Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam
Baví mě skvělí hráči

“Bůhví míří všemi směry”, hlásal titulek předchozího mého rozhovoru. Odehrál se na podzim 2003, v době pilné práce na albu Akt. To ještě nikdo netušil, že exotiku vtělenou pomocí stylu world music do většiny z patnácti písniček brzy přebije domácí dobrodružství, které kapelu vynese na pódia kulturních domů a zásadně změní její hudební tvář. V březnové chumelenici však na smluvené místo nedorazila žádná celebrita, nýbrž úplně obyčejný Martin Hrubý, služebně nejstarší člen. A u čaje z něho vypadla převratná informace, která je ovšem v téhle chvíli minimálně všem fanouškům skupiny známá.

Vaše diskografie zatím obsahuje jenom dvě “velká” alba, Akt a Hodina. Obě mám doma a zaujalo mě, že na každém zníte dost jinak. První album mířilo hudebně i textově na Balkán, na Kubu i jinam, to druhé je globálnější a textově zůstává doma. Vnímáš i ty takový rozdíl mezi oběma deskami?

On to byl záměr. Chtěli jsme se odklonit od toho našeho "czech world music" a být autentičtější, méně kopírovat cizí styly.

Připadalo vám, že se pomocí world music nemůžete svobodně vyjádřit?

To ani ne, nás to hrozně bavilo. Jen jsme získali dojem, že jsme si to vyzkoušeli a nic víc už s tím neumíme udělat. Napsali jsme písničky s českým textem, které zněly jako kubánské nebo balkánské, ale co s tím dál? Nechtělo se nám usilovat o vyloženě čistou kubánskou muziku. Samozřejmě by se dalo jít do různých fúzí, ale převládl pocit, že se tudy už nikam dál nedostaneme.

Když říkáš “my”, znamená to tvůj osobní názor, názor celé kapely, nebo názor většinových autorů – tedy tebe a Ondry Brzobohatého? Kdo první dospěl k názoru, že tudy vaše cesta nevede?

Myslím tím hlavně sebe s Ondrou, a to právě díky tomu, že jsme autoři. Ale přišlo nám, že nás k tomu tlačí i publikum. Začalo na nás chodit víc lidí, pro které byl předchozí projev Bůhví moc komorní. Cítili jsme, že je potřeba koncerty trochu víc našlápnout, aby si je lidi mohli víc užít. Dát do toho víc energie, udělat rockovější koncert. Do té doby byly naše písničky spíš k poslechu vsedě nebo do malého klubu.

Jak se k tomu postavil zbytek kapely? Souhlasili všichni?

On vlastně žádný radikální zlom nenastal, ta změna stylu nebyla vykalkulovaná dopředu. Projevila se tím, že jsme s Ondrou začali nosit trochu jiné písničky. Zbytek kapely funguje tak, že buď se jím písnička líbí, a pak je jedno, v jakém je stylu, anebo nelíbí, a pak ji nehrajeme.

Souvisel tlak ze strany publika a větší našlápnutost koncertů s účinkováním Ondry jako moderátora soutěže Česko hledá Superstar?

Právě tohle mělo zcela zásadní vliv. Začali chodit jiní lidé a navíc v hojnějším počtu, a my hned začali cítit, že komorní písničky nejsou pro ně. Chtěli jsme jim vyjít vstříc.

Z téhle přelomové doby si pamatuju důrazné varování na vašem webu, aby vás pořadatelé uváděli jako Bůhví, a ne jako Ondřej Superstar Brzobohatý a band nebo podobně. Stejně se ale při koncertech muselo projevit, že publikum přišlo hlavně na Ondru. Necítili jste se divně?

Cítili, hlavně já, protože zpívám polovinu věcí. Měli jsme zpěv s Ondrou půl napůl. Kdybych pouze hrál na nějaký nástroj, asi by mi to bylo jedno, hlavně že si dobře zahraju. Ale zpěvák potřebuje odezvu publika, takže to pro mě bylo trochu těžké. Třinácti- až šestnáctileté posluchače jsem těžko mohl svými písněmi oslovit, spíš jsem tedy viděl, že neoslovuji (smích).

Přenošená Hodina

Nastal s koncem moderování Superstar i odliv publika?

