písně, aniž by rozuměli textu. Navíc bývají, třeba zrovna v tom Nizozemsku, oproti českým posluchačům bezprostřednější.

V Camaelu se sešli muzikanti se zkušenostmi jiných žánrů. Mnozí z vás například zpívali nebo hráli v muzikálech a Jana Procházková dokonce dva roky muzikálovou školu vedle. Odráží se ve vašem repertoáru nějak i tyto zkušenosti?
Jana: Samozřejmě, veškeré hudební zkušenosti, které člověk během života nasbírá, ovlivňují a formují jeho tvorbu a vztah k jednotlivým hudebním žánrům.

Existuje při tom obrovském rozptylu vašich dalších projektů nějaká “povinná literatura”, hudba, kterou všichni v Camaelu posloucháte a kterou se třeba dobrovolně inspirujete? Jana: Já teď vzhledem k věku mých dětí (dva a čtyři roky) nejvíc poslouchám Ivana Mládka (smích). Největší hit jsou pro mého syna Rožnovské hodiny.
Pavel: V Camaelu žádná “povinná literatura”neexistuje. Snažíme se k novému materiálu přistupovat neovlivnění. Myslím tím vědomě neovlivnění…

O aranže se v Camaelu dělí Iveta Kováčová (vokální složka) a Pavel Fischer (instrumentální). Můžete podrobněji popsat proces zařazení nové písně do repertoáru? A mají do aranží právo mluvit i ostatní členové?
Pavel: Podoba písně se nejprve “zrodí” v hlavě konkrétního autora (na albu Do skoku se např. nově objevují písně od Jiřího Zelby), ale na definitivním znění se podílejí všichni členové kapely. To platí o všech písních – snad kromě těch vyloženě autorských (v tomto případě Marel).

Jakmile jednou píseň “dáte dohromady” a nacvičíte, zůstává beze změn, nebo prochází postupným vývojem a například na koncertech zní jinak než na desce?
Pavel: Naše písně se vlastně vyvíjejí neustále, s každým zahráním se něco mění. Na koncertech navíc ponecháváme značný prostor improvizaci. Práce ve studiu je zase něco jiného. Tam si můžeme skutečně vyhrát s barvami zvuku, dotočit další hlasy, přidat další nástroje atd. V písni Kde sme šli na hody například Camilo docílil úžasného efektu, když vyladil bubny do as moll. Rázem se z bicích staly melodické nástroje.

Zatímco aranže jsou vaše, originální, lidové texty vám zpravidla nezbude nechat tak, jak jsou. Jak důležité pro vás tedy jsou slova v písních? Přikládáte jim nějakou váhu?
Jana: Text píseň jednoznačně dotváří a umocňuje náladu a prožitek. Je to nádherný pocit zpívat příběh, který napsal on nebo ona před mnoha lety. Je čistý, jasný a plný toho, co člověka v životě potkává.

Nové album se jmenuje Do skoku. Jak si představujete ideálního posluchače na koncertě? Skákajícího?
Jana: Skákajícího a výskajícího a jásajícího a tančícího a zpívajícího a vnímavého a tleskajícího. A otevřeného stejně tak, jako jsme i my.

Camael je podle vašich stránek “archanděl Boží spravedlnosti a mezilidských vztahů”. Jak byste svého archanděla ztvárnili v případném videoklipu?
Jana: Archanděla představujeme my všichni. Stačí nám nasadit křídla a běloskvoucí prádlo a můžeme začít točit. Ale popravdě: ještě jsme se myšlenkou natočit videoklip nezabývali. A kdyby, raději bychom to nechali na profesionálech.

Když jsme u profesionálů, prozraďte, kde jste album nahrávali a kdo stojí za jeho zvukovou podobou?
Pavel: Nahrávali jsme v pražském studiu Professional Sound a zvukovou podobu spoluvytvářeli a velmi pozitivně ovlivnili Pavel Hejč a Vojta Komárek.

V dnešní době módy world music samozřejmě nejste jediní, kdo upravují folklórní materiál. Jak se vám líbí lidové písničky hrané “elektricky s bicíma”, které ve své písni Folkloreček ironizuje Marek Eben?
František: Píseň Marka Ebena Folkloreček neznám. Mohu však říci, že fandím všem
kolegům muzikantům a držím jim palce. Kritiku přenechme jiným, a že jich je
dost.
Pavel: Myslím, že v poslední době obecně přišlo do módy kritizování takzvaných prznitelů lidové hudby od samozvaných odborníků, kteří znají jedinou “správnou” podobu interpretace folklóru. Tím samozřejmě nemyslím Marka Ebena, tam jde o něco jiného. Myslím, že každý má právo na svůj autentický originální způsob vyjádření a pokud má co říci, pak je jedno, jaký výchozí materiál použije a do jakého kabátu ho obleče.

Na úplný závěr se vrátím k vaší odvaze “vydat se svým směrem, opustit vyšlapané cestičky”. Už tušíte, kam se bude Camael ubírat na svém třetím albu?
Pavel: Tak to zatím opravdu jen tušíme. Možná se vydáme do ještě vzdálenějších zemí, možná bude individuální skladatelský podíl jednotlivých členů výraznější…? Ale to bych opravdu předbíhal…

Milan Tesař
Folk & Country 10/2008

Skupina Camael:
Iveta Kováčová: zpěv, vokální aranže
Dagmar Podkonická: zpěv
Jana Procházková: zpěv
Pavel Fischer: housle, zpěv, instrumentální aranže
Martin Kaplan: housle, zpěv
Josef Fiala: viola, zpěv
Jiří Zelba: hoboj, anglický roh, zobcová flétna, viola, zpěv
František Raba: kontrabas, zpěv
Camilo Caller – perkuse