Asonance 30, Lašťovička 50

Rozhovor s kapelníkem Asonance Honzou Lašťovičkou jsem si plánoval dlouho. Dokonce jsme se třikrát domluvili a vždycky do toho něco vlezlo. Tak jsem prošvihl jeho padesátiny, oslavy třiceti let kapely, poslechl si novou desku a byl na jejím křestním koncertě v brněnském Semilassu, a nakonec jsme svěřili komunikaci internetu.

V roce 2006 oslavila Asonance třicet let a ty osobně padesát. Takže přenesme se o těch třicet let zpátky. Je ti dvacet, studuješ a spoluzakládáš kapelu. S jakými představami?

Já myslím, že tenkrát jsem ani žádné konkrétní představy neměl ani já, ani nikdo z nás. Chtěli jsme si prostě zahrát,  protože se nám to líbilo a protože nás to bavilo. Postupně jsme zjišťovali, že se to líbí i lidem kolem nás a to nás motivovalo dál pokračovat.

Co byly vaše první vzory a váš první repertoár?

Pokud hovoříme o čestvě vylíhnuté Asonanci tak to byly hlavně dva americké zdroje, které se mi dostaly do ruky a podstatným způsobem mě ovlivnily: Joan Baez a její album Ballad Book a pak  celkem neznámé  album s názvem Five Days Singing s lidovými písničkami skotských přistěhovalců v Americe. Obě tyhle vinylové desky totiž obsahovaly skotské balady a lyrické lidové písně z Británie. Začal jsem je překládat a psát na ně české texty a tím to všechno začalo, to byl první repertoár Asonance.

Měl jsi už nějaké hudební zkušenosti a hudební vzdělání? Byla to tvoje první kapela?

Určité zkušenosti jsem sice měl, ale nepříliš velké. Co se týče hudebního vzdělání, tak pár let v LŠU na klavír a trochu hudební teorie. A před Asonancí byla jedna taková „předkapela“, kterou jsme založili s mým kamarádem Pavlem, a ve  které jsme se pokoušeli hrát country, ale to netrvalo moc dlouho. Ale  úplně první  hudební seskupení jsme utvořili ještě  na gymnáziu, to jsme hráli hlavně písničky Spirituál kvintetu a na školním chmelu jsme měli první veřejné vystoupení, ještě dneska si živě pamatuji na tu hroznou trému.

Skotské a irské písně

Kdy a jak jste objevili folklór britských ostrovů?

To jsem vlastně už říkal, a jenom doplním, že vlastně už tenkrát na gymnáziu byla mou nejoblíbenější písničkou skotská balada Trh ve Scarborough, kterou v té době natočil naprosto skvěle Spirituál kvintet.

Používali jste sami termín keltská hudba?

Ne. Tenhle termín tenkrát ještě neexistoval, já mám dojem, že se objevil až nějak po revoluci když se otevřely hranice a začalo to sem proudit. My jsme používali a stále používáme pro náš repertoár definici Skotské a irské lidové balady a písně.

My už si možná teď neuvědomujeme, jak odlišná to byla doba z hlediska přístupu k informacím. Internet neexistoval, sehnat nahrávky byla dřina skoro nemožná. Jak jste svůj repertoár dávali dohromady?

To je jistě pravda, ale i když velmi omezené, možnosti tu byly. Můj kamarád Pavel, se kterým jsme založili tu první countryovou skupinu, byl vášnivým milovníkem moderní country a byl napojen na různé neoficiální kanály na shánění nahrávek. Díky němu jsem se dostal na kulturní oddělení Amerického velvyslanectví, kde se daly poslouchat a případně i nahrávat americké desky, nebo přesněji řečeno ty, které prošly sítem tehdejší cenzury. Teoreticky tam mohl přijít každý, ale lidé se báli, protože bylo notoricky známo, že každý, kdo tam vstoupí, je ihned vyfotografován a zařazen do záznamů STB a případně i dále sledován jestli jeho aktivita není v rozporu se státními zájmy. Ale to nám tehdy nevadilo. Bylo to vzrušující objevovat ty úžasné nahrávky. Většina desek se nesměla odnášet, jenom poslouchat, ale mohli jste se zapsat do pořadníku a objednat se na nahrávání a 60 minut si nahrávat na jejich kazeťáku. Byla na to hrozná tlačenice a čas se musel přesně dodržovat, nesměl jsi přetáhnout ani minutu. Ale takhle jsem se k těm materiálům dostával.

