Vzhledem k tomu, že to letos vypadá, že ČT2 se mění na sportovní kanál, odpadlo nám pět z dvanácti pořadů. Dostal jsem sice cenu Filmového a televizního svazu Trilobit, ale zároveň nám snížili na oceněný pořad peníze… Tak to v životě chodí, já doufám, že budeme moc pracovat dál i v příštím roce, protože nacházíme pořád další a další lidi, kteří nejsou v médiích známí, a přitom dělají v životě něco hodně zajímavého a poslouchat je v této době, kterou média většinou líčí dosti chmurně, je podnětné.

Nemám teď přesný přehled s kolika lidmi vlastně komunikuji. Je jich ale více než pět set, pomalu přecházíme na internet, i když se snažím nespěchat, abych nediskriminoval ty, kteří ho ještě nemají a třeba ani nebudou mít. Takže: ozdravovna@yahoo.com – napište mi…

Nevím, jestli jsem se změnil, ale určitě jsem se něco naučil. Nechce se mi už dělat formální kompromisy například kvůli rýmu. Rýmů je na albu Zrcadlo skutečně málo, i když se jich nijak nezříkám. Jen se mi nechce kvůli rýmům dělat ústupky z obsahu. Přes různé zhudebňování poezie jsem se, myslím, docela dobře naučil pracovat s volným veršem v muzice, nacházet melodie i ve zdánlivě nezhudebnitelných textech. A taky jsem možná získal větší sebevědomí a odvahu zpívat jemnější texty než dřív. Třeba Fantazie nebo Poezie z této desky, to bych dřív nezpíval…

Určitě, ale musel bych cítit, že to má smysl. Ne aby mi někdo jen tak odzpíval nějakou písničku proto, že mu ji nenabídl někdo jiný, ale jako součást nějakého širšího záměru nebo spolupráce. Jsem ale rád, když si někdo vybere něco z mých zásob asi 300 písní a pak to zpívá a písnička žije v jiné podobě svým vlastním životem. Nedávno si třeba hoši z Bílé nemoci vybrali Blues pro věřitele a natočili to na desku, proč ne…

Je to určitě věcí jisté sebedůvěry. Nejdřív mi museli Dan Fikejz, Vlastislav Matoušek, Janče s Jeřábkem nebo Petr Váša ukázat, že je možné se uvolnit ze vžitých kabaretních, folkových či bluesových klišé. Odjakživa jsem přitom poslouchal hudbu všeho druhu a obdivoval jsem Zappu, Beefhearta, Calea, ale i Johna Cage či jiné avantgardisty v oblasti vážné hudby, takže jsem přesvědčen, že v hudbě je možné všechno a hudba je zkrátka “organizovaný zvuk”. Tohle když si člověk vezme za své, může pak dělat cokoli a všechny předsudky mu připadají směšné. To ovšem neznamená, že bych neuznával formu. Forma je nesmírně důležitá, třeba forma písničky. Jenže ta písnička se dá hrát na tisíc způsobů.

Odjakživa (s výjimkou alba Jenom zpívám) mají mé desky jinou zvukovou podobu než koncerty s klavírem. Prostě mě to baví dávat jim jiný kabát. Ve všech formacích a ještě v mnoha jiných jsem také vystupoval, i když ne dlouho a ne příliš pravidelně – to záleželo hlavně na finančních a organizačních možnostech. Neumím dělat kompromisy a neuživím kapelu. Zkrátka nahrávání desek je něco jiného než intimní koncert u klavíru.

Je mu šestadvacet let, má za sebou řadu divadelních projektů, je například autorem hudby k pražskému představení slavného japonského tanečníka Mina Tanaky. Projekt Envoi, se kterým občas vystupuje na různých pražských jevištích nebo i v továrnách či v lese, je převážně divadelní a taneční, a ten cit pro divadlo, pro určité pojetí aranžmá písničky jako divadelní režie, to mi moc vyhovuje. Trochu mi to připomíná počáteční spolupráci s Danem Fikejzem, ale dneska už jsme dál. S Amosem jsme spolupracovali nejprve na Unaveném válečníkovi, on nemá žádné předsudky a cítíme spoustu věcí přes generační propast úplně stejně.

Myslím, že je stejně zásadní jako ty ostatní. Má ale dost typický současný námět: člověk jakoby obviňoval svět, že nestojí za nic, a při tom by se měl podívat především sám na sebe, protože odtud to obviňování pochází. Když jsem na ten název přišel, zjistil jsem, že má mnoho dalších významových rovin a smyslů, které souvisejí s tím, co na desce je, a zalíbilo se mi to.

Protože sebeironie je vzácný dar. To je jeden z pohledů do Zrcadla – někteří zpěváci si možná myslí, že, když vydají cédéčko, spadne svět. Já si to nemyslím. Je to pro mne důležité, ale rád bych si při tom nepřestal uvědomovat, že jsou i jiné věci.

Když něco rozmnožuji, tak to přece nezabíjím, naopak – množím, uvádím do života. Jejich řeč je jen řeč o penězích a jejich vlastních vyšších ziscích. Když někdo přijde s vypáleným cédéčkem, jsem rád, že má o moje písničky zájem. Spousta lidí nemá čtyři stovky na moje nové CD a kvůli tomu by neměli poslouchat mé písničky?

Z hudebních osobností jen tak namátkou – Petr Váša, Jiří Konvrzek, Vlastislav Matoušek, Martin Dohnal, Dáša Andrtová, Vašek Koubek, Jiří Dědeček, František Janče, Přemysl Rut, jsou to desítky lidí, na které bych zapomněl nebo je neznám. Nezávislá scéna je velmi široká a zajímavá, to jen komerce a šoubyznys je strašná nuda…

Bude se jmenovat Proti proudu aneb Festival osamělých písničkářů a koná se 29. 6. a budou na něm vystupovat nikoli nešťastné a bezprizorné bytosti, ale písničkáři, kteří takzvaně nikam nepatří, nedělají kompromisy, a přesto hrají, a uchovali si svobodu a nezávislost.

Dáša Andrtová, František Janče, Jan Jeřábek, Michal Jůza, Dalibor Cidlinský a další.

Líbí se mi. Alternativa znamená výběr z více možností, uměleckou svobodu… Ale bojím se škatulkování a různých publicistických klišé. A také už jsem slyšel hodně “alternativních” kapel, jejichž alternativnost spočívala nejvíc v tom, že si se sebou nevěděli rady a to označení jim nejspíš připadalo jako nejsnazší způsob vylézt na pódium. Pokud za alternativní budeme považovat třeba Meredith Monk, Davida Byrnea nebo nás s Amosem, tak to beru…

Nezdá se mi, že bychom beznadějně bloudili. Děláme občas chyby, ale rodí se i velké věci. Mně v zásadě připadá život zázračný, stačí pozorovat malé dítě, s jakou energií se učí a dere k dospělosti. Bylo by hezký prodrat se později v té dospělosti k moudrosti…

Jiří moravský Brabec