Oni tři začli a vyhlásili: zakládáme Asociaci, vstupte, buďte členy. Proběhly volby a já jsem byl zvolen do předsednictva. Tenkrát tam byl Leicht, který se pak stal dost značným odpůrcem celé Asociace, Jirka Plocek, já, Rosťa Čapek a Silence. A snad Jirka Plocek - nebo tak nějak to bylo - říkal: Tak budeš dělat předsedu. Dlouhou dobu se nic nedělo. Pak jsme začali dělat Bluegrassové listy, protože mně bylo celkem jasné, že musíme začít vydávat nějaké periodikum, abychom měli spojení s členy. Pomalu se to rozbíhalo, pomalu se činnost znásobovala a mohutněla.

Je to spolek lidí, kteří mají rádi bluegrass. A chtějí se o něm dozvídat a dočítat a scházet se a dostávat pozvánky na bluegrassové koncerty, kterých je hrozně málo. Asociace shání peníze na festival Banjo Jamboree, který bude teď už potřetí pořádat. Takže… všeobecně ta organizace působí pro dobro bluegrassu v Čechách.

Píšu granty, sháním peníze hlavně pro Banjo Jamboree a snažím se spojit český bluegrass s evropským. Píšu do evropského bluegrassového časopisu Bluegrass Europe o tom, co se děje v Čechách, a do českých Bluegrassových listů o tom, co se děje v Evropě, kde kdo co pořádá, a tak… Snažím se popularizovat český bluegrass venku. Protože tady je obrovský potenciál kapel a výborných bluegrassových muzikantů. Tak jsem si dal jako svůj úkol, aby víc kapel jezdilo sem, víc našich kapel jezdilo ven, aby se vědělo, co se kde děje, kdo vydává desky, kdy přijedou Američani.

No, bylo to tak. Ono hodně dlouho trvalo, než jsme si uvědomili, že budeme muset normálně tvrdě pracovat. To třeba ne všichni v předsednictvu úplně chápali, že to je fůra práce vlastně za nic. Zaplať pámbu, v posledních - já bych řekl tak třech, čtyřech letech – se do předsednictva dostali lidi, který jsou ochotní pracovat, mají nápady a jsou schopní je realizovat.

Říkalo a taky to byla pravda. Ale když přišel Honza Macák za mým bráchou s nabídkou, že se nepohodl s Autoklubem v Kopidlně, ať uděláme Banjo Jamboree, slíbili jsme mu, že mu s tím pomůžeme, i kdyby to Asociace nedělala. Honza už je taky starší pán a nemá tolik elánu a sil, tak jsem si říkal - než aby to někdo zmastil… Je to důležitý festival, a je potřeba ho pozdvihnout, což se nám myslím podařilo. Jednak přesunutím do krásného letního kina v Čáslavi a jednak bráchovou dramaturgií.

Festival se v Kopidlně dlouho neohřál: vrátil se tam v druhé polovině 90. let a tento návrat do rukou Honzy Macáka byl iniciován nespokojenými kapelami – nespokojenými mimo jiné s finančními podmínkami. Tak si říkám, jak ty kapely asi reagují dnes? Uskrovnily se proto, že festival dělá Asociace, jsou na sebe bluegrassmani vzájemně “hodnější”…?

No, i ty myslím. Zatím to neklaplo.

Tennessee Banjo Institut je něco jako velká dílna – nebo možná byl, já nevím. Velký park – asi tak čtyři kilometry čtvereční - a tam probíhal asi na sedmi místech program od rána do večera. V jednom místě byla výroba banja, v další budce se odpoledne učilo, jak se hraje clawhammer, ve třetí dělal dílnu Wernick s Trischkou… A tak dále – asi tři dny to takhle běželo... Organizátoři byli okouzlení naší sametovou revolucí, a protože nějak zjistili, že se tady hraje bluegrass, tak nabídli jednomu banjistovi z Československa pobyt zadarmo. Šlo to celý přes Silence, která jediná snad do Států jezdila, a ona naštěstí ještě sehnala sponzora na letenku. Jsem jí moc vděčný.