Ona to byla spíš vlna, kdy se rozsvítila Ondrova hvězda v médiích, na titulních stránkách časopisů, ale bylo jasné, že to postupně začne opadat. Jeden čas jsme mohli koncertovat dokonce i v kulturních domech, ale i tak to bylo to na hraně – přišlo třeba sto lidí, a to už tehdy bylo jen taktak, aby se akce mohla vůbec pořádat. No a po roce se tahle vystoupení začala rušit, protože se v předprodejích neprodalo dost lístků.

Nelitujete, že vás lidi dotlačili ke změně stylu, a pak přestali chodit?

To vůbec ne. My chceme hrát dobrou muziku a styl nehraje roli, ačkoliv je pravda, že zas úplně všem žánrům neholduju. No ale kdybych uměl napsat dobrý metal, klidně bych si to taky zkusil.

Pochází všechno na vašem zatím posledním albu Hodina z doby po změně stylu?

Kdepak, tak tři nebo čtyři písničky pocházejí z doby, kdy Ondra ještě v Superstar nebyl. Ona totiž spousta písní vznikala dlouho, hlavně text. Nedávno jsme si říkali, že Hodina je přenošené dítě, bylo na to strašně moc času, navíc se nám dlouho nedařilo najít vydavatele, takže písně v klidu dozrávaly. Kéž bychom měli ještě někdy tolik času na takhle propracované, dlouho promýšlené a opravované texty.

U starých písniček na Hodině se asi kromě textu musely měnit i aranže.

To jo, snažili jsme se celou desku aranžérsky stmelit, aby to byl stylově jeden celek. Oba ovšem víme, že když píseň funguje po melodické i textové stránce, dá se převést celkem do jakéhokoliv stylu. Vzpomínám si, jak mě fascinoval Paul Anka předělávkou Smells Like Teen Spirit do swingové podoby. Dobrá píseň snese v podstatě jakékoliv aranžmá.

Hlídali jste si tu aranžérskou jednotu sami?

Pracovali jsme na tom sami už ve zkušebně a pak na to dohlédl náš producent Yarda Helešic.

Byla podle tebe délka práce na škodu?

To určitě ne! Nabízí se pouze otázka, zda by v ten moment nebylo bývalo rozumnější pracovat rychleji a vydávat třeba jednu desku ročně.

To znamená, že jste se svým způsobem vyčerpali?

Věci na další desku zatím všecky pohromadě nemáme. Ale než seženeme peníze na nahrávání, pohromadě myslím budou

Některé kapely berou vydání desky předem jako prodělečný podnik, na který si musejí vydělat živým hraním.

My tedy máme fond, do kterého dokážeme něco ušetřit, například z nedávného turné. Snažíme se, ale stačit to nebude. Chceme mít podobné podmínky jako u Hodiny, hlavně abychom se potom nemohli vymlouvat na špatné technické podmínky. Aby úroveň desky záležela jenom na nás. Na finanční záležitosti ale nemáme moc buňky, ty svěřujeme Pavlu Trojanovi.

Dva za jednoho

Porovnám-li Bůhví v dobách soutěží na Portách a dnes, vidím, že počet členů a víceméně i nástrojové složení jsou stejné. Co je tedy jiné, samozřejmě kromě stylu?

Zásadní je asi to, že je nás sice pořád pět, ale jsou to jiní lidé.

Takže se změnou členů přišel nový hudební názor? Anebo naopak, bylo potřeba pro vývoj kapely někoho vyměnit?

Řekl bych to takhle: muzikant může být schopen zahrát víc žánrů, ale některé důvěryhodně a některé už ne. A každý žánr vyžaduje určité specifické instrumentální schopnosti. V sestavě, která hrála na Portách, jsme si současný styl prostě nemohli dovolit, ačkoliv jsme už tehdy chtěli hrát něco složitějšího. Ulf Gjerdingen a Miki Nop jsou tak skvělí muzikanti, že zahrají důvěryhodně téměř cokoliv.Bylo tedy potřeba někoho vyměnit, abychom své hudební názory mohli důvěryhodně formulovat, a noví členové zároveň tyto formulace značně ovlivnili.

