Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Bob a Bobci

Slunečný den, klid podkrušnohorských lesů, strážní domek tedy vechtrovna u železniční trati na Moldavu. Prostě idyla. O Bobovi a Bobcích jsem si v Křižanově u Hrobu povídal nejprve jen s Rendou Ježkem Křížem (J), časem se připojila i Věrka Teršípová (V). Rozhovor nejen o tom, co všechno se může během jednoho roku změnit v jedné kapele.

Začnu asi obvyklou otázkou, jak Bobci vznikli?
J: Je tomu už třináct let... Ve třech chlapech, Hobousárny a Kidovky.

Ale mě by zajímalo, jestli popud ke vzniku kapely vzešel od Boba nebo od vás?
J: Ode mě s Honzou. My jsme tenkrát Boba obdivovali, znali jsme ho ze Střepů a věděli, že hrál s Kapitánem Kidem. Měli jsme dokonce i učebnici, kde byl Bob uvedený jako velmi dobrý swingový kontrabasista. Jednou (asi tak v roce 1993) jsme u něho zazvonili “Dobrý den pane Zelenko, naučíte nás něco na kytaru?” Tak nás vzal k sobě, poslechl si a vyprovodil se slovy: “Cvičte chlapci, cvičte.” Bylo to pro nás s Honzou velké zklamání. Mezitím jsme měli skupinu Žalost. Ta byla
countryová a my s Honzou jsme ještě pořád cvičili navíc Hobousárny a hlavně ty Kidovky. Kam jsme přišli, všude jsme hráli…Až v devadesátém pátém nás Bob oslovil a říkal: “Nedáme to už spolu dohromady?” Už ani nevím, kde k tomu došlo. Prostě najednou jsme byli spolu u něho v bytě a už se to mrskalo a zkoušelo. Ale muselo to být někdy brzy z jara, protože poprvé jsme vystupovali na nultém ročníku Osecké kytary v červnu, na Medarda, kterou jsme tehdy založili a pořádali.

Kdy přišel zlom ve skupině, a začali jste se věnovat vlastním písničkám?
J: S Věrkou jsme už kdysi dávno skládali, ale nikam jsme s tím nelezli. Až v roce 2002
, a to už jsme byli v současné sestavě, jsme vzali na zkoušku jednu písničku a chytla se.

A nejdřív přišly zpěvačky nebo vlastní písničky?
J: Nejdřív zpěvačky. Tři kluci, tři holky, hrajeme od roku 1998 pořád ve stejné sestavě. Což je takový malý zázrak. Od začátku jsme byli především parta, na nic jsme si nehráli, bavilo nás to spolu zpívat. Zlom nastal s vlastními písničkami a tím, že jsme se začali hlásit na soutěže, konkursy, Porty,…

Setkali jste se s někým, kdo by vám změnu repertoáru vymlouval?
J: Nesetkali, právě naopak. A my jsme o tom taky byli přesvědčení, že je lepší mít vlastní písničky. Říkali jsme si, když to zkazíme, tak můžeme vždycky říct, že to tak mělo být, což u těch převzatých nejde.

Jak se vám natáčela deska?
J: Řekli jsme si, je to první deska a možná i poslední. To člověk nikdy neví
, a tak jsme chtěli, aby byla podle našich představ. Nechtěli jsme se nechat uvrtat nějakými sliby o distribuci, a levném a rychlém natočení. Oslovili jsme sponzory a vyšlo to. Natáčení byla absolutní pohoda. Dokonce jsme se těšili už dopředu. Ale to taky proto, že už jsme věděli, jaký je Jiří Budvárek Lenk pohodář, protože půl roku před tím jsme u něj natáčeli se Stráníky desku “Písničky, které jsme potkali”.
U vzniku Bobkovské desky (
Když venku prší...) jsme si užili dost srandy. Neustále se vařilo a jedlo.
I sám Budvárek říkal, že to ještě nezažil. Ráno, před natáčením se šlo na houby, večer se to zapíchlo kolem sedmé, a šlo se na pivo. Měli jsme to jako bezvadnou dovolenou. A nikam jsme s natáčením nechvátali. Snad se ta pohoda odrazila na cédéčku.

