Blaf lyriku neumí

Kdykoli mluvím nebo píšu o jablunkovském Blafu, s oblibou cituji jednu z jeho nejpovedenějších písniček Brisbane. Zpívá se v ní, že „z Jablunkova do Brisbane je dálka“. Avšak nejen do tohoto australského města, ale také třeba do Prahy, Brna nebo Hradce Králové to mají Jablunkovští poměrně daleko. A tak není divu, že se o nich pořád ještě neví tak, jak by si po dvaceti letech poctivého hraní zasloužili. O nesrozumitelných a přitom velmi vtipných textech, o originálním žánru „gorolgrassu“ a o dalších reáliích jsem rozmlouval se dvěma členy Blafu – s houslistou a autorem většiny písní Tomášem Tomankem a s kytaristou Honzou Pazderou.

 Od ostatních kapel se na první poslech lišíte jazykem, kterým zpíváte. Řada posluchačů si určitě myslí, že jde o polštinu.

T: Pro mě je to rodná řeč, já jsem se tím jazykem učil mluvit a mluvili jím na mne taky rodiče. Jedná se vlastně o polské nářečí, které je však v dnešní době výrazně ovlivněné češtinou. Proto například Polákům zní víc česky než polsky.

H: Já jsem se do toho kraje přistěhoval a když jsem tu řeč uslyšel poprvé, myslel jsem si, že jde o polštinu. Ale dneska už vím, že se toto nářečí od polštiny hodně odlišuje a že jde vlastně o směs polštiny, češtiny a dalších jazyků, které měly na tento region vliv.

T: Ano, je tam například hodně prvků také z němčiny.

Proč vlastně zpíváte v nářečí?

T: Jak už jsem řekl, je to můj rodný jazyk. Já v něm přemýšlím a tímto jazykem se mi píše snadno. Mám samozřejmě v šuplíku i řadu česky psaných věcí, ale zatím jsme je s kapelou ani nezkoušeli, hraju si je jenom doma jako písničkář. Ale nářečí je pro mě mnohem přirozenější než čeština.

Mne ale zaujala především jiná věc. I když zpíváte v nářečí, v textech Blafu se objevují reálie, které s vaším regionem přímo nesouvisejí: islám, Saddám Husajn, Jožo Ráž z Elánu nebo Vietnamci. Co tě, Tomáši, inspiruje k napsání takového textu?

T: Jistý vliv samozřejmě mají aktuální události, ale nejen ony. Píseň Saddam jsem napsal už během první války v Zálivu, ale islám ovlivnil i náš region. Na náš kraj v minulosti najížděli Turci, byly tam stavěny obranné zdi, kterým se říká šance a které se dochovaly dodnes. Tak jsem nad tím přemýšlel, brnkal jsem si na kytaru a díval jsem se na želvy, které mám doma. Napadlo mě, že jsou taky z orientu, a tak třeba vznikla písnička Orient.

Jak ses dostal k tématu vietnamských obchodníků v písni Zbójnicy?

T: V kronice Jablunkova jsem četl, že v Kněžském domě vedle náměstí byli uvěznění zbojníci. Nyní na stejném místě prodávají Vietnamci. Takovéto souvislosti historie a současnosti mě zajímají a inspirují. 

V neposlední řadě mě oslovila píseň Opica, která reflektuje téma sametové revoluce.

T: To byla aktuální píseň, napsaná hned po listopadu 1989. V té době jsme s kapelou objížděli mítinky, a tak vlastně vznikla tato písnička. Na novém albu máme dvě nebo tři takto staré skladby, ale jinak jsou tam samé novinky.

Všiml jsem si, že ve tvých textech výrazně převažuje epika – jde mnohem častěji o příběhy než o pocity.

T: Já lyriku moc neumím, pro mě je děj velice podstatný. Četl jsem hodně lyrických básniček, ale ve svých textech děj potřebuju.

V hudbě Blafu slyším především country, banjo do vaší hudby vnáší prvky bluegrassu, ale na novém albu slyším i stopy folklóru. Co tedy hrajete?

