Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovory

HOME

zpět na seznam rozhovorů


Burianovo zrcadlení

Jan Burian je na naší scéně solitér. V době, kdy všichni písničkáři hráli na kytaru, hrál na piáno. když se všichni hrdě hlásili k tomu, že jsou folkaři, odmítal toto označení. A konečně v době, kdy jeho vrstevníci většinou žijí z podstaty, stal se jedním z nejzajímavějších hledačů. Uvědomíme-li si šíři jeho záběru, uvítal jsem záminku k rozhovoru, která se sama nabízela:

Oslavil jsi životní jubileum. Předpokládám, že tě novináři donutili k veřejné bilanci. Bilancoval jsi svůj život i soukromě a dospěl k nějakým poznáním a závěrům?

Trapně se domnívám, že padesátka není žádný věk na bilancování. Jsem stejně starý jako David Byrne, řekl jsem si – on je dobrý příklad nestárnoucího rockera, a mám o deset let méně než John Cale… Na druhé straně se snažím bilancovat nebo spíš zvažovat to co dělám v podstatě nepřetržitě…

Stále běží v televizi tvůj pořad Posezení s Janem, na koho se můžeme v nejbližší době těšit? Prý i zde se chystá nějaké to bilancování?

Máme natočeno 115 dílů, v letošním roce jsme se rozhodli vracet k některým z lidí, s nimiž jsem se bavil před deseti lety a v jejich životě došlo k zajímavým změnám a posunům…

Vzhledem k tomu, že to letos vypadá, že ČT2 se mění na sportovní kanál, odpadlo nám pět z dvanácti pořadů. Dostal jsem sice cenu Filmového a televizního svazu Trilobit, ale zároveň nám snížili na oceněný pořad peníze… Tak to v životě chodí, já doufám, že budeme moc pracovat dál i v příštím roce, protože nacházíme pořád další a další lidi, kteří nejsou v médiích známí, a přitom dělají v životě něco hodně zajímavého a poslouchat je v této době, kterou média většinou líčí dosti chmurně, je podnětné.

Vydal jsi cestopisnou knížku. Představ ji, prosím tě.

Nemá to být cestopis v pravém slova smyslu. Je to konfrontace dvou způsobů života – našeho suchozemského a života ostrovanů na sedmi velkých a desítkách malých ostrovů v Baltském moři. Jmenuje se Ostrovy, majáky a mosty aneb Podivuhodná dobrodružství suchozemce v Baltském moři. Je to moje nejobsáhlejší knížka – má 348 stran a končí otazníkem. Mám radši otázky než odpovědi. Ostrované jsou lidé otevřenější, skutečnější, méně zahledění do sebe než my, suchozemci, schovaní za kopci, kterým říkáme nadutě hory a podezřívající své sousedy z nejhoršího jen proto, že se nám zdají jiní…

Do naší rubriky Blízká setkání, která právě informuje čtenáře FC o jiných uměleckých aktivitách těch, které znají jako muzikanty, si psaní o této knížce zamluvil sám šéfredaktor, který je z ní vysloveně unesen. Já se k ní ještě nedostal, ale těším se. Pojďme dál v stručném přehledu tvé činnosti: Funguje ještě tvá Kulturní ozdravovna? S kolika lidmi udržuješ korespondenční styk?

Nemám teď přesný přehled s kolika lidmi vlastně komunikuji. Je jich ale více než pět set, pomalu přecházíme na internet, i když se snažím nespěchat, abych nediskriminoval ty, kteří ho ještě nemají a třeba ani nebudou mít. Takže: ozdravovna@yahoo.com – napište mi…

Zrcadlo, které se moc nerýmuje

A teď se pojďme bavit o tvé nové desce, protože to je pro nás, jako pro hudební časopis, nesporně nejzajímavější. Po více než deseti letech jsi se vrátil k albu písní s vlastními texty. (Musím se přiznat, že jsem je prozkoumal a mám svůj názor, ale chci slyšet ten tvůj.) Jak moc se za tu dobu změnil Burian textař?

Nevím, jestli jsem se změnil, ale určitě jsem se něco naučil. Nechce se mi už dělat formální kompromisy například kvůli rýmu. Rýmů je na albu Zrcadlo skutečně málo, i když se jich nijak nezříkám. Jen se mi nechce kvůli rýmům dělat ústupky z obsahu. Přes různé zhudebňování poezie jsem se, myslím, docela dobře naučil pracovat s volným veršem v muzice, nacházet melodie i ve zdánlivě nezhudebnitelných textech. A taky jsem možná získal větší sebevědomí a odvahu zpívat jemnější texty než dřív. Třeba Fantazie nebo Poezie z této desky, to bych dřív nezpíval…

Byl bys schopen a ochoten ještě v současnosti napsat písničku (nebo alespoň text) pro někoho jiného než pro sebe?

