Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Ľuboš Beňa & Matěj Ptaszek v kriminále

Slovák Ľuboš Beňa hraje na rezofonickou kytaru akustické blues, hudbu od řeky Mississippi. Se svým současným spoluhráčem Matějem Ptaszkem natočil v roce 2007 studiové album Sound From The Street. Nyní se na pulty obchodů dostává koncertní novinka, pořízená na netradičním místě, ve věznici Mírov. CD Beňa & Ptaszek v kriminále vychází u brněnského vydavatelství Indies Happy Trails.

Od táboráků k Mississippi

Ľuboši, kdy a jak ses dostal k akustické hudbě z oblasti Mississippi?

Pocházím sice ze Slovenska, ale moje rodné město Skalica leží na hranicích s Moravou. Velkou část svého mládí jsem tedy strávil u táboráků na Moravě, kde už lidé v té době více než na Slovensku inklinovali ke country nebo trampské hudbě. Chtěl jsem hrát na kytaru a tehdy jsem neznal nic jiného než krylovky, nedvědovky a podobný repertoár hratelný na akustickou kytaru. Až po pádu železné opony jsem se dostal k nahrávkám americké country, ve kterých se už objevují prvky blues, swingu nebo rokenrolu. Začal jsem pátrat po kořenech té hudby a dostal jsem se až k elektrickému blues, které hrají Eric Clapton, John Mayall nebo B. B. King. A odtud už byl jen krůček k tomu, abych objevil autory bluesových standardů, protože všechny ty elektrické kapely čerpaly právě z těchto akustických kořenů.

Jaká cesta tě vedla k rezofonické kytaře?

Láska ke country, bluegrassu nebo “hand made music” mě přivedla na pravidelný festival Dobrofest v Trnavě na Slovensku. Tam jsem měl možnost vidět nejlepší hráče na dobro z celého světa. Zkoušel jsem hrát havajským stylem bluegrass, ale více mě lákala kytara. A právě toto spojení jsem našel v rezofonické celokovové kytaře a klasické kytaře. Mohl jsem spojit styl “slide”, tedy hru skleněným válečkem, který používali staří bluesmani pro tvorbu a ohýbání tónu, a přitom jsem mohl nástroj držet jako klasickou kytaru a kombinovat jednotlivé styly.

Můžeš to ještě víc vysvětlit? Jaký je tedy rozdíl ve hře blues na obyčejnou akustickou a na rezofonickou kytaru?

Zásadní rozdíl je v tom, že rezofonická kytara v sobě skrývá hliníkový rezonátor, který se pohybem strun rozezní a vydává nenapodobitelný specifický “kovový” zvuk. Mnoho hráčů na tento nástroj používá ladění jako u normální kytary, ale jen s takzvaným otevřeným laděním (kytara je naladěná do akordu jako například banjo) a s použitím kovového nebo skleněného válečku, kterým kloužete po strunách, dosáhnete toho správného zvuku, charakteristického pro tyto nástroje.

Když ses rozhodl hrát country blues, odkud jsi čerpal repertoár?

Jak už jsem říkal, věnoval jsem se původně hlavně country. S lokální kapelou Trdelník Band (trdelník je tradiční koláč ze Skalice) jsme hráli po bálech na Moravě a Slovensku. Potom se kapela transformovala a pár let jsme se věnovali vyloženě elektrickému bluesrocku s vlastními nářečními záhoráckými texty. To však skončilo, já jsem zůstal sám bez kapely a hledal jsem novou cestu, jak se dál věnovat hudbě. Rozhodl jsem se tedy pokračovat jako sólový zpěvák. Repertoár jsem čerpal od hudebníků, které jsem sám slyšel nebo s kterými jsem se potkal. Video, tabulatury a různé školy, to pro mne nebylo to pravé ořechové. Takových materiálů bylo v republice jen pár a čerpali z nich všichni, a tím pádem taky všichni hráli stejně. Já jsem nějaký čas studoval klasickou kytaru, ale z not jsem měl jen bolesti hlavy. Ani jsem přesně nevěděl, co hraju. A tak jsem k tomu přistoupil jako “primitivní černoch”. Přeladil jsem si kytaru, začal jezdit kovovým válečkem po strunách a po roce experimentování mi někdo řekl, že hraju tradiční blues, které se hrávalo v deltě řeky Mississippi. Tak jsem si sehnal nahrávky z této oblasti a svou hru jsem dále zdokonaloval.

Tradice rychle ustupuje…

S tím zdokonalováním souvisejí i tvé tři cesty do Spojených států. S jakým cílem jsi je podnikl?

