Čekání na reakci je stresující

Řekněme, že dobrý řemeslník dovede okopírovat tolik vnějších znaků z původní interpretace, až to působí dojmem, že jde o jeho autentické emoce. I když si myslím, že nakonec se stejně nějak prozradí. Jsem si jist, a každý, kdo vás slyšel a viděl tyto písně zpívat, mi to odsouhlasí, že u vás to je velký výdej nefalšovaných emocí. Je pak člověk po koncertě vyprázdněný?

Ne. Pokud cítím reakci publika, což je většinou možné, tak se energie vrací, a to je právě to úžasné.

Ale když to točíte jako desku, kde je ta reakce, která vás zpětně nabíjí?

Máte pravdu, je to pro mne stresující období. Deska je dotočená a já čekám první reakce. Mám z toho až takové velmi depresivní stavy, že si říkám, že je to všechno špatně.

Já jsem si naopak po poslechu vaší desky položil otázku: Jak se jí povedlo v tom studiu dostat ze sebe všechny ty pocity?

Platí dvě zásady, které jsme respektovali. Kromě jedné písničky jsou to všechno věci, které jsme hráli na koncertech. Stejně to dělá i Kvintet. Myslím, že je dost zásadní, aby písnička už byla zažitá, aby v ní už výraz, emoce byly díky tomu, že jsem ji před lidmi zpívala.Druhým pravidlem, které jsme neporušili, bylo, že jsme točili všichni dohromady, pěkně v kroužku, žádné postupné přihrávání. A to včetně Miloše Dvořáčka, který hraje perkuse, a vlastně se s písněmi seznámil až na místě. To s sebou nese riziko, že pokud uděláte chybičku, kterou byste chtěli odstranit, ale ostatní mají pocit, že je nahrávka v pořádku, že to prostě sedí, tak máte smůlu, je to i s tou chybičkou a basta. Ale bezprostřední reakce publika zde opravdu nejsou, takže než je od někoho uslyším, podléhám depresi.

Zpívat v černošské angličtině, to asi není jen tak. Měla jste nějakého poradce?

Ano, Lee Andrew Davidsona, což je černošský zpěvák, zpívající kromě jazzu i spirituály a gospely. On mi vše zkontroloval, ale občas i zkorigoval. V některých spirituálech jsou totiž nejen archaismy, ale i slova v historickém černošském dialektu, kde se zvažovalo, co nechat, a co nahradit modernějším tvarem slova, aby tomu rozuměli sami Američané. Někdy jsme zvolili kompromis. Přiznám se ale, že se mi tam párkrát vloudila chyba ve výslovnosti, kterou mi už kolegové nedovolili opravit, protože měli pocit, že jinak je nahrávka optimální.

Česky je na CD jedna a půl věci, tedy jedna česky a jedna napůl česky a anglicky, což je Langston Huges. Autorka českých textů jste vy. Jde o překlady?

Ne. Vždycky jsem se držela jen základní myšlenky původního textu a od ní si odvinula ty vlastní.

Ivan Wernisch kdysi vymyslel slovo „překrady“.

Ano, to je výstižné. Je to takový překrad.

Název alba je takový zvláštní. Nobody’s Fault…

Je to vlastně půl názvu jedné z písní na CD, té závěrečné. Nobody’s Fault But Mine. Nikdo jiný není vinen, než já. Jako název mi ale přišlo lepší nechat to otevřené, nikdo není vinen a… (mimicky naznačuje zámlku) Prostě tři tečky jsou taky tak trochu otazník, otevřený konec.

 Pokud říkáme, že jde o spirituály a gospely, bavíme se spíš o použitém materiálu, než o jeho ztvárnění. Zejména doprovody muzikantů z vaší kapely Fade In mají daleko k lidovému černošskému muzicírování. Jsou to nesporně výkony úctyhodné, propracované aranže a tvůrčí souhra jsou samozřejmostí. Jak to vzniká?

Já seženu nahrávku, někdy dokonce jen notový materiál. Jsou tam písně, které jsme dosud nikoho jiného neslyšeli hrát, třeba Too Late. Svou představu, harmonickou či rytmickou, zapíšu. Druhá fáze je na Mirku Linkovi, což je moje pravá ruka a hlavní aranžér v kapele. Je sice nejmladší ze všech tří, ale takhle to lety vykrystalizovalo. On to nějak zpracuje, rozepíše, upraví, pak se to sezkouší a akceptují se případné připomínky. Především se hledají party pro obě kytary, aby to k sobě barevně fungovalo, aby se to dobře prolínalo. A pak už je prakticky definitivní tvar. Při obehrávání se možná ještě trochu posune, jak u muzikantů tak u mě, ale to jsou jen malé postupné změny, usazování. Forma už je daná.

Zejména gospely jsou někdy rytmicky zvláštní. Jakkoliv mají černoši rytmus v těle, tady leckdy nechávají čas rozvolněný. Kdo u vás vlastně temporytmus určuje?