Určitě, ale musel bych cítit, že to má smysl. Ne aby mi někdo jen tak odzpíval nějakou písničku proto, že mu ji nenabídl někdo jiný, ale jako součást nějakého širšího záměru nebo spolupráce. Jsem ale rád, když si někdo vybere něco z mých zásob asi 300 písní a pak to zpívá a písnička žije v jiné podobě svým vlastním životem. Nedávno si třeba hoši z Bílé nemoci vybrali Blues pro věřitele a natočili to na desku, proč ne…

Jako textaře jsem si tě cenil už před dvaceti lety, a nejen já. Ale řekni mi, kde jsi našel sílu, odvahu, inspiraci k tomu, že jsi se za posledních deset let tak výrazně proměnil i jako muzikant?

Je to určitě věcí jisté sebedůvěry. Nejdřív mi museli Dan Fikejz, Vlastislav Matoušek, Janče s Jeřábkem nebo Petr Váša ukázat, že je možné se uvolnit ze vžitých kabaretních, folkových či bluesových klišé. Odjakživa jsem přitom poslouchal hudbu všeho druhu a obdivoval jsem Zappu, Beefhearta, Calea, ale i Johna Cage či jiné avantgardisty v oblasti vážné hudby, takže jsem přesvědčen, že v hudbě je možné všechno a hudba je zkrátka “organizovaný zvuk”. Tohle když si člověk vezme za své, může pak dělat cokoli a všechny předsudky mu připadají směšné. To ovšem neznamená, že bych neuznával formu. Forma je nesmírně důležitá, třeba forma písničky. Jenže ta písnička se dá hrát na tisíc způsobů.

Tvá deska má úplně jiný zvuk, než tvé klubové koncerty u klavíru mohou nabídnout. Znamená to, že i do klubů budeš jezdit se syntezátory?

Odjakživa (s výjimkou alba Jenom zpívám) mají mé desky jinou zvukovou podobu než koncerty s klavírem. Prostě mě to baví dávat jim jiný kabát. Ve všech formacích a ještě v mnoha jiných jsem také vystupoval, i když ne dlouho a ne příliš pravidelně – to záleželo hlavně na finančních a organizačních možnostech. Neumím dělat kompromisy a neuživím kapelu. Zkrátka nahrávání desek je něco jiného než intimní koncert u klavíru.

Na desce jsi spolupracoval s umělcem jménem Jan Amos. Můžeš ho nějak blíž představit?

Je mu šestadvacet let, má za sebou řadu divadelních projektů, je například autorem hudby k pražskému představení slavného japonského tanečníka Mina Tanaky. Projekt Envoi, se kterým občas vystupuje na různých pražských jevištích nebo i v továrnách či v lese, je převážně divadelní a taneční, a ten cit pro divadlo, pro určité pojetí aranžmá písničky jako divadelní režie, to mi moc vyhovuje. Trochu mi to připomíná počáteční spolupráci s Danem Fikejzem, ale dneska už jsme dál. S Amosem jsme spolupracovali nejprve na Unaveném válečníkovi, on nemá žádné předsudky a cítíme spoustu věcí přes generační propast úplně stejně.

Tvoje představení kolegy se mi líbí. Je velmi profesní, nehovoříš o tom, jak vypadá, jestli je ženatý nebo fandí Spartě. Žádný veselý příběh z natáčení. Prostě je jako by z dob, kdy na muzice byla zajímavá ta muzika. Ale přece jen… Já někde slyšel, že jste snad dokonce nějak příbuzní či co…

Jsme si velmi blízcí, ale věříme, že na muzice je i dnes zajímavá hlavně muzika.

Ty jsi také syn slavného otce. Zemřel ovšem v době, kdy ti bylo asi sedm let. Představoval jsi si někdy, jaké by to bylo, kdyby žil i v době, kdy jsi sám začal umělecky tvořit?

Nejspíš by mě přinutil k soustavnějšímu vzdělávání, asi bychom se hodně hádali, kdo ví. Umřel moc brzo, bylo mu pětapadesát…

Proč jsi nazval desku zrovna Zrcadlo? Považuješ tuto píseň z nějakého důvodu za zásadnější než ostatní na albu?