Textování plné asonancí

Ty jsi dvorní textař Asonance. Přitom tvé texty se snaží věrně tlumočit originál. Kdy jsi se k textování dostal?

V té době jsem se začal učit anglicky a zkoušel jsem ty balady překládat. Vždycky mě baladická tvorba přitahovala, už od gymnázia. Jsou to úžasné příběhy z drsného opravdového  života. Uvědomil jsem si, že pokud je chceme zpívat českým posluchačům, musíme je zpívat česky, a tak jsem se pokoušel je přebásnit do češtiny.

Pamatuješ se, na první text?

Moje úplně první textařské pokusy byly milostně lyrické písničky na vlastní melodie ještě na gymnáziu, pak jsem napsal nějaké countryové texty na písničky Joan Baez, Susan Raye a dalších, to když jsme se pokoušeli o tu moderní country. Na první asonanční texty si vzpomínám jenom jako na celek, nevím už, jak to šlo za sebou. Ale existuje i několik balad, které jsem otextoval a zpívaly se v rané Asonanci, ale nedostaly se na desky.

Která je nejstarší píseň, držící se dosud ve vašem repertoáru?

To budou asi Dva havrani a Harfa.

Jaké jsou tvé textařské zásady? Jak se vypořádáváš s ostrovními reáliemi v textech? Jakou míru volnosti si dopřeješ?

Moje textařské zásady se postupem času mění. Dříve jsem se držel co nejvíce originálů, a taky jsem to hrdě proklamoval. Dneska se držím originálu jenom v případě, že se mi líbí, nebo když se jedná o jasná historická fakta. Často se totiž setkávám s písničkami, které mají naprosto úchvatnou melodii, ale naprosto stupidní text. V tom případě si vymýšlím vlastní. Dokonce jsem už několikrát napsal vlastní text, který s originálem nemá vůbec nic společného, protože se mi zdálo, že s tou melodií lépe asonuje (souznívá).

Leckdy je při takovémto repertoáru problém s převodem z kultury do kultury. Asi každý Skot ví například, kdo byli jakobité a král Jakub. Ale co český posluchač? Jak na to?

Zas tak moc velké ohledy na posluchače neberu. Vždycky jsme měli inteligentní publikum, které si to nějak přebere. Pokud někdo narazí v mých textech na něco historického, co nezná, jistě si to může někde najít, ale většinou to nejsou z hlediska příběhu nezbytné věci. Spíš se jedná o jakýsi kolorit, který tu píseň zasadí do určitého prostředí nebo dodává nádech určitého historického období.

Podobný problém bude asi i s křesťanskými reáliemi. Všichni známe ze zpráv, že se v Irsku mydlí katolíci a protestanti a že asi pro každou z těch stran je důležitý i ten folklór, který brání a opěvuje jejich víru. Ale nějak si to nedovedeme představit. Co s tím?

Tenhle konkrétní problém jsem zatím v irských písničkách neřešil, i když řadu takových znám. Asi by to bylo skutečně těžké to nějak přeložit našemu posluchači.

Hudební studia v terénu

Předpokládám, že k mnoha písním si musíš nastudovat nějaké ty reálie. Co bys doporučoval jako základní zdroj informací zájemcům?

Dneska je to jednoduché, když chci cokoliv vědět, hledám na internetu. Historické údaje jsou tam většinou velmi dobře popsané. Dříve to tak nešlo a musel jsem kupovat drahé knihy v Británii.

Ví se, že jste opakovaně byli na ostrovech, a studovali muziku tam. Vypráví se, že v irských hospodách se moc dobře hraje. Jaké jsou vaše zkušenosti?

My jsme vyjížděli na ostrovy hlavně hned po revoluci, když ještě u nás jejich hudbu téměř nikdo nehrál. Tenkrát to také byla jediná možnost, jak se to naučit. Irové byli naprosto fascinováni tím, že v Čechách někdo hraje jejich muziku. Ale i jinak  jsou to skvělí lidé, mentalitou nám velmi blízcí. Hrát v hospodě na takovém „sešnu“(seisiún=setkání) je zážitek pro každého muzikanta. Je to něco jako hrát ve velkém orchestru.

V instrumentáři Asonance jsou i některé typické irské hudební nástroje. Asi nejvíc pozorností budí tvé loketní dudy. Jak jsi k nim přišel, jak jsi se na ně naučil hrát, jaký k nim máš vztah?

