Nové album Bluesberry slibovali už v roce 2006, kdy oslavili 35. narozeniny. Nakonec dlouho očekávaná novinka Blues je třeba vyšla až o dva roky později. Úplně čerstvou ji naše nejstarší nepřetržitě hrající bluesová kapela přivezla v listopadu do Šumperka na Blues Alive. Tam jsem se také s kapelníkem Petarem Introvičem sešel a nechal si od něj CD představit. (Aktualizace rozhovoru proběhla e-mailem na začátku února.)

Je tam 19 nových písniček. Skoro by to bylo na dvojcédéčko, i ve studiu mi říkali, že je to šílenost. Ale já jsem měl nějaký tvůrčí přetlak. Některé z těch písní mají velmi staré texty, například Ruzyňský blues pochází z doby, kdy mě v roce 1979 zavřeli za pokus o opuštění republiky. Ale jinak jsou to opravdu všechno novinky.

Jsou to hlavně moje písničky s texty od našich osvědčených autorů, jako jsou Jarda Müller, Milan Jablonský, Vašek Kopta, Pavel Čapek. Jsou to textaři, kteří rozumí mým problémům. Je to taková směska od ryze mužských témat typu “Odešlas ráno, když jsem tvrdě spal…” až po písničku o reklamě. Není to tedy typicky bluesová deska, nejsou tam jen samé dvanáctky.

Dal jsem dohromady dvě písničky, ve kterých jsem jasně slyšel vibrafon, i když jsem nevěděl, jak hraje (smích). Radka jsem znal z ASPM Honzy Spáleného. A můj basista, který zvučí v Redutě, mi spolupráci s ním domluvil. Radka jsem poznal jako skvělého muzikanta, který mi navíc na desce zahrál bez nároku na odměnu.

To už je tak dávno, že si to snad ani nepamatuju… (smích). Ale už odmala jsem byl ovlivněn tátou, muzikantem, který měl rád angloamerickou hudbu: swing, rokenrol, boogie. Důležitá byla i škola na Hanspaulce: V roce 1964 (to mi bylo 13 let), nám pouštěl učitel v hudební výchově LP Písně černého lidu. A to mě dost oslovilo. Byly to ukázky starých bluesáren: Leadbelly, Sonny Terry, Sonny Boy Williamson. A do toho měl “řeči” pan Štěpánek o utiskovaném černém lidu… Ale abych se vrátil k tvé otázce… Na Hanspaulce fungovala kapela Žízeň – Ivan Hlas, Ondřej Hejma, trošku jsem s nimi hrál i já. Hrálo se blues, věci jako Memphis Slim a podobně. A já jsem si řekl, že založím svou vlastní kapelu. Napřed jsem vymyslel název, potom jsem sháněl lidi a tím to začalo.

Ano. Na Hanspaulce jsem se potkal s Jardou Müllerem, kterému jsem řekl: Piš texty česky, nepiš o tom, jak šumí Mississippi. A tak Jarda složil Blues poslední startky, Pocem moje stará, Vekslácký blues a další písničky o ryze českých problémech českých bluesmanů a o životě tady u nás. Dodnes zpívám jenom česky a jsem za to rád.

Já jsem byl vždycky spíš na jednodušší, mně srozumitelné texty (smích): V+W, Suchý, Kryl, Dobeš…

Určitě 80. léta s Máriem Císařem, Martinem Krausem, Jirkou Kredbou. V té době tady byl velký útlak a my jsme bojovali a pořád hráli, což vlastně byla pohoda a legrace.

Tu “pohodu a legraci” jsem samozřejmě myslel v nadneseném slova smyslu. Byl to samozřejmě souboj o přežití: buď oni, nebo my. Chtěli, abych přejmenoval kapelu. Já jsem neustoupil. Chtěli všechno schvalovat, povolovat. Já jsem nechtěl. Například Vokalíza. To mělo být tvůrčí setkání, něco trochu jinak. Ne Bluesberry, ale Petar Introvič a hosté, což bylo přání Jany Koubkové. Mně se to líbilo. Sezval jsem si tedy hosty (dechaře z Originálního pražského synkopického orchestru nebo Petra Roškaňuka ze Žlutého psa), ale soudruzi chtěli ke schválení půl roku předem texty. A já ani nevěděl, co budu hrát, natož abych měl texty. Tak jsem něco odevzdal, oni jeden text zakázali – a já ho zazpíval, což byl průšvih až na půdu. Nechci se chlubit, ale mé “sdružení” hrálo skvěle a já jsem se soukromě dozvěděl, že nebýt toho průšvihu, měl jsem tenkrát cenu Vokalízy, která se mohla pěkně vyjímat vedle Porty 82.