Myslím, že je stejně zásadní jako ty ostatní. Má ale dost typický současný námět: člověk jakoby obviňoval svět, že nestojí za nic, a při tom by se měl podívat především sám na sebe, protože odtud to obviňování pochází. Když jsem na ten název přišel, zjistil jsem, že má mnoho dalších významových rovin a smyslů, které souvisejí s tím, co na desce je, a zalíbilo se mi to.

Mne velice okouzlila jiná skladba – Kámásútra. Prozraď mi, jak jsi přišel na slogan “Má na to přece roky i boky.”

Ani nevím, že je to slogan. Písnička vznikala jako jakýsi protestsong proti tomu, jak se dnes degraduje erotika zejména v televizi a v časopisech, jak se zaměňuje s tělocvikem a sportem.

Jak si spousta lidí myslí, že sex je to, co vidí v Peříčku a má se to dělat právě tak a vytrácí se z něj tajemství, poezie, cit…

Brát se s nadhledem

Říká se, že obrázek je za tisíc slov. Na obalu tvé desky je několik návodných obrázků jak zacházet s CéDéčkem. Hrabat se s ním v zahrádce v zemi, podkládat rozviklanou nohu stolu, krájet na něm zeleninu. Proč taková sebeironie?

Protože sebeironie je vzácný dar. To je jeden z pohledů do Zrcadla – někteří zpěváci si možná myslí, že, když vydají cédéčko, spadne svět. Já si to nemyslím. Je to pro mne důležité, ale rád bych si při tom nepřestal uvědomovat, že jsou i jiné věci.

Jsi jedním z těch, kteří vážně zpochybňují hesla typu “Vypalování zabíjí hudbu.” Co bys udělal, kdyby si k tobě přišel pro autogram někdo s tvým okopírovaným albem?

Heslo firem zní jinak: “Kopírování zabíjí hudbu” . Je to směšné, chamtivé a nelogické heslo.

Když něco rozmnožuji, tak to přece nezabíjím, naopak – množím, uvádím do života. Jejich řeč je jen řeč o penězích a jejich vlastních vyšších ziscích. Když někdo přijde s vypáleným cédéčkem, jsem rád, že má o moje písničky zájem. Spousta lidí nemá čtyři stovky na moje nové CD a kvůli tomu by neměli poslouchat mé písničky?

Základní problém je asi v tom, že všechna důležitá média se snaží ten báječně rozkošatělý svět současné hudební kultury zploštit. Prostě jej posluchačům zapřít, předstírat, že existuje pár jen konformních jmen, vzájemně dost si podobných výrazovými prostředky, a spíš než vlastní muziku šířících klepy o sobě. Jak se tomu můžeme bránit, jak se tomu bráníš ty sám?

Nevím. Dělám si svou práci. Skládám a hrávám v klubech. Proti médiím moc nezmůžu. Občas, když cítím, že už to nejde dál, vyhlásím třeba akci “Kopírování zachraňuje hudbu” a při určité šťastné konstelaci, mohu ovlivnit pár lidí kolem. Snažím se také pomáhat kolegům, něco organizovat a veřejně říkat, co si myslím o komerci a umělecké zodpovědnosti. Ale dělám to hlavně kvůli svému pocitu a vím, že je to trochu jako hrát na koncertě za osvobození Tibetu. Nepřeceňuji to.

Mohl bys uvést média a osobnosti, které považuješ za vymykající se z oné všeobecné šedi?

Například časopis UNI, Revolver Revue, Rádio Proglas, snad ještě chvíli i ČT2, internetové magazíny všeho druhu, některé pořady na Praze, Vltavě a Radiu Jedna. Osobnosti? Vydavatel Oldřich Šíma, mecenáš Karel Babíček, Unijazz, divadla ARCHA, Alfréd ve dvoře, klub Roxy a jiné.

Z hudebních osobností jen tak namátkou – Petr Váša, Jiří Konvrzek, Vlastislav Matoušek, Martin Dohnal, Dáša Andrtová, Vašek Koubek, Jiří Dědeček, František Janče, Přemysl Rut, jsou to desítky lidí, na které bych zapomněl nebo je neznám. Nezávislá scéna je velmi široká a zajímavá, to jen komerce a šoubyznys je strašná nuda…

Plout proti proudu má smysl

Ty jsi spoluiniciátorem takového festivalu, který má připomenout existenci spousty zajímavých jmen na naší scéně. Vím, že se má konat v červnu v Turnově. Mohl bys prozradit něco bližšího?

Bude se jmenovat Proti proudu aneb Festival osamělých písničkářů a koná se 29. 6. a budou na něm vystupovat nikoli nešťastné a bezprizorné bytosti, ale písničkáři, kteří takzvaně nikam nepatří, nedělají kompromisy, a přesto hrají, a uchovali si svobodu a nezávislost.

