Anatomie křehkosti Jana Buriana

Písničky začaly vznikat spontánně jedna za druhou, až jsem cítil, že z toho to album může být. Jen jsem si říkal, že bych si měl dávat pozor a rozpoznat, aby to nepůsobilo jako nějak za každou cenu chtěné a rvané. Jenže mě samotného pak ty náměty překvapovaly, až mi to začalo připadat úplně přirozené, že se vytváří celek. Netrvalo to dlouho, tak za pár měsíců byl hrubý materiál pohromadě.

Stárnu a víc si hraju. Možná jsem svobodnější ve výrazu, možná to líp umím nebo jsem jen drzejší, nevím. Každopádně jsem se při poslechu právě Sváti docela divil, co to ze mě vylezlo... S množstvím energie je to různé. Někdy stačí šeptat, jindy odcházím z jeviště skrz na skrz propocený, záleží na atmosféře, na náladě, na tom, co se ve vztahu s publikem utvoří...

Ano. Ale bylo to tak i u těch žen. Většinou jsou to – jako tomu bývá v literatuře – různé kombinace potkaného a možného. Někdy je příběh podobnější svým vzorům ze života, jindy je v tom víc fantazie. Baví mě poslouchat různé kamarády, kteří třeba rozebírají, které postavě jsou nejvíc podobní a nejvíc mě rozesmáli ti, kteří se viděli skoro v každé písni...

Je tam přece Václav, který plešatí uvnitř hlavy! Ale na druhé straně je pravda, že tu chybí puberťáci, nejmladší postavě by mohlo být přes dvacet. Gregory mi říkal, když jsme byli v závěrečné fázi příprav, že by to chtělo nějakého současného mladíka, ale já jsem se do toho nějak nechtěl stylizovat, prostě jsem to tak necítil. Vlastně nevím, čím to je...Asi to nebylo pro mne tak důležité, aby tu vzniklo něco generačně spravedlivě rozvrstveného...

Možná většina těch problémů a konfliktů či komplexů, kteří mí hoši mají, do jisté míry vzniká z jisté nezakotvenosti. Prostě nemají zázemí, o které by se mohli či chtěli opřít a tak jsou víceméně na útěku a nebo, jak říkáš, vidí své poslání jinde. Není v tom žádná koncepce, možná jen, že oni přes ty problémy nevidí nikoho jiného než sebe. Neříká se, že jsme hodně velcí sobci?

Napadá mě, že určitá nevyrovnanost ve vývoji a nervozita pramení z toho, že ženy jsou dnes rovnoprávnější, mají víc možností a z toho silnější pocit potřeby vyrovnat se s tím, jak se starat o rodinu a zároveň být profesionálně na výši. Někteří muži – zase naopak – cítí, že by se měli víc věnovat rodině a zároveň být i profesionálně zdatní, takže řešíme vlastně podobný problém, ale přicházíme k němu jaksi z druhé strany. Obě pohlaví tak docela nevědí, co s tím.
Jsem moc rád, že sis povšiml, že na albu se tohle objevuje ve dvou inscenacích písničky Miláček Oskar. V té ženské a v té mé mužské – nezdá se ti, jako by to byly dvě úplně odlišné písně?

Nebavilo by mě opakovat stejné formální principy, a navíc mám zkušenost, že každá deska se jaksi vyvine sama, jako by se sama hlásila o to, jak chce být natočena. Vycházeli jsme z toho i tentokrát. Především jsme měli 23 písní a to je na jedno CD moc, jakmile jsme začali vyhazovat písničky, objevovaly se najednou nové možnosti a začaly se dít zábavné věci – Xavier Baumaxa přepsal text k obrazu svému a možná není od věci, když si oba texty ten jeho a ten můj přečteš řádek od řádku, třeba to o něčem vypoví. Slyšel jsem v Radiu 1 Yellow Sisters, a nakonec z jedné písně o Oskarovi jako by se vylouply dvě. Lenka Dusilová zpívá o Milanovi tak, jako by s ním den předtím byla na rande a teď mu chtěla říct, co si o něm myslí. Zase dvojí pojetí – ženské a mužské interpretace, dva pohledy – proč to nevyužít? A tak dále. Já vůbec pokládám aranžmá, způsob zpěvu, obsazení “rolí” a dokonce někdy i způsob zhudebňování textu či celou tu náladu, za věc druhotnou, za jakýsi způsob jak se dostat blíž k textu a s textem blíž k tomu, na koho má zapůsobit. Prostě nejdůležitější je pro mne na písničce vždycky sdělení. To ostatní je něco jako režie. Operu můžeš inscenovat různě, literární dílo můžeš různě upravovat jako dramatizaci. Některé stránky textů se tím zdůrazní či projasní jiné jsou dvojznačnější...