T: Když jsme před dvaceti lety kapelu v Hrádku ve Slezsku vytvořili, byli kluci nažhavení do country. Naše první veřejné vystoupení se odehrálo na nějaké přehlídce, kde byly samé bluegrassové a newgrassové kapely. My jsme byli úplní nováčci a moderátor se nás zeptal, co hrajeme, jestli bluegrass, nebo newgrass. A tak jsem odpověděl, že to bude asi gorolgrass. Ten termín se pak na nás nalepil a dlouho se nás držel. Jak se však obměňovali členové a každý přinesl nové impulsy, posouváme se (především díky bicím) čím dál víc k bigbítu. Jinak já sám jsem byl kdysi milovníkem hardrocku a do country jsem byl vtažen, protože mě do jediné jablunkovské rockové kapely nechtěli.

H: Já bych náš styl identifikoval dost těžko. Hodně čerpáme z country a bluegrassu, ale chceme jít svou vlastní cestou. Určitě se nesnažíme kopírovat bluegrassové grify. Záleží na každém instrumentalistovi, co do kapely přinese.

T: Mimochodem není náhoda, že tě po poslechu nové desky napadlo, že začínáme koketovat s folklórem. Je to ale přirozený vývoj, protože já jsem taky hrál v cimbálce a možná jsme ovlivnění současným trendem. Prostě jsme udělali nějaký experiment s folklórem, ale rozhodně nechceme jít pouze touto cestou.

Myslím, že mluvíš například o písni Dróciorz, že?

T: Ano, ta je z dílny pana Oty Žabky, folkloristy, který bydlí v Kostkově u Jablunkova a který má na svém kontě přes sto písniček. Bohužel se mu však nikdy nepodařilo udělat ucelené album. Jeho skladby hrají různé folklórní soubory u nás na Jablunkovsku, hodně jich je v rozhlasovém archivu. A on nám teď věnoval tři písničky, z nichž jednu jsme trochu upravili.

 Kdy se Blafu za těch dvacet let historie kapely dařilo nejlépe?

 T: Velký zájem jsme zaznamenali kolem revoluce a těsně před ní. Pak to opadlo a jen postupně se to začalo znovu rozjíždět. Ale myslím si, že nejdál jsme dnes. Loni jsme se například dostali na Litvu a letos se nám rýsují další zahraniční cesty, například Moskva. Ovšem za největší úspěch považuju, že jsme vůbec těch dvacet let vydrželi.

Jak často Blaf koncertuje?

H: V průměru dvakrát až třikrát do měsíce. Vesměs hrajeme v našem regionu. ale občas se dostaneme i dál.

T: V Čechách jsme hráli jen párkrát na Portě v Plzni a asi dvakrát v Praze. Na Slovensku jsme byli dvakrát, ale v Polsku se to dá počítat na desítky. Problém je, že v Čechách jsme málo srozumitelní.

Ale při současné vlně obliby etnické hudby by to mohlo být naopak pozitivum.

T: Mohlo, jenže naše písničky hodně stojí na textech, takže opravdu narážíme na jazykovou bariéru. Už jsme slyšeli různá doporučení. Například jeden posluchač nám přímo řekl: Já jsem přemýšlel nad tím, proč vy vlastně nezpíváte česky. – Já jsem nad tím taky přemýšlel, ale ztratilo by se to kouzlo.

Čeho byste chtěli letos dosáhnout kromě toho hraní v Moskvě?

H: Natočili jsme cédéčko, takže bychom se měli vrhnout zase na zkoušení a na psaní nových věcí.

T: Po cédéčku vždycky přijde útlum a otázky, jestli vůbec ještě něco napíšu. Ale chceme co nejvíc koncertovat, tvořit nové písničky, a – jak říká Honza – zkoušet.

Milan Tesař

Složení kapely:
Tomáš Tomanek (housle), Pavel Buble Sikora (banjo), Robert Kulka (baskytara), Jan Klus (bicí), Honza Pazdera (kytara).

Hosté na nejnovějším albu Pop-jewki:
Jiří Mannheim (dobro), Karel Gibiec (harmonika, mandolína), Jarek Žižka (akordeon), Martin Martynek (trubka).

Internetové stránky: www.blaf.cz

Diskografie: Gorolgrass I & II (1994), Hity (1995), Nie beje to lehki! (1999), Tustela (2002), Pop-jewki (2005)

HOME