Předpokládám, že mezi ně řadíte třeba i Tolkienovy knihy.
Z Tolkienových knížek znám hlavně Hobita, to je roztomilá kniha.

Líbí se vám filmové zpracování Pána prstenů?
Zfilmování knih nemám rád. Jsou výjimky, ale obecně se mi zdá, že to krade fantazii. Film vám nadiktuje, jak to má vypadat, kdežto když si čtete, sám si to představujete, máte větší prostor. To jsem si nedávno znovu ověřil, když jsem své dceři četl klasické pohádky Boženy Němcové – vzbuzují úžasnou obrazotvornost. My je známe hlavně zfilmované a ochuzené. Například mizerný film Princ Bajaja té pohádce naprosto bere poezii. Měli bychom se víc vracet k pramenům.

Není to podobně se zhudebňováním básní? Čtenáři přece hudební podoba vnucuje určitý rytmus, tempo a podobně.
Samozřejmě se tím předloha trochu deformuje. Ovšem i čtením si každý tvaruje báseň podle své osobnosti – pravda, čte si ji zpravidla jen pro sebe, kdežto zpěvák svou představu šíří do okolí. Já to dělám kvůli tomu, že ke svému překvapení i ve volném verši nacházím hudbu. Je to podobné, jako když moji písničku zpívá někdo jiný. Vždycky, když se mě někdo zeptá, jestli může nějakou mou písničku zpívat, jsem rád, protože se objeví jiný pohled na věc a jeho podáním začíná písnička žít svým životem. Ovšem pokaždé je to taky krádež autorových představ. Já se ale necítím vůči básníkovi nijak provinile, občas se stane, že zhudebnění několika básní je můstek k tomu, aby si posluchači našli i to ostatní, co napsal. Takže mu to možná i trochu pomáhá.

Jak se vůbec báseň zhudebňuje? Jak jste vy osobně přišel na hudbu k básním Bennyho Andersena?
Nosím si jeho knížku s sebou. Básně si čtu, hraju si k tomu, a někdy se postupně zjeví hudba, nebo dokonce i melodie. Pokud se objeví melodie, je to na dobré cestě ke vzniku písničky. Sem tam se dá se báseň zpracovat na způsob melodramatu, tedy recitace dekorované hudbou. Taková je například skladba Přelud na albu Unavený válečník, kde se k minimalistickému doprovodu jakoby recituje text a s hudbou se vzájemně umocňují.
Je to velmi subtilní téma. Často mě při čtení některých veršů napadne, jak by to bylo krásné, kdyby se zpívaly, a že je škoda, že leží jen někde v knihovně a nezazní na veřejnosti, protože mají v sobě velkou sílu. Člověk se ale musí ztotožnit s textem. Nechtěl bych to dělat za každou cenu a jen z těchto vnějších pohnutek. Když jsem připravoval desku Poesie, měl jsem obrovský výběr z asi padesáti sbírek a hledal jsem to, co mi půjde do pusy. Stačilo jedno nevhodné slovo a musel jsem to nechat být – věděl jsem, že by to působilo příliš literárně, archaicky a nebo strojeně a neupřímně. Chtěl jsem, aby zhudebněním básně vznikla opravdu svébytná písnička.

Volný verš osvobozuje

Deska Poesie byla ovšem z básní, které se většinou rýmují, kdežto, jak už jste zmínil, Benny Andersen používá volný verš.
Slyšel jsem různé kreativní písničkáře s dobrými texty jako například Stinga nebo Suzanne Vega, a zjistil, že oni se téměř nezabývají rýmem. Když to ale posloucháte, nepřijdete na to, nevadí vám, že tam není rým. Já byl vychovaný na nejpřísnějším rýmu, například dokonale rytmickými texty Jiřího Suchého, vadily mi asonance, přesahy, nerytmické verše. Proto mě samého překvapuje, že jsem nahrál už dvě desky s texty Bennyho Andersena, na nichž je jen pár rýmů, a to jsem si je tam ještě musel za pomoci různých fíglů objevit. Když člověk překoná tuhle závislost, otevírá se mu ohromná svoboda ve vlastním psaní. Text samozřejmě nesmí ztratit formu, bez ní by nebyl nic než blábolem, ale zákonitosti se mění. Dá se víc využívat rytmů řeči, slov, hudba jim pomáhá a ony pomáhají hudbě. Zdá se mi, že obsah je hlubší. Album Zrcadlo to snad potvrzuje, na něm je taky řada písní bez rýmů. Když se autor příliš váže na rýmy a nemá dostatečnou úctu k jazyku, nadělá v textech spoustu hloupostí a hledá povrchní a často falešná řešení.