Irské loketní dudy mě fascinovaly od chvíle, kdy jsem poprvé uslyšel jejich zvuk. Jejich nezaměnitelný teskný i sladký tón, který se nedá napodobit žádným jiným nástrojem ani jinými dudami. Řekl jsem si, že bez nich se irská muzika nedá hrát a že se na ně naučím. To byl cíl velmi ambiciózní, když uvážíme, že tehdy (v 90 letech) u nás nikdo neměl ani ponětí o tom, že nějaký takový nástroj vůbec existuje, a v celém světě na něj hrálo jen několik desítek lidí, samozřejmě s výjimkou Irska, kde už to byl poměrně rozšířený lidový nástroj. Takže napřed jsem na něj několik let šetřil aby se mi v roce 1992 konečně podařilo z Anglie přivézt nástroj nejnižší cenové kategorie, včetně brožury typu „Na irské dudy snadno a rychle“. Jak se ovšem ukázalo, brožura byla naprosto nedostačující a když jsem po roce marného zkoušení na nástroj vyluzoval stále jenom hrozné pazvuky, vypravili jsme se ještě s dalšími asonančními instrumentalisty do Irska na letní školu hry na tradiční nástroje, světově známou Willie Clancy Summer School, kam se sjížděli mladí lidé z celého světa, aby se naučili hrát irskou muziku. No a tam se teprve ukázalo, že téměř všechno jsem dělal špatně, že mám nekvalitní jazýček atd. A teprve tehdy jsem se vlastně vydal na cestu dudáka, cestu dlouhou a nesnadnou, ale nakonec odměněnou úspěchem. Během dalších asi pěti let jsem díky několika irským a německým učitelům udělal veliké pokroky, pořídil jsem si nový kvalitní nástroj, takže jsem mohl posílit instrumentální složku Asonance. Takže se vlastně  můžu pochlubit tím, že jsem byl  historicky prvním Čechem, který se naučil hrát  na irské loketní dudy a ještě dodnes  jsem jediným Čechem, který na ně hraje profesionálně. Jinak během posledních let, když  se u nás zvedla vlna zájmu o irskou muziku, řada mladých lidí se začala o tento nástroj zajímat a začala na něj hrát. Já sám jsem už měl několik žáků.

Zkusil jsi někdy hrát na jihočeské dudy nebo moravské gajdy?

Strakonické dudy jsem v ruce měl, ale moc mi to na ně nešlo. Ony mají totiž loketní  měch na opačné straně než ty irské, takže ta koordinace pohybů je úplně jiná. Ale asi by to nebylo tak těžké se na ně naučit, je to o hodně jednodušší nástroj než irské dudy. Jinak jsem nedávno ještě doplnil svůj nástrojový park o skotské Border pipes, což jsou vlastně trochu menší a méně hlasité Highland pipes.

Dalším takovým importem v instrumentáři jsou irské buzuki. V čem se liší jejich zvuk od kytary?

Buzuki je původem řecký nástroj, vypadá jako dlouhá mandolína, má 4 zdvojené struny, Irové ho importovali teprve koncem minulého století a upravili si ho k obrazu svému: původně vyboulenou zadní stěnu zploštili jako u kytary a změnili ladění.  Původní řecký nástroj se ladil C F A D, Irové začali používat otevřené ladění jako je  u prvních 4 strun  irské kytary D A D G. To umožňuje hrát efektní doprovod hlavně v tóninách D a G, což jsou hlavní  tóniny irské lidové hudby. Dudy i flétna jsou totiž konstruovány primárně pro hraní v těchto tóninách. Co se týče zvuku, buzuki zní jako něco mezi mandolínou a dvanáctistrunnou kytarou, záleží na konstrukci a na strunách.

Když jsme u kytary. Jaké používáte ladění – klasické nebo irské do otevřeného D4?

Používáme obě varianty, podle toho jak se to hodí.

Tvoje žena hraje na irský buben bodhrán. To taky vyžaduje zvláštní techniku. Zkus ji popsat a přiznej se, co bys na tenhle bubínek zahrál ty?