Vznikli jste v době, kdy vás asi netížily žádné existenční starosti, studovali jste a měli relativně dost času. Jak na vás doléhá střední věk, zakládání rodin?

A hypotéky (smích). Je to čím dál těžší, no. Peníze jsou stále víc podmínka, aby se něco mohlo vůbec uskutečnit, nemůžeme si dovolit jet někam jen tak… prostě jen tak.

Změnil se režim kapely i v tom, že se méně zkouší a bere víc “kšeftů”?

Myslím, že kšefty a zkoušení se nevylučují a nekříží. Všichni se živíme muzikou, tudíž dopoledne můžeme zkoušet a hrát se jezdí odpoledne. Sice je pravda, že jsme teď nějakou dobu nezkoušeli, ale kšefty s tím nesouvisejí.

Takže nepřišel nikdo s tím, že neví, jestli bude moct v kapele zůstat, protože to nestíhá nebo mu to zakázala žena?

No… ty to víš? (smích)

Co?

Nějakou takovou situaci teď vyřešil Ondra odchodem z kapely. My jsme to ještě nezveřejnili, ale co nevidět to pustíme do světa. Až tenhle rozhovor vyjde, bude to čerstvá aktualita.

A co se přesně stalo, partnerské dilema?

To je otázka na Ondru, já můžu říct jen to, že nám oznámil, že z pracovních důvodů v Bůhví končí.

Co s tím budete dělat?

Už jsme našli náhradu. Rozhodli jsme se, že přijmeme za Ondru dva lidi, s největší pravděpodobností to budou Matouš Kubáček a Dalibor Cidlinský.

No mít v kapele Dalibora Cidlinského a Mikoláše Nopa, to začínáte být sestava hvězd.

Konečně (smích)! My víme, že buď můžeme mít skvělého muzikanta, který bude mít vždycky hodně dalších nabídek, anebo to bude poloamatérské hraní. Mě baví mnohem víc varianta se skvělými hráči, i když bude těžší se časově shodnout. Když to lidi bude bavit a budou chtít, čas si podle mě najdou.

Jak jste Matouše a Dalibora sehnali?

Matouše nám dohodil Filip Janeček, kterého znám přes Yardu Helešice od nahrávání desky. Tehdy mi dal Filip své demonahrávky a chtěl je česky otextovat, takže jsem věděl, že rozjíždí kapelu, a proto jsem spolupráci nabídl nejdřív jemu. Jenže Filip byl mimo republiku, a tak mě odkázal na Matouše – a ten se zase výborně zná s Daliborem.

Stalo se vám v dějinách skupiny někdy, že by se vám přímo někdo nabídl sám, byť jen na hostování?

Přímo “vemte mě do kapely” nezaznělo, ale semtam nám někdo poklonu vysekl, a to je vždycky příjemné. Nedávno jsme hráli ve Žďáru nad Sázavou na Modrých dnech, byl tam taky Matěj Ruppert s Monkey Business a když se posílil alkoholem, zalichotil nám (smích). Jinak jeden čas jsme při každém koncertě v Lucerna Music Baru mívali hosty typu Mária Biháriho, Carmen Morejon atp., ale těm jsme to museli nabídnout sami..

Musíme sedět u jednoho stolu

Je pravda, že se muzikanti dneska snaží prorazit i jinak než jenom cédéčky a klasickými nahrávkami. Nechystáte i nějaké video?

Tak chtěli bychom dotáhnout do konce záznam živého vystoupení z Futura, což byl poslední koncert k Hodině. Záběry z koncertu se objeví i ve videoklipu písně Potopa, k tomu jsme použili i nějaké záběry od Greenpeace, chybí nám už jenom získat všechny souhlasy s použitím. Rádi bychom dali na Óčko klip a potom záznam celého vystoupení.

Jak si vlastně vedete v hitparádách? Náhodou jsem viděl vysílání Medúzy, kde jste byli s Ondrou a uváděli tam klip Nad strží.

Tam jsem byl docela zamaskovaný, tys mě poznal? (smích). Vlastně si ani nepamatuju, jak náš klip v Medúze uspěl. Těch hitparád je docela dost, snažíme se verbovat lidi, aby pro nás hlasovali a je to náročné, tak se mi to slévá dohromady. Ale myslím, že právě v Medúze u Richarda jsme moc nezabodovali (smích).