První album s Andersenovými texty – Unavený válečník – vyšlo už před několika lety. Myslel jste při jeho vydání už na druhou podobnou desku, nebo jste k té myšlence dospěl později?
Při Unaveném válečníkovi jsem na druhou desku s Andersenovými básněmi rozhodně vůbec nemyslel. To přišlo až mnohem později a úplně odjinud. Unavený válečník byl hodně prokomponovaný, experimentoval jsem a použil na něm úplně poprvé některé postupy, spolupracoval jsem s řadou lidí. A také jsem použil to nejlepší, co jsem v té době od Bennyho Andersena znal. V té době jsem žádné lepší písničky neměl v zásobě. Přesto postupně začaly vznikat další písně na jeho texty, navíc jsem si před rokem řekl, že bych rád zachytil, kam jsem se dostal ve hře na klavír. Album Drtivé jistoty vzniklo tudíž nejen jako druhá deska na básně Bennyho Andersena, ale také jako deska pianová. Jasně to poznáte, když s Drtivými jistotami porovnáte dvojalbum Blues 4. kategorie / Božskej klid, které jsem sice nahrál také loni, ale víceméně stylem, jakým jsem hrával před mnoha lety, tedy v době, kdy ty písničky vznikaly.

To mohu potvrdit, zmiňované desky jsem slyšel. Tvrdíte o sobě, že jste klavírní samouk, ale hudba z Drtivých jistot má daleko k doprovodným kolovrátkům. Nebavilo by vás hrát i nějakou klasiku? Tedy nemyslím Mozartovy menuety, ale například Janáčka.
Bavilo, ale neumím to.

Opravdu?
Já jsem skutečně samouk, stavím se k piánu humpolácky, i když s vnitřní pokorou. Jsem schopen a ochoten na ně hrát jakkoliv. Před pěti až osmi lety jsem měl například období, kdy jsem do piána házel předměty – něco z toho je zachyceno na desce Jenom zpívám – kde jsem používal skleněné koule, propisovací tužky a podobně. To by si nikdo z klasických muzikantů nedovolil, připadalo by mu to jako típnout vajgla do talíře. Mě to naopak inspiruje, v experimentech hledám a nacházím zábavné a překvapivé možnosti. Neumím ale jen tak sednout a zahrát si klasiku, aby mě to nadchlo, i když ji rád poslouchám. Kdybych to uměl, asi bych zase nedokázal dnes hrát tím způsobem, kterým hraju, k němuž jsem se postupně dopracoval.

Neskládáte ani vlastní klavírní skladby?
Občas ano. Dokonce jsem jednou vytvořil i hudbu k dokumentárnímu filmu. Dost rád hraju, jsou to spíš improvizace, ale jenom pro přátele, případně tehdy, když považuju publikum za osobního přítele, tedy zas ne moc často. Nevidím svou přednost ve své muzice a ve hře na piáno, spíš bych rád něco sdělil, a to musím učinit verbálně a hudba by to měla podporovat a umocňovat.

Zbyly ještě nějaké Andersenovy texty pro případnou třetí desku? Nebo se chystáte zhudebnit verše jiného básníka?
Bennyho Andersena nechám teď odpočinout. Myslím, že jsem ho dost vyčerpal, zbyly už jen básně, které jsou hodně těžké ke zhudebnění. Ono to taky závisí na Františku Fröhlichovi, který je geniálním překladatelem z dánštiny, jehož slovník mi velmi vyhovuje. Každopádně se těším na říjen, kdy se máme s panem Andersenem setkat na společném vystoupení v Olomouci během festivalu poezie. Teď plánuju jiný projekt – album s písničkami na texty německého básníka Ericha Kästnera.

