Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam
Není špatné nikam nepatřit

Na Portách osmdesátých let nebylo zas tak těžké se odlišit. Ovšem zaujmout většinu zvyklou na čtyřakordové písně s trampskou a folkovou tématikou, to se podařilo jen některým: Nerez, bratři Ebenové… a samozřejmě Bonsai. Posledním mohykánem tehdejší sestavy je Zdeněk Hříbal, dnes ústřední postava Bílé nemoci, kde se i po pětadvaceti letech písničky Františka Stralczynského a Tomáše Poláčka hrají. I když trochu razantněji. Aspoň je jejich autoři budou ve folkovém nebi lépe slyšet.

Jste zvláštní tím, že hrajete poměrně hlasitou hudbu, ale přitom navazujete na legendární Bonsai, jejíž písničky měly složité poetickými texty. Nestává se vám, že právě kvůli hlasitosti texty zaniknou a nevyzní?

Mně se zdá, že je to pořád přijatelné, ještě to není těžký bigbít. Vždycky se snažíme, aby lidi textům rozuměli a nešlo jenom o muziku. Je ovšem fakt, že na folkových festivalech jsme za velké ranaře, ale zase na rockových festivalech za folkáče.

To možná máte pocit, že nepatříte pořádně nikam.

Škodolibci říkají, že jsme hybrid a nemáme vlastní tvář, jsme snůška všech možných věcí. No ale není špatný pocit nikam nepatřit, linout se různými žánry a všelijak proklouzávat. Aspoň je to pro lidi zajímavější než přijít na koncert, kde ti kravál hned ustřelí hlavu.

Proč jste při založení Bílé nemoci na začátku devadesátých let nebyli důslední a neřekli si, že budete opravdový rock?

Tam to jinak nešlo. Bílá nemoc vypučela na Bonsai a první písničky byly folkové věci oblečené do bigbítového hávu. Tomáši Poláčkovi se zalíbilo pojetí Dire Straits, spojení cinkavých kytar s bicími a klávesami, tenhle trend jsme se snažili nastolit. Jak postupně přicházeli další lidi, občas někdo přinesl něco tvrdšího, například Jirka Podzimek nebo Ivo Hloch, ale každý se postupně ztvárnil. Nikdy jsme se nechtěli vzdát folkových balad a něžných textů.

No a proč se v tom případě Bílá nemoc odstřihla od Bonsaie?

Protože jsme viděli, že vyložený folk by nás už nebavil. V závěru Bonsaie se objevily elektrické klávesy, elektrická kytara, čímž jsme si rozhněvali posluchače i pořadatele v klubech, kteří nás pořád tlačili do folku. Někam jsme přijeli, Jirka Podzimek začal dovádět na Fendera, Hanička Navarová vlála dlouhými vlasy nad klávesami… Jupp nás na Petynce pak už ani nechtěl (smích).

Vznikla tedy Bílá nemoc jako pokus o převtělení Bonsaie po jejím rozpadu?

Bonsai skončila v roce 1989, nato jsme skoro dva roky nic nedělali, ani jsme neplánovali. Pak mi zavolal Tomáš, že má takový nápad spolu s Honzou Ponocným, se kterým se znali z vojny. Že by Honza měl chuť to dělat jinak, elektricky. A to byl základní kámen Bílé nemoci. Později jsme se seznámili s Ivanem Němcem a Petrem Krejčím, kteří nám dělali rytmiku, a tím se to rozjelo.

Ája a Frantovy obrazy

A proč vlastně Bonsai skončila?

Trochu kvůli rozdílnosti názorů, jak se u rozpadů kapel říkává, ale největší problém byl odchod Alenky Sukové, na které všechno stálo. Ona byla v Bonsai hodně důležitá, a přitom se asi v kapele necítila moc dobře. Dávaly se jí do pusy texty, kterým ve svých čtrnácti, patnácti letech nerozuměla, ani nemohla. Chtěla mít větší pocit nezávislosti, ne že ji někdo někam dovede za ručičku a řekne, co má zpívat a o čem to je. A takovou nezávislost jsme jí dát asi nemohli.