Cíl byl jednoduchý – poznat na vlastní kůži atmosféru amerického Jihu. Vždycky jsem byl realista a pokládal jsem za svou povinnost navštívit místa, kde tato hudba vznikla. Všichni jsme to znali jen z knih, časopisů a historek, ale to už bylo jednou přeinterpretované a to mi nestačilo. Když jsem poprvé přistál v Memphisu a vydal jsem se na jih, bylo všechno jasné. Představa o bavlníkových polích, bluesových vesničkách a černoších se naplnila. Atmosféra, kterou na vás dýchá Memphis jako mekka blues, srdce country Nashville nebo New Orleans, to je něco, co se musí zažít na vlastní kůži. Uvědomíte si, že tradiční blues je hudba stará sto let a že dnes je pro obyčejného turistu těžké, ne-li nemožné, tuto hudbu v Deltě Mississippi vůbec najít. Díky příteli, velkému fanouškovi blues z Mississippi, který mi v Deltě pomohl, jsem měl tu čest poznat to málo, co tam ještě zůstalo. Zahrál jsem si s domorodými hudebníky, v klubech i na festivalech a navštívil jsem všechna důležitá místa spojená s blues. I když tradice rychle ustupuje, Delta Mississippi je stále ještě místem, které dýchá blues a historií a kam se vyplatí vracet. A to jsem také udělal.

Přinesly cesty do Ameriky nějakou zásadní změnu pro tvůj přístup k hudbě?

Jasně. Pochopil jsem realitu života na jihu Spojených států, což mělo velký význam pro mé chápání hudby a všech souvislostí. Je třeba tam cestovat několikrát, aby se vytratilo počáteční nadšení a opojení. Potom začnete opravdu vnímat realitu a vše si správně propojíte. Po návratu z Mississippi jsem měl dokonce chuť kytaru zahodit. V jedné chvíli jsem nabyl pocit, že nikdy nebudu schopný interpretovat blues tak autenticky, jak si to tato hudba vyžaduje. Naštěstí se to hned vytratilo a dnes jsem přesvědčený, že i Evropan je schopný hrát tradiční hudbu Ameriky na vysoké úrovni. Dokonce možná lépe než rodilý Američan. O tom nás mimochodem přesvědčují někteří nepříliš kvalitní američtí umělci, kteří působí v Česku nebo na Slovensku.

O tom, že tvé snažení není marné, svědčí i to, že tě Slovenská bluesová spoločnosť už dvakrát ocenila titulem Bluesman roku…

Je dobře, že se něco takového na Slovensku děje. Každý muzikant je rád, když ho za jeho úsilí někdo ocení. A kdo tvrdí, že není, lže.

Jaroslav Foršt (manažer): Luboš nechce moc mluvit sám o sobě a o svých zásluhách, a tak bych rád rozhovor krátce doplnil. Ľuboš Beňa je významný propagátor hry na rezofonickou kytaru, nástroje, který má kořeny na Slovensku, neboť ho vynalezli před necelými sto lety jeho krajané emigranti, bratři Dopierové. Luboš taky natáčel jako první Slovák v USA na desku významného bluesmana – hraje na albu Davida Evanse ve skladbě Needy Times.

Ľuboši, ve Skalici organizuješ pravidelné koncerty Hudba v Meste. Koho v jejich rámci představuješ?

Cyklus Hudba v Meste vznikl v roce 2002. Už tehdy jsem si přál, aby v našem městě někdy vystupovali umělci velkého formátu. A tak jsme vedle kapel ze Slovenska a Česka v posledních letech představili hudebníky snad z celého světa.

Hudba tancovaček, večírků a kostelů

V posledních letech vystupuješ v duu s Matějem Ptaszkem. Jak jste se seznámili?

Matěj je velmi zajímavý zjev na české scéně. Rozhodl se, že se bude živit hudbou, a tak jednoho krásného dnes sedl v rodné Ostravě na vlak a přijel do Prahy. Uchytil se jako hráč na klarinet a postupně se stal bluesmanem na Karlově mostě. Během své krátké hudební kariéry ušel takovou cestu, jakou někteří muzikanti nejsou schopní urazit za celý život. A jak jsem se s ním seznámil já? Jednoho krásného dne mi volal kamarád z Prahy, že se prošel po Karlově mostě a slyšel tam zajímavého muzikanta, který kvalitně hraje pouliční blues. A protože jsem v té době byl bez práce, využil jsem příležitosti, sedl jsem na autobus a s kytarou jsem se vydal do “země zaslíbené”. S Matějem jsme si sedli a bez jakéhokoli dohadování jsme začali hrát. No a hrajeme už tři roky. Matěj využívá své zkušenosti improvizace, daru zaujmout posluchače a umění dělat pouliční show. Já k tomu přidávám svou zkušenost z klubů a festivalů. Tak jsme vytvořili fungující duo, schopné interpretovat hudbu od čistě bluesových festivalů až po folkové nebo country přehlídky po celé Evropě. Dnes má totiž každý možnost prodávat svou hudbu. Ale je jen pár jednotlivců, kteří jsou ochotní zariskovat a vzdát se svého pohodlí a materiálních hodnot, aby dosáhli svého snu.