Kdy to bude hotové?
Materiál je vlastně připravený, takže to bude mé nejbližší album.

Vlastní i nevlastní koncerty

Vedle progresivních Drtivých jistot jste letos znovu nahrál a vydal i své staré písničky na dvojalbu. Chtěl jste tím být přístupný i pro toho, pro něhož je poezie příliš náročná?
Je to jednoduché. Zjistil jsem, že mám hromadu písniček, které jsem ještě nikdy nevydal, probral jsem se jimi a vymyslel dva souběžné projekty. Blues 4. kategorie jsou nejranější písně z těch, za které se nestydím, Božskej klid zachycuje zvláštní ovzduší první poloviny osmdesátých let, kdy ještě nebyla v dohledu žádná změna. Zjistil jsem, že když písničky takhle seřadím, dávají mi silný obraz té doby. Vrátil jsem se k některým z nich na koncertech a měl jsem pocit, že to lidi zaujalo. Nejdřív jsem to celé považoval za okrajové, zamýšlel jsem písničky vydat jenom na Internetu, ale pak přišel zájem ze strany publika i Indies records a teď kupodivu i recenzentů, tak si začínám si říkat, že jsem asi udělal docela hezkou desku (smích). Přivedla mě k další myšlence, k představení nazvanému Vítězný únor Jana Buriana, kde budu o normalizační době mluvit.

Pro dvojalbum jste zvolil netypický postup: není to prostá reedice starých nahrávek, jak to dělá například Jaroslav Hutka, není to ani zásadní remake starých písní ve velkém moderním aranžmá, jak to žádá doba. Vy jste vzal staré písničky a nahrál znovu, byť s drobnými úpravami.
To je dáno tím, že řadu z těch písniček hraju stále na koncertech a mám k nim vztah, jako bych je napsal teď, i když odrážejí trochu jiné pocity. K tomu cítím dluh vůči lidem, kteří mě mají rádi a pořád po mně chtějí, abych nahrál písničky s klavírem. Já jsem jim vyhověl jenom jednou a k tomu částečně na albu Jenom zpívám, asi si to představovali trochu jinak. A v tomhle případě se to hodilo. Na starých nahrávkách, zdá se mi, hraju špatně a zpívám hůř. Kdyby to bylo už jednou nahrané album, možná bych to vydal v reedici, ale z koncertů bych to musel vybírat, vypreparovávat, všelijak čistit. Daleko příjemnější mi připadalo sednout ke klavíru a zahrát je, jak je hrávám.

Podobně jako již zmíněný Jaroslav Hutka udržujete vztah se svými posluchači. Ještě si píšete se stovkami lidí, jak jste to dělal před časem v rámci vaší Ozdravovny?
S přechodem na e-maily se to zjednodušilo. Burianova kulturní ozdravovna trvala deset let a během celé doby jsem si s lidmi psal. Jednu dobu jich bylo až tisíc. Vydal jsem pět knížek, které se jmenují Almanach kulturní ozdravovny. Tohle stadium jsem ale ukončil, už se asi nedalo dosáhnout víc. Získal jsem spoustu přátel. Dnes spíš lidi informuju a zvu, už se vedle mých dalších činností nedalo stihnout jednotlivě poctivě odpovídat.

Jsou takové e-mailové pozvánky účinné?
Určitě. Na každém koncertě se najde dost lidí, kteří přišli, protože jim přišla pozvánka nebo jim o tom někdo díky ní řekl. Média pro mě nepracují, sice občas bývá se mnou tu a tam rozhovor, ale v rádiích ani televizích mě nehrají. Když někde hraju, nemůžu se spolehnout, že se to diváci dozví od někoho jiného než ode mne.