Asi bych měla zdůraznit, že se snažím, abychom nehráli většinou známé věci. Už proto, že se Spirituál kvintetem jsme přezpívali za ta léta kdeco. Vlastně se nám tam dostaly tři známé skladby Roll, Jordan Roll, Wade In The Water a Deep River. Ta poslední má celkem rozpoznatelnou formu, u dalších dvou jsem si přála, aby byly, když už jsou známé, co se týče tempa i aranží hodně pozměněny. Tam měl Mirek úplně volnou ruku, a k tomu, co přinesl, jsem ze začátku neřekla vůbec nic. U ostatních jsem si tempo a náladu řekla já, u těchto dvou to bylo na něm.

Vy máte Spirituál kvintet, pánové taky spoustu, zejména jazzových projektů, jak často se vám vůbec podaří najít v diářích společné datum pro koncert?

Většinou odehrajeme tři až pět koncertů do měsíce. Musím říci, že mi většinou vyjdou s termíny vstříc, i když taky se některý měsíc stane, že nenajdeme žádný společný termín.

Na CD jste využila služeb perkusisty Miloše Dvořáčka, na koncertech si obstaráváte doprovod sama, i když asi ne v takové míře.

To rozhodně ne, i když musím se pochlubit, zvětšila jsem baterii, zainvestovala jsem, mám už dva stojany, ne jeden.

K černošským gospelům takové nástroje patří. Nepřipadá vám ale, že v poslední době jsou perkuse všudypřítomné. Že už se nejezdí s kytarou, ale s bubínky?

To je patrný vliv world music i etno hudby, který se odráží v lecčems od módy po životní styl. Kdysi to byla jen záležitost jakési vrstvičky hippies, která tu přežívala od šedesátých let, teď je to ve fóru. Proč ne, bubnovat může každý, nebo teda bouchat do toho. Na druhé straně mě vždycky kolektivismus trochu prudí. Já kdysi ráda nosila korále a kanýrové sukně, a teď, když to má každá čtvrtá, tak si říkám, že půjdu proti proudu. A stejně jako to v módě vždycky a všem nesluší, i v muzice se může stát, že použití perkusí není adekvátní. Že to neslouží písničce, což by mělo být vždy základní pravidlo. Ovšem módní to je.

Říká se ovšem, že móda world music pomalu končí a do čela půjde hip hop.

No, to bych radši zůstala u world music. I když za tohle by mě dcera zabila, já to mám doma pořád, ale tam to je k tancování, a to beru. Vrtěti si tělem na hip hop, proč ne?

Když jsme dělali rozhovor před nějakými pěti lety, vystupovala jste v Brně v muzikálu. Máte ještě čas na takováto odbočení?

Čas bych třeba i našla, i když někdy už tělo neakceptuje, co by hlava všechno chtěla. Jiná věc je, jestli mi to přijde tak zajímavé a lákavé jako před léty. Nechci hřešit, ale zdá se mi, že co jsem si chtěla otestovat a ozkoušet, jsem si udělala, a teď se chci věnovat spíš téhle muzice a kapele. Pokud jsem si zkusila sáhnout někam jinam, tak to je spíš spolupráce s panem Vladislavem Bláhou. Koncerty a program dáváme velmi těžko dohromady vzhledem k časové vytíženosti na obou stranách, ale oba chceme spolupracovat.

Pan profesor Bláha je jedním z našich nejlepších kytaristů, podle mého soudu plně srovnatelný třeba se Štěpánem Rakem nebo Lubomírem Brabcem. Srovnatelní kytaristé, nesrovnatelná popularita. U popu víme, že existují jacísi vlivní lidé, jakási média, která z vás udělají hvězdu. Ale u vážné hudby…

Platí bohužel stejná pravidla. Tím nechci říci, že si třeba Pavel Šporcl popularitu nezaslouží, ale je spousta dalších, kteří by si ji také zasloužili. Myslím si, že kdo chce slávu a je ochoten k tomu využít média, a je mu v zákulisí napomoženo, tak určitě stoupá nahoru líp, než když se jen srovnává tvorba.

Ptám se proto, že vy spolupracujete s lidmi z jazzu i vážné hudby, tak mne napadlo, jestli nejsou zvyklí na jiná pravidla. Nemají pocit, že je něco jinak?

Oni se chtějí uvolnit, osvobodit od svého žánru, vstoupit do mých sfér, já zase do jejich. Já je velmi ctím. Stačí, když člověk k jejich muzice jen přičichne, a pozná, že za tím je tolik skutečného talentu a práce, že se až stydí, že se spousta lidí z naší branže vydává za umělce. To je nesrovnatelné. Jsem vděčná, když můžu lehce vstoupit do jejich vod. Třeba Vladislav Bláha si chce docela se mnou zahrát nějaké americké písně, mně zase lákají jeho španělské věci. Cítím i v nich energii, která mi vyhovuje, láká mě.

Jak to je s publikem? Odkud to přihází?