Byl prostý: “Já dřu celej den, až když slunce zapadá, ty jdeš pít za mý prachy, a ten blázen jsem zas já.” V té době se u nás prostě nedřelo, proto ten zákaz. Ale přišlo léto 1979, já už jsem to nemohl “vydejchat”, sbalil jsem pár věcí a pokusil se odjet navždy do ciziny. Nedopadlo to slavně, bylo to za devět měsíců natvrdo. Moje první žena totiž tajně odjela do ciziny v roce 1978 a já jsem odjížděl koncem léta 1979. Na žádost o výjezdní doložku mi můj zaměstnavatel, Vinohradské divadlo, napsal: “Cesta do Jugoslávie se nedoporučuje. Manželka zůstala v kapitalistické cizině, má novomanželskou půjčku.” Taky jsem zjistil, že se o mě zajímá StB. A tak jsem si napsal svou žádost o doložku, kamarád z Hanspaulky vyrobil razítko, a jel jsem. Cesta byla dramatická. Nakonec mě omylem chytli v Maďarsku na přechodu Letenye, kde byl nějaký zátah na Rumuny a já se do toho dostal. Po kontaktu do Prahy zjistili, jaká je se mnou situace, a už jsem se vezl: Bratislava, Leopoldov, Ilava, Ruzyň.

Marek Šmaus. Výborný kytarista, jakého jsem zatím neměl. Je to učitel hry na kytaru, má svůj jazzový soubor, Ale hlavně je to můj první kytarista, který má elektriku i akustiku a hraje na ně různým stylem. Dalším členem je pianista, gynekolog Jakub Mach, který na všechny koncerty dojíždí z Luženiček u Domažlic. Na basu hraje kapitán policie, počítačový expert a zvukař Reduty Pavel “Chosé” Jurda. Bicí obsluhuje školník z Malé Strany, velice dobrý swingař Luboš Hnát.

Teď jsem rok pracoval na desce, mezitím jsem byl na operaci, opustila mě skvělá dívka… Ale pořád hrajeme dvakrát až pětkrát měsíčně. Koncertujeme už 37 let bez přestávky, což je myslím dobrý výkon. Nemám žádného manažera, jsem trošku introvert, tak je pro mě sjednávání koncertů docela fuška (smích).

Obojí nám vyhovuje. Když je dobrá nálada, dobré počasí, dobrý zvukař a dobré publikum, hrajeme rádi všude. Teď na konci ledna jsme dokonce hráli na sjezdovce Kramolín v Lipně nad Vltavou. A byla to moje premiéra na pódiu se sněhem a mrazem. Nešlo topení, trošku foukal vítr a sněžilo na nás. Po čtvrté písničce mi kytarista Marek sdělil, že mu mrznou prsty tak, že už neudrží trsátko. Docela pohoda – to jsem opravdu ještě nezažil (smích).

Ideální je, když část tančí a část poslouchá. To mám pocit, že to baví všechny.

Já jsem stár, velmi stár, superstar, nic si nepamatuju… (smích). Ale je tady pár lidí, kteří to dělají skvěle. Někteří umí dobře hrát staré blues, jiní dávají přednost elektrickému stylu. Já sám jsem spíš zastánce akustické podoby. Dnes ale scénu moc nesleduju; dřív jsem chodil do Malostranské besedy, teď jdu sem tam do Blues sklepa. Ale vím, že scéna neumírá. A to je dobře, protože blues je třeba…

Poslouchám všechno “dobré” – od V+W přes Mayalla, Cohena, Dylana, Davea Matthewse, Taj Mahala, Emmanuela, Theessinka, Dobeše až po Living Colour. Mám v “moubajlu” výběr toho nej, co mám rád. Je to přes 1000 písniček.

Určitě. Je to muzika pěkně od podlahy – ale základy má v blues (ostatně jakákoliv dobrá hudba pocházející z angloamerické scény). Já nemám rád rockové cajdáky. Buď musí být muzika od podlahy, anebo mám rád dobrý folk, ať už je to folk-blues, nebo právě Wabi Daněk a Pavel Dobeš. To všechno je dobré, z toho všeho se dá čerpat.

K dobré náladě, k pohodě, k tanci, k hezkému usměvavému dnu. To není smutná hudba, blues je veselá muzika. Vždyť ať si jí lidé poslechnou!

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk & Country 3/2009

Diskografie Bluesberry:
LP Pocem moje stará (1980)
CD/LP Bluesberry (1985)
CD Já to platím (1995)
CD Malostranská beseda Live (1998)
CD Josefína (2000)
CD Co je to blues (2003)
CD Blues je třeba (2008)

HOME