Přiznám se, že bylo všechno hodně předem naplánováno, chtěli jsme to tak a tušili jsme, že to tak bude. Xavier Baumaxa tím přepisem textu šel ještě dál a ukázal na nějaké subtilní věci mezi poezií a hitem, tak asi v jeho případě jsme byli skutečně překvapeni. Několikrát už jsem někomu řekl, že Baumaxův text je přece o něčem jiném, ale často to ti lidé nepochopí, nuance necítí a to mi připadá taky zajímavé. Já jsem moc rád, že tahle píseň na albu skutečně je a považuji naši spolupráci za hodně zajímavou.

Starám se o ně špatně, přišli jsme teď o polovinu domluvených termínů. Protože divadlo nedostalo grant a musí se živit pronajímáním sálu. Je tu příslib, že se to na podzim snad zase zlepší. Hrajeme teď úplně zadarmo a přestože lidi začínají víc chodit, trochu se před kolegy stydím, i když mě skoro všichni i ujišťují, že to nevadí, že je baví se potkávat, seznamovat a konfrontovat. Osamělý písničkář jako termín pro mne vykrystalizoval víceméně za pochodu. Tenhle druh osamělosti neznamená, že jsi sám a osamělý jako člověk či dokonce jako umělec. Jsi osamělý hlavně proto, že při své tvorbě nepočítáš s publikem. Děláš si, co cítíš a pak jen můžeš čekat, že to bude někoho bavit poslouchat a že se třeba přidá. Když se nepřidá, tak máte všichni trochu smůlu, ale jinak to nejde. Ten, kdo v tomto smyslu osamělý nechce být, tak počítá při svém skládání s tzv. cílovými skupinami, manipuluje s posluchači, dává jim, co chtějí slyšet a vůbec - často na ně myslí a také o něm mluví. Tady je myslím jasná hranice, jako příklad může posloužit třeba srovnání Oldřicha Janoty a Jaromíra Nohavici. Jak se stát osamělým písničkářem, to myslím musí mít člověk v povaze. Oldřich je takový. Nohavica takový není, potřebuje publikum jako drogu, když dojdou folkoví příznivci, sáhne po fanoušcích Baníku. Neodsuzuji to, jen to považuji za určitý druh popu a nechtěl bych to takhle dělat. Osamělí písničkáři mají asi radši sami sebe než své publikum.

Myslím, že u nás jsou chlapi jako písničkáři zajímavější, chybí tu ve středním proudu tvůrčí důvěryhodné ženské osobnosti, které by v textech šly nějak příliš daleko. Ale Karolína Kamberská, Jana z Velké Ohrady, jsou určitě přísliby. Nejvýraznější mi v této oblasti připadá Ester Kočičková, ta dokáže být neuvěřitelně vtipná a nelítostná. Ale i u ní, jako u těch dvou předešlých, mám radši její ženské vidění, než nějaké případné pokusy o empatii.

V něčem jsme určitě o něco odlišnější než Islanďané nebo Portugalci. A to nezkouším mluvit o Arabech nebo Japoncích, protože o nich nemám moc jasnou představu. V zásadě si ale myslím, že co do stupně civilizovanosti a úcty k hodnotám, zase na tom Češi nejsou tak špatně. Jen bych se nechtěl pouštět do nějakých zobecňování, protože to je v Elami ošidné a mohlo by to být i nakonec dost trapné. Nejsem majitel receptů...

Přirozenost vzájemných mezilidských vztahů nejspíš opravdu vyvěrá z určitého stupně civilizovanosti, úrovně lidských práv jako celku a vztahu k hodnotám lidského života. Já nějak nemůžu považovat za přirozené, když má jeden dělat otroka druhému nebo, když jeden z partnerů nesmí sám ani na ulici.