Máte mediálního poradce, který vám říká, jak máte vystupovat v médiích, co říkat a co neříkat?

Máme manažerský tým, kterému vládnou Pavel Trojan a Jarda Panenka, jsou velice chytří, v tomhle směru na ně dáme a často se s nimi radíme. Sice musí souhlasit i kapela, ale pokud jde o prezentaci, spíš má jasný názor Jarda Panenka než třeba Kája Pičman.

Shodneš se s nimi i ty? Nebo musíš občas něco dlouho překousávat?

Stává se, konkrétně já se docela dostávám do sporů. Ale když něco odmítnu, dál nad tím přemýšlím a někdy jim nakonec musím dát za pravdu. Ale bohužel ani Jarda s Pavlem nejsou neomylní.

Muzikanti se mění, nicméně po autorské stránce táhne Bůhví celou dobu trojice: Ondra Brzobohatý, ty a Vojta Probst. Necítil se někdo z vás někdy už zcela vyhořelý? A vystačíte si sami?

Vojta měl několik takových období, kdy úplně přestal psát písňové texty. Ale vyloženou krizi a nedostatek invence jsme nikdy překonávat nemuseli. Krize by možná nastala, kdyby bylo potřeba udělat něco rychle. Já se s texty rád piplám a kdyby mi někdo dal termín, nejspíš bych na problémy narazil. To se naštěstí zatím nestalo.

Sice jste na tvorbu tři, ale pracujete obvykle aspoň dva dohromady. Jak to technicky funguje, napíše jeden kompletní text a druhý ho zhudební?

To je jedna možnost. S Vojtou ale rádi píšeme texty společně. Zkusili jsme sice využít i výdobytky moderní komunikace, např. Skype, ale nefungovalo to. Musíme spolu vždycky sedět u jednoho stolu, naše myšlenkové pochody se jedině tak dokonale sjednotí.

Píšete jen pro Bůhví?

Teď už rok děláme s Vojtou muzikál. Pravidelně se scházíme v devět ráno v literární kavárně a do jedenácti stihneme napsat někdy i jednu sloku. Jde to pomalu, proto je to už rok. Chtěli jsme napsat něco většího než jen písničku a muzikál byl pro nás výzva. Sice si to u nás kdysi objednal Filip Janeček, ale mezitím odjel do zahraničí, takže to asi nepíšeme pro nikoho konkrétního, spíš proto, že nás to baví. I kdyby z toho nakonec mělo být třeba jenom album písniček se společným tématem, určitě to chceme dokončit.

A nové album Bůhví?

Máme to na paměti a rádi bychom ho do konce roku vydali. Ovšem velké vydavatelství nám ho nevydá a ani asi nechystáme žádné přemlouvat. Chtěli bychom najít sponzora a vydat si ho sami. Pak zbývá vymyslet, jak ho distribuovat. Cédéčko v hmotné podobě asi už moc dlouho nebude aktuální, možná to dáme jen na web v mp3. Rozhodně se těším na písničky, které vzejdou ze spolupráce s Daliborem. Samozřejmě na desku propašuju i nějakou svou muziku, něco mám už připravené. Každopádně to bude opět pop nebo mainstream.

www.buhvi.cz

1995 Martin Hrubý zakládá skupinu s názvem Bůhví
1999 druhá sestava, do skupiny přichází Pavel Trojan
2000 kapela plně přechází na vlastní tvorbu, nahrává první dvě dema celkem s 18 písněmi
2002 členem Bůhví se stává Ondřej Brzobohatý
2004 vychází album Akt, Ondřej Brzobohatý působí v soutěži Česko hledá Superstar, čímž prudce vzroste zájem o kapelu, ta postupně mění styl
2007 vychází album Hodina
2008 Ondřej Brzobohatý odchází

Diskografie:
Bůhví – 2002, Michal Dvořák - WIND
Akt – 2004, Michal Dvořák - WIND
Hodina – 2007, EMI

Honza Hučín
Folk & Country 6/2008
zpět na seznam rozhovorů

HOME

  
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 
Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.