Silence to vyhlásila na Banjo Jamboree a já se přihlásil. Vybírala Silence a Luboš Malina a Křesťan a myslím, že Robert Braun – naše tehdejší špička. Já nevím, kolik se jim vůbec sešlo přihlášek, možná, že jsem byl jediný. Ono se to možná přeceňuje, to byl prostě jenom výlet… A že jsem viděl naživo už tenkrát fůru lidí pěkně hrát.

Tak dalo… jo, určitě. Ale že bych se něco naučil, to ani ne, spíš jsem si rozšířil obzory - protože tady tenkrát byl Trischka bůh - prostě to je nejlepší banjista a šmytec. A tam o něm celkem nikdo moc nemluvil. Všechno byl Scruggs. Byly tam akce - třeba “Scruggs Time”: tam sedělo – já nevím - osm špičkových banjistů na pódiu: Bill Keith, Carl Jackson, John Hickman, Tom Adams, Don Stover, Jack Hatfield a další a hráli hodinu jenom Scruggsovy věci a povídali si o nich, jakože co kde slyšeli a proč to hrajou takhle… to bylo moc fajn. A druhý den zase jiných osm banjistů. Mluvilo se vlastně pořád jenom o Scruggsovi, trošku o Donu Renovi, o jeho singlestringu, ale že by se někdo ptal Trischky, jak co hraje - ani omylem. Tak to třeba bylo pro mě hodně poučný, protože já byl úplný Trischkův fanatik.

Já proti zpívání v češtině nic nemám. Čeština je moc prima jazyk, jenže když se bluegrass předělá do češtiny, tak je to jiná muzika. Rytmus angličtiny je úplně jiný, než je rytmus češtiny, a když zpíváš česky, tak nemůžeš zpívat, jako bys mohl zpívat anglicky. Ze stejného důvodu se zpívají opery v italštině: zase kvůli jazyku, jak zní a jaký má rytmus, jak se může frázovat, co se kde dá protahovat a tak podobně. Když to zazpíváš česky, tak je to… jiná muzika, prostě. Možná, že laikům se zdá, že to je jedno, ale… myslím, že to tak není. Veď mě dál, cesto má, je moc hezký text, ale Country Road Take Me Home je jiná písnička. V principu.

V podstatě to byla náhoda, způsobená hlavně tím, že jsem skončil s Nuggetem a současně jsem se seznámil s Honzou Mácou a s Martinem Ledvinou a hrozně se mi líbilo, jak hrají a zpívají. S nikým tak dobrým, s kým bych chtěl a mohl hrát, jsem se tady nesetkal, tak mi přišlo, že to je prostě… super příležitost udělat kapelu. Vlastně to ani neměla být původně moje kapela. Ale když jsme probírali ten název, tak protože jsem z nich byl - v té době – nejznámější, řekli jsme, že se to bude jmenovat po mně a o to snáz se to bude prostrkávat na veřejnost.

Já jsem měl celkem jasno v tom, co jsem chtěl dělat. V zásadě to, co jsme dělali s Nuggetem. To znamená hrát bluegrass, ale hrát ho tak, aby i pro lidi, který tomu nerozuměj nebo nejsou fanoušci, to bylo příjemné. To znamená udělat co nejpestřejší program, aby to bylo stravitelné, nehrát moc ortodoxně, protože když na to lidi nejsou zvyklí, tak jim to začne připadat všechno na jedno brdo, hrát i swingovky, věci známější, tu a tam nějaký ten evergreen… Takhle se to snažím dodnes držet. Samozřejmě to vždycky odvisí od toho, kdo tam hraje a i co si o tom myslí. Když je tam basistka, která může hrát sóla, tak se hrajou takové skladby, když není, tak se hrajou zase jiný.