Je to z desky cítit. Něco zajímavého z natáčení?
J: Budvárek třeba nechtěl natočit písničku Za vším hledej ženu
. Říkal: “Ta se takhle nedá natočit, je úplně nová, tu nechte bejt.” S Bobem jsme si skočili na pivo, vzali nějaký lahváče do studia a dlouho do noci na ní dělali. Ráno jsme prohlásili: “Budvárku, zapni to, nahráváme!” A je tam. A myslíme si, že se povedla.

Organizujete pravidelné pořady. Zkuste je přiblížit.
J: Navázali jsme na pořady, které jsme kdysi před patnácti lety dělali právě s kapelou Žalost v prvním soukromém Divadle M v Duchově pod názvem Večery pod Oprátkou. Po letech jsme oslovili ředitele divadla Milana Petrovského a večery oprášili pod názvem “Zpívání dovoleno”. Jednou za dva měsíce si zveme zajímavé hosty, které potkáváme na našich hudebních cestách a chceme našim fanouškům (tam chodí převážně naši známí) ukázat, že nejsme jenom my. Abych přiblížil duchcovské Divadlo M. Je to, jako když si představíš Národní divadlo a tisíckrát ho zmenšíš. Hlediště pro osmdesát lidí. Hraje se bez aparatury, je tam blízko k lidem. Po koncertě se sejde dolů do sklepa, kde je bar a ta
m se mnohdy pokračuje.

Z hostů mě zaujala Zdenka Lorencová, kterou asi spousta pamětníků zná ze sedmdesátých nebo osmdesátých let. Písničkářka s kytarou a písničkami o kytkách. Jak jste se potkali?
J: Koukal jsem na televizi a tam se mi strašně líbila jedna její písnička a napadlo mě, že bychom ji mohli hrát jako kapela. Našel jsem na internetu její telefonní číslo, zavolal, že bychom chtěli hrát její písničku a nechci to dělat, aniž by o tom věděla. Přišla na naše vystoupení v Bohnicích, dali řeč a už to
zůstalo. Hodně kamarádili s Bobem. Padli si do oka, byli přátelé.
V: A my si řekli, že by bylo dobré ji na Zpívání pozvat. Přišli nám poděkovat i diváci, kteří ji znali z minulosti.
J: A kamarádství s Lory (my jí tak říkáme) zůstalo.

Stojíte také u hodně zajímavého festivalu, Křižanovský vaťák.
J: Křižanovský vaťák vznikl vlastně jako mejdan na rybářských sádkách, které vlastní náš kamarád Jarda Kovář tady v Křižanově. Koupil kus lesa, vybagroval tři díry na rybníky a jmenuje se to U Tří louží. Jednou jsme tam tak seděli a řekli si, že by bylo hezký pozvat nějaké kamarády na hraní, aby to tam taky viděli. Hledal se termín, přes léto je plno
, a tak se našel poslední víkend v listopadu. A protože to není žádný tuctový fesťák, tak máme stanovena neobvyklá pravidla. Kapela, která přijede, musí přivézt lahev rumu. Hrajou se tři písničky z toho jedna povinná, kterou měsíc předem účinkujícím rozešleme a oni si ji připraví podle svého. Je to hodně zajímavý a neobvyklý. Soutěží se o tzv. Křižanovský vaťák, což je klasický vaťák s naším emblémem, druhá cena je vaťáková vesta a třetí beranice. Je to také nejkratší a poslední letní festival. Ve 12:57 začínáme (na tom si zakládáme), a končíme lehce promrzlí kolem čtvrté odpoledne.
V: Pak se pokračuje společným jamováním pod střechou v Hrobské besedě. Letos chceme udělat i country bál. Zvláštnost každého ročníku ovlivňuje počasí. Vloni to šlo, bylo hezky, ale předloni byl krutý mrazík a sněžilo. Jednou vyhrála skupina Pavla Petržaly z Brna a Prahy, potom skupina Křáp, která dostala diváky tím, že vystoupila v plavkách a skupina Marien, která píseň Báj
ečnou ženskou odzpívala v brněnském hantecu.