Vedle vlastních koncertů jste se stal duší projektu společných koncertů písničkářů, zejména těch nekonvenčních. Co vás k tomu přivedlo?
Projekt se jmenuje Festival osamělých písničkářů. Zdá se mi, že je dobré, aby se občas navzájem slyšeli lidé, kteří jsou zajímaví, a přitom spolu nikde nehrajou – vystupují v klubech odděleně, mají někdy skvělé nápady, ale nikdo o nich neví. Před lety bývala podobná setkání na festivalu v Lipnici nebo na Frýdštejně a něco takového mi chybělo. Proto jsme to s Janem Zubryckým zkusili dát dohromady. První ročník se odehrál v Turnově, pak jsme k dalším dvěma ročníkům přesídlili do Malostranské besedy. Ti, kdo tam hrají, se pravděpodobně nikdy nedostanou na hlavní scény, to by musel někdo přesvědčit tisícové davy, aby je poslouchaly. Dnes se festivaly často podobají veletrhu, není tam moc nálada něco zkoušet, většinou jen osvědčené hvězdy přicházejí s osvědčenými hity.

Čím konkrétně jsou ”osamělí” písničkáři zajímaví?
Tak kupříkladu Jiří Smrž svými životními zkušenostmi, o nichž zpívá. Na druhé straně Petr Nikl má ke hře na mandolínu a zpěvu ještě loutky, Jiří Konvrzek hraje na pět nástrojů zároveň. Dáša Andrtová už léta vytváří zajímavé zvuky, a přitom dokáže zahrát i obyčejné písničky. Nebo Přemysl Rut, který je historik písniček, zná všechny písničky z kabaretu Červená sedma, dokáže lidi dvě hodiny bavit povídáním o věcech, o nichž oni netuší, že vůbec kdy existovaly. Honza Zubrycký natočil debutovou desku v pětačtyřiceti letech a bude točit druhou. Karel Diepold celé roky hrál a zpíval, ale nikdy se nikam necpal, a teď najednou získaly jeho písničky obrovskou sílu. Jirka Dědeček se nikam pořádně nehodí. Radůza se teď sice proslavila, ale předtím hrála deset let a nikdo si toho dohromady nevšiml. A dále jsou tu výjimečně talentované Sestry Steinovy, fyzický básník, rocker a démonická osobnost Petr Váša, hráli s námi i Honza Jeřábek, Oldřich Janota, František Janče, Dalibor Cidlinský, Michal Jůza nebo Pavla Milcová. Musel jsem se smát, když si přála, abychom ji uvedli jako hosta. Někteří z těch, které považuji za tzv. osamělé písničkáře, jsou tak osamělí, že nechtějí patřit ani mezi osamělé…(smích)

Cítíte podobnost se Šafránem?
Určitě, Šafrán v 70. letech byl přesně takový – dali se dohromady lidi, kteří neměli kde hrát. Pak o sobě začali vědět a celá písničkářská scéna se posunula někam dál. Ale myslím, že tentokrát nic nikam posouvat nebudeme, jen snad takhle dohromady vytváříme cosi zajímavého a jiného. Snad i atmosféru…

Krize je šance

V České televizi běžel dlouho váš pořad Posezení s Janem Burianem, angažoval jste se před třemi lety při tzv. televizní krizi. Co si o situaci v ČT dnes myslíte?
Domnívám se, že je potřeba trpělivě přesvědčovat politiky, lobovat. Obávám se ale, že se problémy nevyřeší, veřejnoprávní televize zanikne, a my tak budeme ochuzeni o mnoho věcí. Ti, kteří o tom rozhodují, jsou podle mne vedeni osobní ješitností a mocenskými snahami, přičemž netuší, že když televizi zadusí, budeme na mnoho let my všichni ochuzeni o velký díl svobody.