Třeba teď jsme hráli v Brně s Vladislavem Bláhou. Byl to křest jeho CD, které natočil s akordeonistou Jaromírem Zámečníkem. Koncert se konal u příležitosti otevření opravené radnice. Hrál tam ještě Jaroslav Svěcený, který také zkouší víc žánrů. Když Svěcený se Zámečníkem hráli v této instrumentaci světovou premiéru Vivaldiho, byl to takový ohlas… Ti lidi křičeli jak před dvaceti lety na Portě. Já měla takovou radost! A pak jsem přišla na pódium a cítila, že i mě lidi rádi vidí, a byla jsem šťastná. I když to pochopitelně byl jejich večer, jejich virtuozita. Ale já mohla být součástí toho večera.

Pokusme se udělat inventuru vašeho vystupování za průměrný měsíc.

Se Spirituál kvintetem tak deset až patnáct koncertů, v lednu a únoru míň, v srpnu volno. Před vánoci zase víc. S Fade In tři až pět, s Vladimírem někdy dva za měsíc, někdy nic. To je časově náročné. Pak je v plánu něco s Josefem Vejvodou, s jazzovým bigbandem. Kdysi jsem na jeho desku natočila dvě písničky, teď měl šedesátiny, bylo kolem toho dost slávy, koncerty. Mluvili jsme o tom, že bychom spolu nějaké písničky natočili s filharmonií. Je to příjemný, spolehlivý a pracovitý člověk. Asi by se mi to docela líbilo.

S Fade In děláte i autorské písničky. Jak se může stát písnička vaší?

Převzatým písním s výjimkou tradicionálů se spíš vyhýbám. Vlastně mám v repertoáru koncertů jen Jezabel. Spíš hledám a sbírám texty, které mě zaujmou, ke kterým se snažím udělat muziku. Text je pro mě v tomto případě zásadní.

Ptát se mezi dotočením a vyjitím desky, kdy přijde další, je asi hloupost, ale vy mát autorské písně, které nejsou zaznamenány na deskách.

Musím se přiznat, že bezprostředně po natočení každé desky se mi zdá, že už nebudu nikdy nic dělat, že už jsem všechno řekla. Ten pocit mám i teď. Ale ono to asi přejde. Teď ale nemám ani chuť, ani energii.

To je ale spíš důkaz, že do toho člověk dal všechno.

Pokud v sobě necítím nějaký přetlak, proč bych měla někomu něco vnucovat. Všichni to do nich cpou.

Na druhou stranu na internetu je server, kde si může člověk stáhnout zdarma českou muziku, a zjistil jsem, že pokud jsou tam neznámí interpreti, tak třeba za tři měsíce si jejich písničku stáhlo pět lidí. Takže to nejde lidem dát ani zdarma.

To je dost děsivá skutečnost.

Pro většinu lidí jste Ta ze Spirituál kvintetu.

Asi jako Piere Brice je Vinetou. I když hrál i spoustu jiných rolí.

Na druhé straně, když jsem si dělal test, který hlas to tam jste, mnoho lidí mi řeklo, že ten vyšší.

To je dokonce depresivní. No ječím, tak ten vyšší.

Co bude, až Jirka Tichota řekne, že už ho nebaví jezdit?

Vyzkoušela jsem si práci v rádiu, vyzkoušela jsem si učit. Oboje byla dobrá zkušenost, ale stačila mi. Měla bych si tedy vystačit s hraním. Myslím, že prázdný prostor každého vybudí k větším a dalším aktivitám, ale že nejde předem odhadnout, jaké budou. Není možné na to nemyslet, ale není možné se chovat, jako by to už nastalo. Až to přijde, tak to budu řešit.

Kdybyste si měla sestavit desku Best of Irena Budweiserová s dvanácti písničkami, jak byste ji smíchala.

Udělal jsem si takové domácí CD Báry Ježkové, když mi umřela. Bylo tam sedmnáct písní s jejími texty. Nádherných. A taky mě napadlo, že bych si mohla poskládat CD Irena Budweiserová a Spirituál kvintet, aby to měli připravené, kdyby náhodou… A taky by bylo dobré si ho stačit poslechnout. To je ale dost drsné žertování.Já mám pocit, že Best of se má dělat v nějaké rozhodující chvíli, ne jen tak, když už dlouho nevyšla deska. Tomu umělecky nerozumím, i když komerčně asi ano. Nemám pocit, že je čas na moje Best of. Ale kdyby – neměl by to být žádný mišmaš. Buď jen se Spirituál kvintetem, nebo naopak jen sólové písničky. Ostatně vydala jsem šest sólových alb, takže z toho by se dvanáct písní vybralo. Ale přijde mi, že deska typu Best of něco uzavírá. A já jsem ještě nezavřela.

To je moc hezký, optimistický konec rozhovoru. Děkuji za něj a budu se těšit na nějaké koncertní setkání.

Jiří moravský Brabec

Irena Budweiserová – sólová diskografie:
Blue Soul / 1993 / Supraphon
Moment / 1995 / Panton
Svlíkání z kůže / 1995 / Bonton
Korýši času / 2000 / Indies Records
Někdy si připadám jak pták / 2003 / Indies Records
Nobody´s Fault… / 2006 / Indies Records 

Skupinu Fade In tvoří Vít Fiala – kontrabas, Jaroslav Šindler a Miroslav Linka – kytary.