Další akce, za kterou stojíte, je Bobování. Ale tu jste asi neplánovali.
J: V loňském roce jsme náhle přišli o kapelníka. Díky jeho nemoci. Moc se nehlídal, to je taky pravda.
V: Žil naplno.

J: Bob se neošidil v
 ničem. Pohřeb Bob neměl, a tak jsme mu uspořádali společně se světeckou skupinou Střepy tzv. tryznu.
V: Byl to “krásnej” mejdan.

J: On si to vždycky přál. Měl tyhle akce rád. Mejdan o třech stovkách lidí. Objevili se tam kapely a lidi, se kterými hrál, třeba i Kapitán Kid přijel. Řekli jsme si, že bychom v tom mohli pokračovat, ale nevěděli jsme, že to bude letos pojmuto jako sbírka na jeho náhrobek, který dodnes nemá.
Díky tomu vznikla vzpomínka – Bobování.
V: Máme v plánu zavést Bobování jako tradici. Vy
brat peníze a zachovat vše ve smyslu charity. Bob měl hrozně rád děti, tak někomu pomoci. Třeba dětem s cukrovkou, kterou on měl taky. Chceme to vymyslet tak, aby peníze nešly na nějaký ústav, ale na konkrétní věc, třeba nějakému dítěti. Snad se to podaří, Bob by měl určitě radost…

Změnil Bobův odchod nějak fungování skupiny?
J: My původně mysleli, že to bude konec kapely. A nepřestali jsme díky lidem, kteří nám psali, abychom nepřestávali, abychom jeli dál. A psali nám osobnosti, jako třeba Jirka moravský Brabec, Cimbura... Vážíme si všech, kteří psali emaily plné podpory. A tak jsme se začali pídit po basákovi. Sehnali jsme Péťu Elmana, hned s ním jeli na Portu a Portu jsme získali. Ale celé to bylo takové zamotané, až nás oslovil Tomáš Anťa Kuncl ze Str
áníků. A protože už s námi hrál, když byl Bob nemocný a písničky znal, tak jsme po něm sáhli.

Zkoušení tedy probíhá jakým způsobem?
J: My zkoušíme tady v Křižanově na stařičkém vechtru. A já jsem strašně rád za tu partu
, jaká je. To je takovej motor. Já se na zkoušky strašně těším. Vím, že bude papání, pivíčko, pokecáme o všem možném. Scházíme se v šest a hrát někdy začínáme třeba až v půl devátý… než to všechno sníme…. Ale to není vždycky.
A: Většinou...

To zní krásně. Jak ale probíhají vážné debaty o písničkách? Má někdo konečné slovo?
J: Přineseme základ, takový návrh – slova a muziku.
V: Zahrajeme to a pak se bavíme dál. Konečný výsledek je společný. A vůbec to není tak, že by někdo řekl “Ne, takhle ne!” Ono to pak každého i jinak baví, když do toho vloží něco svého.

To je tedy maximální výsledek. Máte písničky postavené na hlasech a dát je dohromady přece není tak jednoduché…
J: No, to není jednoduché (smích), ale je u toho sranda.

V: Je to i o tom, že se známe strašnou spoustu let. Znali jsme se ještě, než kapela vznikla. Jezdili jsme na vandry. Pak to jde.

Vrátím se k loňské Portě v Ústí. Slyšel jsem názor, že jste vyhráli, protože jste moc chtěli Portu získat pro Boba?
J: Proč ne. Já bych to tak i klidně bral. Bob si ji vždycky z Ústí přál. My jsme to vlastně na Portě i řekli, že jednu z Port jsme vybojovali pro Boba. Povedlo se.

Jak vaše písničky žijí a jak přežívají?
V: Máme takové jádro, které hrajeme.