To ale bylo docela riziko, brát do takové kapely mladičkou zpěvačku. Neměli jste jinou možnost?

Nám se ohromně líbil její hlas. Měla ho syrový, ničím nezpracovaný, takže její zpěv byl krásně zářivý. Byla příliš mladá na to, aby si uvědomila, že má zlato v hrdle a aby na tom pracovala. Měla třeba šanci na velkých akcích a sejšnech leccos pochytit od Pavlíny Jíšové nebo Zuzany Navarové, ale řekla, že jde radši spát (smích).

Říkal jí aspoň někdo, o čem ty písničky jsou?

Ono nebylo těžké poznat, že zpívá a neví, o čem, z prvního demáče to neomylně vyhmátl i Vláďa Merta, který byl tehdy pro kluky takový guru. To byla pro Frantu docela rána, takže pak začal věnovat hodiny a hodiny na to, aby jí to vysvětlil.

Čili vysvětloval, jaký obrat co znamená?

Tak nějak, ono to bylo velmi složité i pro mě (smích). A taky říkal, za jakých okolností a podmínek písnička vznikla. Když to ale Franta ve dvou třech větách objasnil, bylo to pochopitelné a Alence to hodně pomohlo.

Ale publiku tohle při vystoupení říct nemůžeš.

Lidi to zase vnímali jinak, jako obraz. Málokdo šel do hloubky, že by zkoumal, jestli je v tom nějaký jinotaj. Pravda, byly tam i lehké narážky na systém, ale to nebyla pro Bonsai ta zásadní parketa.

Určitě mělo publikum dost věcí k přemýšlení, sám si pamatuju, jak jsem u desky Porta ‘83 dlouze přemýšlel, co znamená písnička Historka.

To popisuje rozvod, soudní stání.

No jo, tak takové prožitky Ája sama opravdu neznala. Byla ale opravdu nenahraditelná? Člověk by řekl, že vyměnit zpěvačku není až tak nemožné.

Zpívala s námi potom ještě herečka Eva Kulichová, ale tam to začalo jít trochu jinam. Začalo to připomínat hraný šanson, gesty a mimikou, spělo to ke stylu Hany Hegerové. A to nebylo nic pro Frantu Stralczynského, který potřeboval, aby jeho písničky zněly folkově, zpívané refrény, trojhlasy a tak.

Čili jste si to řekli a rozešli se.

Pak už neměl nikdo chuť, sešli jsme se na zkoušce a jenom na sebe koukali.

Kohouti a hlídač hrnců

Jak ses vůbec cítil ty v kapele plné výrazných osobností? Neměl jsi pocit, že se za Frantou, Tomášem a Alenkou ztrácíš?

Určitě ne, já jsem byl prostředník mezi nimi (smích). Měl jsem pocit, jako když musíš hlídat zároveň několik hrnců na plotně, abys sice něco uvařil, ale zase aby žádný nepřetekl. Franta mi to měl za zlé, naopak Tomáš mi fandil. Kolikrát se stalo, že se v šatně porvali, třeba o harmoniku, kterou jeden nechtěl půjčit druhému, Alenka zatrucovala a šla si někam sednout, přese mne si pak posílali vzkazy.

Jak potom dopadaly koncerty?

No právě dobře, protože jak se nastartovali, byli pak na pódiu jako kohouti, kteří se trumfují. Vládlo tam takové zvláštní napětí, a to mělo silné kouzlo.

A ty ses mohl nějak hudebně prosadit?

Já byl hlavní mužský zpěvák, měl jsem nejznělejší hlas. Tomáš trochu huhlal a Franta byl syrový, občas ani neintonoval a řval. Ale své velmi osobní výpovědi nikomu nedal, ty mohl přednést jen on sám.

Měl jsi asi nervy ze železa, že jsi jim neřekl: “Kluci, mě už nebaví vás pořád rovnat, končím.”

