Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor

HOME

zpět na seznam


Já jsem bubeník

Když jdete na koncert, většinou si na první poslech všimnete toho, jestli má kapela pěkné písničky, jak zpívá zpěvák či zpěvačka, že hraje dobrý kytarista či jiný –ista, zaujme vás zvuk, nebo to, že kapela pěkně šlape. A pokud kapela pěkně šlape, je tím většinou vinen bubeník. Schválně, kolik bubeníků ale znáte? Ten člověk v pozadí, schovaný za soupravou je pro běžného posluchače anonymní postavou, která se na konci maximálně ukloní a to je všechno. Znám ale jednoho, kterého určitě nepřehlédnete. Jmenuje se Ivo Batoušek. Jeho hra je hlasitá, výbušná, přesná a pestrá a kromě hraní s Happy To Meet ho budete znát jako hlavní personu Jumping Drums, jediné kapely složené výhradně z bicích nástrojů, kterou jste letos na folkových festivalech slyšeli. Možná vám také neušlo, že jeho bubenické aktivity zahrnují také bubnování s dětmi z dětských domovů, muzikoterapii, bubenickou školu anebo příležitostné hostování s folkovými kapelami, například s Douda Bandem.O bubenících se říká, že si “vymlátili mozek z hlavy”. Platí to o Ivošovi? Posuďte sami.

Vím o tobě, že se bubnováním živíš a to obnáší spoustu hodin za hodně hlasitým nástrojem. Co na to říkají tvoje uši?

Nejsem takový blázen, abych si ten rachot pral do hlavy napřímo. Používám sluchátka nebo špunty do uší. Když je nemám po ruce, tak si sežmoulám toaletní papír.

Proč sis vybral zrovna bubny?

Vždycky mě zajímaly jenom bubny. Nic jinýho. Bubnuju od dvanácti. Problém byl v tom, že moje rodina se neustále stěhovala, takže moje hudební vzdělání postrádalo jakousi kontinuitu, pořád jsem vlastně začínal. Odtud taky pramení moje neochota zkusit své muzikantské štěstí v Brně nebo v Praze, protože já nesnáším stěhování a hledání bonanzy tam nebo onde.

Jaký je tedy muzikantský sen Ivoše Batouška?

Důležitá je stabilita. Moje hraní by nemělo být záležitostí jedné sezóny s tím a pak s tím. Proto už teď kolem sebe nabaluju další a další lidi a náměty pro další práci, baví mě různé symbiózy a propojení. Jediné, čemu se budu vždy (!) vyhýbat, je elektronika.

Proč?

Tahleta doba je pro mě jeden obrovský elektronický smog. Ať jedu v autobuse, v autě, ve vlaku, pořád slyším jenom tuc-tuc-tuc. Já vím, že existuje spousta zasvěcených muzikantů, kteří umí elektroniku využít inteligentně, ale já jim to rád nechám. Jde o to, že člověk musí znát své možnosti, a já vím, kam až můžu zajít, abych to byl schopen zrealizovat. Já používám buben a lidské ruce. To je nejlepší terapie jak pro mne, tak i třeba pro ty děcka, se kterými bubnuju po domovech.

Ano, hraní po dětských domovech, to je další věc, na kterou jsem se chtěla zeptat. Co ti to dává? Jsi takový lidumil, cítíš se jako hlasatel bubenické víry nebo je to jinak?

Je to jeden ze základních prvků mojí hudební existence. Já jsem si v určité době uvědomil, že to, co dělám, je dar. Zjistil jsem, že děcka to hrozně bere. Nejenom bubnování samotné, ale i povídání o rytmu a historii bubnů, technice a podobně. Mám dar zkrotit dvěstě puberťáků na výchovném koncertě, postavit před ně dvacetibubnovou soupravu a udělat na to takovou nehoráznost, že je to zaujme. Moje práce s dětmi tedy probíhá oficiálně v rámci prevence drogové závislosti, sociálně-patologických jevů a podobných věcí. Na jednu stranu některé projekty dotuji z těch úspěšnějších, ale když to shrnu, tak jde o věci, které mi dokáží zajistit moji pozemskou existenci. To znamená – mám co jíst, kde spát, čím a jak se dopravit na koncert. Když někoho pozvu k nám, do naší bubenické školy, tak první věc, na kterou se ptají je: “a kde se sprchuješ?”. A je šokuje, že do sprchy chodím na bazén. Nemám ambici zvelebovat svoje hnízdo, ale pouze svou školu. To není sebelítost, já to tak chci.

To je pro tebe určitě obrovská satisfakce.

No, moji kamarádi o mě říkají, že kdyby ego nadnášelo, tak musím chodit se závažím. Ale já přesto všechno pořád cítím jakousi nepatřičnost… jak může traktorista udělat takovej nářez? Vždycky jdu na pódium s tím, že to přece není možný.

Co tě jako muzikanta zajímá na skladbě prvotně?

Nejdříve mě musí chytit rytmická stránka. Poslechnu si, co dělá bubeník. Protože vždycky hledám inspiraci. Proto z českých bubeníků vnímám tak pět šest lidí a to těch, co hrají citem. Mně se taky stane, že se ubouchnu na koncertě, že zpomalím nebo zrychlím, ale já to vidím jako přirozenou věc. Nechci budovat bubenickou filharmonii a ztratit ten přirozený drajv, kdy to jde natvrdo až na hranici, kdy si říkáš – tak to byl záměr, nebo se to teď úplně po…?