O svobodu ve smyslu lidských práv?
O svobodu nezávislosti na penězích a všeho, co z toho vyplývá. O vědomí, že vedle peněz jsou i jiná kritéria, třeba zákony, právo, morálka. Dnes se o České televizi vytváří dojem, že je špatná, aby lidi řekli: takovou televizi my platit nebudeme. Vytváří se dojem, že je to moloch, kde se ztrácejí peníze, jenže stejný moloch je parlament nebo vláda. To je zástupný problém a ti, kterým se veřejnoprávní televize nehodí, ho využívají, aby ji dostali na kolena. A daří se jim to.

Nemůže svobodnou veřejnoprávní televizi v budoucnu částečně nahradit Internet? Ten je přece svobodný, zajišťuje přístup k informacím i právo na hlásání vlastních názorů všem stejně.
Internet je určitě důležité médium, ale pro aktivní lidi. Takoví lidé sami vyhledávají kulturu, vyhledávají informace, stojí za nejrůznějšími menšinovými snahami, pomáhají vytvářet občanskou společnost. Bohužel většina občanů je pasivní, a tak je pod vlivem informací, které jsou snadno dostupné. Pasivní lidé si místo Internetu zapnou to, co je snadněji po ruce, což jsou média berlusconiovského typu. Zanikne-li veřejnoprávní televize, zanikne s ní společný prostor pro diváky, kteří jsou sice pohodlní, ale i vnímaví a dokáží přemýšlet. Zbudou jen roztříštěné menšinové aktivity. My, co jsme vycvičení z doby komunismu, víme, kde najdeme kulturu, svobodné a nezávislé informace, na které internetové adrese nebo ve kterém obchodě či klubu. Takže my se vlastně budeme mít pořád dobře, ale národ celkově bude degenerovat, protože bude například poslouchat pouze zprávy komerčních televizí. Možná bychom pak spěli k nějaké nové totalitě ve stylu Huxleyova Konce civilizace nebo Orwellova románu 1984.

Nejistota kolem České televize se vás ovšem dotkla i osobně. Nemluví z vás teď trochu hořkost z toho, že se pozastavila výroba nových dílů Posezení s Janem Burianem?
Mě se to osobně zas tak moc nedotklo, jednak jsem věděl, že ten pořad nepoběží věčně, jednak mám možnost pokračovat, pokud se podaří sehnat sponzora. Navíc Posezení s Janem Burianem teď ještě půl roku nezanikne, bude se reprizovat šest dílů, které jsem vybral jako nejlepší. A personálně se v České televizi situace vyvíjí velmi dobře, teď v ní jsou lidi, kteří opravdu vědí, jak televizi dobře dělat – jenom na to nemají prostředky. Navíc je na ně vyvíjen takový tlak, že peníze nemůžou nikde získat. Spíš se mě to dotklo finančně, musím teď přemýšlet, jak to udělat, abych nemusel po třiceti letech zase začít chodit do práce (smích). Ale, jak říká Helena Třeštíková, krize je šance, a člověk se musí snažit a zase něco vymyslet, aby si zachoval svobodu a dělal přitom, co ho baví.

Pokud by váš pořad zanikl, bylo by vám líto nějaké konkrétní osoby, kterou jste chtěl do pořadu pozvat a na kterou jste se těšil?
To ano, to by mi scházelo. Mám připravených asi šest hostů, na které se moc těším. Jsou to vlastně neznámí lidé, ale dělají velmi zajímavé věci – ti by se do televize nikdy nedostali. Můj pořad byl v celé televizi, myslím, ojedinělý právě tím, že hledal a objevoval neznámé tváře.

Nezalitoval jste, že nemůžete udělat posezení sám se sebou?
Ne, nemám v sobě tolik ješitnosti a sám se sebou se bavím pořád. Samozřejmě si také myslím, že mám co říct, ale to si kompenzuju na vystoupeních a psaním knížek. Tím pádem nemusím mluvit v televizním pořadu. Naopak mou hlavní myšlenkou bylo natočit pořad s hostem tak, abych v něm sám nebyl. Ty pořady jsou přece věnované hostům, ne mně. A jestli tam mám občas písničku pro oživení, to už je vrchol pýchy.