To by byla škoda. My zažili spoustu krásných chvilek a nádherných věcí, pro které jsem zapomněl na všechny šarvátky a hádky. Bylo to někdy těžké, Franta se třeba opil, pak si dával kapodastr úplně jinam, začal křičet. Ale když se povedou úžasné koncerty, člověk rád zapomene na ty nepodařené. A těch nepodařených bylo nakonec dost málo.

Zbyla po Bonsai aspoň nějaká reprezentativní nahrávka?

Brácha Tomáše Poláčka sehnal co mohl, vyčistil asi čtyřicet písniček, které mám na CD. Zkoušeli jsme oslovit Indies, jestli by nechtěli vydat podobnou vzpomínkovou desku, jako udělali s Čp. 8, ale jednání se zatím nedaří.

Jak se na vznik Bílé nemoci, ve které jste se objevili ty a Tomáš, tvářil Franta jako další z pilířů Bonsaie?

On v nové sestavě chvilku i byl, ale pak prohlásil, že ho to nebaví, a strašně se zlobil (smích). Hned řekl, že tahle parta se nebude nikdy jmenovat Bonsai. Že si název Bonsai bere on pro svůj vznikající projekt. I když jsem ten název tehdy vymyslel já.

A chystal opravdu něco konkrétního?

Kontaktoval třeba Jardu Samsona Lenka, chtěl dát dohromady něco, co naváže na klasickou Bonsai a bude víc postavené na něm, tedy na Frantovi.

Na jeho albu Rozpad kolonií jste se tedy nijak nepodíleli.

Ivan Němec mu nahrál baskytaru, ale Franta si tu desku vytvořil úplně sám a natočil s jinými lidmi.

To jste asi neměli dobrou pozici, když jste chtěli hrát bonsaiský repertoár.

On se vztah Franty a Tomáše pohyboval po ohromných vlnách. Chvíli se obrovsky nenáviděli a chvíli se neskutečně kamarádili, znali se od dětství, bydleli v Korunovační ulici vedle sebe. Takže když docela brzo vznikla první deska Bílé nemoci Hodiny v nás, Frantovi se to ohromně líbilo a navrhoval, že by nám dělal písničky, po čase otočil a řekl, že ty stávající hrát nebudeme. Takový prostě byl. Myslím, že přes to všechno ho to vnitřně těšilo. Dokonce si s námi několikrát na koncertě zazpíval Havrana.

Na Bonsai nenavázala jenom Bílá nemoc, ale i Bonsai č. 3, revival z Českých Budějovic. Kontaktovali vás, kamarádíte se s nimi?

Hlavně ze začátku, Vašek Koblenc tehdy kontaktoval Frantu i Tomáše. A po jejich smrti je největším znalcem Bonsaie Milan Martínek. Takže o sobě víme. Je velice potěšující, že se těch písniček chopili.

Připomíná vám to sebe v mladším vydání?

Zuzka Březinová je hlasově hodně věrná podoba Áji, to jo. Jinak ostatní moc ne, my jsme to měli postavené hodně zvláštně, na síle dvou do sebe zařezávajících kytar a jemné rytmice, to se asi ani nedá napodobit. Ale atmosféru má jejich podání úžasnou.

Parta kámošů

Pojali jste – po zkušenostech s Ájou a Evou – Bílou nemoc jako čistě pánský podnik?

To ne, na začátku jsme měli i zpěvačku, která s námi absolvovala jeden koncert, nebylo to ovšem úplně ono – pak skončila. Shodou okolností na tom koncertě byl i Ivan Hlas, který ihned hodil lano Honzovi Ponocnému, naštěstí se k nám vrátil Jirka Podzimek, takže nás to nezabrzdilo.

A nakolik jste měli při založení Bílé nemoci jasnou představu o nástrojovém složení? Tomáš Poláček a Honza Ponocný s tebou byli jasní, ale ostatní?

Já měl hlavně představu, že s námi bude zpěvačka a já se budu věnovat rytmice a vokálům s Tomášem. Jenže zpěvačka nepřicházela a zbylo to na nás. Tomáš nechtěl, aby to byl vyložený bigbít, akustická kytara byla pro něho důležitá.

Jak stálá je sestava kapely?