Já jsem začal na bodhrán hrát v Asonanci jako první, není to vůbec tak těžké jak to vypadá, je k tomu jenom potřeba mít rytmus v krvi. Když se podíváš na naše první alba, všechny bodhrány jsem nahrával já. Teprve později jsem se snažil to někoho naučit, abych se mohl věnovat dudám  a Blance to šlo výborně. Dneska už samozřejmě hraje mnohem lépe než já, protože to řadu let studuje. Technika, i když je jich několik,  spočívá v držení oboustranné paličky ve třech prstech jako se drží tužka. Tím jak se jeden konec paličky odrazí od napnuté kůže bubnu se vlastně opačný konec nasměruje k úderu a tak se pak hrají rychlé trioly.

Je jasné, že tahat s sebou irskou či jinou harfu by nebylo jednoduché. Myslím, že ji slušně zastupuje Mirko Rokyta na klávesy s příslušným rejstříkem. Ale přece, netoužili jste někdy, už pro ten malebný pohled, že by uprostřed Asonance seděla harfenice?

Máš pravdu v tom, že harfa k irské hudbě nerozlučně patří, ale její použití je omezené na lyrické pomalé skladby. V irské taneční hudbě se harfa téměř nepoužívá. Vzhledem k tomu, jak je ten nástroj drahý a jak je těžké se na něj naučit, usoudili jsme, že ho nahradíme klávesami. Dneska už pracujeme ve studiu se softwarovým samplerem, jehož zvukové banky jsou v případě harfy  natolik dokonalé, že ani nepotřebujeme pravou harfu.

Jak se dělá písnička

Jak u vás písnička vzniká? Předpokládám, že pokud je na začátku notový zápis, třeba v Childovi, musíte si ji zaranžovat od mrtě. Vokálně i instrumentálně. Kdo se na tom podílí?

Hlavními aranžéry Asonance jsem já a Mirko Rokyta, my dáváme dohromady základní instrumentální kostru. Já většinou už mám nějakou představu, jak asi by rámcově aranž měla vypadat, takže z toho vycházíme. Potom přizveme další instrumentalisty, aby případně  naše představy modifikovali, a začneme to hrát, aby se skladba usadila. Během krátkého času  se pak ukáže, jestli je potřeba něco změnit nebo přearanžovat. Co se týče vokálů, ty má na starosti Denisa Vondráčková, ta je u nás vedoucí vokální sekce. Napíše hlasy a pak je s námi procvičuje.

Uvažujete o tom, v duchu kterého regionu písničku zaranžujete? Nebo třeba po vzoru Chieftains či našich Javorů se pokoušíte o to, aby skladba zněla v duchu jakési mírně abstraktní lidové tradice?

Určitě takhle neuvažujeme, taky ty rozdíly mezi jednotlivými oblastmi nejsou tak výrazné. Spíše dříve existovaly rozdíly v technice hry na některé nástroje v různých částech Irska, ale to pozná jenom odborník a dnes v době globalizace  už stejně téměř  všichni hrají nějaký „pan-irský styl“ s ustáleným zdobením a frázováním. Ale s Asonancí se spíše snažíme, aby se to líbilo nám, než abychom zkoumali, jestli jsme neporušili nějaký tradiční styl. V  moderních aranžích s klávesami, bicími a perkusemi lze mluvit o nějakém tradičním stylu snad jen u sólových nástrojů. Používáme různé prvky world music, ale čerpáme z lidové tradice.

Nás se keltomanie netýká

Většina publika vás objevila až v devadesátých letech v souvislosti s vašimi prvními alby. Co jste říkali na v té době vzedmutou vlnu keltománie?

Bylo to určitě ku prospěchu posluchačů, otevřely se nové obzory, začaly vznikat české a slovenské skupiny hrající „keltskou hudbu“a hlavně vznikly nové festivaly, na kterých se už tradičně výborně hraje. My jsme se vždycky spíš snažili nějak nenásilně vysvětlovat, že nejsme žádní pravověrní Kelti, ale jenom hrajeme irské a skotské písničky.

Jako každá vlna, i keltomádie pomalu ustupuje. Cítíte to na zájmu posluchačů?

Ne. Asonance nikdy nebyla s keltománií tak úzce spojená, aby jí to nějak ovlivnilo. Máme svůj okruh posluchačů, ze kterých většina možná ani neví, co si má pod pojmem keltská vlna nebo keltománie představit. Chodí hlavně poslouchat muziku, která se jim líbí.

Vy jste kapela složená převážně z intelektuálů. Naprostá většina z vás má natolik slušné povolání, že profesionalizace nepřipadá v úvahu. Jak se dá vůbec skloubit muzika a profese? Kolik odehrajete koncertů měsíčně, a kolik byste asi mohli, kdybyste nebyli omezeni prací?