Není to ale žádný objektivní výběr - s Janem Zubryckým jsme jednoduše pozvali kolegy, se kterými se tam chceme potkat a kteří byli ochotní hrát za minimum peněz, protože nám to nikdo nedotuje. Bude tam Oldřich Janota, Jiří Dědeček, Jiří Konvrzek, Pavla Milcová,

Dáša Andrtová, František Janče, Jan Jeřábek, Michal Jůza, Dalibor Cidlinský a další.

Koho ze svých kolegů považuješ z hlediska síly sdělení, originality nebo charismatu (říkejme tomu jak chceš) za nejdůležitějšího, nejzajímavějšího?

To se těžko říká, nemám rád superlativy “nej” “nej”… Vážím si spousty kolegů, líbí se mi jejich písničky a pouštím si je. Moje písničkářské srdce bloudí někde v Americe za Randym Newmanem či Johnem Calem, nebo ve Skandinávii (Mari Boine, Björk) a v Chile (Violetta Parra).

Co tě v současné době rozčiluje a co tě leká?

Snažím se aby toho bylo co nejméně. Omezuji čtení novin, televizi a neposlouchám pop music v rozhlase. Snažím se o pohled z odstupu, z nadhledu, baví mě historie a dokumenty.

Leká mě omezenost jednoho krátkého lidského života, to je, myslím, opravdový problém.

A samozřejmě i hrůzy, které se odehrávají v různých koutech světa…

Co v tobě naopak vzbuzuje pocity radosti a naděje?

Většinou drobnosti – přednost chodců na přechodu a podobně. Ale také to, že znám hodně mladých lidí, kteří jsou skvělí a dávají mi pocítit, že až to tady zabalíme, nemusíme se o určité hodnoty či pohled na svět bát.

Vhrkly ti někdy slzy do očí při sledování nějakého umění? Pokud ano, tak kdy naposled? A nakolik se dá na takový spontánní projev spolehnout, že jde v tom případě opravdu o hodnotné dílo?

Myslím, že to není moc spolehlivé měřítko, já jsem schopen začít slzet nad každým filmovým kýčem nebo nad pohádkou. Včera jsem měl na kraji, když jsme byli s dětmi na Petru Panovi. Někdy to ani nemá co dělat se zmíněným dílem, ale třeba mne nad nějakým detailem přepadne lítost nad osudem náš všech a nemám v tu chvíli žádné zlehčující argumenty…

Děláš toho moc a velmi různorodého. Co bys ještě dělat chtěl a prostě na to není čas?

Vydělat prachy! (smích)… Je toho moc, času je vážně málo… jako když jsi v cukrárně a dal by sis všechny dorty… Ale rád bych dělal věci opravdu pořádně…

Vím, že jsi se ohrazoval proti slovu folkař. Jaký je tvůj názor na slovo “alternativa”?

Líbí se mi. Alternativa znamená výběr z více možností, uměleckou svobodu… Ale bojím se škatulkování a různých publicistických klišé. A také už jsem slyšel hodně “alternativních” kapel, jejichž alternativnost spočívala nejvíc v tom, že si se sebou nevěděli rady a to označení jim nejspíš připadalo jako nejsnazší způsob vylézt na pódium. Pokud za alternativní budeme považovat třeba Meredith Monk, Davida Byrnea nebo nás s Amosem, tak to beru…

S tím, že (budu-li parafrázovat) “škatulky zabíjejí hudbu” bych docela souhlasil, protože kromě jiného předem sugerují posluchači, jak má muziku vnímat. Problém je, že si vlastně všechno kolem sebe rozdělujeme do škatulek, abychom úplně nezabloudili. Politiky na levé a pravé, hudbu na vážnou a populární, děti na nadané a nenadané… Čím to, že stejně beznadějně bloudíme?

Nezdá se mi, že bychom beznadějně bloudili. Děláme občas chyby, ale rodí se i velké věci. Mně v zásadě připadá život zázračný, stačí pozorovat malé dítě, s jakou energií se učí a dere k dospělosti. Bylo by hezký prodrat se později v té dospělosti k moudrosti…

Když jsme po různých dolaďováních tento rozhovor dokončili, uvědomil jsem si, že poprvé mi připadá Jan zřetelně optimističtější než jsem sám. A také jsem mezi tím začal číst jeho Ostrovy, majáky a mosty, abych tím optimismem načichl. Zdá se, že to začíná fungovat. Takže se těším, čím mne překvapí příště.

Jiří moravský Brabec

 


zpět na seznam rozhovorů

HOME

Časopis

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.