Rytmická sekce, tedy Petr a Ivan, jsou stejní od začátku. Nejčastěji se měnili kytaristi. Milan Martínek přišel původně jako perkusista, těsně před smrtí Tomáše. My jsme se vždycky snažili o atmosféru kámošů, ne o žádnou profesionální práci, trávili jsme spolu Vánoce, hory a podobně.

Tak v devadesátých letech to asi šlo, byli jste mladí a nemuseli jste dramaticky řešit rodiny a obživu.

Je fakt, že to je čím dál horší. Každý má rodinu, bydlí někde jinde, teď připravovat písničky, zkoušet, je to složitější. Dřív jsme se scházeli s Tomášem často, protože jsme bydleli blízko sebe, takže jsme měli písničky připravené předem.

A o opravdické profesionální dráze jste neuvažovali?

Docela jo, první dvě desky byly vcelku úspěšné. Dokonce jsme propracovali plán, že bychom to na rok dva zkusili, buď bychom to stíhali se svými povoláními, nebo bychom je nějak omezili. Pak ale přišla tragická smrt Tomáše, kvůli ní se to nerealizovalo.

Profesionalizaci ovšem hodně podporoval i Josef Snětivý, řečený Pepson.

To je pravda, v tom měl v kapele i příznivce, ale pak jsme si na to sedli a zjistili, že bychom museli dělat pětadvacet až třicet koncertů měsíčně, a to by byl šílený zabiják. On by to určitě dokázal zařídit, ale myslím, že by to nebylo k prospěchu věci. To, že jsme se nakonec nedohodli, vedlo k Pepsonově odchodu.

Dneska byste taky asi měli problém s tím, že je vás hodně, profíci omezují sestavy a hrají třeba jen ve třech lidech.

I o tom jsme uvažovali, dokonce jsme tomu věnovali i pár zkoušek. Ivan Hlas byl jeden z prvních, kdo nás naváděl, abychom to zkusili v redukované sestavě, ale přestavět celý repertoár pro méně lidí, to by nešlo. Ivan má Norbiho a Olina, kteří jsou nesmírně šikovní a utáhnou to. My nejsme takoví profíci a jakmile někde vypadne třeba baskytara, už je to cítit. A takhle nás to baví víc. Spokojíme se s tím, že v novém programu budeme mít část, kdy budeme hrát v méně lidech a akusticky.

Máš pocit, že změna stylu Bílé nemoci oproti Bonsai vedla k jinému přístupu, k většímu nadhledu?

Určitě publikum začalo vnímat víc i muziku, už jsme nebyli ta zadumaná parta, jak nás vídávali na Portách. Pamatuju se, jak jsem se při takových vystoupeních díval do publika a neviděl jediný obličej, všichni měli skloněné hlavy a snažili se tu muziku prožít, nadýchnout.V bigbítu se dá leccos ponurého zastrčit za muziku.

Čas vstát z popela

Ve čtyřech albech a živé nahrávce jste vytěžili hodně písniček ze staré Bonsaie. Zbývá ještě něco?

Zbývá, máme ještě nějakých patnáct písniček, ale je to těžké. Na něco si netroufneme už z piety, třeba i proto, že je písnička hodně pevně spojena s Frantou. A u dalších je to běh na dlouhou trať, neustále se vytvářejí další verze a debatuje se o tom. Tomáš nás rozmazlil tím, že byl schopen postavit nahrát písničku do vícestopého záznamu, dodělaly se jen nějaké drobnosti a bylo to. Máme naději, že dostaneme od jedné kamarádky unikátní nahrávky neznámých písniček Franty, údajně je psal ještě na vojně a podobně. Tak jsme zvědaví, prý jsou to skvosty.

Dobrá, ale nikdy jste si neřekli: “Chlapi, dřív nebo později budeme muset začít psát sami.”?

My jsme už dávno chtěli najít textaře, který by uměl tvořit jako Franta. Jediný takový je Michal Bureš, ale on je ve skládání textů pomalejší. A když je písnička hotová, ještě do ní zasahuje a opravuje. Ovšem jeho styl je Frantovi hodně podobný. Možná by se dalo něco vzít od Honzy Buriana, ten nám taky dal volnou ruku pro výběr písniček. Ne že by nabídky textařů nebyly, ale pořád to srovnáváš s Frantou a vidíš, jak byl výjimečný.