Skloubit se to dá docela dobře, i když to občas naráží na časové problémy. Je to taková druhá dimenze,  odpočinek od práce, něco úplně jiného. Ta euforie na pódiu, když ti tleská několik stovek lidí, se nedá popsat. Nabíjí nás to energií a my jí zase lidem vracíme v těch písničkách. Měsíčně odehrajeme dva až tři koncerty a myslím, že je to tak akorát, aby nám to ještě připadalo jako zábava. Na poslední otázku asi nedokážu přesně odpovědět, to bychom museli vyzkoušet. Ale asi by se dalo hrát několikrát týdně, ale to už by musela organizovat nějaká agentura. My si koncerty zatím domlouváme sami.

Občas z pracovních důvodů někdo chybí. Máte pro ten případ různé záložní varinaty aranžmá nebo prostě chybí některý nástroj?

To se nám naštěstí nestává příliš často, ale pokud k tomu dojde, bývá to  spíš ze zdravotních důvodů, a je to tak jak říkáš. Máme záložní varianty aranží nebo změníme repertoár. Máme z čeho vybírat, Asonance má mnoho tváří.

Napadá mě, že v kapele jste od přírodovědců přes lékaře a učitele až po matematiky. Projevuje se to nějak?

Projevuje se to hlavně neuvěřitelným intelektuálním nábojem uvnitř Asonance. Téměř jakýkoli problém dokážeme během krátké diskuse přetransformovat do ironie, legrace, případně černého humoru, takže většina souboru se svíjí smíchy  a prakticky se nedá pracovat.

Do kapely vstupuje pozvolna nová generace vašich dětí zastoupená Aničkou Rábovou a tvou dcerou Klárkou. Dají se očekávat další?

Já myslím, že ano. O budoucnost Asonance se proto nebojím, naše děti jsou velmi šikovné.

Od oněch devadesátých let se zvuk kapely částečně proměnil. Do některých písní přibyly bicí, ty se občas postavíš na pódium s elektrickou kytarou. Je to příjemné zpestření, ale na druhé straně, není to trend příliš obecný?

Hledáme nové výrazové prostředky, a to s sebou přináší posun od folku směrem k folkrocku. Tím ale nechci říci, že se chystáme folkovou parketu opustit, to v žádném případě. Je to spíše rozšíření palety, v našem repertoáru jsou i nadále zastoupeny oba póly, to znamená čistě folkově akustické aranže i folkrockové polohy s bicími a elektrickou kytarou.

Přearanžováváte některé písně po letech?

Tomu se snažíme vyhnout, protože si myslíme, že ty aranže byly dobré a není potřeba je měnit.

 Taky nemáme potřebu vytahovat z archivu staré skladby a dělat nové aranže, protože máme dostatek nového repertoáru. Ale existují i drobné výjimky - například písničku Alison Gross hrajeme teď ve tvrdší aranži s bicími, zatímco na cédéčku je nahraná ještě původní“ měkká“ varianta.

Nad diskografií

Vydali jste už osm alb, poslední – Jestřáb – vyšlo na podzim 2006. Jak album vznikalo a kde jste točili?

Album vznikalo dlouho předtím, než se začalo natáčet. Většinu skladeb jsme už hráli na koncertech v předcházející sezóně, aby se do natáčení vybrousily. Natáčeli jsme poprvé v našem vlastním studiu v Praze 6, které jsme těsně předtím dokončili. Natáčení začalo někdy v létě, a jelikož jsme nikam nespěchali,  protáhlo se déle, než jsme původně chtěli. Ale je to tím, že když máme svoje studio, nic nás netlačí. Všichni měli pořád dost času, až teprve když jsme určili termín křtícího koncertu, začalo se finišovat. A samozřejmě, klasicky se ukázalo, že nakonec jsme to jen tak tak stíhali.

Přestože jste kapelou žádanou, nekývli jste zatím žádnému velkému vydavatelství. Proč? Jaká je vaše vydavatelská filosofie?

První dvě alba jsme si nechali produkovat u vydavatelství Aura, ale nebylo to pro nás moc výhodné, takže když nám  potom Bratrstvo Keltů nabídlo, že by nám dělali distribuci našich nosičů, vzali jsme to. Bratrstvo Keltů je dostatečně velký distributor, a zajišťuje nejen prodej v kamenných obchodech, který mimochodem v posledních letech výrazně slábne, ale hlavně prodej přes internet. Jinak stále větší podíl tvoří přímý prodej na našich koncertech, takže nám to takhle vyhovuje. S Bratrstvem Keltů tvoříme po těch letech spolupráce už tak sehraný tým, že už jsme skoro jako jedna organizace.