Jsme tady na chvilku

Umíte nedělat nic?
Umím se flákat. Většinou se flákám, když jsem unavený a nemám sílu něco dělat. Ale mrzí mě to a za dva dny mám z toho depresi. Je přitom spousta věcí, které bych rád dělal – nemusí to vždycky znamenat něco tvořit, třeba si přečíst knížku nebo se něco nového dozvědět. Když neděláte nic, měl byste mít pocit, že něco přece jenom děláte, například že žijete, dýcháte, umíte si srovnat věci v hlavě. My jsme tady všichni jenom na chvilku. Žijeme krátkou dobu a nestačíme nic pochopit – a místo abychom se snažili něco pochopit, konzumujeme věci, které se nám předkládají a nejsou v podstatě k ničemu. Například trávíme Vánoce v supermarketech. To je ztráta času, který se nikdy nevrátí.

Co bychom se podle vás měli snažit pochopit? Co nám chybí?
Chybí nám nadhled. Já samozřejmě hodně mluvím o tom, že je krize kolem televize a tak, ale když od toho trochu poodstoupím, musím říct, že žijeme v úžasné době, která je pro nás velmi příznivá. Budeme členy jedné z nejbohatších společností světa, nemusíme utíkat do krytu a máme dost času přemýšlet a být kulturní, pomáhat si. Kdo se dívá na svět s nadhledem, nemusí být nervózní, když nějaký politik říká v televizi kraviny, když je někdo zkorumpovaný, když někdo lže, když je nějaká menší nehoda. Určitě nás čeká ještě hodně zajímavých věcí, i když ne u všech dokážeme dohlédnout až do konce. O tom chci dělat písničky a psát – že jsme hodně zahleděni do přítomnosti, která je prchavá. A o tom, že máme velmi často zmatený žebříček hodnot.

Jako novinář kladete otázky, jako osobnost na otázky odpovídáte, třeba teď mně. Co je pro vás v životě důležitější, ptát se, nebo odpovídat?
Myslím, že ptát se je důležitější, protože kladením otázek otevíráte nová témata a zjišťujete, že vaše dosavadní odpovědi jsou často nedostatečné. Před rokem jsem četl knihu Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější a ohromně se mi změnil pohled na přírodu, například na les. Takových překvapení můžete zažít hodně, ale musíte se nejdřív ptát, a ne mít hned na všechno odpověď. My lidé, zejména muži tak asi od třiceti let, míváme většinou odpovědi na všechno a navíc si ke svému neštěstí myslíme, že máme pravdu.

Jaké to bylo?
To vám napíšu do knížky. Velmi inspirativní.

Co bude další cíl?
Napadlo, že bych mohl jít pěšky na chalupu. Jezdím tam o víkendu, je to 62 kilometrů. V životě jsem takovou vzdálenost neušel, tak by to mohlo být zajímavější než jet do Antarktidy nebo Ohňové země.

Jan Burian - EP, arr. Lubor Šonka, Panton 1986
Hodina duchů - LP, arr. Daniel Fikejz, Panton 1989
Černý z nebe - LP, arr. Vlastislav Matoušek, Primus 1991
Poesie - C, MC, Bonton 1994
Hodina duchů - CD, MC, bonus 4 písně, Bonton, Zóna 1995
Černý z nebe - CD, MC, Indies 1997
Jenom zpívám - CD, MC, Indies 1998
Unavený válečník - CD, Indies 2000
Zrcadlo - CD, Indies 2002
Drtivé jistoty - CD, Jan Burian 2003
Večírek rozpadlých dvojic
2LP s Jiřím Dědečkem, Petrem Skoumalem a Janem Vodňanským - též výběr písní na MC pod názvem Písničky rozpadlých dvojic Panton 1990
Buď moje slunce
CD, MC spolu s Janem Jeřábkem a Františkem Jančem Primus 1992
Vypadáte opravdu dobře
CD, zpěv a klavír na albu Jana Jeřábka a Františka Jančeho Gallup 1996

web: www.janburian.cz
mail: jb@janburian.cz

HOME