Ovlivňuje mě radost z té muziky, která pramení z jiných než mých hor, ale neumím a necítím potřebu to tak dělat. Obdivuju Mari Boine, Hedningarnu, Madredeus, pokusy Paula Simona a Petera Gabriela s etnickými prvky v písničkách, ale i tvorbu Kimo Pohnojena a hledání Kronos Quartet, Astora Piazzollu a další a další. Ale často mi třeba právě world music připadá tak nadnárodní, že se v ní její kořeny pletou a nakonec ztrácejí. Jindy bych řekl, že se muzikanti dostali do slepé ulice a snaží se z ní pomoci nějakou poměrně povrchní cestou.

Týdně jeden fejeton pro Pražský deník, měsíčně průměrně asi dvanáct koncertů, dva TV programy s názvem Burianův den žen (s Vítem Klusákem a Filipem Remundou – autory Českého snu), knížka poezie (Ženy, muži a jiné básně – vyjde na jaře v Galénu), na mé poměry velké turné s kapelou Křehcí muži (Jiří, Mikoláš Růžička, bubeník Jan Janečka, Lenka Dusilová jako host a sedm velkých měst počátkem dubna), a také budu provádět turisty po Portugalsku a po Islandu...

Jirka moravský Brabec
Folk & Country 5/2008

Jan Burian

* 26.3.1952 v Praze, písničkář, spisovatel, hudební skladatel...

Alba:
první EP vyšlo v roce 1986
Hodina duchů - LP, Panton 1989, reedice na CD 1995 s bonusy
Černý z nebe - LP, Primus 1991, reedice na CD 1997
Poesie - CD, MC, 1994
Jenom zpívám - CD, 1998
Unavený válečník - CD, 2000
Zrcadlo - CD, 2002
Drtivé jistoty – CD 2003
Blues 4. kategorie / Božskej klid 2CD, 2003
Dívčí válka – 2 CD, z toho jedno s 19 interpretkami, 2006

Dále: Večírek rozpadlých dvojic - 2LP s Jiřím Dědečkem, Petrem Skoumalem a Janem Vodňanským - též výběr písní na MC pod názvem Písničky rozpadlých dvojic Panton 1990
Buď moje slunce CD, MC s Janem Jeřábkem a Františkem Jančem 1992
Vypadáte opravdu dobře CD, zpěv a klavír na albu Jana Jeřábka a Františka Jančeho 1996
a další spolupráce

Knihy (výběr):
a) texty a poezie
Jaká radost, jaké štěstí (sborník mladých autorů, Mladá fronta, edice Omega, 7 písňových textů 1973)
Texty (s Jiřím Dědečkem) výbor z písňových textů, 1983
Z dílny malých scén, sborník, uspořadal V. Just, 5 písňových textů 1989
Hodina duchů sbírka poezie, Mladá fronta 1990
Tři hry (s Jiřím Dědečkem)
Na shledanou zítra (texty a články o hudbě, Folk a Country) 1995
b) cestopisy - necestopisy
Cokoli o New Yorku, cestopis, 1991
Je tu nějaký zavěšený kafe? 1992
Cokoli o Dánsku, cestopis, 1992
Soukromá zpráva z Aarhusu, 1994
Sága o cestě na Island, cestopis, 1995
Chilský deník aneb Cautiverio cestopis, 1998
Ostrovy, majáky a mosty aneb Podivuhodná dobrodružství suchozemce v Baltském moři
2002
Výlet do Portugalska aneb Poetický průvodce na cestu tam a zpátky Primus 2005
c) almanachy
První almanach Burianovy kulturní ozdravovny, 1993
Druhý almanach Burianovy kulturní ozdravovny, 1994
Třetí almanach Burianovy kulturní ozdravovny 1995
Čtvrtý almanach Burianovy kulturní ozdravovny 1998
Pátý almanach Burianovy kulturní ozdravovny 2001
d) rozhovory
Zlaté časy televize (Posezení s Janem Burianem), 1996
Jitka Kulhánková: POSEZENÍ S JANEM BURIANEM aneb Třicet televizních rozhovorů s neobyčejnými lidmi a o tom, co se dělo kolem, 2006
Píše i články a fejetony pro rozhlas (BBC) či některá periodika. Měl vlastní komorní televizní talk show Posezení s Janem Burianem (pro ČT 2), více než 130 dílů. Spolupracuje na tvorbě filmových dokumentů (většinou s Pavlem Kouteckým) a dalších pořadů pro rozhlas a televizi.
Je zakladatelem Klubu islandských fanatiků a průvodcem po Islandu. Organizuje Festival osamělých písničkářů.

web: www.janburian.cz

HOME