Podaří se tedy brzy posbírat dost písniček na novou desku?

To snad ano, my nemáme problém s muzikou, protože v tom je Ivan Němec dost plodný. Ale nahrávání konkrétně neřešíme. Dokonce jsme to neřešili ani v minulosti, protože jsme vždycky měli jednoduše kliku, třeba že nám věrný fanoušek Bonsaie poskytl finance na studio. Na čem nám osobně záleželo, byl živáč z Malostranské besedy. Důležité je, že pořád máme co hrát.

V jakém bodu umělecké dráhy podle tebe dnes Bílá nemoc je? Neupadli jste trochu do stagnace?

Teď mám pocit, že jsme na hraně, kdy bychom začali padat dolů, pokud bychom chtěli jet jenom setrvačností. Vlastně už osm let od Tomášovy smrti žijeme hodně z toho, co po Tomášovi zbylo. Je načase, abychom jako fénix vstali z popela a něco změnili.

Asi bylo velkým úspěchem už jen to, že jste tu tragédii ustáli a neskončili.

To bylo fakt těžké. Ovšem když jsem na první zkoušce poté dal chlapcům jasnou otázku, jestli budeme hrát dál, všichni považovali za zbytečné se na něco takového ptát, bylo jim jasné, že se musí pokračovat. Shodli jsme se, že tu existuje významné dílo výjimečných lidí, které se nedá jen tak odložit. Cítím ale takový neklid, že se Franta s Tomášem na nás dívají a říkají: “Tak se konečně neflákejte a začněte něco dělat sami.” Jenže já mám toho Tomáše pořád v zádech a přemýšlím, co by tomu řekl, jestli bych neměl ještě přemýšlet dál, zkusit jiný akord a tak.

Už se vám podařila v tomhle směru nějaká viditelná změna?

Velký impuls nám dal příchod Jirky Tvrdíka s elektrickou kytarou, hraje výborně. Jinak repertoár by se neměl měnit moc razantně, nemůžeme začít hrát blues ani bigbít a la Rolling Stones. Pořád to budeme stavět na baladách a vůbec písničkách, ne na velkých rockových plochách. Ale vynechali jsme letos třeba několik pravidelných hraní v pražském Vagonu, abychom zapracovali na změnách programu. Do Besedy lidi chodili z principu, pokecat s kamarády, byla to taková společenská událost, ale do Vagonu chodit přestávali, na pokec tu není vhodné prostředí, taky ty koncerty byly pořád skoro stejné.

Jak se bude nový program lišit od starého?

Nejvýraznější bude asi to, že zařadíme jako perličku čtyři nebo pět věcí pouze v akustické podobě, budou mezi nimi i některé hodně známé. Nech se překvapit.

1981 založení skupiny Bonsai
1983 zisk první interpretační Porty
1984 zisk druhé interpretační Porty a začátek velkého zájmu o skupinu
1987 nahrávka písniček Zázraky a Jinotaje vyšla v Supraphonu v edici Dostavník
1989 definitivní konec skupiny Bonsai
1990 založení skupiny Bílá nemoc, v níž působili tři členové Bonsaie
1998 smrt Františka Stralczynského
2000 smrt Tomáše Poláčka, v té době aktivního člena Bílé nemoci
 

Diskografie:
LP Porta ’83 (píseň Historka) – Supraphon 1984
LP Porta ’84 (píseň Na skleničku s Napoleonem) – Supraphon 1985
SP Zázraky/Jinotaje – Supraphon 1987
Hodiny v nás – Panton 1992
Lahvový a stesk – PP Production 1996
Zloději obálek – Apollo Records Comp. 1999
Malostranská beseda live – Blue Records 2001
Stíny a stouni – Barrandov Records 2004
 

www.bilanemoc.cz

Honza Hučín
Folk & Country 6/2008
zpět na seznam rozhovorů

HOME

  
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 
Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.