J: Někde jsem už vhodnou odpověď na takovou otázku četl: Já neskládám do šuplíku, co složím, t
o je bomba, a to se hraje (smích). Tak to není samozřejmě, nemáme kvanta písniček. Když hrajeme pár koncertů za sebou, tak mi přijde blbý hrát to samé. Ale pak si říkáme – jednak to jsou úplně jiní lidi, a když jdu třeba na Wabiho Daňka, tak chci taky slyšet ty staré písničky. A přitom jsem je slyšel tisíckrát.

Ale to je asi právě to umění poskládat vystoupení tak, aby lidi vzali i ty nové a mohly se z nich stát hity.
V: Ty naše nové zkoušíme na posluchačích právě v divadle M v Duchcově.

Hraní a vystupování, to je dost komplikovaná záležitost včetně cestování.
J: Říkáme si
, proč jezdit někam hodně daleko. Máme s tím problém, je nás šest. Ze žertu říkáme, že musíme někoho vyhodit, abychom se vešli do auta. Naštěstí naše republika není nijak ohromná. Nedávno jsme hráli v Přerově, nádherný úžasný koncert se Špuntama. Lidi nás tam přijali úplně skvěle, osm přídavků. Cítíme, že by bylo zapotřebí hrát více v našem regionu. Paradoxně ale hrajeme víc na Moravě než u nás na severu.

Berete se vážně?
J: Jo, bereme. S
mrtelně vážně. Ono to tak asi s naším názvem nevyzní. Název vznikl tenkrát, když hrál Bob a my dva kluci coby Bobci. Mysleli jsme po smrti Boba i na změnu, ale nakonec jsme si řekli, že je to zbytečné. Že je spousta “blbých” názvů třeba i v angličtině, akorát, že to tak nevyzní. A tak proč nezůstat s tím názvem, byť trochu infantilním, ale které už mnozí znají a něco jim říká.

Zvláštnost kapely?
J: Máme zvukařku, což je Anťovo žena Dita a kuchařku Juditu. Ta nám připravuje dobrůtky, dorty peče maso, koláčky. Třeba jsme jeli do Slaného a rozhodli jsme se, že tam pohostíme všechny diváky. Simona Klímová si nám totiž stěžovala, že nám závidí naše zkoušky. Ona když zkouší, tak jí nemá kdo uvařit. Tak jsme přivezli spoustu jídla jí i posluchačům.

Co má šest muzikantů Bob a Bobků společného?
J: Kromě muziky asi to jídlo. Rádi jíme. A všichni. Vždyť je to na nás znát. Střídáme se ve vaření a nikdo nepřijde na zkoušku pozdě, protože se bojí, že nezbyde. Co je u nás strašně fajn, čeho si vážím je fakt, že když si řekneme: “Budeme tam a tam v tolik hodin,” tak tam opravdu jsme. I proto jsem tak spokojený. A doufám, že jsem to nezakřikl.

Úplná idyla?
V: Asi ano, jezdíme spolu i na dovolené. A nejen sami jako kapela, ale i ti, se kterými je nám dobře.

J: Ale já bych
fakt asi na nic nepřišel, co bych nám vytknul (smích).

Sestava skupiny podle věku (přes protesty shora uvedených):
Lenka Vokounová – zpěv, akordeon, rytmika
Lenka Bubo Špinková – zpěv, flétna, rytmika
Honza Vyskočil – kytara, ukulele, ukebanjo, zpěv

Renda
Ježek Kříž (J) – kytara, zpěv
Věrka Teršípová (V) – zpěv, příčná flétna, rytmika
Tomáš Anťa Kuncl (A) – baskytara, zpěv

Sestava technického zázemí:
Dita Kunclová - zvukařka a chůva kapelních dětí

Jud
ita Žemličková – kuchařka
Josef Odvárka – občasný šofé
r vozu, kam se vlezeme všichni

 

Kontakt: Renda Ježek Kříž, tel. 606 642 540
E-mail: rene.kriz@tiscali.cz
www.bobabobci.cz

 

Milan Plch Belmondo
Folk & Country 11/2008

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.