Takže nejdůležitější pro hru na bicí je…

Hrát barevně. Samozřejmě základ je srdce, bubeník musí mít ty vnitřní hodiny, ta skladba musí pěkně fungovat. Já sám mám v tomhletom ještě hodně co dohánět. Vše se projeví ve studiu, to je sakra zrcadlo. To je zrcadlo na denním světle a i když si dáš na sebe kilo mejkapu, tak ten jebák je tam vidět! Najednou je tady pan metronom. A ten jde po mě…“teda pane Batoušek, to je sice dobré, že jste zvířátko, ale nevidím tu žádné mantinely. Teď ukažte, jak vám jde to drrrrrrrrr, a jestli to udržíte v tempu.” Já se totiž na pódiu rád rozřádím, zapomínám, že doprovázím kapelu a neexistuje nic, než zase ta moje bicí souprava a já mám problém se dostat zase nohama na zem k těm muzikantům, kteří tak jako chvilku koukají a pak řeknou “no dobrý, ale už bysme zas mohli pokračovat.”

Tak proč teda hraješ s kapelou?

Myslíš Happy To Meet? Jé, no protože to má koule. Protože mi to dává energii, víš? To je pro mě prostě po dlouhé době kapela. Já beru hraní s nima jako jednu z mála reálných možností, kde můžu svoje umění pustit z uzdy. Bez toho, že by mě někdo v zápětí obviňoval, že tam toho moc hrnu a že bych se měl držet zpátky. Baví mě to a proto taky nehraju v žádné jiné kapele nastálo. Oni mě ulovili tak odzbrojujícím způsobem, že jsem velmi rád podlehl, ale ta výzva se bohužel nedá tlumočit do slušného časopisu. Tu Gogovu “píp”větu si dodnes pamatuju. Rok a půl předtím jsem jezdil s taneční kapelou po zahraničí, což bylo šíleně ubíjející a výsledek byl takový, že jsem vedle automatického bubeníka vyrostl v naprostého bubenického dementa. Byl jsem v takové depresi, že jsem začal cvičit osm hodin denně. S Happy jsme z fleku práskli pět písniček a bylo pořešeno.

Vedle světa Happy mám však ještě svět bubenických Jumping Drums a musím nacházet cestičky k tomu, aby se oba prolínaly. Happy jsou naštěstí natolik v pohodě, že když někdy fakt nemůžu, zaskočí za mě další bubeník z jejich rodiny. Co se týká občasného hostování s Douda Bandem, tak to je zas úplně jiná poloha, ke které se nechám občas ukecat, když zrovna nemám hraní. To je otočka na druhou stranu, dynamická úroveň o šedesát procent dolů, je to akustická záležitost, tak já tam můžu jenom podbarvovat, cinkat, syčet a tak. Už nebudu brát žádná další lana, protože jsem teď svým hraním maximálně vytížen a byl bych úplný blázen, kdybych po osmnácti letech mlácení do bicích, kdy jsem zkoušel všudy možně prorazit, padal jsem dokola do bahna, zase se zvedal, rozvedl se, zase narazil a tak dál, se zase pouštěl do nějakých začínajících projektů. Byl bych naprosté hovado, kdybych Jumpingům teď šlápl na brzdy.

V Jumping Drums hrají lidi pod dvacet. Nemáš strach, že dospějí a budou žít svůj život?

Ten základní tým není problém, protože se neustále mění a já cvičím další lidi. Fungování JD je postaveno především na mně a ve skupině vládne benevolentní diktatura. Jsme jako fotbalové družstvo. Já jsem trenér, míváme soustředění, kde nacvičujeme nová čísla a na zkouškách už se jen driluje. Ne že by mě nezajímal jejich názor, ale je pravda, že donedávna měl váhu jen 0,01 procenta. Dnes už se blíží desíti, protože možnost ke skladbě něco říct se zvyšuje úměrně individuálním hráčským dispozicím. A oni se zlepšují. Kromě teenagerů je však ve skupině i můj brácha, kterej na bicí hraje teprve čtyři měsíce.

Co tě ovlivňuje a inspiruje jako bubeníka?

Vyrostl jsem na dechovce, ta mi dala noty a dynamiku. Pak jsem začal poslouchat tvrdou muziku, moc jsem obdivoval bubeníka z Iron Maiden a můj obzor se rozšiřoval, moc se mi líbí Stingův bubeník a dnes nekompromisně Terry Bozzio, to je pro mě jednička. Poslouchám kvanta různé muziky a už ani nerozlišuju, který riff kam patří. Já dnes už nejsem ani rockovej bubeník, ani latinskej bubeník, ani africkej bubeník, já jsem bubeník.

A na závěr bych si dovolila trochu netaktní otázku a zeptala bych se tě na tvoje špatné vlastnosti.

No, žeru. Hrozně. A každopádně jsem egoista, na tom bych možná mohl trošku zapracovat. Jsou věci, které jsou dané, s tím se nedá hnout a pak existují ještě špatné návyky. Těch se dá zbavit. Ale někdy si říkám, že souhrn všech mých vlastností mi umožní postavit se na pódium, udržet pohromadě tým a realizovat svoje sny. Jsem to já, exhibicionista. Každý člověk, který se chce postavit na pódium před lidi, musí v sobě kousek této vlastnosti mít.

S Ivošem Batouškem rozmlouvala Kamila Střeštíková

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.