Dva roky po svém debutu Uletěl orlovi vydal zpívající a píšící herec Jan Budař se svou skupinou Eliščin Band své druhé album. Jmenuje se Proměna a nabízí pestrou škálu stylů (od folkového protestsongu přes gospel až po taneční pop) a nálad (od humorných až po velmi vážné momenty). S Honzou Budařem jsme se sešli v Brně ve studiu Radia Proglas a já jsem se známého herce na úvod zeptal…

Řek bych, že písničkář je každý, kdo píše písničky, takže určitě.

To mi bylo asi čtrnáct. Napsal jsem takovou námořnickou odrhovačku, protože se mi zalíbil refrén jedné písně od Wabiho Daňka, kde se zpívá “johoho”. Chtěl jsem mít taky takový popěvek, a tak jsem si napsal tuhle píseň, už ani nevím, jak se jmenovala. Zpívalo se v ní “jahaha”. (smích)

Myslím, že právě s Nudou v Brně jsem začal dělat hudbu profesionálně… No, profesionálně… My jsme na ten film měli hrozně málo peněz, takže ani na tu hudbu jich nebylo moc, tak jsem to spíš lepil na koleně, ale myslím, že to dopadlo dobře. Pořád mi totiž někdo říká, jak miluje písně z Nudy v Brně. A to mě moc těší a děkuju za to!

Měli jsme na výběr možná až z třiceti písní, které jsme na naše první album mohli nahrát. Taky proto jich je na té desce 17. A bylo to určitě proto, že to bylo moje první album, takže jsem měl nastřádáno za ty roky, kdy mi žádné desky nevycházely. (smích)

Hudbu jsem napsal kompletně já, kromě písně Koňmo jak král, kde je spoluautorem Tomáš Matonoha. Dva texty napsal Vladimír Morávek a zbytek já.

Ta píseň je inspirovaná divadelní hrou, respektive scénářem připravovaného filmu Akvabely, který by měl režírovat Vladimír Morávek. Já jsem si ten scénář přečetl a inspiroval mě příběh chlapce, který se postupně mění ve vydru – nebo si to aspoň myslí. A tak jsem napsal titulní píseň k filmu, který ještě neexistuje.

Ano, citace Kafkovy Proměny je záměrná. Tu povídku jsem četl, když jsme připravovali desku a název Proměna i “divnost” té povídky, to, že se všechno mění a může se měnit v různé i hrůzné sny, mě k názvu desky inspirovaly. Ale jinak naše album s Kafkou nesouvisí.

To je píseň, které se bohužel mou vinou asi nedá úplně porozumět. (smích) Ale pochopíš ji, když si přečteš můj komentář na webu (www.janbudar.cz). Je to banální příběh o tom, jak šel pan Placík v Praze na vycházku, protože nemohl usnout, a potkal svou bývalou spolužačku paní Šmídovou, která se vracela s bratrem z návštěvy. Odehrává se to v době protektorátu, kdy vycházely různé vyhlášky, které židům diktovaly, co všechno nesměji. Oni nakonec nesměli skoro nic – například místo po chodníku museli chodit škarpou. Je neuvěřitelné, co lidstvo umí vytvořit za hrůzu. V té naprosté banalitě příběhu o jednom večeru se odehrává celá tragédie té doby.

Ta je o tom, že není třeba se znepokojovat, že někdo je jiný než někdo jiný, protože každý je někdo jiný než někdo jiný. Na tom je to celé založené a přesto na to dost často zapomínáme. Každý je naprostý originál, který se už nikdy nebude opakovat, a to samo o sobě je takový zázrak, že je s podivem, že ho nevnímáme každou vteřinou našeho života.

Tu píseň jsem napsal na základě jedné zvláštní debaty, kterou jsem nedokázal pochopit. A když jsem pak potkal Ilonu Labuťovou z Člověka v tísni, která s kolegy připravovala informační kampaň proti neonacismu v Česku, tak jsme se domluvili, že píseň a později i videoklip se stanou součástí té kampaně.

Michael Jackson je naprostý fenomén. Je to velký podivín a především velký umělec, a proto mě zajímal a vždy zajímat bude a já bych mu chtěl vzdát hold v našem videoklipu.

To je hodně složitá otázka. Ale myslím si, že každý bez výjimky mění svůj svět – to, jak vnímáme svou realitu, ten sen, který se nazývá život. Netuším, jestli může píseň měnit svět, ale píseň – podobně jako film nebo výtvarné dílo – může inspirovat. A inspirace, která přispěje k přijetí a k tomu, aby se člověk nebál – což považuju za největší osvobození –, může změnit minimálně jeden lidský svět.

Je nás celkem šest, ale některé nástroje mají alternace, takže je nás vlastně už víc něž šest. Ale všichni spolu hrajeme už dlouho a hlavně jsou všichni skvělí hudebníci, takže ať hraje na basu Tomáš nebo Dan nebo na cello Petra nebo Anička, je to pro mě vždycky zážitek. (smích)

Na albu se výrazně podílel komorní smyčcový orchestr Roxy Ensemble pod vedením Tomáše Hanáka. Dále Vojta Lavička, který natočil skvělé cikánské houslové sólo do písně Malý mulat. Do Brožurky zase nahrál housle pravý virtuóz Lukáš Kuta. A spousta dalších skvělých hostů…

S Vladimírem Morávkem jsme před časem chtěli napsat celé album pro nejzářivější hvězdy pop music, něco jako Horáček s Hapkou. Mělo to být dvanáct písní, které jsme chtěli nabídnout různým interpretům, ale zatím jsme napsali jen tři. Z toho dvě zpívám já a jednu se nám podařilo nabídnout Lucii Bílé a ta ji k naší velké radosti pro nás nazpívala. Nejdřív ta píseň vyšla na soundtracku k filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, jenže si jí nikdo moc nevšiml. A protože je opravdu mimořádně krásná, rozhodli jsme se jí dát druhou šanci na našem novém albu. Jmenuje se Odpouštím.

Já jsem hledal vydavatele a na internetu jsem našel, že Respekt je i vydavatelstvím. Napsal jsem jim e-mail a oni do toho šli. Takhle krásně prosté to bylo.

Určitě. Ty namaloval Pavel Reisenauer, dvorní výtvarník Respektu, a podařilo se mu udělat z bookletu našeho alba samostatné umělecké dílo. Mám z toho velkou radost.

To, že jsem herec, ovlivňuje naše koncerty, protože mě baví improvizovat, překvapovat diváky i kapelu. Jednou se třeba stalo, že jsem vyhazoval nějakého diváka, protože se mi zdálo, že ho to moc nebaví. (smích) Ale na to nevzpomínám úplně rád.

Řadím ji do kategorie: Nečekaná, objevující, toužebná, ohebná, objevná, neotřelá, originální, drzá, vzrušující, radostná a dojemná. Ale každý ji řadí jinam a jinak to ani nejde. (smích)

Honzu Jiráně mám moc rád. Hraje s ním náš basák Dan Šváb. Honza má takový zadumaný, eroticky laděný, latinský styl, který se tak lehce chvěje jako červnový vánek nad nahou ženou. Moc hezky se to poslouchá.

Milan Tesař
Folk & Country 9/2009

HOME