Dřív jsme hráli i zkoušeli víc, teď hrajeme tak… jednou, dvakrát za měsíc. Což je na bluegrassovou kapelu, jak to tak v Čechách znám, docela normální. Omezené je to v zásadě tím, že se živíme s Honzou Mácou hraním u Poutníků. Tím je to bržděný, což mě mrzí, ale vždycky je to něco za něco. Máme míň času na hraní s PBB a o zkoušení už vůbec nemluvím, ale na druhou stranu je pro mě moc prima živit se hraním.

No, dá se říct. I když… když jsem nastupoval, tak to ani nevypadalo, že by to tak mohlo být. Protože ještě všichni chodili do práce, akorát já s Honzou Mácou jsme si řekli, jako že nám to bude stačit, to málo peněz. Dneska to není na hýření, ale dá se žít celkem pohodlně.

To bych ani neřekl. Jen mi bylo jasné, že prostě musím hrát. Že to dopadlo s Poutníky - to byla jen náhoda. I když… bylo takový období, že jsem se po civilce přestěhoval do Prahy a začal jsem tam shánět práci, že budu dělat v realitce a já nevím kde. Měl jsem nějaký nabídky, perspektivní a celkem i za dost peněz, ale pak jsem si to nějak rozmyslel a říkal jsem si: Když budeš dělat stavebního konzultanta pro britskou firmu, tak se s nějakým intenzivním hraním můžeš rozloučit... Když chceš hrát, tak si musíš najít zaměstnání jakoby doplněk ke hraní. Něco, co tě uživí, ale nemůže tě to brzdit v hraní. A to bylo to učení angličtiny. Tak to byl jeden ze zlomových momentů, kdy jsem si řekl: žádný náročný povolání za moc peněz, pěkně si živořit s učitelským platem v Praze.

Já jsem byl svého času naprosto fanatický fanoušek Poutníků. Když tam hrál Křesťan, tak jsem chodil na všechny koncerty, k Lubošovi Malinovi jsem chodil na hodiny, právě Luboš mě nasměroval na Trischku. Poutníky jsem hrozně žral. Pak, když jsme začali hrát s bráchou, tak jsem se zanořil do tradičního bluegrassu. Když za mnou Karas přišel, tak jsem si říkal - proč to nezkusit. A myslím, že mi hraní s Poutníky hodně dalo. Pro banjistu je to většinou tak, že když hraješ tradiční bluegrass, tak to, co máš hrát, je už hodně dané. Můžeš si tam přidat něco svého a můžeš to zahrát bezvadně. Provedení - to je základ, o to tam hodně běží. Kdežto u kapely jako jsou Poutníci musíš mnohem víc přemýšlet, co tam vlastně hrát. V tomhle ohledu mě to hodně posunulo jinam.

banjista, několikanásobně oceněn jako Banjista roku, absolvent Tennessee Banjo Institutu (1990). Hrál se skupinami Bukanýři (1983-90), BG Cwrkot (1990-93), Nugget (1993-95), Petr Brandejs Band (1995-dosud) a Poutníci (1997-dosud). Byl dlouholetým (1995-2003) předsedou Bluegrassové asociace ČR, nyní je členem jejího předsednictva a současně členem předsednictva Evropské bluegrassové asociace (EBMA). Spolu s Bluegrassovou asociací organizuje festival Banjo Jamboree v Čáslavi, dále folkový festival Pohoda v Novém Městě nad Metují a podílí se na každoročním chodu podzimní Bluegrassové dílny Petr Brandejs Bandu v Červeném Kostelci (od letošního roku v Malých Svatoňovicích). Je autorem Školy hry na pětistrunné banjo. Vystudoval stavební fakultu v Brně, pracoval jako učitel angličtiny, od roku 1997 je na volné noze. Žije v Bludovicích u Nového Jičína.

F&C 10/04

HOME