Osm alb, to už člověka napadá, že byste mohli vydat i nějaké to Best of. Kterých dvanáct písní bys na ně zařadil?

My jsme vlastně už něco podobného udělali v roce 1998 jako Asonance Live. Nechali jsme na koncertě hlasovat diváky, aby si vybrali své nejoblíbenější písničky. Na CD jsme pak dali polovinu písní vybraných diváky a zbytek jsme doplnili novými dosud nevydanými písněmi. Od té doby ovšem uplynulo pár let a vydali jsme další 3 studiová alba, takže by bylo určitě zajímavé jak by divácký výběr vypadal dneska. Kdybych měl vybírat já, asi bych se řídil popularitou jednotlivých skladeb, to znamená, co chtějí posluchači slyšet na koncertech nebo co se hraje na táborech a podobně. Z těch starších bych vybral: Dva havrani, Čarodějnice z Amesbury, Alison Gross, Zelené francouzské pláně, Ďáblovy námluvy, a z těch novějších Vzdálené ostrovy, Bitva u Harlaw, Krev a zlato, Vikingové, Jestřáb, Pomáhej nám Svatý Jiří. Ale všechny moje oblíbené by se do těch dvanácti určitě nevešly.

Vaše kapela má v Luboši Pickovi mimořádně dobrého a vtipného konferenciéra. Prakticky na každém vašem koncertu mě odboural nějakým novým slovním šprýmem. Neodbourá někdy i vás?

Téměř na každém koncertě vymyslí nějakou novou slovní hříčku nebo fór, takže nás spolehlivě dostane. A ještě horší je to mimo pódium. Luboš je prostě třída.

Které interprety z Irska či Skotska by podle tebe měl někdo pozvat k nám na koncerty? Co považuješ na této scéně ve světě za nejzajímavější?

Na dudácké scéně figuruje řada  zvučných jmen jako Liam O’Flynn, Declan Materson, Gay McKeon, nebo Davy Spillane, se kterými se osobně znám a které bych tu určitě rád viděl. Loni v Domažlicích koncertovala výtečná irská skupina The First Light se kterou hraje dudák John McSherry, to jsem si nemohl nechat ujít. Ze slavných skupin bych jmenoval: Altan, Danú, Lúnasa, Déanta, Kíla.

Co chystá Asonance pro rok 2007.

No jestli čekáš, že řeknu nové album, tak to asi ještě ne. Ale určitě spoustu koncertů a postupně i nějaké ty novinky v repertoáru, na kterých teď právě pracuji.

Děkuji za odpovědi.

Ptal se Jiří moravský Brabec

Diskografie:

Dva havrani (1992), Duše mé lásky (1994), společně jako Asonance 1 & 2 (1995), Čarodějnice z Amesbury (1996), Má pravá láska (1997), Asonance Live (1998), Alison Gross (2000), Vzdálené ostrovy (2003), Jestřáb (2006)

Zpěvníky:

Asonance I a II (FC),  Zpěvník k albům Alison Gross a Vzdálené ostrovy, malé starší zpěvníky: Zpěvník Má pravá láska, Zpěvník Čarodějnice z Amesbury.

Současné obsazení:

Hana Horká: sólový zpěv, vokály, Blanka Lašťovičková: sólový zpěv, vokály, bodhrán, Klára Lašťovičková: příčná flétna, whistle, zpěv, Anička Rábová: příčná flétna, whistle, Denisa Vondráčková: klávesy Yamaha, kytara, vokály, Luboš Pick: basová kytara, kytara, buzuki, vokály, Jan Ráb: housle, Mirko Rokyta: klávesy Roland, Roman Slaboch: sólový zpěv, vokály, Petr Bohuslav: sólový zpěv, vokály, Aleš Zimolka: Yamaha DTXPRESS III drums, perkuse, Jan Lašťovička: umělecký vedoucí, irské loketní dudy, vokály, kytara, buzuki

web: www.asonance.cz

Popiska k fotu: S přáteli z At First Light, když koncertovali v Domažlicích. Zleva: houslista Dónal O'Connor, dudák John McSherry a Jan Lašťovička.

HOME