Z čeho se skládá váš společný repertoár?

Hrajeme blues. Musím však vysvětlit, že blues v běžném evropském chápání je něco jiného, než jak je vnímáme my dva. Evropa se k žánru dostala většinou skrze anglické blues, což je vlastně rocková hudba, která s původním americkým blues má dnes společný pouze název. My prezentujeme country blues nebo folk blues, tedy tradiční venkovskou hudbu 20. a 30. let minulého století. Takovou, jaká se hrála na tancovačkách, domácích večírcích, v kostelech a všude tam, kde se lidé chtěli bavit, a to ještě předtím, než se tato muzika stala populární v Nashvillu nebo v New Orleans. Náš repertoár se skládá z bluesových tradicionálů, country hitů a také z klasických bluegrassových skladeb. To všechno dohromady můžeme nazvat “hudba řeky Mississippi” a tak také náš styl prezentujeme.

Kde jinde než v kriminále…

V těchto dnech vám vychází album, které jste natočili na netradičním místě, ve věznici Mírov. Čí to byl nápad?

Nerad to přiznávám, ale jako prvního to napadlo Matěje. Přemýšleli jsme o tom během našich cest autem po Evropě. Protože naše hudba country blues vzešla z úplného dna společnosti, uvažovali jsme nejprve o nějakém klubu, potom o hraní pro bezdomovce a nakonec jsme se – i po inspiraci nahrávkami Johnnyho Cashe či B. B. Kinga – rozhodli nahrát CD ve věznici. Nápad je samozřejmě jedna věc a realita věc druhá. Ale tvrdá práce přináší ovoce a my jsme šli za svým cílem tak dlouho, až se dílo podařilo. Ale to jsme ještě netušili, že budeme hrát v nejtvrdším kriminále v Česku.

Bylo těžké rozhodnout se, co vězňům zahrajete?

V takových situacích se nedá příliš spekulovat. Hrát vězňům, kteří tam sedí 20 let, nějaké “sladké” písně, se rovná sebevraždě. Vybrali jsme ty nejtvrdší skladby, které máme, a časem prověřené songy a Matěj to podpořil svým úvodním slovem o jejich autorech – o černých trestancích a otrocích na bavlníkových plantážích. Tím se všichni posluchači ztotožnili s tím, co hrajeme. Bylo to riziko a nikdo netušil, jaká bude reakce. Ale podařilo se a nakonec nám dokonce tleskali vstoje. Člověka potěší, když mu vězeň, který sedí 25 let, řekne: “Hej, hoši, vy hrajete americkou muziku!”

Jaké to vůbec je, sedět tváří v tvář nejtěžším zločincům v zemi?

Protože jsem navštívil několik “černých” jižanských vesnic, hodně nebezpečná místa, jsem už na tyto typy tváří zvyklý. Ale Matěj, jak jsem si všiml, moc klidný nebyl.

Ty sám o vězení mluvíš jako o “bluesové konzervatoři”…

Bluesmani samozřejmě nebyli všichni trestanci, ale skoro všichni měli problémy s tehdejšími zákony Jihu Spojených států. Bylo to dané tehdejší politickou situací, ale to by bylo na jiné a mnohem delší povídání… Nicméně lidé mají tento druh muziky stále spojený s vězením a mnoho známých skladeb ve věznicích opravdu vzniklo a další byly tímto prostředím aspoň inspirované. Proto jsme Mírov pokládali za jakési top. Kde jinde bychom mohli nahrát tuto hudbu, originálnější místo neznám. Tedy pokud bychom nenahrávali přímo v Deltě Mississippi.

Vyjíždíte na turné, na kterém “kriminální” album podpoříte. Jak budou koncerty koncipované?

Koncertní turné se ponese v duchu “kriminálu”. Vedle hudby budeme našim fanouškům předávat zážitky z natáčení na Mírově, představíme novinky, které mě inspirovaly při mých cestách po Jihu USA – kytaru vyrobenou z kanystru od benzínu a úplně novou “stepující loutku” v podobě autentického černocha. Většina koncertů se bude odehrávat v Česku a na Slovensku, ale album vyvezeme i do dalších zemí Evropy.

Dodejme na závěr, že v září mají Beňa s Ptaszkem rezervovaných několik dnů ori vystoupení na prestižním Memphis Music and Heritage Festivalu ve Spojených státech. Kromě toho najdete v jejich kalendáři řadu zastávek v Německu, v Polsku nebo ve Francii.

Podrobnosti: www.lubosbena.sk.

 

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk & Country 4/2009
foto: Antonín Volf

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.